Johannes Heidenberg, známější pod jménem Trithemius, se narodil 1. února 1462 v Trittenheimu. Studoval v Trevíru a v Holandsku a formální studia dokončil v Heidelbergu, kde naslouchal předním humanistickým učencům své doby, zejména Johannu Reuchlinovi. Po dokončení studií, roku 1482, se vydal na cestu zpět do rodného kraje, avšak během putování jej zastihla sněhová bouře. V ohrožení života se uchýlil do benediktýnského kláštera ve Sponheimu u Koblenze. Tuto událost pochopil jako znamení prozřetelnosti a setrval v tomto klášteře jako novic. Již ve svým jedenadvaceti letech se stal v tomto klášteře opatem; tuto funkci zde zastával následujících třiadvacet let. V pozici opata jako nadšený vzdělanec a sběratel knih proměnil klášter v centrum humanistické vzdělanosti. Jako bibliofil a učenec proslul po celé Evropě, není proto divu, že se do sponheimského kláštera vydávalo mnoho vzdělanců a šlechticů, aby se setkali se slavným opatem a navštívili zdejší proslulou knihovnu, která obsahovala přes 2000 mimořádně vzácných a cenných rukopisů. Klid klášterního života byl ovšem proudem návštěvníků narušen, a navíc vzdělaný opat Trithemius se zdál mnichům jako přehnaně náročný – jablkem sváru byl například jeho požadavek, aby mniši ručně opisovali knihy, což se jim v době počínajícího knihtisku mohlo jevit jako zbytečné. Konflikt s mnichy se nakonec vyostřil natolik, že Trithemiovi nezbylo, než aby se roku 1505 rozloučil s klášterní knihovnou i pozicí tamního opata a klášter opustil.

Po roce, který strávil v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně jako host u dvora Joachima z Brandenbergu, se nakonec definitivně usadil v klidnějším a skromnějším prostředí benediktýnského kláštera ve Würzburgu, kde si sice leckdy posteskl nad ztrátou své proslulé knihovny, avšak rovněž zde v posledních letech života nalezl klid potřebný k soustředěné literární činnosti. Právě zde se mu podařilo vytvořit vedle prací věnovaných teologii, asketice či historiografii rovněž díla pojednávající o magii. Do magie jej zasvěcoval jakýsi Libanius Gallus. Nejznámějším Trithemiovým dílem je Steganographia (Frankfurt n. Mohanem 1606), jíž se osvědčil jako znalec šifer a kódování, což v jeho době platilo za součást magie.

Trithemius sice odmítal „vulgární“ alchymii, nicméně silně ovlivnil některé alchymisty – Gerharda Dorna (autora spisu Physica Trithemii), Johna Dee nebo Thomase Vaughana. Převratný byl zejména jeho výklad „Smaragdové desky“. Trithemius ji nechápal jako zašifrovaný předpis, nýbrž bral její výpovědi doslovně. Spojení toho, co je nahoře, s tím, co je dole, pak interpretoval jako trvalé oživování světa formujícími silami. Tyto názory také vykládal svému žákovi Agrippovi z Nettesheimu. Navíc je možné, že Trithemius byl i jedním z prvních učitelů Paracelsových.

Trithemiův spis Antipalus maleficiorum (1510), stejně jako další texty k tématu čarodějnic, nejsou obsahově příliš vzdálené pověstnému Kladivu na čarodějnice (1484) a představují ideologickou obhajobu pronásledování čarodějnic, včetně jejich poprav, což na Trithemiův odkaz vrhá temný stín.

Coby představitel monastické teologie a propagátor humanistické reformy křesťanské, mnišské spirituality, neoddělitelně v jeho pojetí spjaté se vzdělaností, byl Trithemius autorem kázání a traktátů, v nichž velebil mnišskou zbožnost spojenou s humanistickým vzděláním; rovněž pojednával o postupném mystickém výstupu duše k Bohu; teologicky se nechal inspirovat mimo jiné i díly Mikuláše Kusánského nebo Jeana Gersona. Jako dějepisec vytvořil kromě autobiografického díla Nepiachus (1507) také řadu historických děl, v nichž ve snaze doložit pokrevní příbuznost svých germánských současníků s legendárními řeckými hrdiny homérských eposů nebo starými druidy neváhal citovat fiktivní prameny, jako byly kroniky Hunibaldova a Meginfridova – s největší pravděpodobností výtvory jeho představivosti. Jeho pojetí vzdělání nezapřelo v té době moderní snahu o návrat k pramenům: povzbuzoval ke studiu starých jazyků, vedle latiny doporučoval také řečtinu a hebrejštinu, a nedílnou součástí vzdělání pro něj byla i rétorika, které měla dát vzdělanci nepostradatelnou výmluvnost. Trithemius v klášteře ve Würzburgu setrval v pozici opata až do roku 1516, kdy ve věku čtyřiapadesáti let zemřel.

Lutersko-pravoslavné prohlášení o Filioque

(MV/LWF) Světový luterský svaz (LWF) a pravoslavná církev vydaly společné prohlášení k doplnění nicejsko-cařihradského vyznání víry o klauzuli Filioque, což je teologický problém, který již téměř tisíc let rozděluje východní a západní církevní tradice.

Slovo „filioque“ (tj. „i Syna“), které popisuje vycházení Ducha svatého, přidala latinská církev do vyznání víry několik století po jeho sestavení, aby čelila ariánství, ale východní církev proti tomuto zařazení vždy protestovala.

Ve společném prohlášení Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi LWF a pravoslavnou církví oba partneři navrhují, aby se používal překlad řeckého originálu (tj. bez Filioque) v naději, že to přispěje k zacelení odvěkých rozporů mezi společenstvími a umožní společné vyznávání víru ekumenických koncilů v Nikáji (325) a Konstantinopoli (381).

Komise vypracovala toto prohlášení na svém 18. plenárním zasedání, které se konalo v květnu 2024 v egyptské Káhiře. Komise zdůraznila, že vyznání víry je základním liturgickým a naukovým prohlášením, zároveň vyjádřila naději, že dojde k obnovení důrazu na trojiční teologii v životě církví. Obě strany potvrzují plné božství Ducha svatého, která byla ve východní a západní tradici vyjádřena různými způsoby.

Společné prohlášení je výsledkem více než 40 let trvajícího dialogu a ekumenického závazku mezi LWF a pravoslavnou církví. Nabízí se jako znamení smíření k 1700. výročí nicejského koncilu v roce 2025. Znamená také nadějný krok k většímu teologickému porozumění a jednotě mezi luterskou a pravoslavnou církví.

30 let od rozhodnutí světit ženy v Evangelické církvi augsburského vyznání v Rumunsku

(MV/LWF) Evangelická církev augsburského vyznání v Rumunsku oslavila 30 let od svého rozhodnutí ordinovat ženy pro duchovní službu. První duchovní, Dr. Elfriede Dörr, přijala kněžské svěcení 8. září 1996 v německém Magdeburku a dnes vede církevní oddělení pro ekumenické vztahy a pastorační vzdělávání.

Rozhodnutí o přijetí žen do duchovní služby padlo již v roce 1994, ale trvalo ještě několik let, než byla církev připravena na svěcení první ženy v samotném Rumunsku. „Vzpomínám si, že to nebylo snadné, když jsem začínala svou službu,“ říká Dörr. „Přišla jsem sloužit do tradiční farnosti, kde byl silný smysl pro 'úřad' ženy faráře. Byla jsem sice provdaná za faráře, ale nevnímala jsem se jen jako manželka se všemi očekáváními, která tato role přináší.“

Jednou z nejtěžších věcí, kterou zjistila, byl nedostatek vzorů nebo společníků, na které by se mohla obrátit pro inspiraci a podporu. Na konferenci v rakouském Štýrském Hradci potkala mladou slovenskou farářku, se kterou se mohla podělit o příběhy a vyměnit si zkušenosti se společnými výzvami. „Dobře si vzpomínám, jak jsme spolu o přestávce konference jedly zmrzlinu a já měla dojem, že jsem si oddechla,“ uvedla.

Po třech desetiletích Dörr konstatuje, že práce v mezinárodním kontextu, včetně práce pro Konferenci evropských církví, jí nabídla mnoho příležitostí setkat se s ženami, které jí sloužily jako inspirativní vzory. Říká, že si často připomíná význam toho, že je ženou ve službě, když ji lidé k ní lidé přicházejí se slovy: „Způsob, jakým mluvíte z kazatelny, promlouvá k mému srdci - ženy to dokážou!“

Zároveň se však zamýšlí nad „sítí teologicky zabalené devalvace“, které jsou ženy stále vystaveny, přičemž biblické pasáže jsou používány k ponižování a popírání jejich rovné důstojnosti. „Dokonce i ženy si tuto kulturu natolik osvojily, že nám to připadá normální a nijak to nezpochybňujeme,“ říká. „O to víc na mě proto působí, když se kolegové proti této patriarchální kultuře ozývají.“

Dörr upozorňuje, že je důležité vysvětlit „historický kontext biblických pasáží“, které používají odpůrci svěcení žen, a předložit „teologické argumenty ve prospěch rovné důstojnosti žen“. Podobně říká: „Mohla bych jmenovat biblické ženy ve vedoucích rolích, jako je Debora, soudkyně a prorokyně, Priscilla, učitelka a misionářka, a Junia, která je nazývána apoštolkou.“

Ženám, které čelí podobným výzvám, vzkazuje: „Požádala bych je, aby se vědomě zařadily do tradice matek víry, Šifry a Púy, Lýdie a Foibé, Hildegardy z Bingenu a Mary Daly, Marlene Wermescher a Dorothey Binder“.

Navzdory výzvám ji její práce přináší velkou radost a uspokojení, zejména v poslání prohlubovat ekumenické a mezinárodní vztahy a také v přípravě nových duchovních. Jako členka menšinové církve ve většinovém pravoslavném národě používá obraz orchestru, aby popsala roli své církve v mezinárodním prostředí: „Malá menšinová církev v rozsáhlém kontextu ekumenismu je možná flétnou pikolou, která ne vždy zazní v celém koncertu, ale když už zazní, je důležité, aby ve správný čas zahrála správnou notu.“

Ženám v jiných luterských církvích, kde je svěcení stále vyhrazeno mužům, Dörr vzkazuje: „Buďte odvážné, změna je možná!" Zdůrazňuje, že díky Světovému luterskému svazu (LWF) došla rumunská luterská církev tak daleko a je důležité se o tuto cestu podělit s ostatními. Připomněla, že na posledním valném shromáždění LWF v Polsku (v Krakově v září 2023) mluvily polské pastorky o mnoha zdlouhavých překážkách, které musely překonat, než bylo v jejich prostředí možné svěcení žen (v roce 2022).

„Tam mi bylo jasné,“ dodává Dörr, „že svěcení žen je nezbytným kritériem pro smířené společenství mužů a žen v církvi, i když zdaleka ne jediným. Lze ji označit za krok ke spravedlnosti a míru, který je obsažen v krásném hebrejském slově 'šalom'.“

Starokatolická církev umožní církevní uzavírání stejnopohlavních partnerství

(MV/SKC) Starokatolická církev v České republice má záměr umožnit od 1. 1. 2025 slavení církevního obřadu žehnání partnerství pro osoby stejného pohlaví, které bude zároveň uzavřením partnerství formou církevního sňatku podle českého právního řádu. Synodní rada Starokatolické církve v ČR jako k tomu způsobilý orgán církve informovala, že na základě svého rozhodnutí ze dne 25. 5. 2024 o tomto svém záměru příslušné státní úřady s žádostí o upřesnění administrativního postupu při uzavírání partnerství formou církevního obřadu. Starokatolická církev v ČR je první církví v naší zemi, která veřejně deklaruje svůj záměr uzavírat partnerství osob stejného pohlaví se státní platností formou církevního obřadu.

Od 1. 1. 2025 se ve státní legislativě ČR novelou Občanského zákoníku zavádí partnerství jakožto trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se bude uzavírat stejným způsobem jako manželství. Tato právní úprava umožňuje, aby se toto partnerství uzavíralo i formou církevního obřadu, pokud se k tomu církev, která disponuje příslušnými zvláštními právy, podle svých vnitřních pravidel a předpisů rozhodne.

V posledních létech stále častěji vychází najevo případy zneužití moci ze strany představitelů katolické církve, které jsou většinou sexuálně motivované. Vzhledem k závažnosti celé problematiky, a to zejména v případech, kdy i státní legislativa ukládá povinnost vyšetření a případného stíhání pachatele, vydala Česká biskupská konference v roce 2020 Instrukci o postupu biskupů a vyšších představených při předběžném šetření některých trestných činů proti 6. přikázání Desatera na území ČR, a to v návaznosti na motu proprio papeže Františka Vos estis lux mundi ze 7. 5. 2019. Katolická církev také už k 1. 5. 2019 otevřela Kontaktní místo pro ochranu nezletilých, kde je možné jednou za týden (!) telefonicky konzultovat postup při setkání se sexuálním zneužíváním v církvi. Na webových stránkách kontaktního místa je mimo jiné (nenápadně) uvedeno, že se problematika sexuálního zneužívání může po církevní linii řešit nejen a v případě dětských obětí, ale i v případě dospělých.

Nicméně obě opatření ČBK vzbudily rozporuplné reakce, a to v souvislosti s podivným jednáním nejvyšších církevních představitelů. Kardinál Duka se vícekrát dopustil bagatelizace případů sexuálního zneužívání. Celkově vyvolává nedůvěru skutečnost, že pokud oběti chtějí řešit svoje traumatizující zážitky stíháním pachatele, musí se obrátit přímo na generálního vikáře příslušné diecéze. Zkušenosti s tím, jak oběti musely traumatizující zážitky dopodrobna popisovat jak policii, tak církevním hodnostářům a leckdy se setkaly s velkou nedůvěrou, měli za následek, že mnozí tuto „pomoc“ nabízenou církví vůbec za žádnou pomoc nepovažují. A tak asi jediná platforma, která pomoc skutečně nabízí, ale přitom má omezené možnosti je spolek Někdo ti uvěří (www.nekdotiuveri.cz).

Uvedené informace jsou všeobecně známé. Méně známá je skutečnost, že to „jde i jinak“. V Rakousku již dlouhou dobu fungují při každé diecézi místa pro pomoc obětem zneužívání (Ombudsstellen), která jsou vedena uznávanými osobnostmi, nikoliv z řad kléru, ale právníky, pedagogy či psychoterapeuty. Na celostátní úrovni pak existuje Nezávislá komise pro ochranu obětí, v jejímž čele stojí Ochránkyně práv obětí (Opferschutzanwältin) dr. Waltraud Klasnicová.

Ale co když se děje v církevních institucích bezpráví jiného druhu? Na tuto skutečnost jsem chtěl dopisem upozornit Českou biskupskou konferenci už v roce 2018. Po konzultaci s jedním z biskupů jsem ovšem tento záměr odložil, protože atmosféra v ČBK byla taková, že by moje doporučení biskupové chápali spíše jako útok proti sobě, takže by výsledek byl pravděpodobně nulový. Možná ale dnes už čas nazrál. Posuďte sami.

V neodeslaném dopisu píši:

V současné době se ukazuje, že v české katolické církvi existují ještě jiné závažné problémy, s nimiž si věřící neví rady. A tím je nespravedlnost související se zaměstnáním v církvi. Ať už jde o bossing nebo jiné formy nekorektního jednání církevních nadřízených vůči podřízeným, anebo o nedodržování standardních postupů při uzavírání, změně nebo rozvázání pracovního poměru, případně při ustanovení nebo zrušení ustanovení k církevnímu úřadu dekretem.

Vzrůstá počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se jim v církvi stala křivda či nespravedlnost nebo se stali dokonce obětí trestného činu, a nemají žádnou instanci, která by jejich stížnost prověřila a u níž by našli zastání, radu a účinnou pomoc. Proto navrhuji, aby Česká biskupská konference zřídila a financovala úřad ombudsmana pro oběti nespravedlnosti a zneužití pravomoci pracovníků církevních institucí.

Také tato ochrana zaměstnanců u církevního zaměstnavatele je (v zahraničí) možná, a to i tehdy, když nebudeme uvažovat o odborových organizacích. Příkladem je praxe ve Švýcarsku, kde jsou v jednotlivých kantónech zřízeny místa ochrany církevního personálu (Personalombudsstellen). Samozřejmě, ani ve Švýcarsku to takové orgány ze začátku neměly lehké. Kdo by si rád nechal „dívat pod prsty“, zvlášť když jde o pracovně právní vztahy a finance. Jenže v tom je právě ten problém: nikde nenajdeme návod, jak řešit jednak skutečnost finančního podhodnocení pracovníků církví, a ještě těžší je řešení konfliktu rolí církevního představeného, duchovního, manažera a třeba ještě kamaráda v jedné osobě. Existuje dělení pravomocí, existují supervize, ale jak toho využíváme?

Domnívám se, že tato záležitost je aktuální pro všechny církve. Proto stojí za to se jí zabývat.

Již 47. konference známé ekumenické organizace IEF (International Ecumenical Fellowship) se konala ve dnech 23.-29. července v rumunském městě Cluj-Napoca, a to již po druhé – poprvé to bylo v roce 2009. Tentokrát nesla motto: “Zápasy v nás a mezi námi“ (The struggle within us and between us). Konference se konala v prostorách pravoslavné teologické fakulty. Sešlo se okolo 100 účastníků z různých zemí Evropy, jeden účastník z Kolumbie, jeden z Mexika a dva z Keni. Radostné bylo, že ve skupinách z Polska, Francie a Německa bylo i dost mladších účastníků, určitě více než v posledních letech. Za český region se zúčastnili Filip Outrata, Peter Stephens, Lída Krčová, Veronika Handová a Ivana Macháčková (manželé Plotění bohužel onemocněli). Už na první pohled byl program méně bohatý než na minulých konferencích, zejména ve srovnání s poslední konferencí v Liverpoolu před 2 roky. Konference byla uvedena přednáškou Rev. Prof. Adriana Podaru, místního teologa a filosofa: „The outside war and the Inside War“ (Vnější a vnitřní válka) – ve shodě s hlavním tématem konference. Hovořil o původní harmonii a prvním hříchu a o důležitosti a nutnosti vnější autority a stanoveného řádu a postavě „ideálního“ vůdce. Hodně se odvolával na dílo sv. Sofronije Sacharova a sv. Augustina. Věnoval se také otázce spravedlivé války u sv. Ambrože a sv. Augustina – ale nezdálo se mi, že by tento koncept – byť od dvou tak slavných teologů – byl dnes udržitelný.

Bohoslužby byly slaveny pouze tři. Jako první byly pravoslavné nešpory v překrásné univerzitní kapli (s individuálním požehnáním pro každého, kdo si ho přál a s nabídkou požehnaného chleba, i ve variantě chleba namočeného ve víně). Druhá bohoslužbou byla v jedné z reformačních církví – byla to bohoslužba eucharistická – bohužel víno bylo v kalíšcích - a byla sloužena v němčině. V neděli pak byla bohoslužba římskokatolická – původně měla být v katedrále a v maďarštině, ale nakonec se konala v piaristickém kostele bez účasti místního kněze a role předsedajícího i dalších služebníků se ujali polští a někteří další účastníci - kněží. A za jazyk byla zvolena angličtina. Smutné bylo, že místní biskup nedal povolení pro intercommunio a tak k eucharistii byli zváni jen katolíci.

Jedno celé odpoledne bylo věnováno návštěvě místních farností: reformované, luterské, římskokatolické a starokatolické. V každé z nich byl někdo z místních služebníků a podal o dané církvi celkem dobrý obraz. Na dotaz, kolik lidí chodívá v neděli na bohoslužby byla prezentovaná dost vysoká čísla (stovky). Zajímavé je, že tady přežívá ještě transsylvánská mnohonárodovost a mnohojazyčnost- většina reformovaných i dalších bohoslužeb je sloužena v němčině či maďarštině, jen malá část v rumunštině. Z toho jasně plyne, že většina rumunsky hovořícího obyvatelstva jsou pravoslavní. Zajímavou praxi představil luterský pastor – vzhledem k tomu, že většina rodin, zvláště mladých, jezdí na víkend mimo město, je hlavní nedělní bohoslužba večer a během týdne jsou různé akce i bohoslužby. Na dotazy jak funguje ekumena odpovídali, že dobře, ale žádné konkrétnější údaje neudávali. Nabyla jsem dojmu, že snad funguje dobře mezi zmíněnými církvemi, ale asi moc ne mezi nimi a církví pravoslavnou. Naši hostitelé a organizátoři konference jsou zřejmě světlou výjimkou – jsou opravdu otevření a vstřícní. Ve středu města nedaleko katolické katedrály nám naši hostitelé ukázali nový pravoslavný kostel s netypickou výzdobou. Celá výzdoba byla mozaika z drobných barevných kamínků a znázorňovala – jak je typické – různé výjevy a postavy z Bible (zejména Ježíše) a také obrazy různých svatých. Zajímavý byl naprosto netypický ikonostas, kde byly jen dvě větší ikony – Ježíše a Marie – vedle carských dveří a dvakrát dvanáct malých ikon apoštolů a některých svatých v horní části ikonostasu – jinak je plocha bez ikon. Celá ta výzdoba je neuvěřitelně krásná a jejím autorem je Marko Rupnik.

Jeden půlden byl věnován „workshopům“, Výběr nebyl příliš bohatý: hudba, ikonografie (s tvorbou vlastních malých mozaik), pravoslavná spiritualita, spiritualita „healing“, rumunské lidové a náboženské tradice. Byla jsem na obou těch spiritualitách a obě byly velmi zajímavé.

Jeden den byl věnován exkurzi. Její první část se odehrála v městě Gherla, kde jsme navštívili dva reformované kostely a vyslechli historii celé oblasti i místních církví. Toto zajímavé malé město bylo založeno Arménci, kteří nějakou dobu žili v Transsylvánii a získali povolení založit si město. Ale toto etnikum nakonec z té oblasti téměř vymizelo. Poté jsme navštívili malý, ale důstojný a působivý památník obětí komunismu. Byly tam fotografie nebo podobizny různých „disidentů“, kteří byli odsouzeni vlastně za nic (často tam byly i soudní protokoly) a většina z nich pak zahynula. Vedle památníku je malý hřbitov s mnoha kříži, ale vlastně symbolickými, protože se nepodařilo zjistit, kde jsou ti, co zahynuli, pohřbeni a zda vůbec.

Poté jsme navštívili velký klášter ve Fizesu Gherlii, kde je uchovávána stará zázračná ikona Panny Marie, ke které se jezdí modlit lidé z širokého okolí. Ve středu kláštera je uchován starý malý dřevěný klášterní kostelík, ve kterém je mimo další vzácné ikony Matky Boží několik starých ikon psaných na skle. Tento způsob v klášteře dnes obnovují a některé ikony píší na skle. Na cestě zpět jsme se zastavili v jedné chráněné krajinné oblasti, kde je vzácné společenství rostlin na hodně vlhkém podloží – to území se nazývá Delta – zřejmě bylo dříve zatopené.

Jako vždy zlatým hřebem programu byl mezinárodní večer. My jsme představili krále Jiřího z Poděbrad s jeho mírovými iniciativami a předváděli jsme, jaké různé bojové zvyky mají různé národy a publikum muselo hádat, o kterou zem se jedná.

Nešťastné bylo bohužel zakončení konference. V knížečce, kterou jsme dostali, byla uvedena závěrečná bohoslužba – se čteními, modlitbami a požehnáním na závěr. Místo toho vystoupila mladá německá studentka, která studuje na Pravoslavné fakultě v Cluji a její otec je hudební skladatel a složil několik duchovních písní. A ta dívka je v doprovodu otce zpívala, většinou sama, protože je nikdo neznal. Některé z nich byly sice modlitbami, ale bez účasti lidu. Žádný biblický text a na závěr ta dívka řekla Bůh vám žehnej – prostě „one-woman-show“... Tento závěr rozzlobil mnoho účastníků natolik, že to šli organizátorům sdělit a ti z toho byli dost smutní. Ale nutno říci, že na své poměry dělali, co mohli a byli nesmírně vstřícní. Atmosféra celého setkání byla velmi přátelská, s radostí jsme se setkali s mnoha dlouholetými přáteli.

Na schůzi výboru nepadlo rozhodnutí, kdy bude další kongres. Francie nabízí kongres na rok 2027, možná ve spolupráci se Španělskem. Mluvilo se o několika možných minikonferencích – příští rok bude výročí kongresu v Nicee, také zazněla úvaha o nějaké společné pouti, ale zatím nic konkrétního. Ale vrátili jsme se s nadějí, že IEF bude existovat i nadále.

Rumunská pravoslavná obec v Praze používala dřevěný chrám sv. archanděla Michaela na Petříně, který ovšem 28.10.2020 vyhořel. Poté jim poskytla přístřeší nedaleká starokatolická farnost při katedrále sv. Vavřince. V sobotu 10.8. se v rámci pouti u sv. Vavřince uskutečnil křest, myropomazání, ordinace jáhna a jáhenky a kněžská ordinace jednoho z našich absolventů studia Teologie křesťanských tradic. Při té příležitosti jsem se zeptal, zda ještě rumunští pravoslavní u sv. Vavřince hostují. Dozvěděl jsem se, že teď mají zapůjčen kostel v Chuchli. Protože jsem měl následující neděli volnou (zřejmě poslední volnou neděli do Vánoc), rozhodl jsem se rumunskou obec navštívit. Měl jsem k tomu dvojí motivaci. Jednak jsem se nemohl letos zúčastnit mezinárodní konference IEF (Mezinárodního ekumenické sdružení) v rumunské Kluži, kde jsem se setkal na předchozí konferenci v r. 2009 s ekumenicky otevřeným křesťanstvím. Jednak je členkou rumunské pravoslavné obce v Praze jedna z absolventek Teologie křesťanských tradic, takže bych nešel do zcela neznámého prostředí. Této absolventce jsem se ozval a dobře jsem udělal, neboť bych se jinak vydal do kostela Narození Panny Marie v Malé Chuchli, který užívá řeckojazyčná pravoslavná obec, zatímco Rumuni užívají kostel sv. Jana Nepomuckého nad Velkou Chuchlí.

Kostel se nachází v nádherném prostředí lesoparku, v výhledem na údolí Vltavy, je přístupný pouze pěšky (nebo na kole, což byl můj případ), není zde elektrický proud (ale bude, jak slíbil starosta městské části). Podmínky jsou podobné, jako v dřevěném kostelíku na Petříně, ovšem jsme dál od centra města. Ač byly prázdniny, liturgii slavily vyšší desítky lidí (odhadem asi 70). Jednalo se převážně o mladé rodiny s malými dětmi. Obdivoval jsem, že děti na dvouhodinové liturgii vydrží. Chvílemi v náručí rodičů, chvílemi běhají ven, ale jsou ukázněné. Ptal jsem se zda je pro ně připravován nějaký program. Během školního roku se tak děje, ale mimo liturgii. Té se, vždy celé, účastňují.

Protože kostel užívá částečně i římskokatolická církev, není zde postaven ikonostas. Dvě základní ikony (Krista Pantokratora a Bohorodice) jsou umístěny na oltářním stole. Liturgie je slavena v rumunštině, takže jsem nerozuměl ani slovo. Měl jsem ale s sebou český překlad liturgie sv. Jana Zlatoústého včetně úplných rubrik, který jsme před časem vydali, takže jsem se mohl orientovat. Liturgii sloužil kněz Andrei Ioan Danciu, který byl pro tuto obec ordinován vladykou Kryštofem v r. 2009. Pochází z Aradu v Sedmihradsku. Jáhna obec nemá, jak je to již dnes ve většině případů. Asistoval jeden sloužící v klerice (pečoval o kaditelnici, při malém i velkém vchodu přicházel s velkou svící, přinášel chléb k požehnání atd.) . Podstatný díl služby připadl jediné kantorce, která sama dvě hodiny téměř nepřetržitě zpívala. Krásně, klobouk dolů…

Akustická aktívní účast obce je omezena na společnou recitaci nicejsko-cařihradského symbola (vyznání víry) a modlitby Páně. Překvapilo mne ale, že téměř všichni, vč. i těch nejmenších dětí, přijímali. V minulosti jsem zažil např. česky slavenou liturgii v katedrále v Resslově ulici, kde kromě kléru nepřijímal nikdo… Přijímání je důstojnou, ale radostnou událostí. V pravoslaví platí od půlnoci eucharistický půst, není možné cokoli ani jíst, ani pít. Hned po přijímání (které se děje lžičkou, pod obojí způsobou) dostal každý kus požehnaného chleba, který konzumoval. Kromě toho několik žen rozdávalo různé pamlsky (věnečky, sušenky). Eucharistické přijímání je tak bezprostředně propojeno s agapé. Další kolo obdarování požehnaným chlebem a dalšími pochutinami bylo na konci liturgie, kdy si všichni přichází ke knězi pro individuální požehnání. Je pamatováno i na nápoje. Vzadu v kostele je velká zásoba balené vody a limonád, kde si každý bere, jak potřebuje.

Překvapivá pro mě byla individuální zpověď asi osmi kajícníků těsně před přijímáním. Kajícník i kněz se hluboce skloní na boku oltáře, kněz kajícníkovi položí na hlavu epitrachil (štolu) a kajícník se vyznává a poté obdrží rozhřešení. Ptal jsem se, zda je tato praxe běžná, ale byla výjimečná, neboť kněz na 14 dnů odjížděl a proto tuto službu nabídl. Jinak se děje ve všední dny v rámci časů (liturgie hodin). Některá vyznání byla krátká, některá trvala několik minut. Obec, která jinak stojí, během vyznání seděla.

Kněz byl informován předem, že přijdu. Před začátkem liturgie, kdy vykuřoval celý kostel jsem se s ním již úklonou pozdravil a po skončení jsme hovořili. Sám má čtyři děti a péči o mladé rodiny považuje za svou prioritu. Když přišla řeč na to, že je u nás málo klášterů, které jsou pro pravoslavnou spiritualitu konstitutivní, říkal, napůl žertem, že až děti odrostou, manželka se stane diakonisou a on do kláštera vstoupí… Od kněze Andreie jsem dostal lahev Kagoru Pastoral s certifikátem moldavského metropolity Vladimira. Představuji si, pokleslou západní terminologií vyjádřeno, že tím už je transsubstantiace napůl provedená…

1.  

Václav Dvořák se narodil 6. 1. 1947¹ v Táboře a dětství prožil v Micáskově mlýně ve Vratišově, kde – podle jeho vzpomínek – pomáhal už jako dítě v hospodářství. Kvůli vrozené oční vadě ale žil od roku 1953 v Praze v internátu pro děti s vadami zraku. Od roku 1965 do roku 1970 studoval v Praze VŠE, kde také v akademickém senátu osobně poznal Jana Palacha. Na veřejném životě církve se podílel ve farnosti Panny Marie před Týnem, vedené výjimečnou osobností Msgr. Jiřím Reinsbergem, kde vypomáhal jako varhaník a kde získal řadu dlouholetých přátel, s nimiž udržoval hlubší či menší kontakty až do konce. Týnská farnost jej v mnoha ohledech formovala. S řadou přátel z této farnosti se blíže poznal ve studentských skupinkách, s nimi nejen diskutoval o nejrůznějších tématech, ale i podnikali i pravidelné výlety, při nichž získal svoji přezdívku Bagažyst, neboť velmi ochotně pomáhal přátelům, zvláště dámám, s jejich zavazadly.

Od dob vysokoškolských studií byl členem tajného společenství kolem svého jmenovce P. Václava Dvořáka – skautským jménem Tinťy, pozdějšího generálního vikáře českobudějovické diecéze. Ten kolem sebe shromažďoval převážně absolventy vysokých škol, kteří projevovali zájem o teologii a duchovní život, a také ty, kdo toužili po kněžství, kteří se nedostali na tehdejší římskokatolickou bohosloveckou fakultu (CMBF) v Litoměřicích, ovládanou tehdejším režimem (nazývanou posměšně“ ministrantská průmyslovka“), nebo ty, kteří do ní odmítali vstoupit. Členy společenství byli převážně tajně vysvěcení kněží či muži, kteří se rozhodli žít své kněžství skrytě mezi lidmi a „sdílet s nimi jejich naděje a obavy“. Václav nijak netoužil chodit v kolárku, protože to vnímal jako oddělení se od „laiků“. I když se po svém vysvěcení zapojil po sametové revoluci do pastorace, vůbec netoužil, ba se přímo obával, že by byl pověřen vedením nějaké farnosti.

Václav Dvořák starší byl garantem „podzemního“ studia a garantem kandidátů svěcení, které celibátní kandidáti přijímali od berlínského biskupa Joachima Meisnera a ženatí od tajného biskupa Felixe Davídka. Václav Dvořák po několika letech členství ve společenství pociťoval určitý tlak, aby si zvolil životní cestu – buď manželství nebo kněžství. Chtěl zvolit třetí cestu a žít sám, ale nakonec – ovlivněn slovy papeže Pavla VI., který podstatu kněžství nespatřoval v apoštolských činnostech, ale ve spolunesení, spolužití a spoluobětování života s druhými lidmi, přijal v prosinci 1983 v kapli berlínského arcibiskupství od biskupa Meisnera jáhenské svěcení. Na kněze měl být vysvěcen 4. května následujícího roku, ale v 11. 4. 1984 byl zatčen v souvislosti s dlouho připravovanou akcí StB Saturn, která měla za cíl rozložit síť katolických aktivistů, kteří tiskli a šířili státem neschválenou „závadnou“ náboženskou literaturu, převezen do Ruzyňské věznice a vyslýchán. Pro nedostatek důkazů (i přesto, že v jeho bytě byly nalezeny balíky nově vytištěných knih, mj. 200 ks „červené“ a 200 ks „modré“ knihy – dálkového kurzu teologie profesora Josefa Schreinera z Würzburgu), byl 14. května propuštěn. Jak Václav při výslechu řekl: „Přivezl je ke mně člověk, ke kterému jsem pojal důvěru s tím, že si je zase vyzvedne“. Případ se vlekl a Václav Dvořák starší chtěl, „aby, jestli má jít Václav do basy, tam šel jako vysvěcenej“. Nakonec Václava vysvětil na kněze v Praze berlínský světící biskup Wolfgang Weider. Při vazbě byl lákán ke spolupráci s StB, ale odmítl. Nakonec ho jeho starší jmenovec pochválil v knize svých vzpomínek „On to dobře ustál - je statečnej a hrozně hodnej kluk a poctivej kněz.“

Po studiích ekonomie pracoval Václav osm let jako referent v čakovickém cukrovaru, odkud přešel na generální ředitelství podniku Oseva, kde pracoval se svým přítelem a tajně vysvěceným knězem Františkem Pichem a Janem Kofroněm, který v r. 1988 rovněž přijal kněžské svěcení. Tam setrval po 34 let, a v té době byl také zatčen. Když se po vazbě vrátil na své pracoviště, čekala ho tam spousta nevyřízené práce – a také se dozvěděl, že ho někteří kolegové chtěli nechat vyhodit. V každém případě – jak vzpomínal – byl pro některé své kolegy černou ovcí.

Ve druhé polovině 80. let se Václav podepsal pod petici katolíků Augustina Navrátila i pod prohlášení Několik vět. V listopadu 1989 se zúčastnil poutě do Říma na svatořečení Anežky České, nikdo z účastníků pouti ovšem o jeho svěcení nevěděl.

Po sametové revoluci jej arcibiskup Vlk oficiálně inkardinoval do pražské arcidiecéze, ale Václav nadále zůstal věrný myšlence života ve skrytosti, své kněžství spojoval s civilním životem. V praxi vypomáhal nejen ve stodůlecké farnosti, v jejímž obvodu žil, ale obětavě jezdil po celých Čechách, když bylo někde třeba jeho služeb. Od církve zcela úmyslně a vědomě nepobíral žádný plat, i když mu to bylo nabízeno, a cesty podnikal vždy na svoje náklady. I intence, které mu byly někým vnuceny, dával pro potřebné. Mimochodem - když odcházel v roce 2012 do důchodu, většina jeho kolegů o jeho kněžství nevěděla.

Václav dovedl stát za svým názorem proti komukoli. Když v 90. letech vznikly diskuse ohledně svěcení ženatých kněží, docházelo ke kritice nového vedení církve. Václav největším kritikům bez obalu řekl: „Pánové, kdybyste vy byli na místě těch biskupů, tak byste byli ještě horší.“ Ovšem ani jemu se nelíbilo, jak se k této otázce biskupové postavili. Nelíbilo se mu, že biskupové zpochybňovali Felixe Davídka. K tomu řekl: „Pánové, po Moravě běhá spousta kněží, které světil biskup Vrana, kterej byl alkoholik. A ti tam běhají a působí normálně a nikdo nezpochybňuje platnost jejich svěcení… A v každé linii apoštolské posloupnosti by se našla nějaká nemoc nebo nějaká nezpůsobilost biskupa. Ale to neznamená, že to není platný...“

Václav měl dlouhá léta problémy s bydlením. Až do roku 1993 žil v nuzném bytě v Libni v domě, určeném k demolici, než získal byt na Velké Ohradě v pražském Jihozápadním Městě a stal se mým sousedem. Jeho malý byt byl útočištěm přátel ze všech koutů republiky, i ze zahraničí.

Václav Dvořák byl neuvěřitelně čistý, poctivý člověk, kněz s velkým „K“. Dovedl hájit svůj názor tvrdě, ale bez nenávisti, až do morku kostí. Své názory vyjadřoval skoro nesměla, bylo vidět, že váží každé slovo, aby nikoho nezranil. Jako zpovědník byl chápavý, jeho pokání zpravidla více než mírná. Bylo vidět, že celý život žil životem obyčejného člověka, a ačkoliv nežil v manželství, věděl o něm díky svým přátelům mnoho a dovedl říci pravé slovo v pravý čas. Nebyl asketa, dovedl být více než dobrým společníkem. Byl neuvěřitelně pokorným trpitelem – na konci svého života sice (jak říkal) dostal 2,5 roku života navíc, ale tato doba byla naplněna - zvláště ke konci - nesmírným utrpením a bolestí. Přesto si Václav nestěžoval, a když, tak jen tak mezi řečí, jako konstatování. Smrt 9. 7. 2024 pro něj byla - dovolím si říci podle toho, jak jsem to vnímal v posledních týdnech jeho života – vysvobozením. A i když měl z konce svého života strach, pak neprávem. Byl služebníkem dobrým, a věřím, že se raduje se svým (i naším) Pánem, kterému celý život sloužil.

Biblický základ a význam rituálního mytí nohou

Jan ve třinácté kapitole svého evangelia popisuje poslední Ježíšovu večeři s učedníky odlišně od synoptiků, vkládá pasáž o mytí nohou. To bylo v antice při vstupu do domu běžné, tato podřadná práce byla však vyhrazena otrokům. Ježíš navíc neumývá nohy při příchodu, ale uprostřed večeře, je tedy zřejmé, že jeho konání má význam symbolický, nikoli praktický.¹ Za povšimnutí stojí také skutečnost, že Ježíš myje nohy všem, tomu, který jej má zradit i tomu, který jej zanedlouho zapře. Jen těžko bychom v tomto kontextu mohli usuzovat, že se jedná o nějakou službu učedníkům „za odměnu“.

O několik veršů později Ježíš učedníkům svěřuje přikázání: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako /já/ miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“² S přikázáním lásky je úkon mytí nohou dáván do souvislosti jako zhmotněné symbolické vyjádření jeho významu. Z toho vychází i latinské označení obřadu mytí nohou – mandatum (mandatum novum = nové přikázání).³

Ježíšovo mytí nohou učedníků bývá často vykládáno jako nastavení parametrů autority v církvi. Pán myje nohy učedníkům. Ten, kdo nese v církvi autoritu je ten, kdo má ostatním sloužit, v přeneseném významu jim má mýt nohy. Jiná perspektiva zdůrazňuje naproti tomu všeobecnou výzvu k následování Ježíšovy láskyplné služby druhým, ke kterému jsou povoláni všichni křesťané.

Jednotlivé církve či křesťanská hnutí zdůrazňují více či méně jeden či druhý jmenovaný aspekt, když do svého liturgického slavení včleňují mytí nohou. V některých církvích je vykonávání obřadu v aktivní roli vyhrazeno církevním hodnostářům, tím má být vyjádřeno poselství „sloužící autority“. V jiných církvích či hnutích si členové myjí nohy sobě navzájem. Tento způsobe více akcentuje všeobecné křesťanské poslání k vzájemné službě.

V obou přístupech však můžeme vidět, že je v popředí liturgická funkce anamnetická (zpřítomňující), konáním obřadu má být zpřítomňována Ježíšova sloužící láska zaměřena na druhé.⁴

V současné době bývá obřad mytí nohou v církvích zařazen zejména do liturgického slavení během Zeleného čtvrtku, tedy v první den velikonočního Tridua, kdy se připomíná zejména ustanovení slavení Večeře Páně.

Historický vývoj obřadu mytí nohou

Rituální mytí nohou se v křesťanství vyvíjelo po dvou liniích. Jednak v monastické tradici, odkud se posléze přenesl i do katedrální liturgie. Jednak jako součást křestní liturgie, tato linie se však v průběhu staletí ukázala jako slepá a v současné době se již křestní mytí nepraktikuje.

Nejstarší zmínky o rituálu nicméně nalézáme v souvislosti s křestní liturgií. Dochovaly se dokumenty ze synodu v hispánské Elvíře konané v letech 300-303, který tento zvyk v místních církvích zakázal.⁵ Zatímco v Římě se křestní mytí nohou zřejmě nikdy nepraktikovalo, v ostatních místních církvích tomu bylo různě. Vymizení křestního mytí nohou pravděpodobně souvisí s postupným prosazováním římské liturgie za karolinské dynastie na přelomu 8. a 9. století.⁶

Paralelně se rituál vyvíjel v monastické tradici. Původní zvyk mytí nohou hostům (mandatum hospitum) se zejména během středověku postupně proměňoval, adresátem úkonu se stali především chudí (mandatum pauperum). Mytí nohou chudým se v některých klášterech praktikovalo každodenně, a to zhruba do 17. či 18. století, kdy péči o chudé⁷ přebral stát.⁸ Na Zelený čtvrtek míval tento rituál slavnostní charakter. Nohy byly myty i několika stům chudým, zatímco eucharistie se chudí účastnit nemohli. Bylo tomu tak z důvodu, že nebyl znám stav jejich svědomí. Obřad mytí nohou tak v tomto směru můžeme dnešní řečí označit za vskutku nízkoprahový.⁹

Vedle mytí nohou chudým se v řeholních společenství praktikoval i zvyk mytí nohou bratřím (mandatum fratrum).¹⁰ Analogicky se oba zvyky přenesly také do katedrální liturgie. Nejstarší zmínky o povinnosti vykonávat během Zeleného čtvrtku rituál mytí nohou (avšak pouze mezi kleriky) nalézáme ve výnosu synodu ve španělském Toledu. V Římě se zvyk praktikoval spíše jako projev osobní zbožnosti, do oficiální liturgie se zde dostává teprve v průběhu 12. století. V římské liturgii Zeleného čtvrtku byl rituál oficiálně ukotven až po Tridentu.¹¹

Současné praktikování obřadu ve vybraných církvích a hnutích

Adventisté

V Církvi adventistů sedmého dne je obřad mytí nohou vždy součástí slavení Večeře Páně. Ta se slaví zpravidla jednou za čtvrt roku a bývá většinou součástí sobotní bohoslužby, může však být slavena i jindy. „Má to být nejposvátnější a nejradostnější událost pro shromáždění, kazatele i starší sboru.“¹²

Úkon mytí nohou je chápán jako projev pokory, vyjadřuje odpuštění, přijetí, ujištění a sounáležitosti. To je poselství, které vyjadřuje Kristus směrem k věřícím a členové shromáždění sobě navzájem. Adventisté mají za to, že nelze vstoupit do společenství s Ježíšem, pokud jsou věřící plni pýchy či svárů. Eucharistickému slavení tedy vždy předchází úkon vzájemného mytí nohou. Je vyznáváno, že při takto slavené Večeři Páně je Ježíš Kristus vždy přítomen.¹³

Anglikáni

Stojí za povšimnutí, že latinské označení zvyku mytí nohou (mandatum), které se odkazuje k Ježíšově přikázání lásky, se přímo odráží v anglickém pojmenování Zeleného čtvrtku – Mandy Thursday. Již samotné označení dne nám napovídá, že v anglikánské tradici je rituální mytí nohou s tímto dnem nějak spojeno.

Vykonávat obřad mytí nohou (The Washing of Feet) při eucharistické bohoslužbě Zeleného čtvrtku není předepsáno jako povinné, obcím je však dána možnost obřad začlenit. Předsedající tak může v rámci liturgického slavení umýt nohy některým členům shromáždění. Tento akt bývá zpravidla provázen hymnem Ubi caritas¹⁴ a je zařazen po homilii. Mytí nohou předsedající zakončí modlitbou, kterou shromáždění aklamuje zvoláním „amen“.¹⁵

Zajímavostí je, že ve středověku bylo běžné, že se králové a královny Spojeného království jakožto hlavy anglikánské církve účastnili zvyku mytí nohou, které se konalo v rámci královské liturgie Zeleného čtvrtky (Royal Maundy service), tento zvyk byl spojen s almužnou pro chudé¹⁶, což bylo zvykem již ve středověké Evropě v monastiské tradici umývání nohou chudým.

Zatímco mytí nohou na Zelený čtvrtek je běžné i v jiných církvích, poněkud neobvykle je v anglikánské tradici možné obřad užít také v rámci liturgie svěcení jáhnů, když nově ordinovaným jáhnům může biskup umýt nohy. Mytí může být opět doprovozeno hymnem Ubi caritas a po jeho provedení je možné přečíst příslušnou pasáž Janova evangelia.¹⁷

Baptisté

Jednotlivé baptistické sbory jsou autonomními obcemi (církvemi), není tedy možné hovořit o určitém jednotně prováděném rituálu. Nabízím alespoň pohled do některých baptistických tradic.

Například primitivní baptisté, jež představují konzervativní uskupení baptistických sborů zastoupených především v USA, jsou v anglickém jazyce označována mimo jiné také jako tzv. Foot Washing Baptists (babtisté myjící nohy). Zřejmě nás tedy nepřekvapí, že pro tradici těchto baptistů je zvyk mytí nohou významný.¹⁸ Symbolizuje pokoru, službu a duchovní očistu. Obřad je u primitivních baptistů často integrován do bohoslužby spojené s Večeří Páně, může však být praktikován i samostatně (podobně jako jsme mohli vidět například u adventistů).

Úkon mytí nohou nemá být připodobňujícím konáním. Jedná se o posvátný rituál, ve kterém je vyjadřováno následování Ježíšova příklady pokory a vzájemné služby, kde také tkví stěžejní důraz baptistické víry.¹⁹ Mimetická (napodobující) funkce je upozaděna, v popředí je anamnesis (zpřítomnění). Pro jednotlivce, kteří se obřadu přímo účastní, představuje mytí nohou také akt očisty duše a nastolení duchovní čistoty posilované vírou ve spásnou Boží milost.²⁰

Jedna členka baptistického sboru First Baptist Church (USA) popisuje, jak u nich obřad probíhá. Z jejího popisu, ve kterém se sdílí o tom, když jí její malý syn myl nohy, je patrné, že si členové sboru myjí nohy navzájem. Obřadu se mohou účastnit ti, kteří o to mají v danou chvíli zájem, celý rituál je uveden přečtením příslušné janovské pasáže.²¹

Pravoslavní

Akt mytí nohou je v pravoslavném vnímání úzce spjat s Kristovým ukřižováním. Oboje ukazuje na Kristovu kenosi (vyprázdnění). Zatímco kříž svědčí o dokonalé poslušnosti Otci, mytím nohou učedníkům Kristus vyjadřuje svou vydanost pro druhé.²²

Obřad mytí nohou, zvaný v pravoslaví také Nipter, byl v minulosti většinou vyhrazen katedrálnímu slavení a jen některým klášterům. V poslední době však bylo konání obřadu znovu zavedeno v mnohých farnostech napříč pravoslavnými církvemi. Obřad samotný je upraven ve speciální liturgické knize.²³

Nipter se koná v rámci velikonočního slavení, a to buď po večerních nešporách ve středu večer nebo po ranní modlitbě úvodu do dne na Zelený čtvrtek.²⁴

Například metropolita v Chicagu vykonává obřad při zvláštní bohoslužbě (ve středeční večer nebo na Zelený čtvrtek ráno) a myje při něm nohy 12 vybraným mužům z různých farností metropole. Tito mužové mají symbolizovat 12 apoštolů. Vybíráni jsou pouze muži dobrého charakteru, kteří jsou zapojeni ve službě v církvi nebo mladí mužové dávající dobrý příklad svému okolí. Být vybrán do této skupiny je pokládáno za požehnání.²⁵

Presbyteriáni

Jako jeden příklad kalvínské tradice uveďme presbyteriánskou církev v USA, který do svého velikonočního slavení včleňuje mytí nohou. Na Zelený čtvrtek se vždy slaví liturgie s Večeří Páně. Po homilii je možné zařadit obřad mytí nohou. S reformačním důrazem na všeobecné kněžství není mytí určeno jen předsedajícímu, členové si mohou mýt nohy navzájem.²⁶

Starokatolíci

Pro starokatolíky je mytí nohou symbolickým vyjádřením povolání ke vzájemné službě, která je jádrem poselství celého Ježíšova života, který vrcholí v jeho totální vydanosti pro druhé.²⁷

Starokatolíci uznávají božský základ obřadu mytí nohou. Slavívá se na Zelený čtvrtek před Paschou.²⁸

Římští katolíci

Když byl v potridentské době obřad mytí nohou v římskokatolické liturgii Zeleného čtvrtku oficiálně ukotven, bylo současně stanoveno, že se nemá praktikovat dvojí mytí, tedy mytí chudým (mandatum pauperum) a mytí klerikům či řeholníkům (mandatum fratrum). Biskup či opat se měl rozhodnout pro kterou skupinu obřad vykoná.²⁹

V roce 1956 a zejména 1970 byl obřad reformován v rámci celkové obnovy liturgie svatého týdne. Vychází i nadále z tridentského misálu, kněz měl nohy umýt 12 mužům za asistence jáhna a akolytů. Během obřadu se zpívají antifony příslušných veršů, nemá být vynechán hymnus Ubi caritas. Po liturgické reformě již obřad není vyhrazen pouze pro katedrální či opatské kostely. Všem farnostem byla dána možnost jej užívat. Oproti předchozí době, kdy obřad mohl být vykonán prakticky kdykoliv během dne, byl obřad začleněn do večerní eucharistické liturgie na připomínku poslední Večeře Páně. Má být vykonán hned po homilii. Začlenění obřadu do eucharistické večerní bohoslužby nebylo do té doby zvykem ani ve východních ani v západních neřímských liturgiích. Obřad vykonává biskup nebo kněz, nemůže úkon delegovat.³⁰

V roce 2016 byl na přímý podnět papeže Františka kongregací pro liturgii vydán dekret In Missa in Cena Domini. Dokument upravuje vymezení osob, které se mají obřadu účastnit (nutno podotknou, že však pouze v pasivní roli, v aktivní roli zůstává nadále pouze biskup nebo kněz). Je ustoupeno od omezení účasti na rituálu pouze pro muže, nově mohou být nohy myty kterýmkoli zástupcům z řad Božího lidu (ženám, mužům, klerikům, nemocným, mladým…).³¹

Víra a světlo

Víra a světlo je nadnárodní hnutí v jehož srdci jsou lidé s mentálním postižením³². V rámci hnutí existují po celém světě společenství, která se skládají z mentálně postižených osob („jinak obdarovaní“, v českém kontextu jsou označováni jako „kamarádi“), jejich příbuzných a dobrovolníků (tzv. “přátel“). Hnutí je ekumenické, jednotlivá společenství jsou vyzývána, aby se zapojovala do života místních církví, přičemž konfesně se hnutí nevymezuje.

Již mnoho let jsem členem jednoho českého společenství Víry a světla. Dovolím si zprostředkovat své vlastní prožívání obřadu, který na mě v kontextu Víry a světla hluboce působí.³³

V průběhu let si Víra a světlo zvolila obřad mytí nohou za svůj specifický způsob slavení. Jistě není náhodou, že si hnutí, v jehož středu jsou lidé, pro které je komunikace s vnějším světem často složitá, vzalo právě tento způsob slavení za svůj. Prostota a výmluvnost obřadu umožňuje všem členům komunity hluboké propojení a vyjádření vzájemné úcty a pokory, a to v rovině neverbální. Vedle toho tento rituál umožňuje společné slavení či náboženské prožívání nejen napříč křesťanskými církvemi či dokonce různými náboženstvími³⁴, umožňuje také možnost společného duchovního prožívání s lidmi, kteří se neřadí k žádnému náboženství.³⁵ Domnívám se, že právě tento aspekt je v dnešní době velmi aktuální.

Při mezinárodních setkáních, kde se setkávají komunity Víry a světla především katolické, protestantské a pravoslavné tradice, je společný obřad mytí nohou symbolem jednoty – jak v oblasti duchovní, tak v oblasti lidské (nezáleží, zda je člověk postižený či ne, zda dokáže obřad či intelektuálně reflektovat, důležité je společná aktivní účast a vzájemnost).

Já sama jsem tento obřad poprvé zažila před mnoha lety na mezinárodním setkání Víry a světla ve Lvově. Pamatuji si, že pravoslavní účastníci (kteří byli zejména Rusové, a dále Gruzínci) tenkrát nedostali povolení místního patriarchy a neměli tak možnost slavit svoji eucharistickou liturgii. Katolíci se mohli v neděli ráno zúčastnit „své“ bohoslužby, stejně tak protestanté. V podvečer jsme se nicméně všichni sešli ve velkém sále k hlavnímu nedělnímu slavení, které bylo pro všechny společné. Rozdělili jsme se podle skupinek, ve kterých jsme se předcházející týden scházeli ke sdílení. Posedali jsme si tak, abychom pokud možno seděli vedle sebe vždy „přítel-kamarád“, tedy osoba s postižením a osoba bez postižení (s ohledem na potřebu občasné praktické výpomoci při samotném úkonu mytí). Nejlépe tak, aby vedle sebe seděli ti, kteří se o sebe během pobytu „navzájem starali“³⁶.

V úvodu byl přečten příslušný úryvek Janova evangelia. Následně začala hrát hudba (písně z Taizé, mezi nimi i píseň Ubi caritas). V každém kroužku jedna osoba, který obřad zahájila, poklekla a umyla a osušila nohy osobě sedící po své pravici. Následně člověk, kterému byly umyty nohy, vložil ruce na hlavu umývajícího a v tichu se nad ním pomodlil. Dotyčná osoba si poté sedla a poklekl ten, kterému byly nohy umyty, aby umyl nohy člověku po své pravici. Takto proběhlo celé kolo. Obřadu se osobně účastnili všichni, a to v obou rolích – umývající i ten, kdo službu mytí nohou přijímá. Když všechny skupiny mytí dokončily, povstali jsme a společně se ještě pomodlili modlitbu Páně.³⁷

Tento zážitek byl pro mě mimořádně silný. Od té doby jsem obřad mytí nohou ve Víře a světle zažila již mnohokrát a vždy má pro mě velkou hloubku. V českých společenstvích jej zařazujeme zpravidla na poslední večer táborových pobytů, jako vyvrcholení společného prožívání. Konáme jej také na národních setkáních, na kterých má také význam ekumenický, neboť jedno české společenství je převážně evangelické a ostatní tři jsou převážně katolická.³⁸

Obřad mytí nohou jsem znala již od útlého dětství z katolické zelenočtvrteční liturgie. Je však něco diametrálně odlišného se na obřad dívat anebo jej sama prožít. Sklonit se k člověku, ať už je jakýkoliv, a umýt mu s láskou a péčí nohy, nechat si od něj požehnat, i když třeba ani mluvit neumí. A také sama sobě nechat nohy mýt, přijmou službu lásky od druhého. Domnívám se, že se ve Víře a světle podařilo najít způsob slavení, kdy symbolické dění skutečně vyjadřuje a zpřítomňuje poselství Ježíšova mytí nohou.

Závěr

Obřad mytí novou je určitou janovskou alternativou nebo spíše doplněním k synoptickému líčení poslední večeře. Zatímco druhé jmenované reflektuje většina křesťanských církvích ve svátostném slavení Večeře Páně, obřad mytí nohou za svátost v církvích pokládán není. Způsob jeho slavení je možná i díky tomu upraven často volněji nebo je v mnoha církvích dána možnost jeho včlenění do liturgického slavení.

Především v katolické a pravoslavné tradici je mytí nohou doposud vyhrazeno církevním hodnostářům, čímž je pohled zaměřen především na zvěstování kristovského výkonu autority v církvi. S jistou nadsázkou je možné říct, že v hlavní roli je služebné kněžství. Na druhou stranu v církvích vycházejících z reformační tradice častěji vidíme, že si členové obcí myjí nohy vzájemně. V zorném poli je tak tradičně reformační důraz na všeobecné kněžství a na vzájemnou službu.

Domnívám se, že právě díky tomu, že není obřad mytí nohou pokládán za svátost, je křesťanům dána značná svoboda v jeho praktikování. I v církvích, kde je obřad zakotven pevně v liturgii, není vyloučeno, aby byl obřad praktikovaný jako projev osobní zbožnosti a aby byl upraven dle individuálních potřeb.

Bibliografie

15th Annual Washing of the Feet [Online] // Greek Orthodox Archidiocese of Amerika: Metropolis of Chicago. - 15. April 2017 (cit. 15. červenec 2024). URL: https://chicago.goarch.org/15th-annual-washing-of-the-feet-video

Akrotirianakis Stavros Orthodox Christian Network [Online] // Holy Wednesday Evening-Service of the Nyptiras: The Washing of the Feet. - 7. červenec 2022. (cit. 15. červenec 2024.) URL: https://myocn.net/holy-wednesday-evening-service-of-the-nyptiras-the-washing-of-the-feet

Baxley Jennifer Velikonoce: Nezapomenutelná, svatá chvíle, kdy mi můj 7letý umyl nohy na Zelený čtvrtek [Online] // Síť víry: Neboj se, toliko věř!. - 5. duben 2023. (cit. 15. červenec 2024). URL: https://sitviry.cz/baptiste/velikonoce-nezapomenutelna-svata-chvile

Církevní řád Církve adventistů sedmého dne: 19. revidované vydání z roku 2016 [Kniha]. - Praha : Církev adventistů sedmého dne Česko. - ISBN 978-80-88026-07-5. URL: https://www.casd.cz/wp-content/uploads/2021/06/2016-cirkevni-rad-web.pdf

Fact file: What is Maundy Thursday? [Online] // The Church of England. - 4. April 2023. (cit. 17. červenec 2024). URL: https://www.churchofengland.org/media-and-news/stories-blogs-and-features/fact-file-what-maundy-thursday

Great and Holy Thursday [Online] // Orthodox Times. - 2. May 2024. (cit. 17. červenec 2024). URL: https://orthodoxtimes.com/great-and-holy-thursday-5

Hradilek Pavel Slavení velikonočního tajemství [Online] // Getsemany. - léto 2023. (cit. 5. červenec 2024). URL: https://www.getsemany.cz/node/4159

Hradilek Pavel Velikonoční Triduum [Online] // Getsemany. - březen 2002. (cit. 5. červenec 2024). URL: https://www.getsemany.cz/node/3725

Kunetka František Mysterium Paschale: studie k liturgii velikonočního třídení [Kniha]. - Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2023. - str. 245. - ISBN 978-80-7325-567-1. Druhá kapitola dostupné také online na URL: https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2018/02/05.pdf

Mass Times and Mission [Online] // St. Peter´s Anglican Catholic Church. (cit. 5. červenec 2024). URL: https://stpetersacc.org/mission

Reece Andy What Is A Foot Washing Baptist According To Miss Maudie [Online] // Christian.net. - February 20, 2024. (cit 20. červenec 2024). URL: https://christian.net/theology-and-spirituality/what-is-a-foot-washing-baptist-according-to-miss-maudie/#google_vignette

The Common Worship: Ordination Services [Online] // The Church of England. - 2007. (cit 15. červenec 2024). URL: https://www.churchofengland.org/node/3997/printable/print

The Common Worship: Times and Seasons: Passiontide and Holy Week [Online] // The Church of England / prod. Publishing Church House. - 2006. (cit. 17. červenec 2024). URL: https://www.churchofengland.org/prayer-and-worship/worship-texts-and-resources/common-worship/churchs-year/times-and-seasons-2

Význam eucharistie ve starokatolické tradici a ve starokatolických církvích [Online] // Starokatolická církev v ČR. - 2003. (cit. 17. červenec 2024). URL: https://www.starokatolici.cz/vyznam-eucharistie-ve-starokatolicke-tradici-a-ve-starokatolickych-cirkvich/t1153

Písemná předloha přednášky v evangelickém sboru v r. 2000

1. Proč vůbec řeč o budoucnosti církve:

S vírou nebo s církví

Možná vám evangelíkům nepřipadá problém budoucnosti církve tak akutní, protože o spáse vás ujišťuje Kristova smrt a svého prostředníka mezi vaší osobní vírou a Bohem Hospodinem už máte a navíc nezatíženého ohromnými historickými omyly. Právě hořká zkušenost reformátorů s jejich církví tehdy katolickou naučila další generace dědiců raději od církve nic nečekat, spoléhat na osobní víru a milosrdenství boží. Já jako katolík vidím problém trochu jinak; vedle hořkosti i konstatuji se strany církve i skutečnou pomoc. Nemíním ovšem dnes nikoho přesvědčovat, jen nabízím nahlédnout do té jinakosti našich tradic, třeba by tam něco k vám promluvilo s potřebnou naléhavostí samo. .

Nehoruji za církev jakoukoli a už vůbec ne za karikatury vytvářející v božím lidu kasty a monopoly. Církví rozumím spolu s poledním koncilem katolíků právě až celek božího lidu, který se valí dějinami a občas se cítí bohorovně, občas s úzkostí vyhlíží někde záchranu, spásu. Je to lid v mnoha rysech obyčejný. Ale není jen prostým součtem obyčejných lidí. Ten lid je jako celek navíc stále ještě boží a jeho Vzkříšený pastýř se s ním identifikoval, bydlí uprostřed.

Jistěže se shodneme, že spravedlivý žije z víry. Já k tomu dodávám, že fungující církev vydatně prospěje zdraví osobní víry.

Nikde se nepozná bezpečněji než právě na reakcích fungujícího společenství církve, zda moje osobní víra, naděje a láska je ve skutečnosti sebestředná, anebo kristocentrická. Praxi nutno verifikovat na Ježíšův způsob: toto je moje tělo, které se pro vás láme.

Pro mne stojí problém: ne zda s církví nebo bez církve, ale tak: Jak reagovat na přirozenou degeneraci společenských systémů? Jak při tom zabránit zhoubnému bujení? Spoléhat s rukama v klíně na logion „a brány pekel ji nepřemohou“ považuji za značně neodpovědné.

Církev s budoucností

Církev se v dějinách měnila a přizpůsobovala novým podmínkám. Už od samých počátků se také musela vzdorovat excesům. Doklady významných přizpůsobení nabízí už Nový zákon.

Přizpůsobivost a imunita působí protichůdně, ale obě patří mezi důležitá kriteria zdraví organismu. Pokud je církev tělem, jak tvrdí Pavel Efezským, musí dokázat nejen odolávat nákazám, ale také pružně adaptovat formy své existence, jinak ztratí svůj smysl existence (obsah i cíl věrný kořenům).

Přirozená přizpůsobivost církve proměnám světa za poslední staletí velmi poklesla, imunita stále stoupá. Mnozí vlivní z toho dokáží udělat ctnost, mluví se pak o věrnosti tradicím otců. To církvi nejen svazuje ruce, ale samotnou ji to existenciálně ohrožuje.

Takovou církev nepřemohou pekelné brány, ale lidská tvrdošíjnost. Také proto papež Jan XXIII. veřejně vyhlásil program studující potřeby a možnosti přizpůsobení - aggiornamenta církve současné kultuře světa a velice narazil u etablovaných mocných.

Církev katolíků má a hájí dnes tvář, která odpovídala poměrům světa po napoleonských válkách. Od té doby se stalo ve světě mnoho

například dvě opravdu světové války, holocaust, etnické čistky, boom nekřesťanských náboženství v Evropě. Církve i státy byly někdy bezmocné, někdy se ošklivě zapletly. Velmi to zproblematizovalo jejich věrohodnost a důvěryhodnost jako institucí. Stále častěji jsme svědky, že lidé si od instituce už nic neslibují, prostě je ignorují.

Na scénu Evropy vnikla řada dalších náboženství; Evropa už není křesťanská, ale postmoderně pestrá.

Budoucnost mají jen církve, které se vyhnou zkostnatění přílišné imunity vůči dějinám a bezcharakterní oportunitě nadbíhající módnímu vkusu pouze pomocí formálních změn.

2. Model církve závisí na modelu spásy

Modelování

Ačkoli je velice užitečné předvídat tektonické proměny a průvodní zemětřesení, zdaleka to ještě neumíme, protože ve hře spolupůsobí mnoho faktorů a ne všechny dobře známe. Sociální systémy jsou mnohonásobně složitější než třeba procesy vulkanické, neumíme je perfektně popsat, a proto se musíme smířit s uměle zjednodušenými soubory dat.

Tomu účelovému zjednodušování datové základny a sítě jejích vnitřních vztahů se říká „modelování“.

Díky modelům máme šanci porozumět celé složité struktuře nějakého dění a podle své vlastní odpovědnosti těch znalostí pak využít. Modeluje se působení záplav na hráze a krajinu, vliv klesající hladiny ozónu v plynném  obalu zeměkoule na počasí kontinentů, změny populací vyšších živočichů v důsledku proměn ekosystémů a potravních řetězců, odolnost populace vůči AIDS a jiným pandemiím. Modeluje si i budoucnost církve v hodně změněném světě.

Když se někdo snaží o přizpůsobování, musí jednat kriticky. Kritika není projevem nepřátelství, ale snahou prospět.

Pojem spásy

Bible nabízí k pojmu spásy řadu odlišných obsahů. Náboženské tradice mají tendenci abstrahovat od té pestrosti a sevřít pojem do jediné vyvolené formulace. Ta je pak - jak jinak - právě jen abstraktní, ideologicky ošetřenou formulací.

Biblický příběh mladé vdovy Rut v cizině připomíná, že spásou lze rozumět i to, že Rut získala svými půvaby, vtipem i chytrým aranžma dobrého a přitom bohatého ženicha, který ji a její tchýni existenčně podržel a udělal šťastnou matkou - je to prababička krále Davida, zachránce národa. Boaz byl spasitelem, spásou byl sňatek Moabitky Rut s Izraelitou - ten totiž byl podle Zákona hodně problematický.

Ke spáse přistupujeme nadějí, účastníme se jí vírou. Snadno se pak stane, že spása se zcvrkne do jednoduché ideje, která buď nemá v tomto světě místo: buď jen za hrobem, anebo jen v minulosti, v události jednou provždy hotové ukřižováním Ježíše z Nazareta. Z křesťanské existence se tak stane zvláštní „hra na...“ - hra na věčnost, o níž vlastně nic nevíme, anebo hra na bohatého strýčka, který prý naše nicnedělání naštěstí předem zaplatil.

Křesťanské tradice nabízí naštěstí i docela jiná pojetí spásy a je na nás, které dáme svoji víru.

V každém případě si musí každý křesťan - jednotlivec i společnosti - cílevědomě si volit cestu a prostředky k tomu, co sám považuje za spásu. To předurčuje důležité rysy modelu církve.

Každý typ záchrany má svoji taktiku, logiku a optimální cestu k cíli; podobně modely církve „zachránce“ nebo církve „služebnice“ či církve „svědkyně“ se diferencují podle toho, před čím hledáme záchranu.

Záchrana před nemocí a smrtí - pak spásu třeba hledat v zdravém životním stylu, např. v józe, anebo v sanatoriích;

Příklady „spasitelů“: vegetariáni, nemocnice s dobrou pověstí, kvalitní učitelé jógy.

Záchrana před nejistotou a nesmyslností existence - pak (Buddhův, Konfuciův nebo Ježíšův) životní optimismus a jejich umění čelit nepřízni doby.

Příklad: deziluze hippies nalezla koncem šedesátých let lék v Ježíši typu Superstar, nikoli v Ježíši jako Kristu evangelia o smrti a vzkříšení.

Záchrana před otroctvím konzumní společnosti - pak stačí vsadit na ideu svobody blahoslavených podle horského kázání.

Kníže Tolstoj a Ghandi ukázali v praxi, že to lze i bez církví.

Záchrana před následky hříchu jako přestoupení božího zákona, trestaného peklem a jeho zoufalstvím po posledním soudu - pak pomůže klasická (= pietistická) nábožnost, náboženské povinnosti, církev takzvaně lidová.

Záchrana před rozkládající osamělostí kulturní bytosti, marností existence včetně utrpení a tvorby, odcizením přírodě, práci, přejnému soužití (= moderní pojem hříchu) - pak komuniálně formovaná církev.

3. Model klasické lidové církve s posvátnou mocí.

Pokud tady v evangelickém prostředí vykládám cosi o katolických problémech, je to proto, že všechny křesťanské církve - i evangelíci jsou také teprve na cestě, teprve hledají svoji tvář pro zítřek. Byl bych rád, kdyby se ostatní křesťané dokázali elegantně vyhnout, o co narážejí cestou katolíci. Vyplatí se:

- rozumět i těm, s kterými nesouhlasíme

- kritizovat ty, kterým důvěřujeme.

V lidové církvi je spásou uniknout peklu a hříchu, získat nebe. K tomu nutno mít odpuštěno a mít zásluhy. Na to vypěstovala postupy církev vrcholného středověku a použila k tomu strukturu osvědčenou v tehdejším světském feudalismu.

Feudál měl nadprůměrné vzdělání, ekonomickou moc, měl nástroje k vynucení práva; bylo logické, že měl autoritu. Nejen práva, ale také univerzální odpovědnost za obživu, náboženskou úroveň a obranu lidu na svém panství .

Lid nepotřebuje práva a nemá společenské povinnosti, protože na ně při feudálním školství prostě nemá. Osobně odpovídá jen za úctu a poslušnost vůči vrchnosti.

Když se svět oportunně přizpůsobil změně v pojetí kvalifikace lidu, v cír­kev­ní oblasti zůstaly principy osvědčené ve feudalismu. Navzdory koncilu je v lidové církvi zdůrazněno

- viditelnost společnosti s charakteristickými organizačními známkami a božskou autoritou zaštítěným řádem

- společnost centralisticky řízená posvátnou mocí teokratických autorit

moc zahrnuje monopol v kultu, vědě, právu, morálce, v politice

Čím mohutnější lidová základna, tím větší vliv má v systému setrvačnost. Od počátku 19. stol se osvědčený církevní pořádek „modernizuje“ etablováním prvků osvíceně absolutistických režimů; reformuje se pomalu v postfeudalismus

- odpovědnost za církev nese výhradně hierarchie (často se ztotožňuje církev s kleriky)

- zbožnost je v lidové církvi totéž co mravní bezúhonnost a vytrvalost v kultických projevech loajality

. zjednodušuje se morálka - hlavní ctností je „dětinná“ (= absolutní a nekritická) poslušnost vůči církevní autoritě a hlavním hříchem je vše tělesné od pasu dolů,

. favorizuje se kvantifikace: více mší, zpovědí, přijímání, místo otčenáše resp. zdrávasu lépe desátek, růženec

. zbožnost ve viditelné společnosti musí být vidět

. pěstuje se „církevní vlastenectví“: hrdost nad vlastní konfesí, konfesní verse tělocviku, táboření, škol, charity

. televizní mše, návštěvy papeže organizované sekulárními vládami, poutě

Model lidové církve byl efektivní, pokud spásou je uniknout věčnému zatracení včasným pokáním (zpovědí) a účastí na pokladu zásluh církve (= poslušnost zjevené nauce, svátosti a církevnímu řádu).

4. Komuniální model

V kořenech lidové církve lze rozpoznat významné choroby. Nevyvolala je nepřátelská nebo kritizující spekulace, ale odlišný vývoj v sekulární společnosti

Koncil konstatuje: „Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby... ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji“.

Požadavky doby jsou obecné, nejen na reformu katolíků, husitů a pravoslavných, ale na re -formaci všech křesťanů

Společenské klima

Prvých 30 let po posledním koncilu naznačuje, že v katolictví není možná hlubší reforma lidové církve; lobby legální nitrocírkevní byrokracie se neskrývaně angažuje za lidový ráz katolictví, ostatní ostrakizuje

- v neklidných časech kulturních zlomů je svět proměnlivý, změnilo se paradigma - obecného povědomí o kultuře, ale ještě není dost srozumitelné; narůstá žízeň po záchraně, mnohý už netouží po věčné blaženosti, ale po záchraně zde na světě

. nefungují klasické stereotypy (rozpadl se křesťanský étos dříve sjednocující Evropu)

komunikuje se pomocí emocí a šoků - hudba, poezie, výtvarné umění, náboženská show, prožitek důležitější než ideologie

. náročnost na prožitky vede k pádu zábran před konzumem drog, se staly drogou

. drogou je vedle chemie i sex a také fundamentalistické ideologie, novopohanská mystéria

Smysl pojmu spása v postmoderně

Záchranou jedince je takový modus života společnosti, kde

- snese se vzájemně opravdová různost, svoboda, autonomie a odpovědnost za víc než svoje já,

- lze stále ještě komunikovat navzdory ohromující různosti subjektů a objektů

Spása od Boha musí nějak odpovídat potřebě spásy sekulárního světa Zachráněný bude ten, kdo

- získal relativní jistoty zázemí své existence (nejistota rozkládá tvořivost i vposledku chuť žít),

- získal zážitek vlastní hodnoty - vzájemné přijatosti a vzájemné uznalosti:

- jsem uznán (uznána) jako někdo žádoucí

- moje charisma by ostatním chybělo (např. ženský nebo mužský prvek lásky)

- zkušenost s Petrovským chrámem z živých kamenů, kde bez sakralizace lze

jistě a spolehlivě setkat se s živým Kristem a vést s ním dialog

- smířit se i sám sebou, s Bohem, s přáteli, kteří se navzájem zranili

To jsou také znaky komunia. V komuniu jde o vzájemné sdílení radostí i bolestí, o umění smíření, o lásku, která láme vlastní tělo a žasne, že nachází odpověď v jiné lásce

Model soužití

Takový život věříme v Trojici; Ježíš je jeho svědkem (martyrem), a proto ani naše naděje v dosud neexistující společenství s Trojicí není jen bláznivá

- Víra člověka potřebuje znamení, například smlouvu a rituály případně svátosti

- Svátostné znamení je účinné jedině silou boží, ale vyžaduje také srozumitelnost v té které době.

Koncil mluví o církvi jako svátosti světa, že chce skrze církev dát ochutnat i sekulárnímu světu osvobodivost Boží přítomnosti .

5. Předběžné závěry modelování budoucího paradigmatu církve křesťanů:

- nově vymezit smysl, náplň i dělbu práce úřadu v církevní službě - ordo je a musí zůstat službou, není výsadou

- nově vymezit pojetí autority církevních činitelů a věřících jako vzájemně diferencovanou kolegiální a subsidiární službu

- vyvinout době přiměřené metodiky duchovního života jako inteligentní účasti na současné a budoucí kultuře

- kriticky ošetřit dosavadní úsilí o jednotu různých křesťanských a také všelidských tradic s vyloučením proselytismu a uniformity idejí a étosu, zato s podporou šancí porozumět tím, že „půjdeme kus cesty spolu“.

(2015)

Př 22, 1-9; Jk 2, 1-13; Mk 7, 24

Řeč Moudrosti v Písmu je zřetelná a budí naši důvěru. Má cosi z absolutních jistot. Ovšem v reálných podmínkách našich životů vidíme často, že tahle řeč jakoby umlká anebo je dokonce odmítána jako opium. Současní běženci byli kdysi natolik bohatí (a tedy Bohem požehnaní), že mohli emigrovat. Dnes jsou chudí, ale o božím království, které chudým patří, neslyšeli nic, rozhodně nic, co by mohlo ochránit jejich ženy a děti. A tak vlastníci božího království kradou, perou se do krve o nástupní schůdky do vlaku…

Podobně „fungují/nefungují“ vedle zákonů Božích všechna lidsky osvědčená a dobou dostatečně pro­věřená moudra a zákony: Jistě je moudrý zákon Dekalogu: Nebudeš zabíjet. Anebo: Cti otce i matku… Ale konkrétní okolnosti, kontext jednotlivých příběhů občas vyžaduje jednat jinak, a existují kati z povolání. To „JINAK“ ovšem nemá za sebou onu pečeť osvědčené pravdy, jakou má Dekalog. Každé takové jednání „jinak“ se děje jen na naši vlastní odpovědnost.

Jsem vděčen evangeliu za dnes čtený příběh Ježíše a Syrofeničanky. Je to pro mne nejen zjevení, ale také působí jako jeden z paprsků spasení, záchrany smysluplnosti mých osobních dějin. Ježíš totiž žil v době podobně roztříštěné společenské etiky jako zakoušíme my. A musel jednat na svoji vlastní odpovědnost i pro­ti osvědčeným moudrům. Konkrétně k dnes čtenému příběhu setkání Ježíše s cizinkou: Zákon Bohem zjevený přece od Izraelity vyžadoval, aby se obřezaný nedělil o dobra spásy s lidem neobřezanců. (Dodnes se tím řídí i katolíci, kteří odmítají účast na svátostech nekatolíkům.) Ta Syrofeničanka s neústupností a zároveň s poko­rou upozornila Ježíše, že v praxi se ta segregace ani nemůže zachovávat, vždyť chléb nalámaný jen pro po­zva­né padne bez zlého úmyslu pod stůl a je tak dostupný i štěňatům. Ježíš tehdy rozhodl podle svého svědomí proti znění zákona a tím mimo jiné podepřel dobrou vůli všech svých následovníků řídit se nejen zákonem božím (teonomie), ale také rozumem i citem, zkušeností i empatií, prostě celým vlastním svědomím (auto­nomie). Podobně může povzbudit naši odvahu i příběh, kdy proti znění Dekalogu odmítá Ježíš požadavek vlastní matky v doprovodu vlastní rodiny, aby se věnoval domácím povinnostem a nechal kázání jiným.

Dlouho se mi nelíbilo, že i tak Duchem svatým nadaný teolog, jakým je Walter Kasper, nabádá získat odvahu k etické autonomii. Obával jsem se, že i ukázněný tím otevírá zadní vrátka vlastní svévoli. Pak jsem začal tušit, že autonomie je přiměřená dospělému věku podobně jako teonomie věku dětské a pubertální for­mace člověka. Dospělá odpovědnost autonoma ovšem vyžaduje odvahu nést důsledky. Dnes si myslím, že v dobách zlomů historie ani lepší cesty za naplněním boží vůle prostě není. A je moc milé, že Ježíš tak dodává odvahu převzít plnou odpovědnost za ty příběhy našich životů, kdy teonomie koliduje s naší autonomií.

Dlouho jsem si také myslel, že Jakub oponuje Pavlovu přesvědčení o podstatě a roli víry právě jen z pozice pohoršeného zákoníka; teze proti tezi - tedy mohu si sám vybrat, kterou považuji za věro-hodnější. Až hodně pozdě mi došlo, že to není šerm názorů, ale vyznání dvou významně jinak založených apoštolů, kte­ří nicméně oba stejně poctivě hledají, čím lze tutéž víru člověka zprůhlednit a očistit. Díky tomu předsudku jsem v Jakubově textu neviděl cosi důležitého: Jakub, svou povahou zajisté zákoník, ale zároveň poctivý apo­štol Kristův, přimlouvá se naplno za étos svobody, tedy étos Pavlova řešení vyžadující osobní rozhodnutí pro některou z nalezených variant.

Žijeme v době společenských převratů, v době stěhování národů, době výbuchů zlomyslnosti, násilí, opakovaných selhání autorit náboženských i světských. Pak ovšem patří k euangelion i dnes slyšený postoj Jakuba, spravedlivého zákoníka Kristu věřícího: „Tak mluvte a tak jednejte jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milo­sr­denství přemáhá soud.“ 

(1974)

Kdo je on?

Ježíš: Ten, který se nevzdává, protože Otec je na jeho straně Mk  8, 27 - 9, 1

Nemíním klást řečnické otázky, ani zkoušet z náboženství. Ta otázka má i dnes svůj aktuální smysl. Ježíšovi současníci si tu otázku pochopitelně kladli s jinou naléhavostí než my. Pokoušeli orientovat v tom, co zakoušeli. Hádali slavné proroky. Zbrklý Petr by prý rád dokonce Mesiáše. Ale všichni jen hádali.

Také my z velké části právě jen hádáme, protože Ježíš zůstává mystériem. Kdo se tváří, že on o Ježíšovi všechno důležité už ví, protože zná nicejsko-cařihradské krédo, ten neví, o čem mluví. O Bohu nelze mluvit lépe než v obrazech. Lidská slova koření v lidské zkušenosti. Kdo z nás není Bůh, má právě jen lidskou zkušenost. Ta poměřuje i to, co je zjeveno, ať chceme nebo nechceme. O pravdivosti naší odpovědi spolurozhoduje i naše srdce, jeho potřeby a jeho obzor. Tak v Ježíšovi vyhlížíme tu Pána slávy, tu toho Spravedlivého, který nám konečně už dá zapravdu proti všem úspěšnějším, možná i toho, kdo nám Magdalénám zůstává věrný přesto, že moc dobře ví, co je v nás. Ty odpovědi jsou pochopitelně hodně odlišné.

Nemáme námitek, že Ježíš je ten, který musí mnoho trpět, má-li vejít do slávy; musí spolknout trpkost zavržení autoritou zákonnou, Hospodinem stvrzenou; musí být ještě po tom všem dokonce zabit. Jenže tohle vyznání nám projde jen v situacích, kdy se nám vše aspoň jakž takž daří, kdy nám neutíká žena, kdy se děti přiměřeně učí a nedrogují, kdy máme zaměstnání a stojí tam o nás, kdy nechybí peníze na uhlí nebo na chléb. Kdykoli vypadne některý z těch kamenů křehké dynamické rovnováhy naší existence (a určitě jsem nevyjmenoval všechny!), nastanou skoro nedohledné problémy, k čemu že ten Ježíš vlastně je. Někdo naléhá na svatého Antonína nebo na Judu Tadeáše, někdo na Matku boží Marii, ale Ježíš je jaksi mimo hru. Nejsou to problémy ideologické, obvykle hodně praktické. Problémy obtížné a ne vždy dobře zvládnutelné. Čím a kým je potom ten Ježíš evangelií?

Když Petr u Cesareje vyznává svoji víru v mesiáše, je ovšem dalek myšlenek na slávu "jednorozeného Syna Božího, soupodstatného s Otcem". Líbí se mu představa, že právě on jako prvý dokázal polichotit Mistrovi jako (poněkud přehnaně, to si uvědomuje) mesiáši. Proto se ve stejné linii pokusí v zápětí Ježíšovi vymluvit i těžkomyslné úvahy o špatném konci.. Ježíšova reakce překvapí, Petrovo vyznání jej naprosto nevhodně zaskočilo; "jdi mi s očí, satane," to Ježíš neřekl ani kolaborantovi s římským okupantem, ani usvědčené cizoložnici, ani finančnímu podvodníkovi a intrikánovi Zacheovi.

Ježíš Petrovi rozuměl příliš dobře. Člověk je snadno pokoušen představou popularity, pokušením skutečné moci, pokušením posvětit nedovolené prostředky odkazem "pro dobrou věc". A proto uvede Ježíš pro sebe i pro učedníky tehdy i dodnes platné varování: Do království se vstupuje prohrou, nikoli vítězstvím. "Má-li kdo opravdu chuť na Boží království, tedy ať se smíří s mou vlastní budoucností. Ta není nejvábnější, ti mocní to tak nenechají." Je k tomu naprosto nutné stát se pokojnější. A tak Ježíš servíruje i větu, kterou bychom od něho nikdy nečekali: Kdo se bude stydět uprostřed tohoto úspěšného a podnikavého světa za tu úzkou bránu Království, pro takového není Ježíšova spása i jeho spásou, Ježíšova sláva také jeho slávou.

Ježíš ví, co je v něm samém, co je v člověku. Ví, že kdo se chce zachránit na vlastní pěst, nemá naději, okolnosti budou zcela jistě silnější než jeho předsevzetí. Je tedy vůbec v tomhle světě nějaká naděje? Ano, je; může ji mít jen ten, kdo prohraje právě s Ježíšem a díky tomu užasne, že i on sám je vzkříšen, je tedy pro kohosi nepostradatelný. (Tím líp, jestli je oním potřebným právě Král nebeského království.) Ale pozor: ne každá naděje má takový happyend, jen naděje v Kristu, skrze Krista a s Kristem.

Také vy jste se kdysi potkali s Kristem evangelií a okouzlil vás, podobně jako Petra a ty další. Pudí vás to za ním. Aspoň občas je to pravda. Jenže poctivě řečeno, rádi bychom se vyhnuli té úzké bráně očividných neúspěchů, tomu rádoby soucitnému pohrdání všech těch úspěšných, těch zákoníků, farizejů i těch všech bez jména, kteří hledají jen své a spokojeně je nalézají. My jsme uvěřili, ale tuhle víru je nutno také platit ve světě, který má jiná pravidla pro kariéru. Jen Kristus vzkříšený může pomoci naší malodušné víře a tím i proměně smýšlení.

Poselství 4. celosvětového setkání Globálního křesťanského fóra

Déšť přicházel s chladným vánkem a zaháněl vlhké horko otevřenými okny kostela. Příznivé Boží požehnání! Tak začal společný příběh 4. celosvětového setkání Globálního křesťanského fóra (Global Christian Forum, GCF) v Ghaně, zemi, kde je křesťanství živé a vzkvétá. Náš společný čas od 16. do 19. dubna 2024 charakterizoval příval pohostinnosti a štědrosti.

Hlavnímu setkání vůbec poprvé v historii GCF předcházelo setkání mládeže, které se konalo ve dnech 13.-15. dubna. Různorodost a vize mladých lidí dodaly energii rozhovorům o spravedlnosti, naději a smíření.

Jedná se o 25. výročí Globálního křesťanského fóra, které jsme radostně oslavili. Po celou dobu své existence bylo GCF jedinečným prostorem pro setkávání a modlitby všech hlavních křesťanských proudů. Je to nejširší projev křesťanské víry, který odráží pohyb většiny církví z globálního severu na globální jih.

Jeden v Bohu

„Svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17, 23)

Chceme, aby to svět poznal, a k tomu musíme žít evangelium v jednotě.

Charismatem Globálního křesťanského fóra je sdílení příběhů víry. Tyto osobní příběhy fungují jako mosty, které nám pomáhají posilovat vzájemný respekt a přijímat rozmanitost tím, že rozpoznáváme Krista v druhém. Pomáhají nám překonat postoj „my“ a „oni“.

Sdílení našich osobních příběhů je společným svědectvím o Kristově vzkříšení.

Zlomeni v lidskosti

Nicméně svět nepozná Krista jen podle našich slov, ale i podle našich činů.

Během našeho společného pobytu v Ghaně jsme na hradě Cape Coast kráčeli ve stopách, v potu a krvi milionů zotročených, dehumanizovaných afrických mužů, žen a dětí. Stáli jsme v temných, dusivých kobkách, prostorách, které byly ještě děsivější díky přítomnosti kostela přímo nad nimi. Ti nahoře vzývali požehnání pro lodě, které měly zajatce násilně odvézt do Ameriky, Karibiku a Evropy jako předmět výnosného obchodu.

Bohužel, když jsme pokračovali ve vzájemném sdílení, slyšeli jsme příběhy o pokračující dehumanizaci po celém světě i dnes. Tam, kde jsou lidské bytosti utlačovány a odsouvány na okraj společnosti, nedochází k rozpoznávání Božího obrazu a podoby jeden v druhém. Když ničíme stvoření, zneuctíváme Stvořitele.

Když jsme se sešli v katedrále Wesley, připomněli jsme si při bohoslužbě Kristovu výzvu k nářku, k uzdravení a ke smíření. Skrze Pána a s upřímným pokáním v srdci můžeme vstát z popela naší zlomenosti s integritou, spravedlností a solidaritou.

Uzdravení skrze Krista

Duchem svatým jsme zmocněni jednat ve prospěch obnovy světa. Církev musí pozvednout svůj prorocký hlas.

Dary radosti a naděje vzkvétají i v našich kontextech a církvích. Vzájemně jsme se o ně podělili a pozvedli jsme svá srdce a hlasy v modlitbě a společenství jako svědectví o Boží smiřující milosti.

Jako zlomené - a přesto smiřující - Kristovo Tělo můžeme jasně slyšet hlas Pastýře, který uzdravuje všechny rány. Skrze svědectví o bolesti a stále trvající naději k nám promlouvá Bůh a vyzývá nás k hlubšímu obrácení a jednotě.

Víme, že samotná věrohodnost naší víry závisí na tom, jak prožíváme hloubku Boží lásky ke všem.

Poslání

Tímto poselstvím my - účastníci 4. celosvětového setkání - vyzýváme církve na celém světě, aby pokračovaly v naplňování charismatu Globálního křesťanského fóra.

Kéž jsme v naší rozmanitosti jedno v našem Trojjediném Bohu.

Kéž jsou naše srdce v nářku zlomena tím, co láme srdce Boží.

Kéž v Kristu zažijeme uzdravení a smíření.

A v Duchu svatém kéž jsme vysláni s odvahou a pokorou, abychom dali poznat proměňujícího Božího Ducha odpuštění, spravedlnosti, uzdravení, obnovy, milosti a spásy.

Přeložil Martin Vaňáč