Slavení velikonočního tajemství

Kunetka F., Mysterium paschale, Studie k liturgii velikonočního třídení, CDK Brno, 2023

Nová kniha našeho předního liturgického teologa Františka Kunetky se zabývá jádrem liturgického roku – velikonočním třídenním utrpení, smrti, přebývání v hrobě a slavným zmrtvýchvstáním našeho Pána Ježíše Krista. Kniha čerpá z šesti dříve publikovaných statí v odborných časopisech všímajících si vybraných fragmentů liturgie tridua, které jsou doplněny nově zpracovanými obecnými pohledy. Dílo neobsahuje kompletní popis liturgie tridua, zato vybrané oddíly studuje do hloubky, s využitím značného množství jak primárních, tak sekundárních zdrojů.

Úvodní kapitola knihy si všímá období křesťanského starověku, kdy ještě neexistovalo třídení a Pascha se slavila během jediné noci. Poměrně dlouhou dobu probíhal spor o termín Paschy. Tzv. kvartodecimálové slavili 14. den měsíce nisanu, zatímco dominikálové v neděli po tomto datu. Konstantin na Nicejském koncilu prosadil, aby se termín Paschy neodvozoval od židovského kalendáře, ale od jarní rovnodennosti. Výpočet termínu byl později svěřen alexandrijské církvi, která jej ostatním církvím oznamovala.

Navázanost křesťanské paschy na židovskou byla zpočátku (do r. 70) velmi úzká, ale sourozence i nadále přetrvávala celá staletí. Kunetka uvádí a diskutuje tři formy vztahu: 1. model předobraz-naplnění, 2. model matka-dcera, a 3. model sourozeneckých dvojčat. Křesťané slaví paschu jako transitus, přechod v mnohavrstevném rozměru: paschu Krista, paschu Izraele, paschu církve, paschu vlastní i paschu kosmickou. Typologickou interpretací Ex 12 (hod beránka) se dostáváme k eucharistii, Ex 14 (průchod Rákosovým mořem) k další velikonoční svátosti, ke křtu.

Spojený jednodenní nomádský svátek pesach se sedmidenním zemědělským svátkem nekvašených chlebů macot interpretuje Pavel (1 K 5,7) personalisticky: velikonočním beránkem je sám Ježíš, křesťané jsou těmi nekvašenými chleby. Zatímco u synoptiků Ježíš jí paschu, u Pavla a Jana Ježíš je paschou.

Na svátek pesach navazovalo období pentékosté – období 50 dnů (tento význam převládal v 2. a 3. století) či 50. den po sedmi týdnech (převládá od 4. stol.). U Egerie (r. 384 v Jeruzalémě) se tento den slaví dopoledne seslání Ducha sv. a odpoledne nanebevstoupení Páně. U Egerie je též poprvé popsáno slavení tridua. Dnes je chápáno jako jedna liturgie rozvržená do tří dnů s úvodem ve čtvrtek večer a závěrem v neděli.

Druhá kapitola se poměrně obsáhle věnuje obřadu umývání nohou, který je zařazen do liturgie Zeleného čtvrtku a byl součástí křestní liturgie některých ritů (např. ambrosiánského). Ve středomořské antické praxi měl příchozí do domu mít možnost si umýt nohy. Váženým hostům myl nohy otrok. Ježíšovo konání neproběhlo před večeří na rozloučenou, ale během ní či v jejím závěru. Nemělo praktický, ale rituální smysl. Ježíš dává nové přikázání lásky vyjádřené službou mytí nohou. První zmínky o užití tohoto obřadu pochází z monastických komunit počátku 4. století. Z řeholních komunit se rozšířilo i na katedrální chrámy a díky reformám 20. stol. i do farních chrámů. (Dodávám, že se v současné době může aplikovat v řadě církví vzešlých z reformace, které prošly liturgickou obnovou, nehledě na to, že v některých církvích jako jsou Adventisté či Apoštolská církev, je mytí nohou součástí každého slavení večeře Páně.)

Třetí kapitola se zabývá eucharistickým příjímáním během liturgie Velkého pátku. Nejstarší prameny takovouto praxi neznají. U Egerie probíhá v pátek dopoledne v kapli sv. Kříže baziliky Martyrion soukromé uctívání kříže, zatímco odpoledne rozsáhlá liturgie slova (osm bloků čtení s žalmem a modlitbou) v atriu mezi bazilikou Martyrion a rotundou Anastasis. V dopise papeže Inocence I. biskupu Decentiovi z Gubio stojí, že v těchto dvou postních dnech (pátek a sobota) se žádné svátosti neslaví.

Podle Ordo romanus XXIII z pol. 8 stol. papež, ani další klérus během velkopáteční liturgie nepřijímá. Ovšem v suburbálních a titulárních kostelích se již, pod vlivem byzantské praxe, praktikuje tzv. liturgie předem posvěcených chlebů, kde je přijímání možné.

Ordo romanus XXIV z r. 754 obsahuje dvě velkopáteční bohoslužby. Dopolední je čistou liturgií slova, zakončenou přímluvami, večerní navíc obsahuje uctívání kříže a obřad přijímání. Při něm se uplatňuje tzv. kontaktní konsekrace, kdy část uchovaného eucharistického chleba z předchozího dne se vloží do nekonsekrovaného vína, což je považováno za konsekraci. Tato praxe se v římské církvi udržela až do poloviny 20. stol.

Ve vrcholném středověku bylo typické slavení mše samotným knězem. Lid, pokud byl přítomen, pak zcela pasivně, aniž by přijímal. Poznamenalo to i liturgii Velkého pátku. Vyvinula se tzv. missa sicca (suchá, prázdná mše). Jednalo se o útvar, který se podobal tehdejší formě mše, pouze neobsahoval eucharistickou modlitbu. Tento stav převzal potridentský misál z r. 1570 a platil až do reformy obřadů sv. týdne v r. 1956.

Dosavadní vývoj přijímání na Velký pátek prošel paradoxními zvraty: od situace, kdy papež nepřijímal, zatímco lid ano, až k praxi, kdy přijímal jen samotný kněz. Reforma v r. 1956 mohla přijímání zrušit nebo jej umožnit i lidu. Volila druhou variantu. Missale romanum z r. 1970 tuto praxi převzal. Je otázka, zda přijímání má mít ve velkopáteční liturgii místo. (Dodávám, že návrh velkopátečních obřadů Německé biskupské konference pro třetí vydání římského misálu v r. 2002 s příjímáním nepočítal a církve vzešlé z reformace, které prošly liturgickou obnovou, rovněž velkopáteční večeři Páně přesunuly na čtvrteční večer.)

Čtvrtá kapitola se věnuje druhému dni tridua. František Kunetka v úvodu diskutuje názvy tohoto dne. Ponechává označení Bílá sobota, ačkoli jej nepovažuje za nejvhodnější, neboť bílá roucha neofytů, od kterých je název odvozen, se oblékají až během vigilie, nikoli ve dne. Navrhuje názvy svatá, velká, tichá, velikonoční. (Nekolidovalo by poslední označení s následující sobotou?) Autor odmítá označovat Bílou sobotu za aliturgický den. Neslaví se sice eucharistická liturgie, ovšem je to plnohodnotný den třídenní, nikoli jakési liturgické vakuum. Slaví se denní modlitba, je možné slavit liturgii slova s tématem „sestoupení mezi zemřelé“.

Nejrozsáhlejší, pátá kapitola se týká velikonoční vigilie. Je diskutováno, zda nynější rozčlenění slavnosti na 4 bloky (světla, slova, vody a eucharistie) je nejoptimálnější. Původní, raně středověké uspořádání mělo 2 fáze: vigilijní bdění obsahující půst, čtení, modlitby a fázi radosti s eucharistií a agapé. František Kunetka uvažuje o dvou možných typech slavení. Delší, celonoční verzi, která na začátku noci obsahuje lucernarium, čtení vigilie, obnovu křestních závazků a na konci noci slavení eucharistie a agapé.

Pokud by se postupovalo podle kratší verze (buď jen noční, nebo jen ranní slavnost), je doporučeno mezi oběma částmi - mezi fázi postu a fázi radosti - zařadit přestávku s odpočinkem a občerstvením.

Již od dob starověku byla večerní slavnost stále posouvána na dřívější dobu, až potridentský misál stanovil ranní slavení. Klíčová událost liturgického roku probíhala v prázdném kostele (lid byl v zaměstnání). Náhradou bylo večer paraliturgické „vzkříšení“. Noc „bdění“ přestala existovat.

Reforma v r. 1951 ještě vigilii považovala za součást soboty. Obřady přesunula na večerní hodiny. K neděli začaly obřady patřit až v Missale romanum 1970. Bylo obnoveno velikonoční třídení s tím, že třetí den – neděle je zároveň prvním dnem doby velikonoční. Poněkud ztrácí na významu Svatý týden, který je součástí postní doby končící ve čtvrtek večer.

Z vícero charakteristik vigilijní liturgie, které František Kunetka na základě pramenů předkládá, mi přijde nejvýstižnější označení „noc tří požehnání“, neboť liturgie obsahuje jako klíčové části postupně tři (velké) eulogie: dobrořečení Hospodinu nad svící (exsultet), dobrořečení nad vodou (žehnání křestní vody), dobrořečení nad chlebem a vínem (eucharistická modlitba).

Současná podoba velikonoční vigilie začíná blokem lucernaria. František Kunetka zmiňuje, že pokusy přesunout lucernarium až po přečtení evangelia, jak navrhoval Adolf Adam, se neosvědčily, (V naší obci se naopak přesun osvědčil. Pokud slavíme večer, pak začínáme blokem SZ čtení. Po něm následuje lucernarium, NZ čtení, blok křtu a blok eucharistie. Je tak oddělena vigilijní, poměrně dlouhá, postní část slavnosti od radostné fáze. Pokud slavíme nad ránem, pak zahajujeme lucernariem, tak aby proběhlo ještě v temnu.)

Knihu, která se kromě vnějšího popisu vývoje a současného stavu obřadů zabývá i jejich teologickým obsahem, lze vřele doporučit. Katolíci, kteří mají v hrubých rysech triduum určeno, ovšem mohou mnoho prvků modifikovat a uplatnit charismata členů slavícího shromáždění. Starokatolíkům, jejichž misál nabízí výběr více alternativ slavení, umožní informovanější výběr. Církvím vzešlým z reformace, které u nás liturgická obnova dosud čeká, pomůže se vyvarovat chyb minulosti a soustředit se na podstatné.