Výročí prvního vatikánského koncilu (1869/1870)
Římskokatolická církev provokuje celou moderní i postmoderní dobu svým výrokem, kterým vyhlásila papeže za neomylného ve věcech víry a mravů. Učinila tak na koncilu, který trval necelý rok a nemohl být ani oficiálně ukončen, protože piemontské oddíly obsadily město Řím.
Sto a třicet let nás dělí od uspořádání sněmu, který byl nazván „protiosvícenským“. Svolal jej papež Pius IX. celých 300 let po koncilu tridentském, posledním velkém „ekumenickém“ shromáždění, které se však neekumenicky neslo ve znamení protireformace. První Vatikánum vešlo do dějin především vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti, o kterém se diskutuje dodnes, i když uvažovalo i nad vztahem víry a rozumu. Jak je možné, že k této kontroverzní definici víry, která oddálila smíření všech křesťanů, vůbec došlo? Známý tübingenský teolog a religionista Hans Küng, který je znám svou kritikou tohoto církevního rozhodnutí (v této souvislosti je zapotřebí zmínit jeho knihu Unfehlbar. Eine Anfrage, díky níž přišel o možnost vyučovat katolickou teologii), uvádí čtyři důvody:
Za prvé: většina koncilních otců sdílela mentalitu politické restaurace: po excesech francouzské revoluce a napoleonské doby mnozí biskupové toužili po starých zlatých časech, po klidu a pořádku, po „křesťanském středověku“. Kdo mohl lépe garantovat toto politicko-náboženské status quo či status quo ante lépe než papež?
Za druhé: V polovině století se objevily nové myšlenkové směry: liberalismus, související s překotnou industrializací, a především socialismus, který se jevil církvi jako ještě nebezpečnější protivník. Mohlo se zdát, že brzy padnou - až zvítězí myšlenka pokroku – všechny autority, včetně náboženských. Proto se vzedmuly vlny klerikalismu i antiklerikalismu, které vzbouřily politické vody.
Za třetí: V šedesátých letech 19. století se stala ústředním problémem římská otázka. V centru římského křesťanstva se začalo bojovat o církevní stát, který se již v roce 1960 zmenšil na Řím a jeho okolí. Objevila se naléhavá otázka: Nepotřebuje Itálie jako budoucí sjednocený stát hlavní město Řím?
Za čtvrté: Papež Pius IX. stále více prosazoval definici o papežské neomylnosti jako své vlastní přání. Ten, který byl při svém zvolení v roce 1846 oslavován jako liberál a reformátor, nyní pevně prohlásil: Řím musí zůstat městem papeže. Tuto výzvu vyslyšel především francouzský episkopát. Objevila se – a to mezi intelektuály i prostými věřícími – velká propapežská úcta a zbožnost, nesená vírou v toho, kdo je „pronásledován nekřesťanskými mocnostmi“. Tato úcta byla navíc ještě zesilována audiencemi a poutěmi do Říma, které se v této době stávaly běžnou praxí. Pius IX. začal vidět politický spor kolem církevního státu jako další akt boje mezi Bohem a Satanem.
Vlastní vyjádření o neomylnosti bylo možné pouze v důsledku ultramontánní indoktrinace a úspěšné církevní centralizace, k níž docházelo v průběhu padesátých a šedesátých let. V podstatě bez protestů prošel již pověstný Syllabus, dokument Pia IX., který odsoudil moderní bludy, včetně svobody svědomí, bez protestů procházelo odsuzování německých teologů, bez reptání byl akceptován rostoucí vliv Říma na volbu biskupů a neustálé vměšování nunciatur do vnitřních záležitostí diecézí.
Konstituce Pastor aeternus o papežském primátu, přijatá v červenci roku 1870, vyhlašovala papežskou „nejvyšší“, „plnou“, „bezprostřední“ a „řádnou“ autoritu nad celou církví i nad všemi místními církvemi a jejich společenstvími. Věcně tím byl rozhodnut staletí trvající spor s konciliarismem a galikanismem ve prospěch papežství. Ve 4. kapitole konstituce o neomylném učitelském úřadu bylo zdůrazněno, že definitivní papežská rozhodnutí ve věcech „víry a mravů“ jsou platná a závazná „ze sebe, nikoli na základě církevního souhlasu“, čím se zřejmě nechtělo říci, že je papež na církvi zcela nezávislý, ale tímto vyjádřením byl zcela zavržen čtvrtý galikánský článek z roku 1682, který zavazuje papeže v jeho rozhodnutích celocírkevním konsensem.
O přijetí tohoto dokumentu se však velmi bojovalo. Již před koncilem došlo v Evropě k výrazné polarizaci názorů, k čemuž diskuse o neomylnosti ještě velmi přispěla. Do sporů nebyla zapletena pouze evropská hierarchie, ale také laici. K přátelům a prosazovatelům neomylnosti patřil již před konáním sněmu především Louis Veuillot se svým časopisem Univers, který požadoval rozhodnutí o neomylnosti bez dlouhých sněmovních diskusí, jezuitský časopis Civilta Cattolica, z biskupů westminsterský arcibiskup Henry E. Manning. Liberálněji naladění katolíci se sdružili ve Francii kolem Henri-Louise Mareta a později – od podzimu 1869 - kolem biskupa Dupanloupa v Orléans. V Německu diskusi kolem vatikánského sněmu rozproudil Johann Ignaz von Döllinger, který publikoval svá stanoviska pod rozličnými pseudonymy v liberálních „Augsburger Allgemeinen Zeitung“. V těchto debatách nešlo pouze o vztah galikanismu a ultramontanismu a charakter vnitřní církevní struktury. Šlo též o poměr mezi církví a liberálními svobodami. Má církev v proměnlivém světě zdůraznit svou neměnnou a pevnou autoritu, nebo sama sebe pojímat jako víceméně dějinnou veličinu, orientovanou na proces změny a na novověké chápání a uplatňování svobody? Na takto položenou otázku tehdy představitelé církve rozhodli 533 hlasy ve prospěch upevnění autority. Jen dva z přítomných biskupů se nakonec rozhodli onoho 18. července 1870 hlasovat ve prospěch svobody místních církví.
Zdá se, že i po sto a třiceti letech je dobré tuto otázku nechat zaznít. Druhý vatikánský koncil se sice snažil vyvážit nauku prvního Vatikánu zdůrazněním odpovědnosti jednotlivých biskupů a rozborem jejich vlastní pravomoci, na výrocích „protiosvíceneckého“ sněmu však nezměnil ani čárku. Ve třetí kapitole dokumentu o církvi Lumen gentium i tento sněm v šedesátých letech našeho století, který představoval v některých oblastech významný průlom do stávající nauky i praxe – také v přijetí moderní doby (aggiornamento) –, zopakoval učení prvního vatikánského sněmu o papežské autoritě a o jejích pravomocech. Římskokatolická církev tak vstoupila do postmoderní éry se stejnými premisami, s nimiž operovala před více než sto lety. I dnes považuje tato církev princip absolutní papežské monarchie za konstitutivní, za slučitelný s evangeliem a v podstatě za neproměnný (protože dogmatizovaný). Jakkoli dnešní papež ve svých okružních listech vyzývá k ekumenickým diskusím o formě vykonávání svého úřadu, nezdá se pravděpodobné, že by tím měl na mysli nějakou zásadnější změnu v pojímání podstaty „petrovské služby“ v církvi. Výraznější změny se lze v budoucnosti nadít zřejmě pouze zespodu církve, z prostoru místních církví, které budou pro své specifické úkoly požadovat větší nezávislost na Římu, tj. na papeži a jeho úřednickém aparátu. Pokud k tomu ovšem vůbec dojde, bude to vyžadovat především benevolentního „náměstka Kristova“, který bude potřebám místních církví nejen naslouchat, ale také bude ochoten vybrat z pokladu církevní tradice prvky, které zdůrazní svobodu a práva celého Božího lidu.
Poslední komentáře