Jste zde

V bázni Boží, ve víře a v lásce

Ke křesťanské bohoslužbě ve spektru církví

Kdo se jako cizinec zajímá o křesťanskou bohoslužbu a v nějakém německém velkoměstě navštíví postupně bohoslužby obcí různých církví, dospěje možná k neutěšené bilanci. Možná bude popisovat, že každá obec a každá církev slaví „svou" bohoslužbu, že vyjadřuje „své" teologické chápání bohoslužby, že by chtěla zachovat „svoji" konfesní identitu, že vnáší do bohoslužby „svoje" historické a kulturní zkušenosti, že ctí „svoje" hudební, domácí, jazykové a rituální tradice, že chce uskutečnit „své" chápání církve a úřadu. Možná bude mít dokonce dojem, že každá obec a církev chce zabetonovat „svoje" chápání evangelia, „svoji" koncepci morálky, „svůj" obraz člověka, „svůj" obraz Boha. K tomu zjevně patří i různá míra důležitosti, kterou bohoslužbě jednotlivé církve přisuzují. Zatímco někteří mluví o nedělní povinnosti, pro jiné je dobrovolná návštěva bohoslužby věcí cti. Jiní zase dávají najevo, že stačí příležitostná návštěva bohoslužby, ba že je ji možno nahradit jinými akcemi v rámci obce nebo soukromou domácí pobožností.

V rozbitém zrcadle

Křesťanskou bohoslužbu nelze v zrcadle církví jednoznačně a snadno rozpoznat, protože toto zrcadlo je rozbité na různě velké střepy, které leží vedle sebe a přes sebe. Každý střep by chtěl v sobě uchovat celý obraz, ale mnohý střep poškrábal a poškodil jiný nebo je zamlžený či zraňující. Chápání bohoslužby a chápání církve jdou ruku v ruce, a za rozbitým zrcadlem skrytě zuří teologický a církevní boj o uznání v oblasti bohoslužby. Mnohé střepy upírají jiným kompletní obraz toho, čím křesťanství skutečně je, nad bohoslužbami jiných ohrnují nos, protože tam zdánlivě nenacházejí „to pravé", totiž své vlastní chápání. U sebe člověk přirozeně rád přehlíží všechny slabiny, vlastní bohoslužbu klidně považuje za nejlepší a v podstatě Bohu příjemnou. Různé bohoslužby se nejen slaví odděleně vedle sebe, nýbrž si někdy i vzájemně konkurují. Co se týče senzibility a pocitu identity, asi sotva v jiné oblasti církevního života narazíme na tak složitou směsici. Můžeme se pokusit popsat ji jako slepenec zkušeností, reforem, zpracování textů, dogmatických výpovědí, mocenských konstelací, kultur, konfliktů, experimentů a pokusů o adaptaci. Mohli bychom ji také zobrazit jako dějiny rozpadu a restaurace nebo minimálně jako velké staveniště mezi nebem a zemí. Křesťanská bohoslužba je vnímána v rozbitém zrcadle církví. Snad tomu ani nemůže být jinak, než že na cestě lidstva časem různé církve slaví vždycky „svoji" bohoslužbu. Ale cizinci musí být dovoleno položit otázku, zda církve, které přece chtějí být lidem Božím, nechtějí a nemohou slavit také Jeho bohoslužbu. Zda bohoslužba není také Jím předem uspořádané dění, které předchází všechno lidské chápání a musí mu zůstat předřazeno. Musí být nadále dovoleno hledat, v čem spočívá moc a kouzlo, magično a krása křesťanské bohoslužby - navzdory všem rozkolům, vývoji a pocitům.

Kritika kultu, přerušení tradice, sekularismus

Nelze vynechat mnohovrstvý fenomén tzv. současné krize bohoslužby. U valné části křesťanského obyvatelstva už samozřejmá návštěva nedělní bohoslužby dávno není pevně zakotvena. Celá řada pastorálně teologických pokusů udělat bohoslužby komunikativnější, dynamičtější, interaktivnější či jako „event" zajímavější zjevně vůbec neměla očekávaný pronikavý úspěch. Na bohoslužby s účastí lidu neblaze dopadá i problematika úřadu. Nedostatek kněží v katolické církvi, který jáhnové a laičtí pastorační spolupracovníci sotva mohou kompenzovat, má svůj evangelický protějšek v diskuzi o vázanosti úřadu na ordinaci a o úpravě pověřovací praxe pro lektory a predikanty. Krize struktury probíhající ve velkých církvích dělají z bohoslužeb předmět pastorálního managementu. V té souvislosti se pak hovoří tak, jako by bohoslužby byly součástí konceptu zásobování a řádu. A má-li se vysvětlit příčina krize bohoslužby, hned se také objevují termíny jako „přerušení tradice", „individualizace" a „sekularismus". Příliš snadno se přitom zapomíná, že to přerušení tradice si ještě před několika desetiletími často přáli ti, kdo nad ním dnes lkají jako nad překvapujícím osudem. Bylo téměř stereotypem aplikovat prorockou kritiku kultu obsaženou ve Starém zákoně, totiž že sám Bůh zanevřel na bohoslužby lidí, na formálně ustrnulou kultovní bohoslužbu, proti níž je nutno postavit slavnost dynamickou, životnou a srozumitelnou. Bohoslužba se tak snadno stala jakousi pedagogicko-sociální svátostí, při níž se požadovaná, možná dokonce inscenovatelná lidsky pozitivní zkušenost považuje za předpoklad správnosti víry. Dnes se proto musíme ptát, zda ona oblíbená prorocká kritika kultu neplatí právě tak pro tento modernistický typ bohoslužeb typu „wellness", při nichž je člověk perfektně ošetřován a „komplexně" oslovován, snaživým průvodním slovem veden od jedné roztomilosti k druhé, od jednoho „aha!" k druhému a přitom krmen interaktivními jednohubkami. Kritika kultu ze strany sekulárního člověka je minimálně v tom smyslu jednoznačná, že při těchto antropocentrických představeních těžko nachází sám sebe. Sekulární člověk hledá jednoznačnou zvěst a poctivý sakrální protějšek k sekulárnímu světu. Když opouští svět křesťanských bohoslužeb, neznamená to, že přestal hledat Boha. V prorocké kritice kultu by bylo možno pokračovat v tom smyslu, že bohoslužby, které se ocitly pod vlivem módy, ztrácejí kouzlo božského, protože Bůh sám na ně zanevřel a sám se postaral o jejich neúčinnost, a tím bohoslužbu odsunul do exilu - což si zavinila sama.

Společný základní vzor

Přes všechny rozdíly a nesrovnalosti v oblasti křesťanských bohoslužeb lze při podrobnějším rozboru rozpoznat celou řadu základních prvků, které jsou pro všechny společné. Je to přesvědčení, že se bohoslužebné shromáždění děje ve jménu Ježíše nebo trojjediného Boha, že je to událost vytvářející společenství, jíž byla přislíbena Boží přítomnost. Prosba o Ducha svatého svědčí o tom, že bohoslužba není lidsky uskutečnitelná událost, nýbrž že její životnost je dar od Boha. Společná všem bohoslužbám je též chvála a dík Bohu za život, pocházející od něho, a za dobrodiní, které od něho obec přijímá. Navázáním na dějiny spásy Božího stvoření, jejichž vrcholem je život, učení a činy Kristovy, se vykládá Boží přítomnost ve světě. Zástupné zasazování se za starosti a trápení světa a doufání v pomocný zásah Boží je další nezbytný prvek. Křesťanská bohoslužba se rovněž snaží o dimenzi uměleckou, estetickou. Rozmanité a zcela odlišné zacházení s jazykem hudby a obrazů i úprava shromažďovacích prostor vyjadřují, že jde o víc než nějaké čistě světské účelové společenství. Navzdory všem lišícím se teologickým konceptům zůstávají nadále společné: hlásání slova, vztahující se k Písmu svatému, speciální kultura čtení úryvků z bible a používání znakových úkonů, převzatých z Písma svatého. To všechno je velký společný základ, který by měl církvím umožnit, aby našly základní konsensus v otázce bohoslužby, platný pro všechny křesťanské církve, a dokázaly ho formulovat. Vycházejíce z tohoto konsensu v souvislosti s postupně se vyvinuvšími církvemi můžeme pak popsat i postupně se vyvíjející typy bohoslužeb, které mají vždy svůj vlastní profil. Odlišné akcenty lze považovat za vzájemně se doplňující, avšak dotýkají se již kontroverzí mezi církvemi.

Podíl na věčné dokonalosti

Pro východní, ortodoxní církve znamená pozemská bohoslužebná slavnost přistoupení k věčné nebeské liturgii a účast na ní. V eucharistické slavnosti se zobrazuje celý Ježíšův život od narození po jeho druhý příchod. Jednota společenství víry, lásky a eucharistie, dosvědčovaná v Novém zákoně, se slaví jako eschatologická záchrana veškerého kosmu. Kázání církevních otců se v hymnologické tradici předává dále. Ikony uchovávají v tváři Kristově Boha, který se stal obrazem, jako znamení Boha, který se stal člověkem, i obrazy dějin spásy, které ozařují pozemské dějiny. Nádhera přicházejícího království Božího perforuje a posvěcuje kosmos, který očekává vykoupení. Eucharistická zkušenost obce a jednotlivce je vlastní duchovní zkušeností církve a je předřazena všem jiným pastorálním nebo institucionálním charakteristickým rysům církve. Orientální ortodoxní a východosyrské církve sdílejí svými tradicemi tento bohoslužebný základní přístup, i když jejich teologie ikon nepřijala formy byzantské tradice. Tyto církve chrání v sobě bohatý poklad duchovní tradice, která nechává pra-horninou evangelia prosvítat blízkost národa izraelského a jeho tradice velebení. Současně se v nich uchovala duše a výrazové formy africké, syrsko-aramejské, jihoindické a arménské zbožnosti.

Oslava Kristovy smrti a zmrtvýchvstání a očekávání jeho návratu

Při nedělní eucharistické slavnosti římskokatolické církve se slaví velikonoční odkaz smrti a zmrtvýchvstání Páně. Hlásáním evangelia a přijímáním je obec posilována pro apoštolskou službu světu. Společenství s jednou svatou církví obepíná svět a epochy a je imponujícím znamením vnější jednoty církve, která se projevuje společenstvím s římským papežem. Přes všechnu regionální rozmanitost si katolická bohoslužba zachovává přísnou, i jazykově vyjadřovanou objektivitu, která má spásnou účinnost Kristovy oběti na kříži přivlastnit církvi a věřícím. Jako „svaté divadlo" se dotýká katolická bohoslužba těla i duše a chce v posvátné bázni vyjadřovat fascinaci Kristova mystéria jako v nějakém dramatu. Vůdčí motiv „actuosa participatio", pocházející od Pia X. a používaný v liturgické konstituci 2. vatikánského koncilu, by se měl asi spíše překládat jako účast věřících „ze středu jejich bytí", než být chápán jako výzva k aktualizující, stálými vysvětlivkami prošpikované formě katolické mše, zaměřené na obec. Za určitých podmínek je možné také slavit tzv. „tridentskou mši", předchůdkyni současného mešního pořádku daného bohoslužebnými reformami 2. Vaticana.

Otevřenost vůči prvkům překračujícím tradice

Bohoslužba starokatolíků a bohoslužba jejich anglikánské sesterské církve, vycházející z teologického přístupu, jaký představuje Book of Common Prayer, považují slavnost eucharistie za událost, která zakládá obec a má uchovávat svědectví Starého a Nového zákona. Celá řada bohoslužebných reforem západní tradice, vycházejících z poznání liturgické teologie, vedla v posledních desetiletích k vlastnímu stylu otevřenosti vůči prvkům jiných církví a jiných kulturních kontextů. Bez povšimnutí nezůstaly ani duchovní impulzy mezináboženského dialogu a emancipačních tendencí. K tomuto trendu přistupuje i snaha o nový, současný bohoslužebný jazyk.

Zvěstování teologicky reflektovaného slova Božího

V centru bohoslužeb evangelických zemských církví stojí kázání jako prostředek zvěstování Božího slova z Písma svatého. Bohoslužba je nesena obcí, zároveň je chápána jako hluboce osobní bohoslužba individuální. Evangelická bohoslužba vede k novému reflektovanému pohledu na svět, v němž je život nově vykládán skrze kříž a dostává se mu pověření k etické odpovědnosti. Klasické luterství sice považovalo svátosti samé za účinné prostředky spásy, dnes však jsou svátosti považovány spíše za znaková jednání, doplňující viditelné komplexní hlásání. Bohoslužbu zemských církví silně určují naučné přístupy, formy a metody, všichni účastníci mají být osloveni a zapojeni. I když časté slavení vlastně patří k vlastnímu teologickému dědictví a mnohde se o ně usilovalo, zůstala nedělní Večeře Páně výjimkou, která se tradičně často ještě pojí s individuálním odpuštěním hříchů nebo nějakým zvláštním případem společné oslavy. Takže základní forma západní mše sice ještě existuje jako orientační rámec, může být ale rovnocenně nahrazena jakousi „biblickou slavností", při níž pak mají myšlenky z kázání určovat průběh celé bohoslužby.

Osobní svědectví víry a spontaneita

Svobodné evangelické církve zdůrazňují ve svých bohoslužbách osobní a spontánně prožívané prvky modlitby a svědectví víry. Obec se považuje za živé modlitební společenství, v němž hlásání, chvalozpěvy a modlitby, vycházející z Písma svatého, mohou probíhat také emocionálně a živě. Jejich písně, z valné části severoamerického původu, chtějí vyzařovat radost a být jednotlivci životní posilou. Letniční a charismatické obce stavějí do centra bohoslužby intenzivní vzývání a zakoušení Ducha svatého, což určuje její dynamiku. V rámci bohoslužby se provádějí také modlitební, pomocné a žehnací úkony, které jsou zaměřeny na jednotlivce a podporují je v jejich obzvláštních naléhavých záležitostech. Značný prostor dostává uctívání a chvály ve formě písní.

K těmto charakteristikám by bylo možno připojit četné další formy bohoslužeb, které vycházejí ze zvláštního záměru, např. z aspektu misionářského, emancipačního, speciálního politického nebo kulturního, který byl rozhodující pro vznik církve nebo společenství. Existuje i fenomén „convergent liturgies", při němž identity, tradiční konfesní a bohoslužebné tradice bez ohledu na dosavadní hranice srůstají a vznikají nové, přemosťující identity. Jako příklad jmenujme tzv. Limskou liturgii z let 1982/83. Bohoslužebné formuláře mohou být jinými církvemi dokonce považovány za dostatečné základní dokumenty pro definici nějakého církevního společenství.

Zvláštní případ „ekumenická bohoslužba"

Ještě před několika desetiletími se zdálo nemožné, aby byly bohoslužby otevřené i pro účastníky z jiných konfesí; společné bohoslužby byly nejen neobvyklé, nýbrž jednotlivými církvemi dokonce částečně zakázané. Ekumenické hnutí vneslo do bohoslužebného života pohyb. Od r. 1968 vypracovávala evangelicko-katolická společenství německé texty Otčenáše, vyznání víry a jiných bohoslužebných oddílů, jakož i překlad Nového zákona a Žalmů pro společné používání. Písně vybrané bez ohledu na konfesi byly pod označením Ö (ökumenisch) zařazovány do zpěvníků. Navzdory velkému úsilí však ještě nebylo dosaženo jazykového společenství, ve které se na počátku doufalo. Stále intenzivnější přítomnost ortodoxních církví v Německu otevřela další pracovní pole. Výzva spočívá v tom, že tyto i jiné církve přicházející z cizojazyčných kontextů teprve musejí najít vztah k odpovídajícím německým vydáním svých bohoslužebných formulářů, včetně používaných překladů bible.

Nová kategorie „ekumenická bohoslužba" spojuje křesťany a obce různých církví, které nemusejí bezpodmínečně sdílet církevní společenství. Při Světovém dni modliteb žen, při Týdnu za jednotu křesťanů, při domácích modlitbách, při zvláštních národních slavnostech a památných dnech, v dobách nouze či neštěstí předstupují církve společně před Boha a dosvědčují to i před světem. Pro případ uzavření manželství mezi partnery různého vyznání byly - navzdory teologicky často velmi odlišnému chápání manželství - vypracovány pastorální možnosti společného bohoslužebného jednání. Ekumenická bohoslužba zůstává nicméně zvláštním případem a nenahrazuje bohoslužby jednotlivých církví. Jejím specifickým rysem je to, že nepředstavuje žádnou vlastní postupně vyrostlou tradici, nýbrž je často pouze sestavena z různých společně akceptovaných prvků různých tradic.

Ještě nemáme žádnou společně formulovanou teologii

Debaty o možnosti ekumenických bohoslužeb, vedené v minulých letech na půdě Ekumenické rady církví (ÖRK), a podrážděné reakce ukazují, že mezikonfesní bohoslužba se znovu a znovu snadno stává ohniskem, v němž se protínají rozmanité jiné teologicky nevyřešené problémy mezi církvemi. A co víc, ekumenická bohoslužba může být dokonce zneužita k protlačování nebo naopak k potlačování nevyjasněných teologických či církevních názorů, jako je např. otázka uznání církevních úřadů. Výzva k větší citlivosti v oblasti bohoslužeb, vypracovaná v této souvislosti zvláštní komisí, je svědectvím naší bezmoci tváří v tvář této problematice. Ukazuje se, že na ekumenickou bohoslužbu uplatňuje každá církev svá vlastní, zcela odlišná kritéria. Bohužel ještě nemáme žádnou společně vypracovanou a formulovanou teologii ekumenické bohoslužby. Na tom je naléhavě nutno pracovat, abychom nemuseli při každé konferenci nebo zvláštní příležitosti znovu prodebatovávat a formulovat, co je mezi církvemi možné, a co ne, neboť i na to panují různé názory. Jasné už v každém případě je, že ekumenické organizace samy nemohou pořádat bohoslužby, nýbrž právě jen jednotlivé členské církve smějí zvát k bohoslužbě a podle svých vlastních kritérií do ní zapojovat ty, kdo se zúčastnit chtějí.

Nevyslovena zůstává při každé ekumenické bohoslužbě sporná otázka vzájemného uznávání církví. Zdá se, že je to kvadratura kruhu, protože ekumenická bohoslužba je často nejmenší společný jmenovatel pro ty, kdo se právě jako církev v plném slova smyslu vzájemně neuznávají, ale předběžné částečné společenství ve zvláštní situaci považují za možné. Jsouce přesvědčeny, že Kristus sám je tím, kdo zve k hodu Páně, zvou mnohé církve k účasti i křesťany jiných konfesí. Pro ně je společná Večeře Páně posilněním na společné cestě. Jiné církve považují za předpoklad účasti plné společenství víry a lásky a shodu v učení o večeři Páně, a společné přijímání vidí jako cíl společné cesty. A další církve mají rozmanitá, zvláštní kritéria pro poskytování výjimek. Všem je společné, že plné církevní společenství se projevuje tehdy, když církevní sbory společně slaví Večeři Páně.

Bohoslužba jako třetí paradigma ekumenické práce

Chtějí-li se církve ujistit o své vlastní identitě, nestačí, aby hledaly dorozumění při učených rozhovorech o správné interpretaci Písma svatého či o správném výkladu církevní tradice, a přitom dohodu o bohoslužbě odsunovaly stranou jako vedlejší produkt nebo ji považovaly za automatický plod konsensu v oblasti teologie. Dorozumění v otázce významu a správném slavení křesťanské bohoslužby náleží přinejmenším na stejnou úroveň jako snaha o společné vykládání Písma a tradice. Vždyť kde jinde jsou Písmo a tradice předávány a duchovně vykládány v tak těsném vzájemném spojení jako právě při bohoslužbě? Vyjasnění společné bohoslužebné základny pro ekumenické partnery je paradigma a prubířský kámen zvláštního druhu, protože může uchránit i před koncipováním teologických či dokonce liturgických textů, které zůstávají viset v prostoru spekulace a neživé teorie a nikde nejsou přijímány. Požadavek konsensuální práce s cílem najít dorozumění v otázce významu bohoslužby není tedy nic vykonstruovaného, naopak, je pro ekumenu životně důležitý. Tím spíše se to týká speciálního případu „ekumenická bohoslužba", který by se neměl stát věčným jablkem sváru. Nesmí ztratit primární charakter touhy po setkání jednoho tj. celého Božího lidu s Bohem, ani nešťastně živořit jako inscenovaný nejmenší společný jmenovatel církevní diplomacie.

Odevzdanost Bohu beze všech záměrů

Chápe-li se bohoslužba jenom jako lidské staveniště mezi nebem a zemí, zabředají teologické tradice často do chybných alternativ: Písmo proti tradici, proroctví proti svátostem, charisma proti instituci, obec proti úřadu, náboženství proti sekularismu, ontologie proti existenci, transcendence proti imanenci, chápání proti prožívání, konání proti přijímání, jedinec proti společenství, rozkol proti jednotě, stvořenost proti duchovnosti, ustrnulost proti životnosti, skrytost proti viditelnosti, bohoslužba ve světě proti bohoslužbě světa. Pak se bohoslužba jeví jako zbytečné břemeno navíc a jako akce, při níž Bůh není v dohledu. Je-li však bohoslužba slavena jako přijetí života do jeho společenství tak, jak to on sám chce a působí, pak dostává od Boha svůj smysl a svoji dynamičnost. Kristus, který vede své stádce jako pravý Bůh a člověk, se pak sám postará o to, aby ideologické deformace ztratily svou moc, jsme-li poslušni jeho hlasu. Krása a magično křesťanské bohoslužby spočívá v radosti, jejímž základem je záchrana lidského života a kosmu v setkání s Kristovým životem, učením, činy a charakterem. Této radosti se může křesťan i obec bez obav a bez záměrů oddat ve víře. Člověk jako stvoření toužebně očekává od Boha, že při bohoslužbě slavené s pocitem odevzdání dojde k setkání s Bohem, při němž Bůh působí zázraky: nevěra je proměněna ve víru, slepí vidí, němí mluví, chromí mohou chodit, chudým je zvěstováno evangelium, rozptýlené je shromážděno a rozdělené spojeno. Všechny postupně nakupené problémy a předpisy pak smějí hrát roli jen tehdy, jsou-li zároveň viděny v jiném světle jako předběžné, jsou-li považovány za nouzové řešení, a rozhodně ne za ctnosti, a máme-li vlastně při každé bohoslužbě na mysli, že Bůh je může překonat. Všechny zajeté lidské ideologické systémy se hroutí, když je Bůh přítomen uprostřed věřících a je přijímán v bázni Boží, ve víře a v lásce, když Bůh činí své království viditelným a když se tím bohoslužba sama stává součástí dějin spásy, kterou zakoušíme.

Z Una sancta 1/2007 přeložila Helena Medková