Úcta Těla Kristova v rané církvi se projevovala především jeho přijímáním. Účast na eucharistické liturgii byla bez něho nemyslitelná. Nejen to, věřící si odnášeli Tělo Páně i domů, aby mohli denně přijímat, a to před každým pokrmem. Tento zvyk poznal sv. Basil v Egyptě ještě r. 372, zvláště v prostředí poustevnickém a mnišském. I nošení Eucharistie na cestách bylo běžné. Panagie, onen medailon, který dodnes nosí východní biskupové tak jako u nás se nosí náprsní kříž, nebyla původně nic jiného, než pouzdro na Eucharistii. Ve 4. stol. však nastává zlom. Už sv. Jan Zlatoústý si stěžuje: „Nadarmo stojíme kolem oltáře, není nikoho, kdo by se na něm podílel." Sv. Ambrož kárá ty, kteří přijímají jen jednou do roka „jako si to zvykli Řekové na Východě". Odkud tento takřka náhlý zvrat?
Čtvrté století je ve znamení ariánství. Blud, který popíral božství Kristovo a považoval Ježíše jen za tvora božího, a proto podstatně odlišného od Boha, přirozeně vyvolal ortodoxní reakci. A ta musela nutně položit zvláštní důraz na Kristovo božství. Tím se pak stalo, že jeho lidská přirozenost ustupovala do pozadí, a tím se zvětšovala i vzdálenost mezi člověkem a Kristem. I ve vztahu eucharistickém. Doklady tohoto nechtěně nevyváženého pohledu na Krista Bohočlověka najdeme v liturgii, kde se právě v této době objevují projevy ostychu před tajemstvím a vyznání hříšnosti a nedostatečnosti. S bázní a třesením přistupuje nyní kněz k eucharistické akci, s bázní a ostychem stojí i věřící před Kristovými tajemstvími. Zvláště u sv. Basila nacházíme jasné projevy tohoto postoje: „S jakou bázní máme přijímat Kristovo tělo a krev Kristovu," praví např. ve své Kratší řeholi. Časem se ovšem z této bázně podložené vírou stává zvyk.
Jestliže i v řeholích (a to i reformě zaměřených) se povoluje přijímání jen čtyřikrát do roka, musela být situace u laiků ještě horší. Jen z toho důvodu zavádí IV. lateránský sněm r. 1215 ono dodnes platné minimum velikonočního přijímání. Tento výklad ospravedlňuje skutečnost, že tam, kde střetnutí s ariánstvím nebylo tak výrazné, jako např. v Římě samém, se starokřesťanská praxe přijímání udržuje ještě v 7. a 8. stol, alespoň obecným přijímáním v neděli.
Ale od počátku středověku se objevují hlasy zdůrazňující Pavlovo „zkoumej člověk sám sebe" (1 K 11,28) v požadavku pokání, od 10. stol. dokonce zpovědí před každým přijímáním. Ovšem splnit tento požadavek nebylo tehdy nijak snadné, zvláště při povinnosti zpovídat se „svému", tj. farnímu, knězi. Nadto se objevily názory přenášející starozákonní předpisy o levitické čistotě i do křesťanské praxe. Ty jistě silně napomohly povinnému celibátu kněží, a šly dokonce tak daleko, že postihovaly i ty, kdo omývali mrtvoly, a zakazovaly jim sedm dní přístup k oltáři. Usnesení synody v Coventry z r. 1237, které po laicích žádá půst půl týdne před každým přijímáním, ukazuje na další zábranu častého přijímání. Za tohoto stavu se vyhovovalo touze věřících alespoň institucí duchovního přijímání a teorií, že přijímající kněz zastupuje celou obec, přijímá nejen pro sebe, ale i pro ni. Zastává ji i tak velký duchovní vůdce jako byl Ludolf Saský (+ 1377) („Eucharistie je naším denním chlebem, neboť jej přijímáme denně skrze služebníky církve, kteří tuto svátost přijímají pro sebe i pro celou obec.")
Teprve na konci středověku proráží zdravá reakce na tento stav. A je naší národní chloubou, že myšlenky, jinde jen nesměle a individuálně pronášené (němečtí mystikové dominikáni Eckerhart, Tauler, Seuse, františkán David Augsburský) se u nás staly mohutnou vlnou. Před r. 1350 vzniká v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi znamenitá asketické kniha Maloranatum, která v 15. stol. vyšla čtyřikrát tiskem, jednou dokonce v překladu do vlámštiny. Její autor radí, že je lépe z lásky přistupovat, než se z bázně zdržovat. Milíč z Kroměříže učí, že kdo přistupuje ke stolu Páně často, má život věčný, kdo zřídka nebo jednou za rok, ten se snadno vrací k těžkým hříchům, nemá život, spíše smrt. Přijímání je hoden ten, kdo zbožně poslouchá slovo boží, kdo chová předsevzetí varovat se hříchů a kdo je lituje. Milíčův vliv byl mocný, a tak se není co divit, že konsistoř měla plné ruce práce s vyslýcháním kněží, kteří Milíčův názor uváděli do pastorační praxe. Vždyť pražská synoda z r. 1388, a to už pod tlakem těchto názorů, povolovala jen měsíční přijímání pro laiky.
I vynikající teolog této doby, dominikán M. Jindřich z Bitterfeldu, píše, že Kristus ustanovil Eucharistii proto, aby se lidé tímto svátostným chlebem posilovali na cestě k Bohu, a poněvadž i spravedlivý klesá, je třeba přijímat denně proti každodenním pokleskům. Podle jeho univerzitního kolegy M. Matouše z Krakova ztrácí ten, kdo se příliš dlouho zdržuje od pokrmu, pomalu chuť k jídlu, a to platí i v duchovním smyslu. Kdo není hoden dnes, bude zítra hoden ještě méně. Že na podobném stanovisku stojí i Tomáš ze Štítného, nepřekvapí, nápadnější je, že tak smýšlí i M. Vojtěch Raňků z Ježova, tento učený ale konzervativní odpůrce Jana z Jenštejna, a i pražský inkvizitor cyriak Mauritius a S. Cruse (Matěj Rvačka). Tyto názory pak vrcholí v díle M. Matěje z Janova, který v častém přijímání vidí nejlepší cestu k utvrzení v pravém křesťanství a k ochraně před křesťanstvím nepravým. Jeho teologické zdůvodnění této rady jde velmi hluboko a připravuje už vlastně husitskou formu eucharistické zbožnosti. Je to však nauka ryze pravověrná a daleko předbíhá svou dobu. Čteme u něho mj., že „prvním a hlavním účinkem této svátosti je sjednocení Kristovy církve a podporování údů církve, která je Kristovým tělem, a to každého údu podle jeho řádu. Nelze snazším způsobem naznačit cestu a způsob, kterým by se zbožný lid spojil s Kristem a mezi sebou navzájem, než v této božské a sjednocující svátosti." Srovnejme to se slovy konstituce „Lumen gentium" (kap. 11): „Věřící posilováni tělem Kristovým ve svaté slavnosti Eucharistie představují pak názorně jednotu lidu božího, kterou tato vznešená svátost případně naznačuje a podivuhodně uskutečňuje." Zase o důkaz víc, jak velké myšlenky v církvi nikdy nezaniknou.
Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, květen 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec.
I když úcta Eucharistie vždy v dějinách církve vyplývala z neměnné pravdy víry, že je v ní reálně přítomen Ježíš Kristus, Bůh a člověk, přece jen se formy této zbožnosti měnily, neboť se měnily i úhly pohledu na ni a zdůrazňovaly se i její různé momenty. Neboť to všechno bylo podmíněno časem, prostorem a prostředím.
Po mnohá staletí nevystupovala úcta Eucharistie nijak výrazně z linie křesťanského života, poněvadž byla - lze-li tak říci - jeho samozřejmostí. Účast na slavení Eucharistie znamenala zcela důsledně i účast na eucharistické hostině. A pro všední dny týdne si věřící odnášejí z nedělního shromáždění Eucharistii domů. Máme svědectví, že tito první křesťané přijímali každý den z tohoto svatého chleba přede vším ostatním jídlem. Těm pak, kteří se pro nemoc nebo z jiné zcela závažné příčiny nedělního eucharistického shromáždění nezúčastnili, donášeli Eucharistii domů jáhnové. Žádné církevní přikázání ještě nenařizovalo účast na tomto shromáždění, a přece křesťan Saturnin za Diokleciánova pronásledování prohlašuje před soudem: „Bez dominia (tj. dnu Páně a jeho eucharistického shromáždění) nemůžeme být." Proto také křesťané umírali, ne pro svou soukromou, osobní víru, do té římský stát nezasahoval, ale proto, že se stranili státního kultu a dávali přednost kultu svému, eucharistickému. V těchto dobách se o pravé přítomnosti Kristově v Eucharistii málo mluví, ale zato se zdůrazňují její důsledky. Communio, koinonia je společným názvem jak pro společenství svatých (tj. věřících), tak pro eucharistické společenství údů Kristova těla s jeho hlavou. Proto je Eucharistie bytostnou částí křesťanského života, a ne středem nějaké zbožnosti, speciální úcty. Počátky této osobité úcty nacházíme až u sv. Jana Zlatoústého. Nejen, že ve svých kázáních zdůrazňuje reálnou přítomnost Kristovu, ale vyzdvihuje eucharistii jako „strašlivé tajemství". Bylo-li třeba bojovat proti ariánskému popírání Kristova božství, bylo nutné poukázat i na význam Eucharistie jako božského tajemství v dějinách spásy. Lze říci, že toto stanovisko Chrysostomovo jednou provždy určilo charakter eucharistické úcty na Východě.
Východ se nepodílí na ničem z toho, co se dále vyvíjelo na Západě. V tomto vývoji jde především o zdůraznění vnějšího postoje při ústředním bodu eucharistické oběti: při počátku Sanctus celé shromáždění pokleká, „aby uctilo boží vznešenost a vtělení Páně", jak říká Amalar z Met. Ale daleko výrazněji se tu uplatnila touha po názornosti, smyslové uchopitelnosti tajemného. Tato touha se ostatně projevuje v mnoha formách: ostatky svatých se vyjímají z uzavřených skříněk a zasazují buď do průhledných relikviářů nebo do plastik napodobujících ony části těla, z nichž pocházejí. Oltářní přehrady (lettnery) uzavírají pohled do presbytáře, ale před ně se zcela nedůsledně staví oltář, kde se koná bohoslužba pro lid. A tato tendence se uplatňuje i v úctě Eucharistie, a tak okolo r. 1200 se jí v Paříži a pak v Porýní vyhovuje pozdvihováním po konsekraci. Pohled na Eucharistii je výrazem této zvýšené úcty, která na druhé straně stále více brání v přístupu k přijímání. Dostavují se pak i nepříznivé důsledky této formy zbožnosti: např. v Trevíru v pol. 16. stol po pozdvihování odchází většina věřících z kostela. Viděli Eucharistii a o to, co bylo dále, už neměli zájem - těžko pro nás pochopitelné scestí dožívajícího gotického zanícení! Vzniká svátek Božího těla s jeho průvody, jsou slouženy čtvrteční mše k úctě Eucharistie, jimž předchází celonoční adorace, pobožnost k úctě 40 hodin, po které Kristus odpočíval v hrobě, se mění v eucharistickou pobožnost, zavádí se i mše sloužená před vystavenou Eucharistií. Dodnes doznívá tento typ úcty v představách, že středem kostela je svatostánek, a bohužel i ve zlozvyku, že se v kostele chováme náležitě jen tehdy, když v něm zahlédneme věčné světlo, a konečně i v pomlouvání a odsuzování kněze, který (plně jen církevní příkaz) umístil Eucharistii na boční oltář.
A v nás starých ještě doznívá výuka z mládí, že účast na mši svaté se především týká proměňování, to před ním a potom je už cosi méně významného, co lze vynechat. Že tuto situaci pozdní gotiky tridentský sněm převzal a ještě zvýraznil, je pochopitelné - v jeho obranné situaci proti reformaci to bylo nezbytné. Šlo mu v podstatě jen o pročištění úcty a duchovní prožití Eucharistie.
Vrcholem této tridentské linie jsou pak kroky Pia X.: časté přijímání Eucharistie u dětí a časté přijímání vůbec. Tedy realizace myšlenky, která se už pět století předtím objevila v Čechách. A pokud jde o eucharistický kult v naší době, ocitujme slova J. A. Jungmanna: „Liturgická obnova v tomto století není v podstatě nic jiného než pokus, abychom z částí znovu vybudovali celek, zvláště abychom sv. Eucharistii znovu dovedli k uplatnění v jejím plném celostním smyslu. Právě historické studie posledních generací nám umožnily, abychom přehlédli dějinný vývoj i v tomto bodu a zřetelněji viděli, jak se dílčí pohledy na tajemství Eucharistie od sebe oddělovaly.
Umožnily nám také, abychom zřetelněji pochopili onen ideální obraz, který tu byl na počátku a kterého je nám dnes tak bolestně třeba... Bylo řečeno, že liturgické hnutí zmenšilo úctu eucharistického Spasitele. Snad. Hlavní důraz se už však neklade na dílčí pohledy, na jeden jediný bod eucharistických možností, nýbrž na to, co je v něm vlastní, a na celek. Znovu se obracíme ke středu a tento střed znovu vystupuje v plném lesku. Ale počínají zářit i oblasti, které tvoří jeho okruh a které se dosud jen matně leskly: věříme, že znovu lépe rozumíme církvi, té církvi, která slaví eucharistii, jednotě církve, po níž tato svátost volá, svatému křtu, z něhož se církev vynořuje.
Ale má pro nás nový bohatší zvuk i slovo boží, které je oním druhým stolem, ze kterého se živí lid boží, a jímž zahajujeme každou slavnost eucharistie. Osvícené myšlení o eucharistii velmi dobře ví, že spása není v hromadění eucharistických slavností, ba že i počet přijímání není vždy nejlepším měřítkem stavu obce, že svátostný život nelze oddělovat od osobního života, od stálého osobního setkávání jednotlivce s jeho Bohem.
Právě toto vysoké hodnocení eucharistie nás učí, že k božím výšinám musí vést stupně, že v bohoslužebném plánu obce musí mít své místo i pobožnosti i společná modlitba mimo eucharistickou slavnost, že své místo musí mít i zpřístupnění slova božího a uvědomění radostného poselství, kterého se nám dostalo, že tedy především správné hlásání slova musí být korelátem důstojné bohoslužby. Ba vůbec se nemusíme starat o nějakou zvláštní eucharistickou zbožnost. Jen jde o to, aby eucharistie byla zabudována do celku křesťanského života, jak tomu bylo ve stoletích rané církve. Jen proto se musíme vždy snažit o to, aby věřící došli k poznání celého bohatství božské lásky, která k nám přišla v Kristu a aby mu odpovídali ve víře, naději a lásce. Pak sami budou puzeni k onomu velkému „Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu," k velkému díkůvzdání, k eucharistii, které nás naučil sám náš Pán. To bude pak nejzdravější a nejtrvanlivější forma eucharistické zbožnosti.
Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, červen 1969, pravděpodobný autor Josef Myslivec.
Poslední komentáře