Exegetické poznámky k Iz 35

35. kapitola proroctví Izaiášova je výrazným kontrastem ke kapitole předchozí, v níž je ohlášen soud nad Edómem. Mluví se v ní o pomstě, meči, krvi, zpustošení a naprostém zničení země. Výpověď tohoto textu je pravým opakem, mluví o radosti, jásotu a proměně pouště v zahradu.

Někteří badatelé mají za to, že Iz 35 svým tónem jako by patřil spíše již k deuteroizaiášovské části spisu, avšak většina jich respektuje tradiční dělení, kdy je počátek Deutero Izaiáše umístěn až do Iz 40. Celá kapitola je poetickým textem a prvních 7 veršů má výrazně chiastickou strukturu:

A transformace stvoření (vv. 1-2)

    B transformace lidství (v. 3)

        C Boží příchod (v. 4)

    B' transformace lidství (v. 5 6a)

A' transformace stvoření (vv. 6b-7)

Verše 1-2 jsou výrazným kontrastem proti výpovědi v Iz 34,9. Poušť či pustina je v textu chápána jako místo, kde je obtížné žít. Nicméně v kontextu dějin Izraele je zkušenost pouště významná a pozitivní - v poušti se z Izraele stává Božím zásahem národ a je mu darována tóra.

Obnovená poušť je pak přirovnána k nejkrásnějším izraelským končinám - Libanónu, Karmelu a Šáronu. Ovšem sláva těchto míst je ničím ve srovnání se slávou Boží.

Z kontextu není patrné, kdo jsou ti, kteří uzří Boží slávu. Možných vysvětlení je několik a všechna jsou stejně pravděpodobná. Může se jednat:

- o pusté kraje zmíněné ve v. 1

- o Libanon, Karmel a Šáron z v. 2

- o Boží lid z v. 8

- o celé lidstvo, pokud bude text chápán eschatologicky

Verše 3-4 mluví o naději v Boží zásah, v Boží spásu. Jsou těšena v originálu doslova uštvaná srdce. První část výpovědi je spíše radou, druhá pak ujištěním o Božím záměru.

Verše 5-6a mohou být vztaženy doslovně k tomu, že Bůh projevuje zájem a péči o potřebné a postižené. Je možné je však vnímat jako metaforu pro duchovně nemocný Izrael v době zajetí, pro národ, který potřebuje zakusit záchranu. Může se opět jednat také o metaforu všeho Božího lidu - pak lze na místo oněch potřebných dosadit sebe samé se svými konkrétními bolestmi a problémy. Anebo je možno číst text z eschatologického úhlu a potom je zaslíbením Boží plnosti do budoucna. Nový zákon obsahuje ohlas tohoto textu v Ježíšově odpovědi na otázku Jana Křtitele v Mt 11, 3-5 (par. L 7, 22).

Verše 6b-7 pak mluví o obnově skrze vodu, která umožní pustině rozkvést. Výpověď textu opět silně kontrastuje s předchozí kapitolou, zvláště s Iz 34, 9-15. Verš 7 dokonce opakuje sousloví z Iz 34, 13 - „nivy šakalů". V předchozí kapitole se v ně obrátily paláce a pevnosti, nyní se tato místa stanou úrodnými pastvinami.

Verše 8-10 se znovu zabývají obnovou. Ve v. 8 je líčena nová cesta, na které nemůže nikdo zabloudit. Je svatá a je určena pro Boží lid, tj. pro lidi Bohem zvláště oddělené. Mluví se zde o čistotě, která měla v chápání lidu Izraele důležité místo. Zachovávat kultickou čistotu bylo mnohdy obtížné. V daném kontextu však nejde o to, aby se lid Boží dopracoval čistoty vlastním úsilím. Čistota a svatost jsou darem Božím. Pošetilcem je v kontextu ostatních výpovědí myšlen nikoli ten, kdo by měl nedostatečnou intelektuální kapacitu, ale ten, kdo není s to vlastním úsilím dostát Božím nárokům (de facto tedy každý z nás).

Verš 9 mluví o tom, že v nové krajině nebude přítomna nebezpečná dravá zvěř. Výpověď je opět v silném napětí s Iz 34, kde se praví, že země se stane kořistí dravců. Zde je naopak zaslíbena absence nebezpečí.

Poslední veš kapitoly pak mluví o vykoupení. Podle Lv 25, 25-34 bylo povinností rodového klanu chránit své členy před zotročením a v případě nutnosti vykoupit jejich zastavený majetek nebo je samotné. Zde se však Bůh sám stává vykupitelem svého lidu. Toto téma je dále rozvedeno v novozákonních textech, které jasně vypovídají o Ježíši Kristu jako vykupiteli, již nikoli Izraele, ale celého lidstva.