Něco o svátostech všeobecně

(promluva pro kněze)

Chvályhodný článek o svátostech v jednom z arcidiecézních oběžníků je nesen následující hlavní myšlenkou: Obsáhnout jedním pohledem činnost Boží i lidskou, iniciativu Boží, která je vždycky ta první, se spolupůsobením člověka jako bytosti svobodné, která se tomu Božímu působení otvírá a dává na lásku Boží svou odpověď. Jedině tak je možné se vyhnout úskalí, aby se svátosti nepovažovaly za nějaké mechanismy, s jejichž pomocí v nás Bůh automaticky působí, ani zase ze strany člověka za něco magického, čím by si chtěl člověk Boží působení vynutit. V tom článku je krásně vystiženo svobodné spolupůsobení člověka s Boží milostí a měli bychom si to znovu dobře přečíst. Zároveň z toho článku vysvítá, jak je zapotřebí hledat takřka novou řeč, když o těch věcech mluvíme. Kdykoliv se vyskytne nějaké nečekané vyjádření, blízké našemu životu, hned čtenář zbystří pozornost, a co jsme byli zvyklí slyšet ve starých navyklých formulacích na půl ucha, zasvitne nám jako něco nového a důležitého. A to je právě úkolem teologie, aby nám ukazovala zjevené pravdy v nové kráse, hlubší souvislosti a aktuálnosti. Když už se o tom zmiňuji: Teologové, kteří se nespokojují jen opakováním starých formulací, bývají často podezříváni, že nejsou pravověrní. A přitom si ani neuvědomujeme, že mnohé termíny použité ve starých dogmatických formulacích prošly od té doby dalším vývojem a někdy změnily svůj obsah natolik, že je nutno hledat nové termíny, nové vyjádření právě proto, aby se zachovala věrnost staré pravdě. Vraťme se však k tématu o svátostech.

Pojmy, které jsou pro kněze ze studií běžné, mohou být lidem nezasvěceným úplnou záhadou. Třeba právě slovo "svátost". V obecné mluvě to znamená něco "posvátného", s čím je třeba nakládat s velikou úctou. Říká se "choval to jako svátost". Ale specifický teologický význam toho slova je pro většinu lidí úplně cizí. Když kněz při poučení řekne snoubencům, že "manželství je svátost", a nevysvětlí to dál, stálo by za to vědět, co tato informace pro ně znamená. Zvykli jsme si používat odborné výrazy a nemyslíme na to, že na lidi to nemá žádný dopad. A proto, i když se nám staré definice líbily, že byly tak přesné, v praxi cítíme, že musíme mluvit tak, aby se to lidí víc dotýkalo. A to je mnohem náročnější, těžší, nedá se to říci jedním slovem, musíme se k tomu vracet z různých stran, objasňovat nové a nové aspekty.

Mluvit o svátostech všeobecně je těžké už proto, že jsou to tak disparátní věci. Každá z nich má svou specifickou tvář a vlastní vývoj. Užívalo se jich v církvi od nejstarších dob, aniž by se mluvilo o společném klobouku, pod který by se všechny najednou vešly. V Písmě je pouze náznak ve slově "mysterion", ale to mělo široký význam. Teprve od 12. stol. se začala budovat teorie o tom, co je těmto úkonům společné. A u středověkých autorů nalézáme pod označením "sacramentum" např. také umývání nohou na Zelený čtvrtek, svěcení vody, různá žehnání, sliby řeholníků, instalaci kanovníků a mnoho jiných věcí. Některý autor vypočítává až na 30 svátostí. Teprve scholastika v době svého vrcholného rozkvětu vypracovala přesně termín "sacramentum" a Tridentský koncil slavnostně definoval počet svátostí 7. Ty svátosti stojí v uzlových bodech křesťanova života, kdy se člověk ocitá v důležité životní situaci, kdy se nějak zásadně rozhoduje, kdy se má nějak zvlášť intenzivně setkat s Kristem, Pánem svého života, a těch šest ostatních svátostí je seskupeno a směřuje k té ústřední: k eucharistii. Reformační církve se ustálily na počtu svátostí 2, o nichž svědčí Písmo, že jsou ustanoveny od Krista. Myslím však, že ani v tomto bodě není nepřekonatelná propast budoucího sblížení. Si licet comparare parva magnis (lze-li srovnávat věci malé s velkými); vzpomínám si na jeden vtip:

Byl jednou jeden sedlák, který měl dvě kočky, jednu malou a jednu velkou. A když byla zavřená vrata, kočky se musely drápat přes vrata, a sedlákovi jich bylo líto. Zavolal tesaře a poprosil ho, aby udělal dole ve vratech dvě díry, jednu malou a jednu velkou. Tesař mu povídá: No snad stačí jedna velká díra. Ale sedlák odpoví: Ale kudy by potom lezla ta malá kočka? Čili na tom, jaký se udělá otvor, závisí, kolik toho tou dírou proleze.

A na tom, jaký společný klobouk si vybereme, záleží pak počet svátostí. Reformace si vybrala kritérium tak těsné, že jím projde jenom křest a eucharistie. To ostatní nenazývají svátostmi, ale to neznamená, že se to nepovažuje za nic a že se tím pohrdá. Novější teologie vidí původ svátostí od Krista už v tom, že jsou to životní projevy církve, která je s Kristem srostlá v jedno tělo a ve které pokračuje Kristův život. Možnost a základ svátostí je to, že se Syn Boží stal člověkem. Bůh se v něm ukázal viditelně, corporaliter (tělesně). Kristus sám je základním viditelným projevem Boží lásky, která se ujímá lidstva; Kristus sám je zdroj veškeré svátostnosti (Ur-Sakrament), znamení Otce, který se rozběhl vstříc marnotratnému synu a otevřel mu své náručí.  A v této linii to pokračuje dál. Církev žije z Krista a Kristus žije v ní. Ona jako viditelné společenství je znamením a má být znamením Kristovy lásky, která se skrze ni rozlévá. Proto ji lze nazvat Grundsakrament - společný zdroj všech svátostí. Její "minister", udělovatel svátostí, při vší své lidské slabosti, agit in persona Christi (jedná na místě Kristově, za jeho osobu). Jsou to gesta Christi per ecclesiam (Krista skrze církev). Od Krista mají všechnu svou působivost, to je hlavní na tom ex opere operato (úkonem samým, z vykonaného činu, rozuměj Kristova). A z tohoto společného zdroje Božího života se v církvi otvírají lidem jednotlivé svátosti: jako sedmerý proud Boží lásky, sedmerý proud, označující celou Boží plnost, zahrnující celý náš život. Tento princip - Kristus jako viditelné znamení Božího slitování - a v závislosti na něm církev jako viditelné znamení oslaveného Krista, který v ní působí - to dostačuje k tomu, abychom mohli považovat všechny svátosti za svátosti Kristovy, i kdyby se jejich konkrétní forma rozvíjela podle intencí Kristových až v apoštolské době. Každá jednotlivá svátost je tedy znamením Boží blízkosti, Boha, který v Kristu Ježíši přichází spasit, co by zahynulo, každá svátost je setkání s Kristem, specifickým zapojením do Kristova života, vtažením do Kristovy oběti, darováním Krista nám a také naším darováním jemu: Jak to vyjadřuje ten starý obsah slova "symbolon": že se tím dvě části spojí vjedno, že se tím vymění navzájem vzácné dary, že se s tím darem dává dárce sám, jako se ženich odevzdává nevěstě a nevěsta ženichovi. (I tady na tom slově je vidět, jak mohou staré pojmy časem zvětrat, ztratit svou hloubku, a musí ustoupit výrazům novým: dnes lidé pod slovem symbol myslí něco neskutečného, připomínku toho, co je někde jinde, něco, co je jenom tak...) Protože svátost je znamením, chce něco ukázat, naznačit, ne ukrýt: neměli bychom tedy zpívat "nám zahaluješ tvář ve svátosti". A protože svátost je znamením, má být také sama sebou srozumitelná; např. hostie by měla skutečně vypadat jako chléb. Jestliže dítě po přijímání řekne: Mami, vždyť je to papír - měl by to pro nás být výstražný signál, že to znamení svou funkci neplní dobře. A církev by mohla ve své pravomoci dokonce nahradit viditelné znamení jiným, kdyby se ukázalo, že dosavadní znamení "už nemluví", neplní svou funkci a přestává být znamením. A dále už jen nejstručněji: Každá svátost souvisí s Kristovou obětí, z níž čerpá svou sílu; je velikonočním setkáním, zapojuje nás do toho Kristova přechodu - skrze smrt do slávy Otcovy.

Každá svátost má eklesiologický rozměr: zapojuje nás do církve a do jejího poslání, nikdo nepřijímá svátost sám pro sebe, každá svátost je "misio". A každá svátost má také rozměr eschatologický: je v nás začátkem Boží slávy uprostřed tohoto světa a příslibem věčného života. A nakonec ještě ekumenicky: Skrze svátosti se v nás uskutečňuje nevystižitelné působení Boha v lidské, pozemské, nám přístupné podobě. A jestliže naši evangeličtí bratři staví všechno na moci a působení Božího slova, potom svátost je právě to nejintenzívnější, takřka zkoncentrované, v čin proměněné Boží slovo. Protože slovo je i u svátostí vždycky to první: tím že ad elementu asccedit verbum, fit sacramentum (svátost se uskutečňuje tím, že k hmotnému živlu přistupuje slovo). Je to slovo Kristovo, který volá, dává se a proměňuje člověka. Tak jako Boží slovo podle Izaijáše "nevrátí se ke mně bez užitku, ale vykoná, k čemu ho pošlu", a tak jako Kristus říká "Vstaň a choď", a tak jako setník s důvěrou praví "Řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven," tak se ve svátostech uplatňuje síla Božího slova, abychom z něho pak žili a realizovali jeho požadavky.