Ohlasy

K článku P. Gabriela: Cesty k obnově církve v Československu

(Výhledy 91, týden 10/11/12).

V článku se P.G. dotýká nedořešené budoucnosti těch kněží v Československu, kteří dosud nemohou vykonávat své povolání v pastoraci především pro zábrany církevně právní. K pohledu P.G. na problém lze vznést i výhrady, ale to rádi zajisté učiní jiní. Nechám tedy své výhrady stranou a pokusím se naznačit, proč shodně s ním považuji problém nikoli jen za striktně církevně právní, ale za problém církve jako takové. Církev vědomá si svých dějin ví, že musela podobný problém řešit již vícekrát. Je totiž pravidelně přítomen vždy, kdykoli církev prožívá vážnější krizi své identity. Až od 11. století je v západní církvi povinnost celibátu, a tak při všech velkých církevních krizích druhé poloviny dosavadních dějin církve jde mezi jiným i o celibát.

Ale problém tu byl již dříve; netřeba se mýlit, jako by šlo právě jen o celibát. Stačí vzpomenout na krizi, vyvolanou konstantinovským dekretem: Církev musela najít svou novou tvář, přiměřenou změněnému společenskému statutu i rolím. Problém podobný tomu přítomnému se tehdy jmenoval: "Co s traditores?" (tj. s těmi duchovními, kteří pod tlakem pronásledování vydali mocipánům liturgické předměty, např. lekcionáře). Jakmile nastala svoboda, někteří tyto "traditores" odsuzovali a vylučovali ze svého společenství. Jiní je hájili: Skutek, čin člověka má zajisté velký význam. Nelze nad ním zavřít oči. Nicméně osoba má význam ještě větší. Už Augustin - a po něm četní další - naléhají, aby se rozlišoval skutek od jednajícího (např. hřích od hříšníka): Tuto osobu přece Kristus vykoupil. Smíme pro neuvážený, zbabělý či vzpurný čin odsuzovat nikoli neuváženost, zbabělost či vzpurnost, ale přímo toho, kdo takto nebo podobně selhal? A smíme vůbec soudit? Nejde jen o známé logion "nesuďte . . ." (Mt 7,1 par). Spíš přehlížíme, že "hříšník pokání činící je pro nebe větší radostí než 99 spravedlivých, kteří se ničím neprovinili" (srov. L 15,7). Problém budoucnosti těchto kněží není v jejich mimo-řádnosti (extra či kontra legem), ba ani v tom, zda je jejich civilní sňatek vinou pochopitelnou či zavrženíhodnou či snad "bezvýznamnou". Problém je v tom, zda je církev ochotna a schopna přijmout je, podobně jako je přijímají nebesa: s radostí. Nebe se raduje, ale moje církev váhá, smím{li jim odpustit, že porušili její { připouštím velmi vážný { předpis. A zdá se mi to problémem zásadnějším než problém vážného porušení církevní kázně, porušení závazku veřejně složeného při svěcení a s tím spojeného pohoršení farizeů všech odstínů, ale i pohoršení þmaličkých\. Zdá se, že lze rozpoznat hned 3 důvody vedoucí ke krizi identity církve:

1. Jsou tito nelegálně ženatí kněží (ale podobný úděl mají i nelegálně ženatí laici!) lidmi "činícími pokání"? To se přece nepozná tak snadno a rychle. Proč tedy jakoby s jistotou o každém a priori předpokládáme, že pokání nečiní? A podle čeho chceme soudit jeho metanoiu: Opustí-li manželku a děti? To dokáže každý, kdo se jich nabažil. Neopustit je dokáže jen ten, kdo je vskutku miluje víc než sebe. Tak to vyznáváme, napomínáme-li nevěřící i věřící, aby zůstali věrni svým závazkům. U kněze to snad smí být právě projevem obrácení? (Nejde bohužel vůbec o otázky řecnické: Znám víc podobných otřesných rádců, kteří dokonce svým klientům v duchovním vedení radili, aby se nepokoušeli o řádně uzavřený sňatek, ale jen o konkubinát; až je to prý přestane bavit, odejdou a věc lze dát - s jistými obtížemi - do pořádku . . . Co je pak pořádek, řád, a co neřád?) Kde vlastně vedeme hranici mezi církevní kázní, která čelí svévoli člověka, a panováním nad svědomím božích dětí, které vysvobodil (a pro sebe vykoupil) Kristus? Vím, že svoboda bez kázně je nesmysl. Ale kázeň bez svobody je nemravnost. Vím, těm zbloudilým je třeba pomoci léčebným tlakem. Ale jsme si jisti, že je chceme léčit, nikoli trestat, nikoli mstít se? CIC zajisté konstatuje řečí právnicky přesnou, co a jak. Zajisté je nutno brát CIC se vší vážností, nemá-li v církvi zvítězit zhoubné bujení svévole a pýchy. Ale odpouští-li Kristus své nevěstě její nevěrnosti cestou milosti, smí nevěsta být vůči svým tvrdě spravedlivá, legalistická? Nechováme se pak jako onen služebník v podobenství, kterému je odpuštěno vše, ale on svému bližnímu neodpustí ani groš? A jak zůstane pravdou Ježíšovo slovo, že sobota je pro člověka, nikoli opačně?

Nemyslím, že církev odpouštět neumí. Přijala přece na milost ty, kteří se neméně pohoršlivě objímali se státním násilnickým ateismem v PiT či v Mírovém duchovenstvu - ti se přece také otočili zády k církevní kázni. A hle - smějí sloužit. Přijala na milost i ty, které StB úspěšně vydírala, takže své ovce nejen nehájili, ale vlkům nadháněli. Táž církev trpělivě snáší ty ordinované, kteří nepokrytě touží nikoli po milosti, ale po moci, anebo místo služby prostě vydělávají peníze. Snáší trpělivě i ordinované žijící v konkubinátě všech barev. Tato její trpělivost je břímě, nicméně nesené duchem evangelia, zcela konformě s podobenstvím o setbě dobré, kterou v noci nepřítel zkazil. Je správné, že je církev nevyhání, vždyť není tak snadné rozlišit setbu a plevel přede žněmi. Jak však potom pochopit, že tatáž církev je tak neoblomná vůči kněžím ženatým, pokud neopustí své rodiny? Neptá se po ovoci, neptá se po povolání, v těchto souvislostech se ptá jen a jen po kodexu. . .

3. Nejde však jen o manželství nelegitimní. Kněží ženatí legitimně na tom nejsou o mnoho lépe. Kdokoli "katolicky" neformovaný pochopitelně vidí, že tu hraje roli specificky římskokatolická averze vůči spojení dvou poslání: povolání k manželství a povolání ke kněžství. Navzdory všem oceněním manželství v oficiálním hlásání cítí katolík západního ritu, že ženatý kněz je knězem jaksi nedokonalým. A je k takové alergické "jistotě" soustavně vychováván. V celém tom sporu o budoucnost církve vázne vše vždy znovu na problém ženatých. Pastýři vědí, že mezi celibátními kněžími jsou psychopati, fundamentalističtí sektáři, lidé katastrofálně nevzdělaní, lidé drogově závislí, lidé žijící právě jen z beneficia. To vše jsou problémy, které mají všichni ordináři na světě. Ale tyhle problémy vůbec nelze srovnat s "malérem", že kněz je řádně nebo mimo-řádně ženat. Co si asi český římský katolík myslí o kněžích řeckokokatolické diecéze prešovské? Jistý velmi sympatický katolický kněz nedávno tvrdil svým věřícím, že žádná řeckokatolická církev ani legitimně neexistuje. Kdo se k ní hlásí, je prý sektář. A ve slovenských Katolíckých novinách píše šifra FS, že v katolické církvi platí, že "Povolenie na kňažskú vysviacku ženatého muža môže dať iba pápež. Prvýkrát dal takéto povolenie Pius XII. r. 1959". Řeckokatolík prostě "není" katolíkem, protože přijímá svátosti od ženatého kněze, který o žádné povolení papeže nežádal, třebaže v jeho církvi se o to nežádalo za posledních 2000 let nikdy. A . . .? problém je pro "katolíka" vyřešen. (Pochopitelně nepodsouvám šifře FS něco, co explicitně nevyjadřuje - viz uvozovky. Nicméně smýšlí takto nejen FS, ale převážná většina římských katolíků všech služebních úrovní.)

Nemíním bojovat pro nebo proti celibátu. Celibát netřeba hájit. Jde mi o něco ještě vážnějšího než toto významné a požehnané charisma (pokud je skutečně tím, čím být má). Jde o zhoubnou fixní ideu, jakoby tělesný rozměr lásky lásku devalvoval. Jako by tělo hyzdilo, devalvovalo charis. Kdokoli věrně a výborně slouží božímu lidu v celibátu, děkuje za toto požehnání zralosti něčí uzrálé lásce tělesně duchovní - přinejmenším lásce svých rodičů. Nejde tak o to, zda se dotyčný objevil na světě díky čápovi. Jde o to, že čáp nenaučí lidské dítě tomu, co bezpodmínečně buduje základ každé vyšší i nejvyšší roviny lásky člověka. Láska jen duchovní buď děkuje za svou lidskou stabilitu lásce někoho druhého, anebo visí ve vzduchoprázdnu jako pouhá ideologie. Láska si však právě proto netroufá kategoricky soudit, zda bližní miluje, naopak "všemu věří", jak tvrdí apoštol. Možná i ti odsuzovaní "méně dokonalí" milují autenticky, možná i legitimně (lex není totéž co CIC!). Lze ovšem namítnout, že církev přesto všechno soudit musí. Souhlasím. Ale žádný soudce, tím méně soud církevní nesmí být předpojatý, protože Kristus nesoudí předpojatě, soudí dokonce milo-srdně. Nikoli nějaký "modernistický" teolog, ale Bůh sám rozhodl, že není nic nedůstojného na tom, že láska boží, láska Ducha se vtělí: Moudrost se stane tělem a vtělený Syn vyzařuje charis do lidské bídy kolem sebe. Církev tedy soudí. Neměla by být při tom tvrdší než její Pán. Ten se neštítil stolovat ani s celníky a jejich nevěstkami, natož s manželi. Tomuto Pánu lze přece věrně sloužit i způsobem, který napřed budí rozpaky: Matka Tereza nalezla své povolání nejprve v klasické řeholi. Odešla z ní. Byla to zrada anebo poslušnost změně smýšlení? To rozhodne až ovoce! Vedl{li Metoděj svou misii proti zvyklostem, tvrdě narazil na soud pastýřů autentických i legitimních. Chválíme jej, že se osvědčil, třebaže byl pastýři souzen, odsouzen a léta v žaláři. Získal{li s odstupem let papežský souhlas i se svou liturgií, svědčí to přinejmenším, že (1) církev může autentizovat i to, co bylo dosud nezvyklé, (2) autentizaci předcházela praxe dosud nelegální (jestliže o schválení usiloval, pak je také jistý čas neměl), (3) z pouhé ilegality nelze dělat absolutní závěry. Jistěže každý ilegální postup legalizovat nelze, to by bylo absurdní. Spíš - a tom je řeč - je pozoruhodné, že dodatečně legalizovat lze a že to nemusí být politováníhodným kompromisem, ale dobrem církve. Pán své církvi svěřil moc rozvazovat a svazovat. Zdá se, jakoby raději svazovala. Hájí-li tím spravedlnost a je-li v tom důsledná, nelze namítat, spíš připomenout, že tím na sebe bere i Ježíšovo napomenutí: "Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete do království." (Mt 5,20) A další podobné: "Buďte dokonalí ne podle svého, ale podle Otce. Ten dává svítit slunci na zlé i dobré a déšť posílá spravedlivým i nespravedlivým." (Mt 5, 43{45) Ta církev, o které je řeč, není kýmsi vedle mne nebo nade mnou. Je ovšem MOU, NAŠÍ církví. Ta církev je právě taková, jaký jsem já, jací jsme my. Přes všechnu různost funkcí orgánů tvoří ty orgány jediné tělo - a řeč je právě o tomto celku, o těle. Je pravda, že rozhodují jen někteří z božího lidu. Ale jak rozhodují jménem těch všech - ať už "dobrých" či "zlých", ať se jejich rozhodování líbí víc těm "spravedlivým" či těm "nespravedlivým" - to opravdu záleží nejen na nich, ale na VŠECH. Záleží to i na tom, zda se boží lid modlí a zda i každý sám z tohoto božího lidu, od "dělníků jedenácté hodiny" až po pastýře věří evangeliu víc než jakési zbožné ideologii. Právem je tady řeč o krizi identity církve v Československu, ale nejen v něm: Chce opravdu Krista následovat, anebo hájit řád, právo, obecné dobro, čest? Hledáme "nejprve boží království", anebo nejprve "prospěch" instituce? A smí nám do toho mluvit ten, kterému stále ještě říkáme Pán?

-j-