028 - duben 1993

Editorial

Co jsme si za ten měsíc prožili? Okázale vedené diskuze kolem Temelína a Libkovic. Předem rozhodnuté ekonomické priority převálcovaly ekologické nadšence. Shromažďovali se kolem libkovického kostela, cítili sounáležitost církve s jejich nadějemi proti molochu moci, leč církev už dávno kostel prodala! A vůbec její mlčení v této věci je mlčení zlozvěstné. Zatěžování drobných podnikatelů, diskuze o výši školného a dalších plateb za léčení, prorůstání mafií nejhoršího zrna do tisku, ekonomiky a politiky, krátkozrakost ekonomismu, výsměch při vyslovení hlubších hodnot (stačilo se dívat na 1. projev českého prezidenta v parlamentě a reakce některých vládních činitelů) - to vyvolává obavy, to lidi trápí. Co řekne církev? Na čí straně stojí? Část prezidentova projevu přinášíme. Myslím si, že tam spíš jde o lidské hodnoty než u odhalování pamětní desky Coca Cole v Kyjích (Klaus 19. 3. 1993). Stále víc mi dochází, že církev by měla stát spíše na straně utopie než pragmatismu. Utopie artikuluje naději. Kdo sledoval diskuzi o ekologii v televizi a pozorně naslouchal J. Y. Cousteauovi si uvědomil, že trend prosperity a dickensovského kapitalismu, kam jsme vykročili, vede jen do blizoučké budoucnosti, za níž hrozí totální krach. Existuje však podle něj řešení, "které není logické, ale utopické". A přitom stačí tak málo. Podstatně snížit výdaje na zbrojení, věnovat pozornost ekologii a sociální spravedlnosti. Není tohle v evangeliu? Odehrává se také spor o církevní majetek. Pěkně je zase veřejné mínění zpracováváno - voršilky ukradly Národní divadlo. Toto "odhalení" přichází zrovna v tu chvíli, kdy ODS razí nevstřícný postoj k navrácení církevního majetku. Je paradoxní, že o prostředcích života církve rozhodují politické, a ne sociální a etické důvody. Ale co je vlastně správné? Má být církev chudá jako její zakladatel, nebo má mít prostředky, aby jimi mohla sloužit? Když je neměla, byla silou, když je začíná mít, sílu ztrácí. Je to odvěké dilema. Obojí platí. Mít i nemít.

Zajímavé je, že v souvislosti s církevním majetkem dochází k probuzení společenského zájmu o církev. V. Havel v Hovorech z Lán (21. 3) mluvil o kontinuitě národní a o tom, že do ní a do celospolečenské genetické výbavy dědictví a existence církve patří. Fungující církve vytvářejí podle něj nejen morální a sociální hodnoty, ale i ekonomické. Proto jasně vysvítá ano pro napravení majetkových křivd. Ovšem i druhá strana dává zajímavé podněty pro zamyšlení. Není nezanedbatelné velké procento těch, kteří říkají nevracet nic, nebo téměř nic. Proč? Předsudky? Nebo snad zkušenosti, když vidí přepychové limuzíny s panskými kočími biskupů, zbytečně vyhazované prostředky na drahé "prádýlko a čepce". Honosný a nákladný provoz paláců, v nichž jemnostpáni vegetují (mluvím tu o dojmu mnoha spoluobčanů a o image církve, jak ho vnímají), nebo něco vědí o darech západních církví v miliónových částkách, které se vymykají kontrole věřících? A nemají snad trochu pravdy i vládnoucí straníci, když říkají, že jsou ochotni jako reprezentanti demokratického státu vstřícně jednat jen s demokratickými složkami - a církev si zakládá na tom, že demokratická není (katolická), ale hierarchická? Odpověď je tady dilematická a dialektická. Majetek mít pro církev znamená ho okamžitě "ztratit", dát do služeb chudým, nemocným, bezmocným vyděděným. . . Pro toto uvědomění je celá diskuze užitečná. Pozorná četba evangelia, textů o majetku naznačuje odpovědi. . . Co je jisté, určitě se bez majetku nepoložíme! Oficiální dušování o podpoře tržní ekonomiky, že bude platit i pro církevní majetek (KT 12/93), připomínají spíš "þpodporu míru a socialismu" z dob minulých. Možná jste zaregistrovali nepochopitelné oznámení v kostelích o tajně vysvěceném knězi Josefu Smolovi. V celém státě jsou lidé varováni před tímto důchodcem - knězem. Co provedl? Co je to zač? O co jde? I nám, ač máme zkušenosti v této sféře, dalo práci se dobrat základních informací. Podle nich je Smola řádně vysvěceným knězem, byl dobrým učitelem, člověkem a křesťanem. Jeho pastorace je intenzívní a kromě jiného má v semináři několik seminaristů, kterým pomohl při rozhodování k tomuto kroku. Jeho spiritualita je tradičního ražení, které se nevymyká moravskému průměru. Co bylo příčinou tak příkré reakce episkopátu, se nám nepodařilo zjistit. Věc má zřejmě širší souvislosti "řešení" situace tajně vysvěcených kněží. Oficiální zpravodaje diecézí otiskly při té příležitosti výňatek z římských "Normae", podle nichž se má ve věci tajných kněží postupovat a které neměly být pro veřejnost ("nečíst věřícím"). Z Norem, které přinášíme v překladu, vyplývá, že tajná svěcení udělená v době komunismu jsou většinou pochybně platná, tudíž přezkoušet, přezkoumat, přesvětit - až moc to připomíná prověrky z dob minulých. Všichni dnes vědí s jistotou, že Felix Davídek, biskup, o kterého se vlastně jedná, byl řádně a platně vysvěcen (žije jeho světitel a světitelé světitele, existují svědci, kteří mluvili s Pavlem VI., který byl o všem informován), kdo ho znali, mohou potvrdit, že nebyl duševně nemocen, není nejmenší objektivní důvod zpochybňovat jeho činnost a hodnotit ji až očima polistopadového vývoje. Zvlášť pikantně znějí odsudky Davídkovi činnosti od těch, kteří sloužili církevním tajemníkům a dělali kompromisy s tajnou policií (jsou světlé výjimky, ovšem ti zase jsou motivováni konkurenčními důvody k Felixovým schopnostem už od dob společných kriminálů, nebo obavami, že přijdou o mitry či purpur). Normy jsou tady, jsou nespravedlivé, jsou tvrdé, nelze je mravně bezproblémově akceptovat. Jsou taky pořádnou ostudou pro zírající svět. Budou-li se někteří rozhodovat je přijmout, bude to jen z velké lásky k lidem, kterým by měli sloužit a z podivuhodně paradoxní poslušnosti (o níž z dějin vědí, že v církvi funguje). Přijmout - nepřijmout je věcí svědomí a pochopení vlastního povolání. Vposledku to nejsou tajní kněží, kdo potřebují papír a uznání, ale je to církev, která tváří v tvář misii a evangelizaci potřebuje dělníky. Kněží jsou tady a vůbec se necítí uraženi. Znají široké souvislosti, mají církev rádi, jsou tu pro ni. Problémy nemáme jen tady. Causa Drewermann je světově známá. Užil si své. Pokouší se najít smysluplný vztah k modernímu světu a myšlení, navazuje na psychoanalýzu, moderní filozofii par excellence, chce z ní těžit pro teologii a zvěst církve. Někdy to jde, jindy to skřípe, ale takhle to bylo i u otců církve, Origena, Klementa Alexandrijského a mnoha a mnoha dalších, kteří se pokoušeli o syntézu evangelia a jazyka doby. Dnes žijeme z jejich díla i omylů. Rozhovor z polských prestižních katolických novin je víc než zajímavý. Jsme vděční za vaše kritiky. Dvě na tělo uveřejňujeme. Kočírovat a usměrňovat tenze v církevním prostředí je nad lidské síly. Můžeme si apriori zakázat o nich mluvit, či si je vůbec připouštět, budeme pravověrní, svým způsobem budeme mít klid. Ale. Napětí existují, jsou vytvářena, ať chceme nebo ne, působí atmosféru ovlivňující náš život i tvář církve obrácenou ke světu. A na té tváři lidé poznávají, že něco není tak úplně v pořádku. Přísloví, že do vlastního hnízda ne, tady trochu skřípe, protože my to přece z něj vyhazujeme, v tom ozónu se totiž opravdu někdy těžko dýchá. Očista, katharsis, je základem veškerého života, i duchovního. Strkat hlavu do písku je nesmysl. Kritika toho, co se nám nezdá a nelíbí, má funkci útěšnou a léčící a zároveň je to signál k těm, kteří s tím mají něco společného, aby se zamysleli, věci vysvětlili nebo v případě oprávněné kritiky to spravili. Kritika je také znamením, že nám není lhostejné to, co kritizujeme, že nám o to jde, že to máme vpravdě rádi. Kritika je rys lásky, regenerační symptom, nabídnutá ruka ke spolupráci. Odmítání kritiky pak zase vypovídá o nezralosti či přezrálosti, o panickém strachu, vposledku pak jde o ohrožení již ztracené autority. V tom je asi jádro věci. Vším tím chci říci jednoduché a jediné: čtete-li v Getsemanech nějaké kritické postřehy, teď mluvím za všechny, kteří to děláme, je to z lásky k církvi i světu. Kritika je nedílná součást dialogu, po němž se stále volá. Rozlišování kritiky na konstruktivní a destruktivní se vždy (všimněte si toho dobře) ozývá ze strany potrefených, mocných. Rozlišovali ji komunisti, dnes se po ní volá opět ze strany vládnoucí. Kritika je jedna. Jejím opakem je panegyrik - oslava. Slyším už námitky o tom, kdo je bez hříchu, ať hází kameny, ostatní ať mlčí. To bychom pak ale museli mlčet všichni. Naše kritika, jak jsem řekl, vychází z toho, že máme církev a svět rádi, chceme je lepší. Sami ale dobře víme o svých mezích a věřte, jsme skutečně rádi, když kritika pere do nás. Rosteme novinářsky, lidsky, duchovně. Cílem Getseman ale kritika není. Jde nám o reflexi situace, o hledání navazovacích bodů k dnešku, abychom smysluplně soužili věci Božího království, inkulturaci a evangelizaci.

Václav Podskalský