Část projevu prezidenta ČR Václava Havla

který přednesl na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 23. února 1993:

Téma mravních východisek politiky a vůbec lidského konání se vynořuje v našich dějinách často, dalo by se dokonce říct, že je jedním z jejich vůdčích motivů. Pocit zvýšené spoluodpovědnosti za věci lidského společenství zde možná pramení ze zkušenosti, že pokojný život v našem prostoru je nemyslitelný, není-li mír i kolem nás. Zřejmě to tedy bylo samo naše geopolitické postavení, které nás naučilo nezajímat se jen o nás samé a pěstovalo v nás smysl pro mravní rozměr politiky. Pro Masaryka byl etický základ demokracie samozřejmostí a nedávno to byl Jan Patočka, kdo znovu zreflektoval politický význam pravdy jako veličiny mravní. Stojíme-li dnes před úkolem formulovat hodnoty, na nichž by měl být založen náš nový stát, chceme-li tyto hodnoty proměňovat v živého ducha naší politiky a chceme-li tím přispívat k mravní rekonstituci naší společnosti, pak nemusíme chodit pro inspiraci daleko. Stačí, když v souladu s preambulí naší nové ústavy navážeme na naše vlastní dobré tradice. Nevznášejí se ve vzduchu, ani netlí jen v zaprášených svazcích knihoven. Jsou součástí genetické výbavy naší společnosti. Jako takové je lze vyprošťovat z hlubin společenského podvědomí, pěstovat je a rozvíjet. Smysl pro širší souvislosti patří neodmyslitelně k této tradici. Přičemž politika státu, který se nově konstituuje na samém sklonku dvacátého století, by měla být prodchnuta vědomím těchto souvislostí dvojnásob. Naši planetu dnes obepíná vlastně jediná globální civilizace. Dík tomu nežijí jednotlivé kultury už dávno ve vzájemné izolaci a jejich lokální konflikty nejsou už dávno jen lokální. Cokoli dobrého či špatného se děje kdekoliv, má své přímé či nepřímé důsledky všude. Přísně vzato, sdílíme jediný osud a čelíme témuž ohrožení. Sugestivní a zároveň nebezpečně zestejňující tlak této civilizace se přitom dnes stále častěji složitě proplétá a sráží s emancipačními snahami stovek a tisíců kulturních okruhů, které ji tvoří. Nejrůznější národy, etnika a religiózní celky po celém světě povstávají na obranu své nezměnitelné identity, často vybaveny touž standardní technikou, kterou jim dnešní civilizace nabízí. Jako by se dík civilizačnímu vývoji stával prostor, v němž žijeme, stále těsnější, což vyvolává stále větší vzájemnou nesnášenlivost všech, kteří ho obývají. Možná, že v kotli tohoto celosvětového zápasu se zvolna a těžce rodí nová éra. Éra multikulturního světa jako světa, který je schopen vstřebávat civilizaci vskutku pluralitním způsobem a v němž si jednotlivé kultury už navzájem nevnucují své kulturní modely jako ty lepší a jiným nadřazené, ale v němž se začínají navzájem chápat a učit se své globální koexistenci, vynucované potřebou společného boje proti společným ohrožením. Možná, že se tak zvolna rodí jakási planetární metakultura jako prostředí společné odpovědnosti za osud lidstva. Leckomu se může zdát, že úvahy tohoto druhu mají pramálo společného s každodenními starostmi dnešní České republiky. Já si to nemyslím. Stačí například analyzovat způsob myšlení, který vedl předchozí režim k politice, jež svými důsledky zničila severní Čechy, aby bylo zřejmé, že to byl především totální nedostatek vědomí širších souvislostí, přesahujících horizont jednoho lidského života či jedné lokality, který způsobil to, co se stalo a co je dnes veskrze vážnou starostí naší vlády. Ale nejen to: lze doložit, že nedostatek širší odpovědnosti, té, která by měla spolutvořit metakulturu dnešního světa, se může svými přímými či nepřímými důsledky neblaze dotýkat téměř všeho. Aby mi bylo dobře rozumněno: nevyzývám k tomu, abychom se pokoušeli mesianisticky řešit problémy, které jsou evidentně za hranicí našich možností, sil a vlivu. Domnívám se jen, že bychom určité věci měli prostě vědět. Bude-li naše každodenní politické rozhodování prodchnuto vědomím komplexnosti věcí tohoto světa, pokornou úctou k jejich řádu a pocitem širší odpovědnosti, která z toho vyplývá, bude to stačit. Bude to stačit k tomu, abychom o věcech, jimiž se bezprostředně musíme zabývat, nebo na něž máme vliv, rozhodovali lépe. A bude to stačit i k tomu, abychom si obzor vlastního vlivu sami z pohodlnosti nezužovali. Zajisté chápete, že přimlouvám-li se tu - a jako ostatně už tolikrát v minulosti - za prohloubení duchovního a mravního rozměru politiky, tedy za oživení našich dobrých tradic, pak tím zároveň varuji před oživením našich tradic špatných: přízemnosti, provincialismu, šosácké přihrbenosti, poníženosti před mocnými a povýšenosti k bezmocným, úhybného myšlení, snahy proklouznout dějinami za každou cenu, i za cenu ztráty vlastní tváře. Jedním z úkolů, s nimiž jsme se během uplynulých tří let nedokázali vskutku důsledně a přitom civilizovaně vyrovnat, je pohled do tváře naší vlastní minulosti. Tento dluh přispívá k obecné nervozitě. A také v této oblasti se zatím prosazují spíš špatné tradice, než naše tradice dobré. Jako odstrašující příklad těchto špatných tradic mohou posloužit některé jevy z doby poválečné, od nemorálního stanoviska, daného větami typu "co bylo, bylo" nebo "co jsme si, to jsme si", přes stejně nemorální hony na čarodějnice spojené s různými hanebnými excesy, až po kupčení s vlastní minulostí, kdy například pouhý konjunkturální příklon k nově nastupující totalitě proměňoval mnohé kolaboranty v odbojáře a skuteční odbojáři byli pronásledováni, nejednou dokonce bývalými kolaboranty, ať už jako nepohodlní svědci jejich minulosti nebo jako jejich živoucí výčitka svědomí. Něco takového se už nesmí opakovat. Je v zájmu hygieny našeho budoucího vývoje, aby vina a odpovědnost byly jasně a přesně pojmenovány, aby byl dán průchod spravedlnosti a naše společné povědomí si osvojilo princip, že žádný zločin a žádná zásluha nesmějí zůstat zapomenuty. Je třeba oddělit vinu mravní, politickou a trestní a nalézt k nim adekvátní přístup. Je třeba, aby se všichni, kteří vzdorovali totalitní moci, dočkali satisfakce. Je třeba otevřít prostor i pro pokání a odpuštění. Musíme zabránit možnosti nového bezpráví a ponižování lidské důstojnosti a čelit nebezpečí, že různí náhle se objevivší mstitelé národa budou zase svévolně a bezostyšně osočovat ty, kteří se pokoušeli - ať už lépe či hůř - dělat něco pro návrat demokracie.