Jste zde

Teologie, kampak?

V květnu 1983, tedy už před deseti lety, se konala v Tübingen konference,
na kterou se sjeli špičkoví teologové z celého světa. V abecedním pořádku
jmenujme aspoň L. Boffa, N. Greinachera, G. Gutiérreze, filozofa J. Habermase,
W. Jense, E. Jüngela, H. Künga, R. Laurentina, J. B. Metze, J.
Moltmanna, St. Pfürtnera, filozofa P. Ricouera, E. Schilebeeckxe. Různorodost
jmen a pozic s nimi spojených nás nesmí zmást - tématem konference
byla otázka, zda je dnes navzdory všem rozdílům možná základní shoda
teologů a v čem. Dokumenty konference, shrnuté v knize, jejíž název je
i názvem tohoto článku, jsou pro nás aktuální - nikoli ještě, ale teprve
v nynější situaci, kdy se rozhoduje o další cestě Božího lidu v ČR a SR.

Základní otázky konference byly dvě: Jak se prosazují nové pohledy a myšlenky
v církvi a které pohledy a myšlenky odpovídají naší epoše?
Podnětem tohoto ekumenického sympozia byla kniha Thomase Kuhna o paradigmatu
a střídání paradigmat jako vysvětlení zásadních změn v dějinách
vědeckých disciplín. Slovo paradigma čili model vyjadřuje soubor názorů a
pohledů, které v dané době a okruhu platí za samozřejmé a obecně uznávané
i mezi těmi, kdo jinak zastávají rozdílná či protichůdná stanoviska.
(Podrobněji o tom v knize H. Künga Světový étos. Projekt, která vyšla
vloni česky.)
Nové myšlenky to mají těžké - nejen v církvi
Nejen v teologi a v církvi, i ve vědách se ukazují nové myšlenky a pohledy
v podstatě jako nežádoucí a rušivé, a je snaha co nejdéle udržet či jen
vylepšit stávající model. Tato snaha vede ke sbírání materiálu, který má
dosavadní model podepřít - paradoxním efektem však je, že se takto ještě
jasněji ukáže neudržitelnost modelu. (Podobně je tomu i v církvi, viz
nová stanoviska jako výsledek historických studií, které původně chtěly obhájit
scholastické teze.) Změně paradigmatu tedy předchází krize starého
paradigmatu a neschopnost odpovědět v jeho rámci na nové otázky. (Viz
nemožnost vysvětlit pohyby planet v ptolemaiovském modelu vesmíru u
Koperníka, podobně viz Lavoisier či Einstein)
Opuštění starých paradigmat je těžké, je nutno projít obdobím nejistoty,
a teprve vypracování nového paradigmatu (modelu) umožní opustit staré.
V cestě nestojí jen vědecké překážky, ale i čistě lidské zábrany. "Rozbít
předsudky je těžší než rozbít atom", prohlašoval Einstein, sám však už také
nebyl schopen přijmout kvantovou mechaniku, "z náboženských důvodů",
jak se sám vyjádřil, t.j. protože nezapadala do jeho představy pantheistickodeterministického
Boha Spinozova. Celou teorii odbyl poznámkou o starci,
který nehraje v kostky.
Max Plack konstatuje: "Nová vědecká pravda se obvykle neprosadí tak, že
by se její protivníci přesvědčili a obrátili, ale spíše tak, že protivníci postupně
vymřou, a nová generace už je odpočátku vyučována v nové pravdě."
Věda ostatně zná i případy, kdy se správné řešení odložilo ad acta, a to i
bez represí, s nimiž musí počítat teolog.
Neupadnout do falešných alternativ
Stále je nám dnes sugerována alternativa liberální versus konzervativní, tato
alternativa však už dnes patří minulosti, takže lze mluvit i o liberálním tradicionalismu.
Ve sporu liberalismu a konzervativismu jde o spor středověcescholastického
paradigmatu s novověko-osvícenským, a my nemáme důvod
sdílet jedno ani druhé. Dichotomii liberalismus/konzervatismus kritizoval
už na počátku postmoderní epochy K. Barth - evangelium nelze ztotožňovat
ani s minulými, ani se současnými kulturními hodnotami. Rozhodnutí
pro určité paradigma v teologii nelze ztotožňovat s rozhodnutím pro Krista
či proti němu. Touto cestou bychom došli k exkomunikaci stoupenců
jednoho paradigmatu a k povýšení opačného teologického paradigmatu na
dogma. Navzdory impozantní rétorice nás jak katoličtí tradicionalisté, tak
protestantští fundamentalisté vyzývají fakticky jen k rozhodnutí pro určité
teologické paradigma.
Nesmíme si nechat vsugerovat ani pohled na dějiny církve jako jen úpadek
či jen vzestup. Každá doba přináší to i to.
Právě tak se nesmíme nechat vmanipulovat do alternativy státní socialismus
versus kapitalismus. Pozdní kapitalismus je ideologickou materializací
idealismu, státní socialismus je ideologickou idealizací materialismu, obě
ideologie jsou vpodstatě osvícenské. Pro nové paradigma je spíše typické
zřeknutí se opory moci a demytologizace moci. Jak zdůraznil už K. Barth
v komentáři k listu Římanům (1919): náš Bůh je Bohem Židů i Řeků, rozhodně
však není Bohem vysokých a nízkých, ale jednoznačně je na straně
chudých a bezmocných. Atomový věk vyjevil smrt jako podstatu moci. Proto
už žádné lidské oběti modle moci - také v církvi ne!
Podle Schilebeeckxe je současná teologie pokusem o kritickou korelaci mezi
dnešní zkušeností a křesťanskou tradicí. To je vlastní úkol dnešní a (každé)
teologie: Spojit biblickou zkušenost s Bohem a tradici s naší dnešní zkušeností.
Svět i Bible však potřebují interpretaci - fundamentalisté interpretaci
odmítají a chápou falešně Bibli i svět.
Vývoj v moderní epoše byl charakterizován rozdělujícím trendem - oddělení
domova a pracoviště, osobního a společenského života, ekonomiky a
politiky, státu a církve, státu a společnosti, teorie a praxe, faktu a jeho 
interpretace atd. Odtud pokusy o útěk do celistvého světa Bible či středověku
(protestantští popř. katoličtí fundamentalisté), či do celistvého světa
ideologie budoucí společnosti, nejlépe beztřídní. Právě tento hřích fundamentalismu
či progresismu je paradoxně shodný s ateistickým postojem,
jak jej vyjádřil Dostojevskij ústy Ivana Karamazova: "To, co odmítám, není
Bůh. Odmítám jím stvořený svět." "Křesťanská teologie musí být identifikovatelná jako křesťanská. V každé
epoše musí znovu najít svou křesťanskou identitu. . . Z této dialektiky se
vysvětlují pro křesťanství typická reformní hnutí i neméně typická hnutí
reakční. Obě je nutno brát vážně." (Moltmann)
Příčiny změny pohledu v církvi
Nové pohledy (nové paradigma) nevznikají z rozmaru teologů, ale proto,
že se změnil svět, v němž je nutno křesťanskou tradici vykládat. Moderní
vědy vytvořily nebývalou distanci k tradici. Vedly nejen k novému pohledu
na svět a jeho proměny, ale i k novému vidění Stvořitele a Evolutora,
nejen k novému pojetí dějin, ale i k novému vidění Boží "dějinnosti" a "světskosti",
novému pohledu na "historického Ježíše" a dějiny církve a dogmatu,
novému vidění osobnosti a její svobody, ale i její společenskosti a společenské
podmíněnosti, novému důrazu na sociální spravedlnost. Moderní kritika
náboženství nás učinila vnímavějšími pro jeho zneužívání k antihumánnímu
odcizení (Feuerbach), ke stabilizaci společenských struktur (K. Marx),
k morálnímu ponížení člověka (Nietzsche) a k infantilní regresi (Freud). Objevili
jsme trvalý význam prorocké kritiky náboženství. Na rozdíl od věd
má totiž církev evangelijní zvěst jako stálou příčinu krizí v teologii a církvi.
Podle J.B. Metze ostatně krize identity křesťanství, o níž se tolik mluví,
není primárně krizí jeho zvěsti, ale krizí jeho subjektů a institucí.
Vstoupili jsme do ekumenické epochy
Teologie - kampak? Od konfesní epochy k ekumenické, od eurocentrické
k polycentrické a planetární, od mechanického ovládání světa k ekologickému
společenství se světem, soudí J. Moltmann:
þJe to nutno vzít vážně: Přechod k ekumenické epoše střídá dosavadní
absolutní identitu, osvědčovanou konfesně, a vyžaduje objev nové, relacionálně
otevřené identity. Zjevně proto přichází po každém ekumenickém jaru
konfesní podzim strachu o identitu.
Myslet ekumenicky však znamená povznést partikulární myšlení na univerzální
úroveň, nepovažovat už vlastní část za celek, ale vznést vlastní
celek jako část do společného celku. Ekumenicky myslet tedy znamená posuzovat
teologické texty nikoli z hlediska konfesijnosti, ale z hlediska jejich
křesťanskosti a považovat je za společné texty. Ekumenicky myslet konečně
znamená nezůstávat už déle venku, ale vměšovat se a pohlížet na teologické
problémy druhé církve jako na své vlastní: Evangelické pojetí večeře Páně
je i katolický problém a římská neomylnost je i evangelický problém."
Nové paradigma teologie vyznačuje katolická šíře i evangelická hloubka.
Úkolem evangelických církví je osvobodit se od ztotožnění evangelia s vlastním
církevnictvím a v rámci celého křesťanstva plnit reformační poslání.
Ani "ekumenické ohledy" je nesmí odvést od jejich poslání volat církev pod
Boží slovo a jeho autoritu.
Reformační rozkol spočíval z hlediska teologie paradigmatu v tom, že se
nepodařilo v diskontinuitě reformační teologie prokázat kontinuitu víry.
Nadějně naproti tomu zněla slova Jana Pavla II. při setkání se zástupci
evangelických církví v Mohuči r. 1980: "Radujme se, že můžeme objevit nejen dílčí konsenzus v několika pravdách,
ale shodu v centrálních pravdách víry."