Kázání o naději

Biblický text

Ježíš to poznal a odešel odtamtud. Mnozí šli za ním a on všechny nemocné uzdravil; ale přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali -aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:`Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů. (Matouš 12, 15-21)

Kázání

Milé sestry a drazí bratři, dnešní zamyšlení nad slovy Písma svatého bude o křesťanské naději ve světě plném beznaděje. Možná se Vám to zdá být příliš přehnané, když hovořím o světě plném beznaděje. Ve středu jsem přednášel na Akademických týdnech v Novém Městě nad Metují o možných dopadech nastupujících klimatických změn. I tam jsem řadu posluchačů zaskočil černých perspektivami, které nás čekají do budoucna. Klimatické změny totiž přinesou kromě několika málo pozitiv zejména mnoho negativního: povodně, přívalové deště, vichřice, sucha, nedostatek vody, migrační vlny, hladomory, epidemie, války o zdroje a sociální změny. Tedy většinou nic radostného.

Tváří v tvář těmto důsledkům klimatických změn není laciný optimismus na místě, neboť ten bývá často jen výsledkem malé informovanosti. Logičtější reakcí na to, co přichází, se jeví strach, úzkost a beznaděj. I křesťan může tyto pocity zakusit. A někdy zcela oprávněně. Strach, úzkost a beznaděj by však neměly ovládat jeho život, který by se měl naopak vyznačovat třemi božskými či křesťanskými ctnostmi, a to vírou, nadějí a láskou (viz 1 K 13,13). O lásce a víře jsem již zde kázal a tak se dnes zaměřím na naději jakožto křesťanskou ctnost.

V Novém zákoně se pojmu naděje používá výlučně ve smyslu očekávání pozitivní budoucnosti, jejíž zárukou je sám Bůh. To předně znamená, že naděje se týká toho, co teprve přijde a co ještě nevidíme. Apoštol Pavel např. očekává budoucí Boží soud nad lidmi, jak čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 24, 14-15): Přiznávám se ti však k tomu, že podle směru, který oni označují za sektu, sloužím Bohu svých předků: Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách, a tak jako oni mám naději v Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu.

Dále se naděje v biblickém pojetí chápe jako očekávání nějaké radostné události či příchodu nějakého člověka, po kterém ze srdce toužíme. Jako křesťané jistě toužíme po spáse čili po vykoupení v Kristu. A právě na příkladu spásy nám apoštol Pavel názorně přibližuje, jak máme vlastně křesťanskou naději pojímat. V listě Římanům svatý Pavel totiž píše (Ř 8, 24-25): Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Podle Pavla nám Ježíš na kříží vydobyl spásu, nedosáhli jsem však ještě plnosti spásy. Proto jsem zatím spaseni v naději. Kristovo vykoupení dosud nevidíme v plnosti, v plnost vykoupení v Kristu můžeme pouze věřit a doufat, že jí dosáhneme. A doufáme-li ve spásu, kterou nám Ježíš získal, trpělivě ji pak očekáváme.

Naše naděje v Kristu se může týkat nějaké konkrétní události, tedy něčeho, co si přejeme, aby se stalo. A tak doufáme, že Bůh nás uzdraví, pomůže nám dokončit školu, najít práci či získat byt. Samozřejmě Bůh to vše pro nás může udělat, ale také nemusí. Pokud naše konkrétní přání Bůh nevyslyší, pak se ocitáme v nebezpečí, že propadneme zoufalství. Proto naše křesťanská naděje by se neměla primárně vztahovat na určitou konkrétní událost, která má teprve nastat, nýbrž by měla být hlubší a obecnější - měla by se vztahovat k obnovení naší vlastní existenci a našeho života jako takového v Kristu Ježíši. Jak se píše v listu Efezským (Ef 4,13-15): ... až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Pravá křesťanská naděje má tak překračovat všechny konkrétní představy a být vskutku absolutní nadějí. Tedy i nadějí přesahující tento svět, jak to ostatně stojí v Prvním listu Korintským (1 K 15, 19-27): Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, „dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy". Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť „pod nohy jeho podřídil všecko". Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. Křesťanská naděje tedy znamená více než pouhé pozemské doufání v Krista či důvěru v to, že On uzdraví naše rány a pozvedne nás ze všech pádů. Pravá naděje hledá svůj cíl v Pánu, který nás vzkřísí ze smrti a dovede nás do Boží slávy.

Tato naděje se týká nejen člověka či lidstva, nýbrž proniká celé stvoření. Upozorňuje nás na to opět apoštol Pavel, který v listu Římanům uvádí (Ř 8,18-22): Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Naděje se tak stává základním rysem celého stvoření a brání nám propadnout chmurným představám o konci světa či pesimistickým scénářům o temné budoucnosti lidstva.

Pravá křesťanská naděje nás tak napřimuje a chrání nás před rezignací. Dovoluje nám žít v důvěře a ve vnitřní radosti, přestože okolnosti jsou proti. Díky naději můžeme prožívat štěstí uprostřed utrpení. Naděje určuje nás životní pocit. Bez ní je život nesnesitelný. Žít bez naděje se stává peklem. Kdo však žije v naději, ten si uchovává radost a vitalitu. Naděje je také základem vzájemné lásky křesťanů a jejich schopnosti konat dobro.

Ovšem předpokladem pravé naděje je víra, neboť konečným garantem naplnění křesťanské naděje je Bůh sám. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a tak nám ukázal, že „konec lidských možností ještě zdaleka neznamená konec možností Božích" (Hans Weder). Bůh jako Stvořitel je také tvůrcem naděje a udílí nám její plnost v Duchu svatém. Všechny tři křesťanské ctnosti jsou člověku darovány Bohem a vlity Duchem svatým. Jak je psáno v Listě Římanům (Ř 5,5): A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. A tak i ctností naděje je člověk obdařen. I naděje je darem Božím. Rovněž pro nás zde shromážděné platí následující slova apoštola Pavla z listu Efezským (Ef 2, 11-15): Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.

Velkolepý dar naděje nás nesmí vést k úniku ze světa. Naopak je určen k tomu, aby nás uschopňovat k novému životu ve světě, jehož nedílnou součástí je i přijetí plné odpovědnosti za tento svět. Pohled na slavnou budoucnost při Kristově zjevení na konci času má nás vést k tomu, abychom již na této zemi žili uvážlivě, spravedlivě a zbožně. Rovněž nás nabádá k tomu, abychom ochotně spolupracovali na lidsky důstojnější budoucnosti. Vždyť i samotné Písmo nám připomíná: Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. (2 K 3,12) A dále radí: Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. (Žd 10, 23-24) A tak neochabujme a vždy projevujme neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje. (Žd 6,11) Amen.

Modlitba

Nebeský Otče, děkujeme Ti, že ve Tvém Synu, Ježíši Kristu máme přístup k trůnu Tvé milosti a že v Něm máme naději jak pro život časný, tak pro život věčný. A tak strach, úzkost a beznaděj nemusí určovat naše životy. Naopak, naděje, kterou jsi nám daroval, nám dovoluje žít v důvěře a ve vnitřní radosti. Díky ní můžeme prožívat štěstí i uprostřed utrpení. Naděje je také základem naši vzájemné lásky a naši schopnosti konat dobro.

Děkujeme Ti, nebeský Otče, také za to, že křesťanská naděje se týká nejen člověka či lidstva, nýbrž proniká celé stvoření. Trvá totiž naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí. Díky tomu se naděje může stát základním rysem celého stvoření a bránit nám propadnout černým představám o konci světa a lidstva.

Daruj nám, nebeský Otče, dostatek moudrosti, abychom se pevně drželi naděje, kterou jsi obdařil Boží lid. Aby Boží dar naděje nás uschopňovat k novému životu ve světě a k přijetí plné odpovědnosti za tento svět. Abychom vystupovali s plnou otevřeností a jistotou. A projevovali neutuchající horlivost až do konce našich pozemských dní v očekávání dovršení Božího plánu spásy v plnosti. Amen.