Jste zde

Plnokrevný celibátník Václav Dvořák

Nedávno zemřelého Václava Dvořáka lze významem přirovnat k takovým „sloupům" české církve 2. poloviny 20. stol., jako byli A. Mandl, J. Zvěřina či B. Bouše. Byl integrovanou osobností se zřetelným povoláním ke službě, dobře vzdělán, s dobrými organizačními schopnostmi, schopen sloužit jak v podzemí, tak ve vysokém církevním úřadu.

Byl mužem modlitby - při nečekané návštěvě jsem jej zastihl doma v hlubokém usebrání, což nebývá u kněží tak časté... Dobře se s ním za totality spolupracovalo (moje zkušenost se týká samizdatů a přednášek) - dával druhým důvěru a nechtěl vědět každý detail.

Byl neformální i formální autoritu více než dvacítce kněží, které v ilegalitě připravil ke službě. Tím, že již dlouhá léta byl „velkým šéfem", jej neovlivnilo ani jmenování generálním vikářem v Českých Budějovicích. Nepotřeboval se získanou mocí realizovat. Využíval svého obdarování se s každým nějak domluvit. To neznamená, že nebyl kritický. S určitým despektem např. mluvil o svém prvním biskupovi, který se celý rok svého působení v Budějovicích neukázal na veřejnosti jinak než v pontifikáliích.

Václav usiloval, aby církev nežila jen sama pro sebe. Říkal, již jako generální vikář, např.: „pořád jenom mšičkujem, a hovňo, hovňo..." Vizi církve sloužící skutečným potřebám doby přednesl i na setkání biskupů mlčící církve v r. 1995 v Praze. Kromě osmi přítomných biskupů mohli svou vizi přednést již jen Václav Dvořák a Ludmila Javorová.

Paradoxně při Václavově pohřbu v Bechyni zaznělo tak klerikální kázání, s pojetím eschatologie na samém kraji katolické ortodoxie, že jsem měl obavy, aby Václav ještě neřekl: „Člověče, mlčte už!"

Václav podporoval Getsemany jak finančně, tak propagací a získáváním čtenářů. Z jeho okruhu byl i první šéfredaktor.

Nedlouho před Václavovou smrtí vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu rozhovorů Jana Mazance s Václavem Dvořákem: Čím to je, že jste tak klidný? Přečetl jsem ji jedním dechem. Mazanec klade velmi dobré otázky týkající se osmi období Václavova života a Dvořák velmi dobře odpovídá.

Po válce studoval Václav teologii v Lyonu. Do Francie jej pozval kolega bohoslovec, se kterým byl předtím totálně nasazen. Bohoslovec měl strýce, věhlasného chirurga, který oba hochy zasvěcoval do své profese...

Malá ukázka:

Ten doktor nás taky brával s sebou na oběd. Přišli jsme k nim a teď si představ: naproti nám si sedly jeho milostivá paní a jeho jediná milostivá dcera, které bylo asi devatenáct, a měly obrovské dekolty. My koukali jak blbci. To víš, jako vesnický kluk jsem tohle nikdy neviděl a byl jsem červenej jak tele... Jednou při obědě mi ten jeho strýc povídá: „Hele, seš slušnej člověk, nech té teologie a pojď studovat medicínu. Můžeš tady u nás zůstat a můžeš si vzít tady tu moji holku." Takhle to řek´ přede všemi, co tam byli na obědě, a myslel to vážně.

Uvažoval jste o této nabídce?

No tak chvilku jsem se nad tím zamyslel, ale hned jsem to pustil z hlavy. Já z té Francie byl takový opilý, ta země je taková sličná a taková jímavá... Ale že bych nějak couval z kněžství, to ne. To v žádném případě."