Lze skloubit homosexualitu s biblickým křesťanstvím?

Chci se v této práci pokusit zpracovat téma míry křesťanské legitimity liberálního a konzervativního pohledu na oblast homosexuality. Jak známo, (křesťanští) konzervativci odmítají legitimitu homosexuálních svazků plošně. Liberální křesťané naopak homosexuální svazky legitimizují, tvrdí, že závazný a věrný svazek je hoden ocenění (což je např. stanovisko Českobratrské církve evangelické). Také se pokoušejí všechna biblické místa o homosexualitě vysvětlit tak, že se v nich nemluví o věrném a dobrovolném vztahu dvou vyzrálých jedinců.

Křesťanští konzervativci však poukazují na to, že homosexualita je sama o sobě explicitně označena za „protipřirozenou," „hanebnou" (Ř 1, 26-27) a homosexuální styk za hoden smrti (Lv 20,13). Chceme-li být biblicky důslední (a předpokládáme-li, že bible je vdechnuté a neomylné Boží slovo), vylučují tyto verše i legitimitu věrného, partnerského vztahu dvou osob stejného pohlaví (ledaže by tento pár - hypoteticky - žil v dobrovolném celibátu) a své homosexuální fantazie umrtvoval „mocí Ducha" (2 K 2,4).

Umírněně liberální pohled pak zdůrazňuje pouhý princip „křižovat" svou tělesnou přirozenost a začít žít z „moci (rozuměj nadpřirozené) Ducha" (Ř 8,13). Bibli nevnímá jen jako boží slovo, ale jako Jeho poselství, které je však nutno osobním hledáním oprášit od nánosů lidských názorů a chyb (Jk 3,2) a od stereotypů biblických pisatelů, kteří jsou teprve v procesu zrání (Fp 2, 12-13).

Pokud však liberální křesťan zůstává skutečným křesťanem a ne jen zastáncem křesťanské etiky, nepopírá onen grandiózní jev, se kterým „stojí a padá" celé evangelium (1 K 15, 12-19): Smrt a nadpřirozené (rozuměj: biologicky, fyzikálně) vzkříšení Ježíše Krista. Z tohoto jevu totiž plyne schopnost člověka zemřít své hříšné přirozenosti a následná schopnost žít z nadpřirozené moci Ducha svatého, tedy z jiných (duchovních a mentálních) zdrojů než je schopen žít asketický člověk, který však živého Boha nepoznal.

A nakonec, právě mocí vzkříšení argumentují křesťanští konzervativci, když chtějí homosexuálům pomoci k duchovnímu osvobození a k dozrání k heterosexuální změně.

Duševní, duchovní a tělesná kompatibilita

V 80. letech přestala být homosexualita označována za nemoc a téma se z lékařské oblasti přesunulo do oblasti politické: Heterosexuální a homosexuální vztahy tak mají stejnou hodnotu a zasluhují si být zrovnoprávněny. Je však tento posun vědecký? Není spíše ideologický? Abychom si mohli seriózně odpovědět, je nutno rozlišit tři typy kompatibility (schopnosti se doplnit): 1. tělesnou, 2. duševní, 3. duchovní.

Tělesná kompatibilita

Letmý úsudek stačí nezaujatému člověku, aby uznal, že mužské a ženské tělo se anatomicky a pohlavně doplňují, zatímco dvě těla stejného pohlaví nikoliv. V případě heterosexuálního páru se doplňují pohlavní orgány, které zde navíc umožňují plození dětí.

Duševní kompatibilita

Složitější je téma kompatibility duševní. Homosexuálové subjektivně vnímají, že jejich schopnost emočně prožívat partnerský vztah a schopnost sexuálního vzrušení je stejná jako v případě heterosexuálního vztahu. To také patrně bylo hlavním motivem homosexuální lobby k vyvíjení tlaku na odstranění homosexuality z lékařských seznamů nemocí. Problémem je, že současná věda nemá dosud vypracováno komplexní učení o případných rozdílech ve vnímání, osobnostní prospěšnosti a „kvality" sexuální slasti mezi heterosexuálními a homosexuálními vztahy. Psychologové například běžně hovoří o mužském a ženském rodičovském vzoru a jeho projekci v partnerském vztahu potomka. Ale jak se tyto psychosociální vzorce rodičovství odrážejí v partnerském životě homosexuálního syna či dcery? Jde o vědecky neprozkoumané téma. To přirozeně přispívá k vytváření ideologických teorií: Homosexuálové subjektivně vnímají, že vztah s příslušníkem téhož pohlaví je stejně sexuálně a intelektuálně bohatý jako vztah heterosexuální. Konzervativci pak kontrují, že homosexuálové jsou (psychologicky) zaslepeni svým subjektivismem: Nedokáží prohlédnout, že jejich vztahy jsou a priori méně zralé, s menším duševním potenciálem, a také pokřivují jejich identitu jako muže, resp. ženy.

Duchovní kompatibilita

Bible vlastně vypravuje příběh o vztahu: Krista a církve jako Ženicha a Nevěsty, muže a ženy jako slavného obrazu prvního uvedeného vztahu. Manželství máme mít v úctě (viz Žd 13,4) jako božskou, nikoliv lidskou instituci, jako cosi hlubokého, cosi, v čem křesťanský heterosexuální pár objevuje nové poklady něčeho, co má v božím stvořitelském plánu zvláštní místo.

Můžeme si položit otázku: Co je smyslem dějin? Jednou z velmi jednoduchých, zároveň však docela logických odpovědí je: příprava na svatbu Ženicha Ježíše Krista a Nevěsty církve. Ženich zasévá (duchovní) život, chrání svou Nevěstu, neboť je slabší a křehčí, je jí oporou a v posledku nese odpovědnost. Podobné principy upevňují harmonickou rodinu.

Jaké má uprostřed podobných úvah místo homosexuální vztah? Jde o pokřivenou ďáblovu karikaturu božího dokonalého plánu? A nebo jde o vztah, který postrádá některé atributy, ale může být legitimní, byť „duchovně handicapovaný?"

Ano, heterosexuální vztah  je odrazem velkých duchovních ideálů, plodí a vychovává nový život, je kompatibilní anatomicky a možná předčí homosexuální vztah i kompatibilitou duševní. Ale vylučuje to apriorně legitimitu homosexuálního vztahu?

Bible často mluví o vyšších a prioritnějších plánech a naopak o plánech náhradních, o ústupcích (1 K 7,6). Ať už jde o vyvolení izraelského národa a jeho dočasném zavržení poté, co se zpronevěřili dobrým věcem, a následném vyvolení pohanů (připustíme-li zde alegoricky křesťanskou legitimitu homosexuálního svazku, může jít spíše o legitimitu „naroubovanou" ve smyslu alegorie „plané olivy"; Ř 11,24). Nebo ať jde o Pavlův vyšší cíl celibátu, versus ústupku vstupu do manželství („kdo se ožení, dělá dobře, ale kdo se neoženění, udělá lépe;" 1 K 7,38; snad bychom zde mohli parafrázovat: „kdo vstupuje do homosexuálního manželství (partnerství¹) činí dobře, kdo však usiluje o uzdravení a osvobození z homosexuality a žije do té doby v pohlavní zdrženlivosti, činí lépe"). A nakonec, Bůh dnes toleruje pojídání živočišných pokrmů, tedy bezhříšné zabíjení živých tvorů, byť na počátku tomu tak nebylo a ekosystém byl - alespoň podle Bible - v harmonii (Gn 1, 29-31)².

Vztah nebo celibát?

Výhody celibátu (patrně s přihlédnutím k Pavlovým názorům; 1 K 7,7) jsou popsány v 1 K 7. Jaké jsou však výhody partnerského vztahu oproti celibátu?

Manželé mohou:

- být si vzájemnou oporou a dávat si lásku (Kaz 4,11)

- poznávat prostřednictvím manželství tajemství Božího plánu s Ženichem Ježíšem  Kristem a Nevěstou církví (Ef 5, 31-32)

- dávat nový život dítěti

Homosexuální křesťanští partneři mohou naplnit jen první zmíněný bod (osvojení dětí je jim zapovězeno, nejen z důvodu společensky degradující homofobie, ale i z důvodu nedostatečného konsensu v oblasti rodičovské mužské a ženské identity, viz výše). Zjednodušeně je tak možno říci, že heterosexuální neplodný a nevěřící pár naplňuje také jen první bod, obdobně jako pár homosexuální (pomíjím zde povrchní, tradicionalistický názor, tvrdící, že cílem manželství je v podstatě jen reprodukce a založení rodiny).

Závěr

Bible téma dobrovolného svazku dvou dospělých a (snad) zralých osob stejného pohlaví explicitně nerozvádí. Jako křesťan nejsem příliš nakloněn závěru, že Bůh toto téma opomenul (byť téma ochrany přírody či, omezení genetického zneužívání vědeckého výzkumu bible také nerozvádí). Musíme se zde tedy držet předpokladu, že etické řešení některých témat má být v duchu bible a při respektování pěstěného svědomí. Pokud však Bůh naše téma - jistě již ve své době aktuální - nerozvíjí, nezbývá, než je zařadit mezi oblasti, které vyžadují intenzivnější osobní hledání pravdy. Nemáme-li zákon psaný, musíme hledat „zákon vepsaný v srdci, kdy svědomí myšlenky jednou obviňují, jednou hájí" (Ř 3, 14-15).

Zkusím nastínit, jaké mohou být milníky takového hledání: Může heterosexuální i homosexuální partner přistupovat ke svému protějšku se stejnou láskou a obětavostí? Vede to k podobným důsledkům ve vzájemné opoře? Není takový vztah v konfliktu s osobnostním zráním a s tříbením vlastního svědomí? A pokud je, jde o větší ztrátu než je zisk v podobě lásky? A nakonec, můžeme snad zvážit i biblické poselství o lásce, jako vše převyšující hodnotě. Pokud partner svůj homosexuální protějšek miluje, možná ustupují i mnohé jiné hodnoty do pozadí (1 K 13). Kdo je však „v nitru pevný a má v moci svou vlastní vůli" (1 K 7,37) a rozhodne se volit variantu striktního zdržení se sexuální aktivity a usilování o božské uzdravení (viz např. Ž 103,3; Mt 4,23; Mt 10,8; Iz 53, 4-5), volí patrně lépe. Může tak aspirovat na širší naplnění Božího záměru. Ale „každý má od Boha svůj dar" (1 K 7,7).

V této práci jsem spíše otázky pokládal, než bych dával uspokojivé a objektivně pravdivé odpovědi. Proto nechci nikomu utišit jeho vlastní svědomí, pokud je praktikujícím homosexuálem. Spíše by článek měl být výzvou čtenáři (zvláště pak gayovi a křesťanovi v jedné osobě) k osobnímu „prosekávání" si cesty k Bohu, jeho Spasiteli a Pánu.

1Oblast legitimity a biblického výkladu tématu předmanželského sexu přesahuje rozsah článku, pozn.aut.

2Polemika o vědecké dokazatelnosti tohoto tvrzení přesahuje rozsah článku, autor sám se přiklání k neokreacionistické tzv. teorii inteligentního plánu M. Beheho.