K Lutherovu výročí

Na rok 1983 připadlo 500. výročí narození Martina Luthera, letos je to 450. výročí jeho smrti. Ve srovnání s rokem 1983 byly veřejné akce u této příležitosti podstatně skromnější. Důležitá data přinesla už léta 1967, 1971 a 1980. Jen s váháním projevila římskokatolická církev v roce 1967 ochotu věnovat pozornost těmto výročím reformace. Ti, kdo nechtěli narazit, raději pokračovali po klidnějších cestách. A tak muselo uplynout několik desítek let, aby se v roce 1996 ukázaly nějaké spolehlivé výsledky. Podle stávajícího vědomí dospěl rozkol církve a víry po 400 letech ke svému konci. Něco však přece trvá dál, chybí totiž ochota k lítosti.

Církev utržila rány, a budou jí působeny i v budoucnu. Rány, jež zůstávají ve střední Evropě otevřené, se hojí jen velmi pomalu. Jména jako Jan Hus, Girolamo Savonarola, Martin Luther a Philipp Melanchthon nesignalizují jen někdejší nepokojné časy, nýbrž také dodnes zjevné nepokojné oblasti.  Stojíme před povinností (a toto budiž nejen vysloveno, nýbrž též do hloubky procítěno) vytvořit pokoj a obnovit křesťanský mír.  Poté, co Jan Pavel II. navštívil v Římě evangelicko-luteránské shromáždění, je každý římskokatolický biskup pobízen a oprávněn k tomu, aby se při každé naskytnuté příležitosti zachoval podobně, a tím svědčil o přítomnosti římskokatolické církve. To je dobře patrné ze „Slova k 450. výročí smrti M.  Luthera", které vzniklo v Durynsku a Sasku jako výsledek společné snahy evangelické a katolické církve. Co se římskokatolických biskupů týče, vyjádřili zde svůj postoj: jsme zde, nestojíme stranou, spolupracujeme. Žádnému katolíku nebude v jeho domově odpírán Martin Luther. Stále trvajícího rozdělení opravdu litujeme.

Biskup Karl Lehmann prohlásil: „Naše generace musí - právě při pohledu na Martina Luthera - sebrat odvahu a popohnat stavění mostu pro pravdu a lásku. . . . Když necháme všechno pozemské a svůj život bez příkras postavíme před Boha, pak vytušíme něco z moudrosti, kterou zapsal Luther dva dny před svou smrtí: Jsme žebráci, tak je to." Lehmann se snaží předat poselství: „Vše, co je na Lutherovi přijatelné, je katolická církev ochotná akceptovat, vždyť mnohé z toho je jejím nejvlastnějším přesvědčením." Podobně se vyjádřili i další biskupové, kupř. Joachim Meisner, Joachim Wanke.  Souhrnně lze říci: Lutherova osobnost je nesmírně významná, bohužel však činil něco, co ho vylučuje z okruhu svatých.

Roku 1971 vyvolalo rozruch „Wormské memorandum" žádající, aby byla zrušena klatba uvalená na Luthera. Biskup Scheele byl v interview dotázán:

„Stále znovu zaznívá požadavek zrušit klatbu uvalenou na Luthera v 16.  století. Co o tom soudíte?" Ačkoliv odpověď, jež následovala, stěží povede k umlknutí této otázky, ocitujeme ji na tomto místě doslova: „Kdo podporuje zrušení klatby, vychází z falešného předpokladu. Církevní klatba je pokus, jak vnějšími prostředky přimět člověka k obrácení a sdělit mu: Co jsi nyní řekl nebo udělal, je natolik závažné, že jsi se tím vzdálil od církve, pokud trváš na svém stanovisku. Je to pokus zavolat jej zpátky. Tento pokus má význam za trvání života. Smrtí se klatba stává bezpředmětnou. Luther sám prohlásil ve svém komentáři k listu Galatským: Kdyby mě papež nechal učit, že budeme ospravedlněni milostí, nejen, že bych mu nohy políbil, ale na rukách bych ho nosil. Nyní říká papež ve všech tvarech, že máme dojít ke společné výpovědi v tomto smyslu. To je víc než formální zrušení klatby, která stejně neplatí." Hned začátkem roku 1996 se římskokatolický magazín „Weltbild" postaral o senzaci: na titulní straně si Martin Luther a Jan Pavel II. podávají ruce. Na pozvání nejvyšších státních představitelů a německé biskupské konference pak papež v červnu navštívil Německo. Jeho slova, pronesená při návštěvě, mluví sama za sebe. Možná by jen stálo za to, objasnit užité úsloví „zdůraznění individua". Papež při bohoslužbě naléhavě vyzval četný zástup přítomných: „Nesmí se prosadit radikální individualismus, který vposledku ničí společnost." Zde probleskují špatná zhodnocení, která kromě jiných příznaků dlouhou dobu bujela i v protestantismu.  Někdy se zdá, jako by už mohl dospět ke konci na jedné straně kult Luthera a na straně druhé jeho zatracování. Byla by to bezpochyby šance i pro evangelickou církev, pro její svědectví a její cestu k budoucnosti.

K papežově návštěvě Německa

[...] V tomto roce slavíme 450. výročí smrti Martina Luthera. Vzpomínka na něj nám dnes dává zřetelněji poznávat, po staletích bolestného odcizení a neshod, vysokou hodnotu jeho vůle k duchovní obnově církve. Jeho neobyčejný význam pro rozvoj němčiny a pro kulturní dědictví je zcela nesporný.  Jeho pozornost vůči slovu Božímu stejně jako jeho rozhodnost jít po správně poznané cestě víry nenechají zajisté přehlédnout jeho osobní hranice a stejně tak skutečnost, že základní problémy ve vztahu k víře, Písmu, tradici a církvi, jak je viděl Luther, nebyly dodnes dostatečně objasněny. [...] [...] Naše dnešní snahy o společné svědectví jednotě nám nemohou zabránit v tom, zmínit se o Martinu Lutherovi. Dnes - 450 let po jeho smrti - je možné s časovým odstupem lépe porozumět osobnosti a působení tohoto německého reformátora a lépe je posoudit. K úplnému a diferencovanému obrazu Lutherovy osobnosti přispěly nejen výzkumy významných evangelických a katolických vědců, ale též luteránsko-katolický dialog vykonal veliký kus práce na cestě k překonání starých polemik a přiblížení se společnému pohledu.

Lutherovo myšlení bylo poznamenáno silným zdůrazňováním individua, přičemž vědomí požadavku společenství zůstalo oslabeno. Lutherovo volání po reformě církve znamenalo v původním záměru volání k pokání a obnově, jež má začít v životě každého jednotlivce. To, že se z tohoto počátku zrodilo oddělení, má více důvodů. K nim patří ono odmítání v katolické církvi, nad nímž už papež Hadrián VI. vyslovil pohnutými slovy lítost, stejně jako nástup politických a vědeckých zájmů, ale i Lutherovo vlastní vášnivost, která jej od toho, co původně chtěl, dohnala k radikální kritice katolické církve, jejího způsobu života a její nauky. Všichni neseme část viny. Proto jsme my všichni povoláni k pokání a my všichni se musíme stále znova nechat Pánem očistit [...]

Papež ocenil „osobnost a působení německého reformátora", .jeho vůli k duchovní obnově církve", .jeho pozornost vůči slovu Božímu, stejně jako rozhodnost jít po správně poznané cestě víry" i skutečnost, že „Lutherovo volání po reformě církve znamenalo ve svém původním záměru volání k pokání a obnově". Přiznal současně ještě jednou „ono odmítání v katolické církvi, nad nímž už papež Hadrián VI. vyslovil lítost", řekl: „Všichni neseme část viny.". Papež tím vyzdvihl to, co už dříve vypracoval katolický výzkum Luthera a který tím přispěl k tomu, že historickovědecký obraz reformátora už jen stěží nese konfesně protichůdné rysy.

Podle MDKI Bensheim zpracovala Jana Růžičková