Universitní kostel sv. Františka v Lovain-la-Neuve je namačkán studenty, skupina z nich hraje a zpívá „Taizé"‚ nicméně všichni nahlas povídají, což mě trochu rozčiluje. Všichni jsou tu svobodní, tedy i já, a tak zpívám vedle mluvících. Oltář posunut pod gotický kříž visící na ohromné cihlové čelní stěně kostela postaveného někdy před 20 roky. Na jeho místě předsednický stolek s židlemi.
Muž „o kterého jde"‚ Jean Vanier - zakladatel hnutí Archa, sedí mezi účastníky vpředu, spíše nepozorován. Napřed svědectví těch, kdo v Arše pracují, a hlavně též těch, kdo tam žijí - mentálně postižených. Je zřejmé, že to není hrané divadlo, že se tam děje něco zásadního: s láskou, ale i s velkým úsilím a odvahou a taky s humorem budované společenství. Pak vstane, resp. vztyčí se v první řadě a jde si sednout na předsednický stůl (nikoli na jednu z připravených židlí). Vše to je ale jaksi přirozené, žádné gesto „Amerikána". Mohutný (čímsi však nemohutný, jakýsi „normální" či obyčejný) námořník usedne na stůl. Jako by to bylo i cosi, co situace vyžadovala. Je ho tam i plno i akorát. Mírně se nachýlí vpřed do vstřícné polohy, veliké ruce v sepjatosti spíš vypravěčské. Veliká hlava, bělostné vlasy, skoro hříva, výrazný ostře řezaný nos, hluboko posazené oči. Vstřícnost paží, rukou, celé postavy. Dosedne a vypráví. Vypráví evangelium:
O propasti mezi boháčem a chudákem Lazarem. Hovoří prostě o jednoduchých věcech (tj. o věcech jednoho Ducha, jak by pověděl můj přítel). O stavění mostu přes tu propast. O tom, jak je třeba otevírat zdroje pro proměnu boháčů a zdroje naděje pro chudé.
„Oč ti jde?" Abys měl větší plat, lepší postavení, lepší to nebo ono? Přijímat a být přijímán. Být přítelem a mít přátele. A kdo je přítel? Je to ten, kdo mě přijímá, a to spolu s mými zraněními - vnitřními i vnějšími, spolu s tím, že se mi dostalo též darů, které se mohou rozvíjet. Těší se z mé přítomnosti.
„Evangelium, to je dobrá zpráva, opravdu dobrá zpráva," opakuje a zdůrazňuje větu, kterou jsme tolikrát slyšeli. Jistě nepřednáší poprvé (je též „přednašečem universitním"). Jeho projev je však čímsi dělným, nikoli rutinním, je to opravdu práce, poctivé dílo. Jeho akcenty, to není patos, ale věčné volání mistra, kterému došla malta a dílo přece musí pokračovat. Nechce znát nic než evangelium, a to oblečené do příběhu ubožáků, kteří nemohou nic, nemají ani čím splácet, ale mají svá jména - Antonio, Lucien. Ti všichni mají své příběhy. Potřebují druhého, potřebují být potřebováni. „Hrozně trpím, nikdo mě nepotřebuje - volá jeden z nich. Mají však v sobě jeden poklad. Je jím důvěra. A důvěra je něco, co každý nemá. Je to darování vlastního srdce, vydání se všanc - protože důvěřuji. Ježíš přináší velice dobrou zprávu - pro tebe Lazare, (reakcí v jednom konkrétním případě byla pak obrovská radost dotyčného.) Je obrovský rozdíl mezi velkodušností a komuniem. V komuniu je vztah, naslouchání, veliké přijímání.
Lidstvo je zraněné. Nepotřebuji být obdivován, potřebuji být tím, kdo jsem - abych přijímal a byl přijímán.
V takových větách mluvil. A domluvil, hleděl před sebe, téměř pod ten stůl, na kterém ten námořník seděl. A mě v tom francouzsky ševelícím prostředí napadla souvislost mezi anglickým whole - celý, zdravý a holly - svatý. Jean Vanier je celý člověk.
Komentáře
J.Vanier
Přečetl jsem některé jeho úvahy a čím dále tím více zjišťuji(pracuji v charitě),že při pomoci našim bližním (postiženým)zřejmě dostáváme více, než jsme schopni dát.
Zdeněk.