Sté číslo časopisu Getsemany

Právě držíte v rukou. Časopis vychází už téměř deset let bez podpory státu nebo církve, závisí jen na přízni předplatitelů a děkuje za své bytí zcela bezplatné práci redakce, překladatelů, autorů a kolportérů. Taková výdrž by si zasloužila potlesk. Co mi však brání radovat se, je sama skutečnost, že amatérského časopisu typu Getseman je v našich končinách stále ještě potřeba.

Jak naznačuje název časopisu, kladli jsme si za cíl udržet se navzájem v bdělém stavu, a to už v atmosféře panující euforie z toho, že už netřeba strachu a že i lidé velice různí si najednou rozumějí. Pochopitelně jsme tenkrát netušili, že jde o euforii. Málokoho by tehdy napadlo, že to umění bude tolik potřebné také na veřejné scéně. Učili jsme se tedy vzájemně si sdělovat a také kritizovat i pochopit druhého jaksi „v rodinném kruhu". Dnes už je kdekomu srozumitelnější, že i mezi vlastními nastává jednota jen díky opravdovému a vytrvalému úsilí si porozumět. Jen prvým a při tom už hodně obtížným krokem k tomu je umění druhému naslouchat přesto, že jeho názory připadají nesnesitelně odlišné od našich vlastních. (Redaktoři všech periodik by o tom mohli vyprávět, čtou k tomu korespondenci. Někdy mám pocit, že čtenář byl natolik rozhořčen, že si ani nevšiml, že brojí proti článku, který nikdo nenapsal a o kterém se ví jen to, že uráží city dotyčného.)

Evangelista Lukáš v dvaadvacáté kapitole charakterizuje prekérní situaci mezilidského porozumění na protikladu Ježíše a jeho nejbližších přátel pár hodin před Ježíšovým zatčením. Je to hodně zvláštní popis, hodně divná scéna jakoby absurdního divadla. Místo v Zahradě oliv za hradbami města všichni důvěrně znali, bylo všední a určitě nikoho neznepokojovalo. Tím nápadnější je Lukášem popsané chování obou stran prapodivného dialogu. Ježíš, který býval silou i nadějí mnohých, se tu už už hroutí. Jeho nejbližší přátelé neprokázali špetku empatie, vůbec netuší drama svého mistra. Nemluví ani slovo, usínají - prý ze zármutku. Těžko lze načrtnout jinak a přitom úsporně ohromnou vzdálenost těch, kteří jsou povoláni k jednotě myslí i srdcí.

Nepředstírám, že naše přítomnost je podobně dramatická jako dějiny rané církve, zhuštěné do několika hodin noci mezi poprvé a naposled slavenou eucharistií a odchodem Ježíše spoutaného uprostřed chrámové stráže. Přesto mnohé se mi zdá přece jen povědomější než jakýsi zamotaný antický příběh. Kdo se dívá, zahlédne přece leccos podobného v situaci vztahů mezi křesťanskými církvemi a také uvnitř každé z nich. Právě proto nezanikl časopis ani po deseti letech, stále je o čem přemýšlet, čím burcovat naši ochabující bdělost.

Lukášův Ježíš totiž naléhavě radí usínajícím, aby pokušení čelili bdělostí. Nespecifikuje ani pokušení, ani tu bdělost. Přesto je zřejmé, že dodnes tahle rada nenachází mnoho uší. Jinak by církevní cenzoři bděli nikoli nad nepohodlnými autory a nad sklouznutím jejich pera, ale nad pokušením prospat tu chvíli, kdy duše bližního se bortí pod tlakem okolností příliš drsných. Bděli by, aby drsné problémy možná zdánlivě, možná skutečně nad síly současníků nikdo nezakopával pod koberce paláců odpovědných autorit, kde představují časovanou bombu. Bděli by, aby nikdo neřešil svoji bezradnost tím, že ukřičí toho, kdo na cosi divného poukáže. Bděli by prostě, aby pravda vyslovovaná i pravda dějící se měla čas prokázat, že osvobozuje a tedy že se nejen oboustranně, ale rovnou všestranně vyplatí dovolit jí uzrát.

Samozřejmě snadněji se poukazuje, co by měl dělat ten druhý, než se hledá řešení zde a teď. Getsemany naštěstí radí druhým málokdy. Spíš se snaží, aby kdo bdít chce, bdít také smysluplně mohl. Jinými slovy: Aby přemýšlivý měl dost pestré informace, z nichž potom trpělivě splétá svou síť odpovědnosti za svět i církev.

Všichni totiž moc dobře víme, že svět - i svět křesťanských církví, ba všech monoteistických světových náboženství - je vytrvale pokoušen nějak si zkrátit cestu k cíli. Jedni si namlouvají, že „prostě není čas" čekat na ovoce prostoduché víry v osvobozující moc pravdy, jak o tom evangelista Jan v osmé kapitole prý jen sní. Druzí místo trpělivé bdělosti nasadí surogáty: Učení se individuální odpovědnosti nahradí víc nebo méně osvícený diktát, chybám vyskytujícím se při hledání cest účinně zabrání zákaz cestování vůbec. Je lépe, aby jeden byť nevinný umřel za všechny, než aby zahynuli všichni a my zůstali zbyteční, zdůvodnil to pro všechny velekněz Kaifáš a má to logiku.

Životní příběh časopisu Getsemany naštěstí není jen smrtelně vážný, svědčí také o jasu a milosti. V dnešním světě mistrného blufování i drzé lži existuje obrovský hlad po pravdě. Getsemany vědí moc dobře, že pár chlebů a rybiček v mošně redakce nemůže nasytit tak mnohé. Ale vedle toho redakce věří, že z milosti Ducha může udělat ohromné dílo i těch pár chlebů. Nečekáme tím na straku na vrbě. Vděčných není málo, vždyť z čeho by zaplatil nakladatel tiskárnu a poštovné? Také není vůbec samozřejmé, že z časopisu kdysi doslova rozdávaného mezi několika málo rodinami se stal časopis rozesílaný po celé republice i mimo ni. Jako kdyby tím Utěšitel unaveným rozsévačům připomínal, že zrno zaseté do země s božím přispěním opravdu nezemře, ale přinese úrodu později.