Jste zde

Kdo jsou starokatolíci?

V Německu byly přechody katolíků - laiků a hlavně kleriků - z římskokatolické církevní struktury do katolické diecéze starokatolíků v posledních deseti až dvaceti letech častým jevem. Přesto je německé (římsko-)katolické veřejnosti o starokatolících jen málo známo. Zřejmě je tomu i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podobně.

V České republice, v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku jsou starokatolická církevní společenství nouzové struktury katolické církevní organizace, které vznikly v důsledku církevně právních opatření po prohlášení dogmatu papežské neomylnosti a papežovy univerzální jurisdikce na (Prvním) Vatikánském koncilu v roce 1870. Ti katolíci, kteří s uvedenými rozhodnutími koncilu nesouhlasili, byli z plného církevního společenství vyloučeni (exkomunikováni). Když po nějaké době úplně zmizela naděje na možnost návratu do plného církevního společenství, spojili se tito katolíci do (národních) diecézí a zvolili si vlastní biskupy, kteří potom obdrželi biskupské svěcení, většinou v Nizozemí. Tam totiž byl katolický biskup, který vedl od prvé poloviny 18. století na papeži nezávislou katolickou diecézi. Tato organizace katolického církevního společenství do nové diecéze s vlastním biskupem byla a je považována za provizorium, které se musí udržovat jenom tak dlouho, dokud se (římsko-)katolická církev vnitřní reformou nenavrátí k původnímu křesťanství. V Německu se proto oficielně nepoužívá označení „starokatolická církev", nýbrž „katolická diecéze starokatolíků v Německu".

V době Druhého Vatikánského koncilu se množily představy o tom, že starokatolické provizorium skončí a že se „starokatolická církev" stane normální sesterskou katolickou církví, jako je tomu u ostatních ne-římských katolických církví. Ale k tomuto uznání nezávislosti ale také sounáležitosti mezi římskokatolickou a starokatolickou církví bohužel nedošlo. (Podobně se stalo i anglikánskému církevnímu společenství.)

Katolické diecéze starokatolíků jsou nezávislé (autokefální) katolické místní (národní) církve, které se mezinárodně sdružili do „Utrechtské unie" (Utrechter Union, 1889). Existují v Německu, Nizozemí, Rakousku, Švýcarsku, Česku, Polsku, Portugalsku, v severní Americe a na Filipinách. Arcibiskup v Utrechtu je duchovní vedoucí Utrechtské unie. Věroučné rozdíly k římskokatolické církvi spočívají jenom v papežské neomylnosti, jeho univerzální jurisdikci a v mariánských dogmatech 19. a 20. století. Nevěroučné rozdíly k římskokatolické církvi tkví v rovnováze episkopálního a synodálního uspořádání a tím umožněnému spolurozhodování všech o vnitřních záležitostech církve. Utrechtská unie udržuje svátostné společenství s anglikány a pravoslavnými.

Z uvedeného by mělo být zřejmé, že se starokatolické církevní společenství může právem nazývat „katolickou alternativou" nebo „alternativním katolicismem". Přechod kteréhokoliv křesťana z římskokatolického do starokatolického společenství, nebo naopak, není žádná konverze, ani akt duchovního obratu, nýbrž jen změna jednoho katolického prostředí za jiné. Tak vidím také přechod Odilo Ivana Štampacha k českým starokatolíkům v Praze. Jeho rozhodnutí bylo a je osobní rozhodnutí. Doufám však, že se tím sesterské kontakty a vztahy mezi katolíky římskokatolické a starokatolické příslušnosti oživí a prohloubí. Tím by tento přechod Odilo Ivana Štampacha obdržel další rozměr.