Zbavíme se iluzí a předsudků?

Jak cítím ze sdělovacích prostředků i vlastní korespondence, drží se v české církvi houževnatě různé předsudky a iluze. To samo o sobě nepřekvapí, pověry provázejí víru vždy. Reflexi podobných rozšířených předsudků by neměly opominout sněmovní kroužky, jež se nyní v římskokatolické církvi scházejí. Protože takové pověry nutí i bezesporu upřímně věřící katolíky ideologicky přemalovat dějiny anebo odsuzovat své bližní, o kterých vlastně nevědí vůbec nic. Jde třeba o následující názory, které jsem se pokusil ilustrovat doslovnými citáty:·nepotřebujeme český liberalismus, ale tradiční cyrilometodějskou moravskou zbožnost[1] · sebeobhajoba těch, kdo byli obviněni církevní autoritou, ruší jednotu církve[2] · uznávat autoritu vlastního svědomí je podezřelé[3] · říci, že se některé ze známých katolických postav zapletly s komunistickou vládnoucí mocí, je nactiutrhání[4] ·celibát je pro svátost svěcení podstatný[5] Pokusme se na tyto teze vrhnout jiné světlo z dostupných pramenů, aby lidé dobré vůle mohli sami v dialogu s ostatními hledat dynamickou rovnováhu lepší, než jakou nabízejí příliš zjednodušené ideologie.

Zbožnost obecná, cyrilometodějská a moravská

Pojem zbožnosti vyžaduje reflexi. Mnoho lidí směšuje pojmy víra - zbožnost - náboženství. Kdo je zaměňuje, dřív nebo později .staví babylonskou věž" se všemi trapnými důsledky, o kterých mluví už bible. Co je a co není zbožností, to nezáleží na subjektivním vkusu nebo na módě. Směrodatně i pro katolíky[6]  vymezují obecnou zbožnost především biblické texty.

„Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšinách? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna? Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem."[7] .

Mladík mu řekl: To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází? Ježíš mu odpověděl: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne. Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš řekl svým učedníkům: Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: Kdo potom může být spasen? Ježíš na ně pohleděl a řekl: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko."[8]

Zbožnost cyrilometodějskou lze dnes už jen rekonstruovat z historických pramenů, protože tradice byla úspěšným násilím přervána už před osmi stoletími a víckrát poté převálcována vítěznými ideologiemi. Valná většina dnešních ctitelů soluňských bratří se místo drsné historie spokojí s iluzivní verzí misie, jak ji vysnily doby romantického hejslovanství. Ve skutečnosti nutila Metoděje jeho živá víra postupovat na Velké Moravě hodně nekonvenčně. To by měl vědět a rozumět každý, kdo nechce lhát písní „dědictví otců zachovej nám Pane".[9]

Metoděj vlastně začínal na Moravě v cizí kultuře a zcela atypicky. Musel si na místě a na svou odpovědnost vychovat své nezávislé duchovenstvo. Vychovával nejen celibátní mnichy, ale ke svěcení připravoval i ženaté muže, jak bylo tehdy stále ještě všeobecným zvykem pro klérus všude, na Východě i na Západě (ostatně i na papežském trůně seděl tehdy legálně ženatý papež). Metoděj musel celá léta intenzivně bojovat s církevní hierarchií, byl totiž na území, které patřilo ne-li do jurisdikce, tedy přinejmenším do sféry zájmů západního (římského) patriarchátu, a bratři tedy patřili k nežádoucí konkurenci, ne-li k pytlákům. Strana protivná ovšem byla přesvědčena, že je v právu a že Bůh stojí na její straně. Proto byl Metoděj jak známo zajat svými kolegy katolickými biskupy, týrán, na léta drsně uvězněn, a bránil se jen ostrým jazykem. Bratři jako misionáři s východní jurisdikcí, ovšem bez východní mocenské ochrany, museli čelit zákazům ze západního patriarchátu právě jen svým svědomím.

Zbožnost lidovou učí rozlišovat od zbožnosti v běžném smyslu slova i Katechismus[10] . Jistě je užitečné angažovat se také v divadelním kroužku nebo v knihovně (farní nebo lidovecké), chodit do chrámového sboru nebo ministrovat. Tím ovšem o zbožnosti nebyla ještě řeč. Zbožnost je něco jiného než hrdost nad společností, ke které zrovna patřím. A nedá se prostě měřit počtem kandidátů svěcení, počtem svazků knihovny nebo počtem pěveckých sborů v regionu, ale ani počtem zpovědníků.[11]

Obětování jednoty církve a poslušnost

Nepochybných hodnot jednoty a poslušnosti se demagogicky dovolávají obvykle ti, kdo mají příliš vyvinutý pud po moci a hledají pro tu hypertrofii nějaký fíkový list. Také se zneužívá hesla .jednota" jako klacku, kterým se pacifikují všichni, kdo nějak nezapadají do sevřeného šiku skandujícího nacvičená hesla. Rozdíl mezi .být zajedno" (jednota) a .vypadat stejně" (uniformita) bije do očí už v Písmu. Ježíš neváhá modlit se za jednotu budoucí .církve", a nepochybně bude naplno vyslyšen. Jen naivka z toho vyvodí, že i kdokoli z lidí bude ve všem stejný jako Bůh Otec nebo Bůh Syn. Ty rozdíly jsou a mají zůstat ohromné i v rámci jednoty eschatologické. Proto jednota je a musí být cosi jiného než povinnost nosit uniformu, která shodou okolností tolik padne zrovna panu podplukovníkovi. Jednota církve má smysl právě díky upřímnému respektu k různosti a subsidiaritě prvků tvořících činorodý celek. Podobně jednota manželů vyžaduje, aby muž zůstal mužem a žena ženou nejen v povinnostech, ale i v touhách a potřebách. Písmo dosvědčuje různost názorů i kázně v církvi od samého začátku jako něco legitimního, různost proudů pokračuje přes všechny celocírkevní koncily až podnes a naštěstí najdeme rozumnou ochotu k toleranci různosti i u některých členů České biskupské konference.[12] Kdo přesto staví svou lásku k uniformám a právě jen k tomu svému vůdci jako kriterium katolické dokonalosti, ten se staví mimo tradici církve a ideál jednoty vyhandloval za ideál totality. Jak známo, masové spartakiády, vojenské přehlídky, uniformní tisk, uniformní mítinky, kulturu jediného střihu milovala totalita, a nikoli náhodou. Katolík postkomunistické zóny by už měl umět přirozeně rozpoznat běžnou náboženskou xenofobii stáda od postoje, který ukládá poslední koncil.

„Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak se strany jednotlivců, tak se strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené boží slovo i sám rozum."[13]

Také poslušnost rádi zaměňují ti mocichtiví nebo aspoň chtiví úspěšné kariéry buď za jakési svaté právo silnějšího vnutit poddaným jakoukoli svoji vůli, anebo za dětinsky nekritickou důvěru, že nejlépe je nechat rozhodovat všechno „nahoře". Nový zákon ovšem považuje poslušnost za postoj dospěle odpovědný a statečně kritický, tedy postoj, který vlastní vůli angažuje, dává ji do služby, ale je ochoten za to i platit.

Matoušův Josef čelí strachu z nenaplnění božího zákona a vezme na svoji odpovědnost, že Maria nebude kamenována. Lukášův dvanáctiletý Ježíš se zřetelně rozchází s názorem svých legitimních autorit (rodičů). Nejedná ovšem svévolně, ale v poslušnosti svého svědomí, tedy právě tak, jako jeho stresovaní rodiče.[14]

Ježíš poslušný až k smrti pracuje i v sobotu, protože usoudil, že okamžitá pomoc člověku nebo dokonce trpícímu zvířeti by odpovídala boží vůli o stvoření víc než sobotní klid vyžadovaný týmž Stvořitelem. „A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?` Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: ,Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.`"[15]

Postavit se někdy i proti proudu není jakýmsi právem Mesiáše, Ježíš učí tak jednat i své učedníky. Ti to také tak pochopili.[16]

Všichni znají situaci, kdy Petr s Janem musí čelit také tlaku své řádné, nesporné a nejvyšší náboženské autority, a Lukáš neváhá tvrdit, že tak činí z Ducha svatého. „Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku . . „ Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. . . A přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet."[17]

Chce-li někdo v období Nové smlouvy poslouchat, musí o příkazech a zákazech důkladně přemýšlet, musí tu reakci správnou zde a teď hledat, a to i tehdy, kdy je mu předkládána vůle skutečné autority jako cosi hotového. Pravým protikladem biblické poslušnosti (neposlušností) je tedy buď svévole, anebo pokus uhnout kritické osobní odpovědnosti výměnou za alibi.

Nactiutrhání

Jak jsme svědky ve veřejném politickém životě, kdekdo se snaží své chyby nebo chyby své strany utajovat. Kdyby se místo toho kál a pokoušel se o nápravu, mohl by vyrůst on sám osobně a jeho věc by profitovala. I v náboženské oblasti se při zveřejnění skandálu šermuje frázemi, že idea, instituce, významná osoba či kdo by prý vyjevením pravdy utrpěla na cti. Právě víra v evangelium by měla dát katolíkovi odvahu vnášet do světa světlo a pravdu, vždyť vyznáváme, že pravda osvobozuje, že pokání je cestou ke spáse. Místo toho se kdekdo před pokáním zaštiťuje, nejednou i pověrou, že o chybách se mluvit ani nesmí, prý je to hřích.

Něco významně jiného tvrdí platný církevní zákoník CIC i obšírnější vysvětlení v Katechismu. .Nikomu není dovoleno nezákonně poškodit dobrou pověst, kterou někdo má."[18] .. . .každé chování a každé slovo, jež může způsobit nespravedlivou škodu. . . Nactiutrháním se stává vinným ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky druhým osobám, které je neznají."[19]

Nepředpojatý katolík totiž uznává, že zmíněné postoje kolaborace s militantním ateizmem vážně poškodily katolickou veřejnost vcelku a že jako každý nesmířený hřích rozkládají nadále i nitro církve.[20] Proto není pravda, že by zde chyběl vážný důvod usilovat o nápravu, vždyť nárok celku poškozeného jedincem je zákonný. Přesto pokusy maskovat vinu vlivných osobností legendami dodnes poškozují českou i moravskou církev.

Sousední Rakousko má jistě dost podobnou mentalitu jako obyvatelstvo v ČR. V Rakousku opouští církev ročně mezi 35 až 45 000 katolíků (snad 5000 ročně jich naopak přibude). Zatímco kvůli nesouhlasu s oficiální sexuální morálkou odchází 27 % a kvůli postoji církve k celibátu 21 %, celých 52 procent uvádí pohoršení nad postoji některého z konkrétně jmenovaných tří hierarchů. (Přímo ohromující průlom v dosavadních trendech znamenaly nešťastné kuriální manévry kolem případu kardinála Groera v r. 1995.)[21]

V každém totalitním režimu je běžné, že pro jistotu se utajuje vše a publikují se jen legendy příslušné instituce. To ovšem neznamená, že selhání v dobách totality jsou neznámá. Kolaborace konkrétních katolických představitelů nebyly tajemstvím dávno za minulého režimu a konkrétní selhání už byla opakovaně publikována, jen pštros to .vidí" jinak. Pokud však katolictví stále ještě věří v osvobozující moc lítosti, vyznání a pokání, mělo by tu víru demonstrovat a nevěřící veřejnost získat pro jinou taktiku aspoň po návratu občanské svobody v postkomunismu. Dosud jsou všechny .tlusté čáry" za nesmířenou církevní minulostí nejen tragikomické, ale v posledku stále ještě destruktivní: usvědčují naše kazatele i učitele náboženství, že to s léčivou schopností povinných prvků svátosti smíření anebo řekněme s naléhavostí výzvy k manželské věrností, nemyslí tak úplně doslova. Pokud se o čest připravil někdo svým skutkem sám, nelze už jeho čest ohrozit; není přece nactiutrháním podat žalobu na někoho, kdo mne tajně v noci okradl nebo zbil.

Pokud je něco opakovaně přetřásáno v novinách, nelze už předstírat, že věc je stále ještě utajená. Důvod k pokání právě tak vážný, jakou váhu ve skutečnosti přiznáváme třeba omluvě papeže za pohoršení roztržky s pravoslavím, za přehmaty inkvizice anebo za staletý antisemitismus. Anebo se tím papež také provinil? Pošpinil snad tím církev, anebo ji špiní ti, kdo hrají špatné divadlo?

Shrnuto: O utrhání na cti se může jednat jen tam, kde (1) spravedlivá čest ještě existuje, kde (2) zároveň chybí spravedlivé důvody k veřejnému řešení a kde (3) pochybení je opravdu pořád ještě spravedlivě tajné.

Ač je kolaborace s nepřítelem kvůli nějakému osobnímu prospěchu vždy vinou, změní se konečné hodnocení zásadně, pokud se provinilec odhodlá chybu veřejně napravit. Příklady takových požehnaných změn smýšlení najde v hagiografii každý dost. Kdo jako Tomášek hleděl svoji chybu veřejně odčinit, tomu v posledku slouží i ta odčiněná vina ke cti podobně jako Augustinovi a jiným velkým kajícníkům. Dalekosáhle jinak se ke změně smýšlení bohužel postavilo mnoho jiných osobností.

Autorita svědomí

Je přímo skandální, jakou roli přisuzuje současné české katolictví v lidu i mezi vrchností osobnímu svědomí jednotlivce. Svědomí se stalo něčím přinejmenším podezřelým, svévolným, revoltujícím proti zákonným autoritám, ač magisterium vyžaduje něco jiného.

„Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni. Má totiž ohled na důstojnost lidské osoby, která jím byla stvořena a má se nechat vést vlastním rozhodnutím a používat svobody. To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu, v němž Bůh dokonalo zjevil sám sebe a své záměry."[22]

Právě funkce svědomí rozhodne o tom, zda étos konkrétní osoby je nebo není křesťanský, ideologie ani fasáda pseudohistorického folklóru to nespraví. Zakrnělé nebo infantilní svědomí neumožní dospělému křesťanu převzít jeho díl odpovědnosti za svět, za církev, za tradici. Zralost svědomí také hraje nezastupitelnou roli v dospělé poslušnosti a při výkonu samotné autority. Snižovat jeho význam je medvědí službou církvi i spáse jedince.

„Tento vatikánský sněm vyzývá všechny, především však ty. kteří mají na starosti výchovu druhých, aby se snažili vychovávat lidi oddané mravnímu řádu, poslušné zákonité autority a milující pravou svobodu; lidi, kteří posuzují věci vlastním úsudkem ve světle pravdy, jednají se smyslem pro odpovědnost, snaží se konat všechno pravdivé a spravedlivé a ochotně spolupracovat s ostatními."[23]

Pověry o roli celibátu

Celibát je v katolictví nesporně disciplinární záležitostí. Bylo by jistě naivní nepřiznat svébytné instituci právo svobodně volit disciplinu svých členů a funkcionářů. Otázkou vždy zůstává, zda podle přesvědčení samotných katolíků konkrétní disciplinární ustanovení v konkrétním historickém a společenském kontextu spíše napomáhá nebo spíše komplikuje akt každodenní víry křesťana. Tady nemůže ani nejmoudřejší a naprosto legitimní autorita suplovat reflexi těch, kterých se to týká. A docela jinou otázkou je, zda se určitá specifická disciplina zdůvodňuje veřejnosti opravdu korektně, anebo se při tom (možná nevědomky) blufuje.

Povinnost celibátu svěcenců podléhajících kázni západního patriarchátu se obvykle podepírá historicky („vždy to tak v církvi bylo") a právně („jiná praxe není platná ani přípustná, příčí se platnému církevnímu právu") a konečně pastoračním efektem („kdo má rodinu, hledí si především potřeb své rodiny, kdo ji nemá, buduje boží království").[24] Je proto důležité, aby aspoň teologické vzdělání v historii, v církevním právu a v pastorálce už konečně překonalo orwellovské manýry přepisovat fakta podle momentální oportunity a poskytlo reálnou půdu pod nohy těm, kdo se chtějí rozhodovat odpovědně. Je jistě zbytečnou devalvací, jestli se charismatický ráz celibátu překryje pouhou povinností typu „něco za něco"[25] , anebo naopak zahalí do mysteriózního hávu tabu.

K houževnatým pověrám patří třeba teze, že ženatý muž se nemůže stát řádným katolickým knězem případně biskupem, anebo teze, která obviňuje duchovní opouštějící celibát z prolomení přísahy. Pověru prvou může hýčkat jen ten, kdo ještě nepřečetl Nový zákon, a navíc nemá ani tušení o disciplinárním řádu starověké a ranně středověké církve. Skutečná katolická tradice vede člověka jinudy než apriorní ideologické krajnosti.

„Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem,. . . Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?"[26]

„Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnout od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu, a bude-li nepovolný, budiž zbaven duchovenské hodnosti."[27]

„Odřekne-li se některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo jiná duchovní osoba manželství nebo masa či vína nikoli ze zdrženlivosti, ale z pohrdání zapomenuv, že všechno, co bylo stvořeno, je dobré a že Bůh stvořil člověka mužem a ženou, a hanobí-li takto stvoření, musí se buď polepšit, nebo bude zbaven duchovenské hodnosti a vyobcován z církve. Stejně tak i laik."[28]

„K tomu, aby byl někdo vhodný stát se biskupem, se vyžaduje, aby: (1) vynikal pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše, moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které jej činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná; (2) měl dobrou pověst; (3) byl aspoň třicet pět roků starý; (4) byl aspoň pět roků knězem; (5) byl doktorem, nebo aspoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva, promovaným na vysoké škole, uznané Apoštolským stolcem, anebo byl opravdu zběhlý v těchto oborech."29[29]

V celém prvém tisíciletí nebyl celibát v duchovním stavu nikterak povinným, patřil k doporučeným kvalitám typu „dobrá pověst" nebo .přiměřené fyzické a psychické schopnosti". To zřetelně dokazují i formulace, které v té souvislosti uvádí platné kodexy východního i západního církevního práva: Případná ženatost kandidáta biskupského svěcení je podle platného CIC[30] i CCOE[31] překážkou v zásadě stejného řádu jako méně než vynikající zbožnost nebo učenost, případně věk nižší než 35 let.

Ostatně řada současných ordinářů ČBK např. nestudovala na škole akreditované Apoštolským stolcem ve smyslu CIC, mnozí dokonce ani na škole se statutem vysokoškolské fakulty ve smyslu světském. Bylo by absurdní vyvozovat z toho, že platnost jejich ustanovení do biskupského úřadu je nebo byla ohrožena.

Zjištěné překážky může dispensovat i vyšší představený. I na Západě smí prostou překážku dispenzovat místní ordinář. Prostou překážku existujícího řádného manželského svazku u duchovních západního ritu si však výslovně vyhradil Svatý stolec; v případě konvertitů-duchovních ji také jak známo běžně bez obtíží dispenzuje, u svazků nikoli řádných netřeba ani dispenze.[32]

Podobně se stále ještě v obecném povědomí živí i představa, že kandidát svěcení přísahal bezženství.[33] Takovou přísahu nezná ani CIC, ani sám obřad svátosti svěcení. Ve skutečnosti předepisuje rituál kandidátovi svátosti svěcení vyjádřit předsevzetí žít v celibátu. To ovšem už rituál zřetelně odlišuje třeba od slibu poslušnosti ordinářovi i samotnou formou.

„Preto sa vás pred Bohom a pred cirkvou pýtam: Chcete svoju oddanosť Kristovi spečatiť celibátom pre nebeské kráľovstvo v ustavičnej službe Bohu i ľuďom?" odpovedia: „Chcem". Biskup dodá: "Nech vám Pán pomáha, aby ste vytrvali vo svojom svätom predsavzatí" .. . „Sľubuješ svojmu ordinárovi úctu a poslušnosť?" „Sľubujem."[34]

Každý věřící má mnoho předsevzetí a jen některé dokážeme splnit. Je věcí svědomí, která předsevzetí a jak radikálně realizujeme. Jiná situace nastane slibem. A docela jiná přísahou. Nechci předstírat, že ustoupit od takového předsevzetí lze bagatelizovat. Není však bez viny, kdo druhým sugeruje, že v případě opuštění celibátu prolomí přísahu, kterou neskládali.

[1] .. . .díváte se s jistým přezíráním, z pozice člověka, který ji zná jen zvenčí, a  to zase jen na základě některých jejích zevních projevů. . . Je to tradiční zbožnost, ale pravá, cyrilometodějská."

[2] Na jedné straně má pro Vás jednota vysokou hodnotu, . . .na druhé straně se přete o různé výklady, abyste sami sebe omluvili - pan Zahradník, Palosek a pod. Čemu slouží ,Církev jsme my` na Západě?" .Chybí vám pokora a poslušnost"

[3] na jedné straně obhajujete autoritu svědomí, na druhé straně připouštíte (rozuměj: omluváte se), že ke . . .svěcení. . . jste byl jaksi ,přinucen` respektováním autority vnější"

[4] .Myslím, že zveřejňování chyb bližních bez náležité potřeby bylo vždy nazýváno nactiutrháním. . . .I nám bylo známo, že kněz Tomášek může být snadno manipulovatelný. . . v den cinkání klíčů na Letné, to mluvil v síle Ducha svatého. . . Zbytečně vyjevujete jeho slabosti. Cui bono?!"

[5] .jsem magistr teologie, a proto vím, že podle kodexu není možno, aby ženatý muž byl biskupem ani v římskokatolické, ani v řeckokatolické církvi" (telefonát do živého vysílání v rozhlase)

[6] Bible je magisteriem uznávána jako Norma normans, srov. k tomu Dei Verbum 9 a 10, právě tak ji musí respektovat všechny legitimní katolické interpretace křesťanské ortopraxe.

[7] Mi 6, 6-8

[8] Mt 19, 20-26

[9] V současné době se tříčlenná duchovní správa stará nejméně o 14 obcí s 3 dalšími kostely, v předvánoční době při kající pobožnosti zpovídalo 10 kněží, je zde velká a malá schola, kolem 20 ministrantů, farní knihovna kolem 4000 svazků, půjčuje 3x týdně, farní časopis, 2 skupiny náboženského vzdělávání . . .za totality a za poslední roky vyrostlo 7 kněží, jeden jáhen, jeden bohoslovec ve 3. ročníku. . . živá společenství rodin a mládeže, dokonce i divadelní soubor. . . (Zpívat na Velehradě 1995 píseň ,Bože, cos ráčil`) bylo vyznáním víry tváří v tvář totalitě, zastoupené ministrem Klusákem, který z 200 000 účastníků velehradské pouti k cyrilometodějskému výročí chtěl udělat účastníky mírových slavností. . .Ti Moraváci se svým tradičním náboženstvím, obklopeni fízly mezi sebou. . . ti měli odvahu opravovat Klusáka v jeho projevu a nakonec ho vypískat. . . a podpisová akce iniciovaná panem Navrátilem. . ."

[10] Katechismus katolické církve, Zvon Praha 1995, čl. 1975

[11] Snad nemusím do omrzení opakovat, že naštěstí i na dnešní Moravě znám opravdu biblicky zbožné a vpravdě cyrilometodějsky věřící lidi. Těm vysvětlovat zbožnost netřeba.

[12] V Mladé frontě dnes snad v říjnu 1998 odpovídá brněnský ordinář Msgre. V. Cikrle brněnské čtenářce A. Hoškové: .. . .různá hnutí do církve patří a mají v ní důležité místo i přesto, že se ve svých vývojových obdobích potýkají s mnoha úskalími, třeba s nekritickým pohledem na svého vedoucího. . ."

[13] Dignitatis Humanae, 2

[14] L 2,  43-51

[15] Mt 12, 10-13

[16] Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Árónova?" (Žd 7, 11)

[17] Sk 4, 1-20

[18] Kodex kanonického práva, úřední znění, Zvon Praha, 1995, kán. 220

[19] KKC čl. 2477

[20] Není to jen moje mínění, podobně se vyjádřily v tisku i osobnosti zasedající v ČBK Msgre. J. Duka myslím v KT, Msgre. V. Malý v AD někdy v r. 1997. Msgre. Lobkowicz ovšem publikoval v Respektu 44/1997 názor opačný; nepřesvědčil mne ani jiné.

[21] Anlässe zur Kirchenflucht, Kurier ze dne 3.3.1997.

[22] DH 11

[23] DH 8

[24] Někdy se v té souvislosti zmiňuje také Mt 19, 10-12: .Učedníci mu řekli: Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit. On jim odpověděl: Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop." Z textu samého je zřejmé, že tohoto logia nelze používat jako argumentu pro výlučnou praxi Východu nebo Západu, jen pro legitimitu různosti chápání problému

[25] Představitelé v té souvislosti rádi připomínají, že instituce má právo sama si vymezit vnitřní pravidla a okolnosti, ze kterých svěřuje kandidátům své úřady

[26] 1Tm 3, 1-5.

[27] Pravidla svatých apoštolů, pravidlo 5. Sbírka církevně právních předpisů schválená ekumenickým koncilem. Předcházela dnešnímu Kodexu, snad z r. 691 nebo ještě pozdější.

[28] Tamtéž, pravidlo 51

[29] CIC kán. 378. Codex canonum ecclesiarum orientalium z r. 1990 v kán.180 zní téměř doslova stejně, jen má navíc pod bodem vsunut (3) požadavek: .aby nebyl vázán manželským poutem".

[30] CIC kán. 1042

[31] CCEO kán.180

[32] CIC kán. 87

[33] V Respektu 44/1997 srovnává Msgre. Lobkowicz závazek celibátu s manželskou přísahou věrnosti, ovšem jde o jeho soukromé mínění bez právního pokladu. Msgre. Cikrle naštěstí volil svá slova pro Mladá fronta dnes odpovědněji.

[34] Rímsky pontifikál. Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1981, 34 str. 132