212 - leden 2010

Bonifác VIII

Osobností Bonifáce VIII. (* 1235 v Anagni, † 1303 v Římě) končí dlouhá etapa církevních dějin, v níž si papežství osobovalo moc nad oblastí duchovní i světskou. Nezřídka tuto moc také reálně třímalo, ale především o ni muselo svádět neustálý boj s reprezentanty světské vlády. Odchází církev vrcholného středověku a otevírá se nové, pestré i problematické období středověku pozdního, které vyústí v reformačním hnutí 16. stol.

Bonifác, vlastním jménem Benedetto Caetani, pocházel z rodu usazeného ve městě Anagni. Poté, co získal titul doktora obojího práva na universitách ve Spoletu a v Bologni, soustředil se na církevní kariéru. Od konce 50. let působil v papežských službách jako notář a diplomat. Roku 1281 byl jmenován kardinálem a papežem byl zvolen na sklonku roku 1294 za okolností popsaných v minulém díle. Svůj pontifikát hodlal Bonifác zasvětit posílení papežství jako světovládné velmocenské instituce, které přímo podléhají všechny stavy tehdejší společnosti. Ve své pýše však nenahlédl, jak je tato myšlenka po dvou staletích permanentního souboje s císařstvím anachronická. Navíc mu v osobě francouzského krále Filipa IV. vyrostl protivník, jdoucí tvrdě za podobným cílem (univerzalistický nárok Francie), který byl ve svých požadavcích podpořen představou božského původu panovnické moci. Jejich střet byl nevyhnutelný...

V první fázi konfliktu šlo zejména o peníze. Filip sanoval státní rozpočet výběrem dávek od církevních institucí, které si na tento postup opakovaně stěžovaly v Římě. Papež zareagoval vydáním buly, jejíž počáteční slova příznačně charakterizují jeho poměr k laickému stavu: „Clericis laicos infestos..." (Smýšlení laiků je vůči klerikům nepřátelské...). V ní zapověděl pod pohrůžkou exkomunikace světské moci uvalovat daně na církevní subjekty. Filip v odvetě zastavil veškeré dávky a zboží proudící do Říma, což Bonifáce, zbrojícího na střetnutí se svými úhlavními nepřáteli - rodem Colonnů - citelně zasáhlo. Zmírnil tedy vydaný zákaz a v 2. půli 90. let panovalo mezi soupeři relativní příměří, jehož plodem byla i kanonizace Ludvíka IX. Druhé dějství započalo zajetím papežského legáta ve Francii biskupa Bernarda Saisseta r. 1301 a jeho obviněním z velezrady. Znovu tak naléhavě vyvstala otázka, zda jsou duchovní podřízeni v první řadě papeži či světské moci. Bonifác svůj názor shrnul ve slavné bule Unam sanctam, vyhlášené v létě 1303. V textu dovádí do nejzazších důsledků gelasiánský obraz dvou mečů světské a cír­kevní vlády, které má oba třímat papež. Dokument uzavírá tato formulace: „... žádný člavěk nemůže dosáhnout spásy, nepodřídí-li se řím­skému pontifikovi!" Filip se ovšem spojil s Colonny a začal pracovat na přípravě koncilu, který měl odsoudit způsob, jakým se Bonifác dostal k tiáře. Bonifác proto sáhl k nejtěžší zbrani a zformuloval dokument, kterým exkomunikuje francouzského krále a jeho podanné zbavuje poslušnosti. Bula Super Petri solio byla antedatována k 8. září 1303. Den předem je však papež přepaden ve svém sídle v Anagni Filipovými lidmi a přívrženci Colonnů. Po dva dny je v paláci držen bez stravy a vody a podle tradice mu francouzský vyslanec Guillaume de Nogaret uštědřil i několik políčků. Tato zkušenost byla pro hlavu veškerého křesťanstva natolik ponižující, že se Bonifác zhroutil a, ačkoli byl zakrátko osobozen anagnskými, po měsíci v Římě umírá (11. října).

Pro Filipa to ovšem bylo hořké vítězství: papež zůstal koncilem neodsouzen a Filip sám nesl odpovědnost za neslýchaný svatokrádežný atentát. Ve svém tažení tedy pokračoval i po protivníkově smrti. K odsouzení Bonifáce sice nikdy nedošlo, ale kompromisním uspo­ko­je­ním Filipových požadavků bylo alespoň prohlášení Klementa V., že krále ve sporu s pa­pe­žem vedla „chvályhodná horlivost"; a ko­nečně symbolické svatořečení nebohého Celestýna V. v roce 1313.

Celý spor má tedy dva poražené: Filipovi IV. se nikdy nepodařilo smýt ze sebe vinu za smrt papeže (k níž později přidal odpovědnost za brutální zúčtování s teplářským řádem) a hierokratické sny Bonifáce VIII. se rozpadly v prach v „babylónském zajetí" jeho následovníků, sídlících několik desetiletí pod „och­ra­nou" francouzského krále - v Avignonu.

Jan Klípa