Jste zde

Světový étos pro politiku a hospodářství

Recenze knihy Hanse Künga Světový étos pro politiku a hospodářství, napsané v roce 1997 (česky: Vyšehrad, Praha 2000).

Základním východiskem knihy je teze, že nový světový řád nebude uskutečnitelný bez nového světového étosu, bez globálního či planetárního étosu navzdory všem dogmatickým rozdílům – mezi jednotlivými náboženstvími či mezi věřícími a nevěřícími. Globální étos přitom není žádná nová ideologie či superstruktura, neznamená ani jednu jedinou světovou kulturu a už vůbec ne jedno jediné světové náboženství – znamená pouze nutné minimum společných humánních hodnot, měřítek a základních postojů. Jde o základní konsensus, jemuž mohou přitakat stoupenci všech náboženství a který mohou sdílet i nevěřící. Na rozdíl od etiky jako filozofické a theologické nauky o mravních hodnotách, normách a postojích značí étos mravní postoj člověka nebo skupiny. Tento mravní postoj, jeho hodnoty a kritéria mají platit nejen hypoteticky (když souhlasí s našim zájmem), nýbrž kategoricky, nepodmíněně. Jde tedy o ničím nepodmíněnou platnost určitých základních etických hodnot a postojů.

Konkrétně dle Künga má základ světového étosu tvořit požadavek lidskosti ve smyslu opravdové lidskosti, humanity. Tento požadavek lze pak nejlépe vyjádřit dvěma základními principy:

- S každým člověkem je třeba zacházet lidsky

- Co chceš, aby se dělo tobě, dělej i jiným

Na tomto základě lze vyslovit čtyři nezvratné pokyny či povinnosti (neboť člověk nemá jen práva, má i své povinnosti):

- vytvářet kulturu nenásilí a úcty ke všemu živému,

- vytvářet kulturu solidarity a spravedlivý hospodářský řád,

- vytvářet kulturu tolerance a život ve věrohodnosti,

- vytvářet kulturu rovnosti a partnerství muže a ženy.

Pro oblast politiky (vnitřní i mezinárodní) to znamená odmítnout jednak etiku úspěšnosti reálných politiků, pro než účel „světí“ všechny prostředky, jednak etiku charakternosti ideálních politiků, pro níž dostačí čistá morální motivace a dobrý účel. Umění politiky v postmoderní době má tak vycházet z nové etiky odpovědnosti, která přesvědčivě spojí politický kalkul moderní reálné politiky (např. po vzoru politiky Henry Kissingera) a etický soud ideální politiky (např. po vzoru politiky Woodrowa Wilsona). Má jít tedy o politiku, založenou na odpovědnosti, a to na opravdu globální odpovědnosti, jež se vztahuje na celý svět včetně zvířat, přírody i potomstva tváří v tvář ohrožené budoucnosti lidského pokolení. A tak např. budoucí sjednocení Evropy nemá vycházet ani z modelu technokratické Evropy funkcionalistické ekonomie a politiky, ani z modelu restaurované křesťanské Evropy, což je restaurativní utopie části konzervativních kruhů římskokatolické církve, jež se opírá o rigorózní moralismus a horlivý antimodernismus těchto kruhů (asi ve smyslu vlády v rukou panovníka a státní služby v péči katolické církve). Jediným přijatelným modelem je podle Künga model eticky založené Evropy, který neustupuje od emancipace a sekularizace, nýbrž volá občana k větší odpovědnosti a větší solidaritě s druhými. Znamená to mimo jiné odmítnout veškerý fundamentalismus ve smyslu pevného lpění na údajně neomylné autoritě svatých Písem, neomylného vůdce či tradičních zákonů a dogmat. Přitom nejde pouze o fundamentalismus islámský, nýbrž též o fundamentalismus v židovství, křesťanství, v buddhismu či hinduismu. Ovšem odmítnout nutno také postmoderní svévolný pluralismus, vedoucí k životnímu stylu indiferentismu, konzumismu a hédonismu. Pro křesťany to dále představuje výzvu, aby byli schopni uznat, že kromě jednoho světla Ježíše Krista jsou i jiná světla, jako např. Buddha či Muhammad; jde tedy o odmítnutí představy „jen Kristus“ = „solus Christus“. Dle Künga totiž pravého Boha mohou poznat i ne-židé a ne-křesťané a i jim je Bůh blízko. Lidi jiné víry se křesťan musí naučit respektovat jako lidi a ponechat jim jejich důstojnost (a ne je násilně evangelizovat).

Pro oblast hospodářství z hlediska světového étosu Küng odmítá jak model tržního hospodářství bez přívlastků, tak i model socialistického plánovitého hospodaření. Řešením je opět hospodářství, založené na odpovědnosti. Nutně půjde o tržní hospodářství, ovšem při primátu politiky nad ekonomikou a primátu étosu nad politikou a ekonomikou (primát lidské důstojnosti, základních práv a povinností člověka v politice a ekonomii a schopnost politiky korigovat nepříznivé dopady ekonomického vývoje na spravedlnost společenských poměrů). Nejde přitom o nějaký nový státní intervencionismus, nýbrž jde o globální tržní hospodářství, které je politicky zavázáno humánním a sociálním cílům. Tržní konkurence je zde spoutána do rozumných a jednotných pravidel, aby byla sociálně, ekologicky a humánně snesitelná. Odpovědné hospodářství v postmoderní době má tak spočívat na přesvědčivém propojení hospodářských strategií a etického soudu, a to na globální, národní, podnikové i individuální úrovni (manažerů, zaměstnanců, vládních úředníků). Jde o étos odpovědnosti realistických ekonomů s idealistickým horizontem. Při určování etických norem pro hospodářství nutno ovšem rozlišovat etické konstanty (nezrušitelné obecné normy, jako např. zákaz krádeže, lží či podvodů) a etické proměnné (zvláštní dílčí normy, které společenský vývoj může překonat, např. starověký zákaz úroku či lichvy nebo středověký morální příkaz „spravedlivé ceny“).

Hans Küng ujišťuje, že prosazení světového étosu jako změny vědomí je možné, byť pouze ve střednědobé či dlouhodobé perspektivě. Významnou úlohu přitom Küng připisuje náboženství, ovšem nikoliv restaurativnímu náboženství, nýbrž obnovenému náboženství, které nekritizuje blahobyt, pokrok, spotřebu, potěšení, moc či peníze jako něco špatného o sobě, nýbrž kritizuje jejich absolutizaci do role nejvyšších hodnot, smyslu a účelu života (vznik tzv. pseudonáboženství). V závěru své knihy pak autor připomíná slova Victora Huga, že budoucnost je pro slabé Nedostižností, pro bázlivé Neznámem, ale „Příležitostí je pro odvážné“.

Osobně vítám autorovu snahu o formulaci světového étosu jako minima společných mravních norem. Jsem rád, že autor nevolá po jednotném světovém náboženství či jednotné světové kultuře ani po ustanovení světové vlády či světového státu. Ovšem ani moc nerozumím řešení, kterému Küng zde vyjadřuje sympatie, a to republikově ustanovenému společenství jednotlivých států, republice států (po vzoru filozofa O. Höffeho). Bližší se mi spíš jeví rovněž autorem knihy připomenuté řešení D. Senghaase ve smyslu ustanovení kvazikonfederativního uspořádání vlád (snad světové konfederace, a ne světové federace).

Z theologického hlediska pak oceňuji autorovu kritiku všech forem fundamentalismu, včetně křesťanského (zejména katolického). Jedná se zde hlavně o kritiku snah některých kruhů římskokatolické církve o obnovu Evropy ve středověce antimoderním duchu – fakticky o úsilí o rekatolizaci či reromanizaci Evropy, kdy např. svoboda svědomí by byla podřízena římskému učitelskému úřadu. Na druhé straně ovšem některé autorovy názory jsou pro mne až příliš liberální a modernistické, např.:

- názor, že etické normy (včetně Desatera) jsou pouze výsledkem historického vývoje, historické zkušenosti lidí, a že tedy se zrodily jen z praktických životních potřeb lidí – kmenů či národů;

- jednostranné spojování hladu s přelidněním a kritika současného papeže za to, že vyjádřil nesouhlas s tímto stanoviskem, když odmítl názor, „že tím, že je nás mnoho, jsme odsouzeni být chudí“;

- zdůrazňování i jiných světel než světlo Ježíše Krista, aniž by bylo řečeno, zda jde o světla stejného či rozdílného významu, což se mi z hlediska křesťana jeví jako důležité.

Co se týče názorů z oblasti ekonomické, nesdílím autorovo přesvědčení o neoddiskutovatelné nezbytnosti tržního hospodářství a tím i soukromého vlastnictví výrobních prostředků v budoucnu, na což navazuje příliš unáhlené odsouzení socialismu (a také autorovy pochybnosti o perspektivnosti státu blahobytu – tzv. švédský model). Tržní hospodářství a soukromé vlastnictví asi považuje autor v souladu s katolickým sociálním učením za v zásadě mravné a vyžadující jen určitou sociální, ekologickou a politickou korekci. To je podle mne málo. Je rovněž otázkou, zda bude čas na autorem požadovanou změnu vědomí, která je nutná na prosazení světového étosu. A nejen v této oblasti pociťuji téměř absolutní nedostatek biblických odkazů a postojů, což by od theologa mělo být samozřejmostí.