Cesta k obnově morální teologie

Už v roce 1948 se zřetelněji rýsovala oblast mé budoucí činnosti. Náš tehdejší generální představený Leonart Buijs, někdejší profesor morální teologie, mě povolal do Říma k poradě o jeho velkém plánu: Chtěl iniciovat vznik ústavu pro vzdělávání budoucích morálních teologů, nejprve v rámci naší vlastní kongregace, později však i pro celou církev. Dělalo mu veliké starosti, že mnoho biskupů a řádových představených posílalo své budoucí učitele morální teologie do Říma, kde se měli specializovat na církevní právo, aby pak mohli učit morálku. Tím se takříkajíc institucionalizovalo podřizování morálky právu. Byli jsme spolu zajedno v tom, že neodmyslitelnou základnou specificky křesťanské morální teologie musí být biblická teologie s humanitními a sociálními vědami. Došlo k řadě porad. Představený našeho řádu mě poprosil, abych se podíval na římské teologické fakulty, jak se tam učí morálka.

Nejvlivnějším a nejznámějším římským moralistou byl tehdy bezpochyby otec F. X. Hürth, SJ. Učil na Gregorianě. Posadil jsem se mu tam k nohám mezi stovky studentů. Probíral „důležitý případ": „Smí kněz binovat¹ dokonce i ve všední den, když by jinak skupina věřících neměla po celý rok žádnou příležitost účastnit se mše?" Jeho „řešení" případu bylo stručné a jasné: „Ještě nikdy a nikde neexistoval zákon nařizující účast na mši ve všední den. K binaci tedy není důvodu." Rozhlédl jsem se kolem, abych viděl, jak na to studenti zareagují. Všichni naslouchali s učenlivým výrazem. Vzal jsem si klobouk a tiše vyšel z posluchárny. To je už skutečně vrchol, pohlížet na eucharistii čistě z právních norem. Ten muž byl navíc jedním z nejváženějších poradců „Svatého oficia". Potřeboval jsem ještě jasnější důkaz nezbytnosti morální akademie pro zásadní obnovu katolické morální teologie?

Od nynějška jsem viděl své povolání, abych učil v Římě morální teologii a spolupracoval při zakládání „Academie Alfonsiany". Ta se dnes může ohlédnout za téměř padesátiletou existencí. Vyšší studium pro specializaci na morální teologii tam absolvovalo více než tři tisíce posluchačů a posluchaček, mužů i žen z celého světa, i nekatolíků.

Naštěstí pro mne byl můj přechod k výukové činnosti v Římě postupný. V letech 1950-1953 jsem se v Římě zdržoval jeden semestr ročně. Ve zbylém čase jsem přednášel v Garsu na Innu a pracoval na svém díle „Zákon Kristův", které vyšlo v prvním vydání v Německu roku 1954. Když náš generální představený otec Buijs v roce 1953 zemřel, rozhodlo se nové vedení řádu pozastavit na pár let výukovou činnost a připravit kompetentní učitelský sbor. Tak jsem mohl zatím zůstat zakořeněný v Německu. Specializoval jsem se na prakticky orientovanou sociologii náboženství a sociologickým bádáním a četnými kurzy jsem napomáhal novému typu regionálních misií. Kromě toho mi připadlo nové, fascinující pole působnosti: spolupráce s odbory. Nedlouho po zveřejnění „Zákona Kristova" jsem byl pozván evangelickou akademií v Tutzingu jako koreferent sjezdu, na němž se k debatě o palčivých otázkách setkali vůdčí osobnosti odborů a podnikatelských svazů. K mému nemalému překvapení mi hlavní referent už po mém prvním koreferátu navrhl, abychom si vyměnili role: Šest základních referátů ať přednesu já a on na ně bude odpovídat, abychom tak vytvořili bázi pro plodnou diskuzi. Musel jsem se tomu tlaku podvolit a pokusil se vydat ze sebe maximum. Ze strany podnikatelských svazů jsem neobdržel žádná pozvání. Ale Německý svaz odborů mě od té doby pravidelně zval na školení nejvyššího vedení. Při této práci jsem se cítil velmi dobře a nepřestával jsem žasnout nad četnými projevy sympatií od vedoucích odborářů.

Když byl v církvi učiněn pokus o vytvoření vlastních „křesťanských odborů", velmi silně jsem se angažoval ve prospěch odborů jednotných, aby křesťanští pracovníci nezůstali jen „špetkou soli vedle polévky", ale aby vytrvali anebo se stali tvůrčími spolupracovníky uvnitř celku odborového hnutí. Když jsem pak byl s konečnou platností povolán do Říma, nebylo pro mě lehké vzdát se spolupráce v odborovém svazu. K mému překvapení mě však v Římě velmi brzy objevili italští odboráři.

Když jsem roku 1950 začínal učit na „Akademii Alfonsianě", už jsem se intenzivně zabýval prací na svém díle „Zákon Kristův". Velice mi přitom pomáhal jednak dialog s kolegy a studenty, jednak přístup do nejlepších římských knihoven.

V prvním roce jsem vypsal dva kurzy: (1) „Obraťte se a věřte evangeliu": zásadní a trvalé obrácení jako dynamický prvek celé křesťanské morálky. Tento kurz přijímali všichni studenti s nadšením. (2) Kurz k ekumenické orientaci celé morálky, nazvaný: „Co se katolická morální teologie může učit od církví pravoslavných a reformačních." I tento kurz měl značnou odezvu, ovšem narazil jsem také na pochyby. Náhlý přechod od konfesní polemiky či apologetiky k ochotě učit se vyvolával v některých lidech strach. Pár jich dokonce mínilo: „Není otec Häring nakonec kryptoprotestant?" Vyzval jsem své studenty, aby paralelně chodili na Biblicum, na kurz profesora Lyonetta o biblické morálce. Došli k názoru, že se propracováváme stejným směrem. - Ovšem kurz o ekumenické obnově katolické morální teologie jsem se rozhodl nějakou dobu znovu nevypisovat. Tu myšlenku bylo nutno konstruovat jemněji. Zůstala však, ba stávala se víc a víc strukturním prvkem celé mé morální teologie a postupně se jí dostávalo i zřetelné odezvy.

Příklad: Ve Spojených státech přišla na jednom ekumenickém setkání řeč na moji morální teologii. Jednomu severoamerickému teologovi připadalo těžké akceptovat ve svém smýšlení můj „approach" (přístup). Nato mu odpověděl jeden patriarcha východní církve: „Takovou obtíž my nemáme. My otce Häringa považujeme za svého." To byla možná příliš velká pochvala, ale současně i silná vzpruha. Jeden anglikánský biskup napsal už dříve v „London Times", že jsem svým příspěvkem k biblické a spáso-dějinné obnově morální teologie odklidil hlavní překážku ekumenismu. Ano, o to mi skutečně šlo při všech mých snahách. Vždyť to, co slouží ekumenismu, je současně a především požehnáním pro katolicitu naší církve. Vzájemná ochota učit se přináší vzájemné obohacení.

Zpětně vidím jako dílo prozřetelnosti, že jsem se už v Tübingen dlouhodobě staral o to, abych si rozšiřoval znalosti nejlepší evangelické teologie. Můj zvláště silný zájem o teologii a spiritualitu pravoslaví má jeden z kořenů v mém pastoračním příklonu k ruským pravoslavným křesťanům během války. Velmi jsem se však také snažil studovat pravoslavnou teologii a tradici, co možná nejlépe. Vždy jsem přitom měl pocit vnitřního obohacení, pravé katolicity. V tomto ohledu byl pro mě i pro mnoho biskupů a teologů mocným podnětem II. vatikánský koncil.

Osvěživou „katolicitu" a žár ekumenismu jsem cítil především při svých četných setkáních s teology z Taizé Rogerem Schutzem a Maxem Thurianem, jež papež Jan XXIII. jmenovitě pozval na koncil a jejichž spiritualita a ekumenický zápal působily v tom nejlepším slova smyslu nakažlivě.

Patriarcha Maximus Saigh, který záměrně zůstal věrný starocírkevní pravoslavné teologii a spiritualitě, si mě na koncilu zvolil za jednoho ze svých teologických poradců. Z něho přeskočila jiskra i na mě.

Ještě během koncilu se mnou navázal dlouhodobý kontakt ctihodný patriarcha Athenagoras z Konstantinopole, a sice prostřednictvím novináře, který byl během koncilu v Římě a do jisté míry sloužil jako doručovatel pošty mezi papežem Pavlem VI. a Athenagorem. V jednom naléhavém dopise, který jsem si musel přečíst v přítomnosti onoho novináře - ten Athenagorovi údajně posloužil jako svědek mého souhlasu - mě horlivý podporovatel znovusjednocení církví Athenagoras zapřísahal, abych udělal vše, co je v mých silách, pro to, aby latinská církev lépe chápala a oceňovala „oikonomii", příznačnou pro pravoslaví a jeho spiritualitu. To platí, psal Athenagoras, především pro pastoraci rozvedených. Znovusjednocení pravoslavných církví s Římem, jež je přece tak nutné, si vůbec nedovede představit, jestliže Řím postaví vůči praxi a myšlení pravoslavných tvrdé zákonictví.

Velmi jsem si to vzal k srdci a zdůrazňuji od té doby ještě víc a trvale v morálce a pastoraci primát milosti oproti zákonu. Do dnešního dne jsem si přitom od latinských církevních činitelů, kteří jsou skrz naskrz „latinci" a pro celé bohatství především orientálních církví nemají smysl, vysloužil nemálo problémů.

Moje kniha „Bez východiska? - K pastoraci rozvedených a opětovně sezdaných" představuje část mého pokusu dostát slibu, který jsem dal patriarchovi. Poté co se tři rýnští biskupové - Karl Lehmann, Oskar Saier, Walter Kasper - odvážili opatrně směřovat ke spiritualitě a praxi oikonomie, ale ještě zcela v rámci latinsko-církevní tradice „epikie", dostali z Vatikánu tvrdý políček. Byl si Vatikán vědom, jak moc tyto otázky mají co do činění se znovusjednocením a smířením s pravoslavím?

Právě zde narážím na jeden z bodů, který mnoha západním biskupům, teologům a kanonistům činí neuvěřitelné potíže: cítit, že ekumenické úsilí a ochota ke změně myšlení uvnitř naší vlastní církve patří k sobě.

Mé kontakty s církvemi vzešlými z reformace se během koncilu a po koncilu formovaly různorodě a dlouhodobě. Většinou jsem je nejdříve nehledal. Prostě se ke mně dostaly, čistě jako dar. Pozorovatelé z těchto církví, kteří koncil spolu s námi zažívali a z části dokonce spoluutvářeli, se zasloužili o to, že jsem dostal mnoho pozvání do USA a do Anglie a Skotska. Jako semestrální hostující profesor jsem byl na řadě uznávaných evangelických fakult: na „Brown University", Rhode Island, „Yale Divinity School" na Yale University, New Haven, Connecticut, „Union Theological Saminary" na Columbia University, New York. Vedle toho jsem měl kratší kurzy nebo přednášky při návštěvách na vícerých dalších uznávaných evangelických fakultách, které je sotva možné vyjmenovávat jednotlivě. A zvali mě z Oxfordu i dalších anglických univerzit. Všude vál obšťastňující duch přátelství, vzájemné důvěry a spo­leč­ného nadšení pro Ježíšův odkaz: „Aby všichni byli jedno."

Od ekumenického angažmá na akademické a vědecké rovině se odvíjela i pastorační činnost. Na třech jmenovaných fakultách v USA spontánně vyrostly ekumenické modlitební kroužky, přičemž iniciativa obvykle nevzešla ode mne, ale od studentů nebo profesorů. Na podnět koncilního pozorovatele kvakerů dr. Steera na mě zaměřila pozornost silně ekumenicky založená „Church of Saviour", působící především ve Washingtonu D.C. a v Marylandu. Až do ztráty hrtanu jsem rok co rok vedl exercicie v jejich Retreat Center v Dayspringu, během nichž jsem sám jistě dostával tak mnoho, jak mnoho jsem dokázal dávat.

Ve skotském Dunblane jsem na pozvání nejvyššího úřadu této církve zažil plné dva týdny teologického dialogu, který nás všechny dovedl k hlubšímu duchovnímu zamyšlení a povzbuzení.

Anebo: Když jsem v roce 1980 směl na klinice ve Starnbergu přijímat návštěvy, jako první přišel starnberský evangelický farář. Přinesl mi překrásnou kytici od své paní a připomenul mi duchovní cvičení, která před lety u mě absolvoval.

Opakovaně mě navštěvoval profesor Thielicke, na jehož přednášky jsem chodil v Tübingen. Po všem tom se odvažuji říci: Má příslušnost k církvi je ekumenicko-katolická. Už si vůbec nedokážu představit, jak by člověk mohl být pravým způsobem katolický, aniž by byl formován Ježíšovým odkazem: „Aby všichni byli jedno." A jsem si jist, že jsem směl trochu přispět k tomu, aby nejdůležitějším pozitivním znakem obnovené katolické morální teologie byla její ekumenická kvalita a dynamika.

Při těch mnoha kontaktech s věřícími a také biskupy jiných církví jsem tváří v tvář jejich úsilí o věc křesťanské jednoty často jen žasnul a děkoval Bohu. Vzpomínám si kupříkladu na rozhovory s arcibiskupem Ramseyem z Canterbury. Poté co mu papež Pavel VI. po setkání v chrámu sv. Pavla v Římě navlékl svůj vlastní biskupský prsten (nazývaný „rybářský"), ptal se mě arcibiskup, jak tomu má rozumět. Vyslovil jsem přesvědčení, že to je významné prorocké gesto, které přece jasně vyjadřuje, že římský biskup canterburského biskupa skutečně uznává jakožto biskupa. Podle mne to byl nejsilnější znak naděje, že otázka platnosti anglikánských svěcení dojde prostého vyřešení.

Ekumenickou dimenzi pokoncilní katolické morální teologie v německém jazykovém prostoru přehledně nastínil evangelický teolog Wolfgang Nethöfel v knize „Morální teologie po koncilu: osobnosti, programy, pozice" (Moraltheologie nach dem Konzil: Personen, Programme, Positionen, Göttingen 1987). Na stranách 25-77 výstižně hodnotí moji roli. Ekumenický zájem nebyl ve vývoji mé vlastní morální teologie nikdy pouhým přívažkem, ale vždy podstatnou dimenzí. To mě zcela mimořádně motivuje, abych Bohu děkoval za povolání k morální teologii.

Vybráno z knihy V bezpečí a svoboden, přeložila Daniela Blahutková

1 Binovat = sloužit dvě mše za den.