6. července 1415 vzplála v Kostnici hranice, na které skončil svůj pozemský život český kněz a reformátor Mistr Jan Hus. Ale smrtí jeho vliv na český národ (i evropské dějiny) nekončí - spíše naopak. Brzy po Husově upálení - 2. září 1415 - sepsali čeští a moravští šlechtici stížný list kostnickému koncilu a na čáslavském sněmu v roce 1421 čeští katolíci spolu s věřícími podobojí prohlásili krále Zikmunda za nehodného české koruny. Brzy poté vypukly v Čechách nepokoje a války a celé hnutí neslo Husovo jméno - husitství. Vylíčení statečného Husova postoje na koncilu, jak je máme dochováno od očitého svědka M. Petra z Mladoňovic1, záhy nabývá až hagiografického charakteru. Také zobrazení Husa na hranici se záhy objevuje v mnoha vydáních bible i dalších českých náboženských textů (např. již v Martinické husitské bibli z doby kolem 1430).2 K Husovu odkazu se přihlásil Martin Luther a v Čechách se k němu hlásili všichni protestanti. Po násilné rekatolizaci byl zájem o Husa potlačen a teprve v druhé polovině 19. století započalo nové bádání o Husovi včetně volání po revizi Husova procesu. Husovo jméno bylo používáno i zneužíváno pro účely politické i náboženské, zejména pak po vzniku samostatné republiky v r. 1918. Není tedy divu, že jeden ze svých článků o Janu Husovi končí přední český historik Josef Pekař slovy: „Máme-li již svátek Husův, snažme se jej posvětiti poznáním Husa skutečného - to přispěje, věřím, nejvíc k tomu, aby velký svátek našich dějin přestal být znenáhla dnem bojů a rozčilení."3 Mnohem později podobně charakterizuje Husův „druhý život" současný historik Vilém Herold: „Přesto rozdílné přístupy k jeho odkazu historické vědomí českého národa a jeho kulturní a duchovní dědictví spíše bolestně zatěžovaly a rozdělovaly, než by je nadějným způsobem povzbuzovaly a spojovaly."4
Zároveň s těmito spory zaznívala i polemika, zda má M. Jan Hus být rehabilitován. Husa se zmocnili i komunisté a učinili z něj sociálního reformátora, což přesvědčivě dokumentuje kniha Milana Machovce z r. 1963 Bude katolická církev rehabilitovat M. Jana Husa?5 Ale teprve na konci 20. století došlo k opravdu důkladnému vědeckému prozkoumání Husova učení a procesu mezinárodní komisí. Prvním krokem bylo mezinárodní symposium Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi konané v září 1993 v Bayreuthu v Německu a ve dnech 15.-18. prosince 1999, na prahu jubilejního roku 2000, se konala v Římě mezinárodní konference o Mistru Janu Husovi. 17. prosince papež Jan Pavel II. přijal delegáty této konference a ve svém projevu vyslovil hlubokou lítost nad krutou smrtí M. Jana Husa. Volání po plné rehabilitaci nebo dokonce i kanonizaci M. Jana se však ozývá z některých kruhů i nadále, což znamená, že otázka, která byla použita jako název této práce, je stále aktuální.
O Husově dětství a mládí se nedochovaly žádné věrohodné doklady či záznamy, více zpráv je pak z období jeho činnosti v Betlémské kapli. Narodil se nejpravděpodobněji r. 1371 v Husinci u Prachatic a základy vzdělání dostal na škole v Prachaticích. Do Prahy na studia přišel ve věku 19-20 let. Z jeho vlastních vzpomínek lze soudit, že byl řadovým studentem a dokonce vyznal, že chtěl být knězem proto, aby se měl dobře. V roce 1393 dosáhl bakalářského titulu, v r. 1396 byl promován na mistra svobodných umění. O dva roky později začal sám na artistické fakultě přednášet a současně studoval dál na fakultě teologické, kde dosáhl bakalářského titulu a v r. 1400 (?) byl vysvěcen na kněze. V r. 1401 byl po krátký čas děkanem artistické fakulty, v roce 1402 poprvé několik měsíců rektorem university.
V té době také započal svou kazatelskou dráhu, a to v kostele sv. Martina na Starém Městě. Tehdy se začal vytvářet a prohlubovat jeho nový pohled na svět a společnost. Silně jej ovlivnili Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova a v neposlední řadě dílo Jana Viklefa. Hus začal kritizovat neřestný život mnoha kněží, zlořády církevní hierarchie, zejména prodej odpustků a vybírání poplatků za církevní úkony. Jeho kritika mířila i na papeže (byla doba papežského schizmatu). To vše zaznívalo česky k věřícím shromážděným v Betlémské kapli a Mistr Jan se stal jednou z nejpopulárnějších osobností tehdejší Prahy. Na Karlově universitě došlo k rozporům a bojům mezi německými a českými mistry, které ukončil král Václav IV. vydáním kutnohorského dekretu r. 1409, který změnil poměr Čechů a Němců na universitě. Krátce na to byl M. Jan zvolen rektorem. V té době ale také naplno propukl boj pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburku s Husem. Na podzim 1409 se arcibiskup Zbyněk pod tlakem okolností podřídil (vzdoro)papeži Alexandrovi V., ale zároveň s tímto poselstvím zaslal do Říma i stížnost na domácí kacíře a prosbu, aby proti nim papež rázně zakročil. Alexander odpověděl zákazem kázání mimo farní, klášterní a biskupské kostely (tedy i v kapli betlémské) a českému arcibiskupovi poskytl pravomoc k prozkoumání Viklefových spisů a jejich případnému odsouzení a zákazu. Hus zákaz kázání neuposlechl a odvolal se k papeži (nástupcem zemřelého Alexandra se stal Jan XXIII.). Arcibiskup odpověděl tím, že 16. 7. 1410 nechal veřejně spálit zabavené Viklefovy spisy a krátce na to vyhlásil na M. Jana klatbu a poslal novou stížnost papeži. Papež se ke klatbě připojil a povolal M. Jana před kuriální soud. Hus na to nereagoval, k soudu se nedostavil a kázal dál. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: Hus byl vyhlášen veřejně za prokletého odpadlíka a arcibiskup vyhlásil nad Prahou interdikt. Nový papež začal válčit a aby získal peníze, vyhlásil rozsáhlou odpustkovou akci. V Praze došlo pod vlivem Mistra Jana k výtržnostem a nakonec k popravě tří řemeslnických tovaryšů. Papež vyhlásil nad Husem nejvyšší stupeň klatby, a tak na podzim 1412 opustil Hus Prahu a až do odchodu do Kostnice žil na Kozím Hrádku, v Sezimově Ústí a na hradu Krakovci. 11. října 1414 odchází do Kostnice.6
O kostnickém procesu bylo napsáno mnoho knih i pojednání. Je nutné si uvědomit, že tento koncil probíhal mimo obedienci pravoplatného papeže Řehoře XII. Hus stál proti vzdoropapeži Janu XXIII. a povolání ke koncilu vyšlo od císaře Zikmunda. Husův proces se konal v době, kdy kostnický koncil nebyl církevně uznán. Hus by se tedy paradoxně z dnešního hlediska neprovinil náboženskou neposlušností, kdyby se do Kostnice nedostavil. Došlo k tragickému nedorozumění - Hus si neuvědomil, že jede před soud, a domníval se, že mu v disputaci bude umožněno obhájit své učení. K tomu však nedošlo - byly mu předloženy články obžaloby, vybrané z jeho spisů O církvi, Proti Pálečovi a Proti Stanislavovi, byli předvedeni svědkové, označení Husem i historiky za falešné, a Husovi nebylo umožněno řádně se obhajovat a vyložit své učení. Hlavní body obžaloby se týkaly jeho učení o církvi předzřízených a předzvěděných, jeho útoků proti kléru a papeži, jeho neuposlechnutí zákazu kázání a údajného učení o remanenci a toho, že kněz žijící v smrtelném hříchu neposvěcuje (o posledních dvou bodech Hus prohlásil, že je nikdy nekázal). Koncil evidentně neměl zájem na Husově smrti, ale chtěl Husa donutit k odvolání. To se však Husovým soudcům nepodařilo, a tak nakonec byl Hus zbaven kněžství, odevzdán světské pravomoci a upálen.7 Svůj výklad průběhu kostnického procesu končí historik J. Kejř slovy: „Není možné neobdivovat se Husově mravní síle, se kterou šel na smrt, nebo dost zdůraznit jeho niternou víru, s jakou se odevzdal do vůle Boží. Jeho lidský osud se stal mezníkem v dějinách. On nebyl jen pasivní obětí. Svým rozhodnutím jít na hranici se stal, aniž to zamýšlel, spolutvůrcem dějinné epochy."8
V druhé polovině 19. století byla osobnost M. Jana Husa často využívána k politickým a národním bojům. V r. 1868 se konala demonstrativní pouť představitelů českého veřejného a kulturního života do Kostnice. Hlavními řečníky byli Karel Sabina a Josef V. Frič. Liberálové se přihlásili k tradici husitství a využívali ji k boji proti šlechtě a církvi, konzervativci naopak viděli v Husovi a husitství možný bod sváru se svým politickým spojencem - německou šlechtou. V listu Pokrok vyšel dne 2. 7. 1869 nepodepsaný článek „Revise procesu Husova"9, který přinesl osm právních námitek proti oprávněnosti Husova procesu. Proti tomuto článku se ozvali mladočeši v Národních listech, kde revisi procesu absolutně odmítají jako nepotřebnou - k osvětlení tehdejší atmosféry dobře poslouží citát z tohoto článku: „Veliký reformátor odsouzený od sboru biskupů a prelátů má v dějinách lidské osvěty mnohem většího významu než kněz přijatý na milost od těchže římských hierarchův."10 Rovněž mluvčí českých katolíků ideu revise procesu ostře odmítli, ovšem z jiného důvodu - domnívali se, že Hus byl odsouzen oprávněně. Mužem, který zavdal příčinu k této ostré polemice, byl autor původního článku v Pokroku prof. Josef Kalousek (1838-1915). Argumentoval tím, že řada reforem Husem požadovaných a za které byl odsouzen, byla schválena tridentským koncilem. Kalouskův návrh inicioval profesora katolické dogmatiky ThDr. Antonína Lenze ke srovnání nauky Husovy a tehdejší nauky katolické.11 Došel k názoru, že Hus byl odsouzen spravedlivě a že by revise byla marná. Spory ostře pokračovaly a J. Kalousek si uvědomil, že by Husův život, jeho činnost a odkaz měly být řádně prozkoumány a s výsledky bádání by měla být seznámena co nejširší veřejnost.
V červenci 1904 vyšel v Národních listech článek se stejným názvem jako článek Kalouskův (a také anonymně) „Revise procesu Husova."12 Tento článek jasně označuje Husovo odsouzení za justiční vraždu a také za přetrvávající důvod nesmířeného vztahu Čechů k Římu. Článek rovněž připomíná, že katolická církev již dokázala vyjasnit podobně nejasné spory o Janu z Arku a Jakuba Savonarolu. O dva dny později, 8. července 1904 vyšel v těchže novinách fejeton dr. Václava Flajšhanse (1866-1950) „Husovo kacířství".13 Flajšhans se rovněž domnívá, že Husovo odsouzení bylo justiční vraždou a k výše jmenovaným Janě z Arku a Savonarolovi připomíná i rehabilitaci Marie Stuartovny. Flajšhans vytýká katolickým historikům, že svou argumentaci zakládají na 30 artikulech, za které byl Hus odsouzen, a ukazuje, že 28 z nich se zakládalo na falešném svědectví. Jako příklad uvádí artikul 17, který se týká učení o remanenci. Svědectví v této věci považuje za křivé a uvádí, že Hus se sám hájil, že učení o remanenci nikdy nezastával. V klerikálním listu Čech se hned druhý den objevila odpověď s příznačným názvem „Hus radikálů a socialistů ubíjí Husa Staro- a Mladočechů".14 Dr. Flajšhansovi se s pomocí prof. Kalouska podařilo vydat práci „Literární činnost Mistra Jana Husi"15, která podává bibliografii Husových prací. V prvních 15 letech 20. století pak Flajšhans se spolupracovníky vydal řadu svazků Husových děl a také publikoval tři větší práce o Husovi: Mistr Jan řečený Hus z Husince16, Hus. Jeho život a dílo17 a Mistr Jan Hus18. všechny tři práce mluví o Husovi v superlativech jako o „třináctém apoštolu Kristovu" či „největším a nejlepším Čechovi" a volají po revizi Husova procesu.
V r. 1911 vypsala Česká akademie věd a umění soutěž o nejlepší spis o M. Janovi. Studie vypracovali nezávisle katolický teolog Jan Evangelista Sedlák (1871-1924) a historik Václav Novotný (1866-1932) spolu s Vlastimilem Kybalem (1880-1958). Sedlák detailně rozebral zejména Husovo učení a došel k názoru, že v Husově odboji proti církevní autoritě a učitelskému úřadu církve vidí katolík vinu. Říká, že Hus se dal v ušlechtilé snaze opravné strhnout Viklefem k revolučním naukám, které český národ na dlouho odtrhly od jednoty církve a způsobily mnoho nedobrého. J. Sedlák vyjadřuje přání, aby jeho dílo napomohlo tomu, aby z Husova odkazu bylo zdůrazňováno heslo míru, nábožensko-mravního povznesení českého lidu a obětavá práce národní.19 S ročním odstupem odevzdali svou práci i Novotný a Kybal. Novotný zpracoval první část, Mistr Jan Hus. Život a dílo20 a Kybal část druhou, Učení M. Jana Husi.21 Kybal podal opravdu podrobný rozbor učení Husova i jeho srovnání s dílem Viklefovým. Neskrývá rozpory Husovy nauky s dogmatem, např. v nauce o církvi. Přesto se domnívá, že jeho články byly koncilem vykládány odlišně než byly myšleny. V hlavních článcích stál Hus pevně na církevní půdě. Věnuje se také otázce Husova odkazu a říká, že by Hus měl být „výzvou k ,duchovenství‘ a pravdě života, povinnosti státi v této pravdě a příkladem vítězství ducha nad hmotou a ideje nad násilím."
Významu M. Jana se také věnoval T. G. Masaryk. Pronesl řadu přednášek na toto téma, v nichž vyslovil názor, že Jan Hus byl odsouzen neoprávněně. Hlavním bodem obžaloby bylo popírání transsubstanciace, názor, který Hus podle Masaryka nikdy nezastával. Masaryk říká, že soudcové přinesli k výslechu hotový návrh ortelu.
Jednou z nejvýznamnějších postav bádání o osobnosti, díle a významu M. Jana byl známý historik Josef Pekař (1870-1937). Od samého počátku Pekař zdůrazňoval, že Husově době a odkazu nerozumíme a že nemáme v podstatě morální právo Husa po náboženské stránce oslavovat. V Husovi vidí především mravního a náboženského reformátora. Pekař vyslovil názor, že církev odsoudila Husa podle tehdejšího práva v podstatě správně. Na to namítá Masaryk, že církev se mohla držet mínění lidštějších a křesťanštějších, že nebyla vázána ve většině otázek dogmatem.22 V polemice s Masarykem Pekař vyčítá Masarykovi jednostranný výklad Husova učení, a to výklad veskrze protestantský a že opomíjí, kolik bylo v Husovi středověce katolického. Husitství, říká, „bylo plodem nejryzejšího, gotického středověku, projevem nadšeně blouznivého reformního nadkatolicismu".23
Dalšími důležitými mezníky v „boji o Husa" a případnou revizi jeho procesu se staly dvě události: založení Církve československé (1920), která vyzvedla Husa na svůj štít. Ale i někteří katoličtí představitelé se domnívali, že by české duchovenstvo mělo podat žádost o revizi Husova procesu, protože tento byl konán v době všeobecné církevní korupce. Bohumil Zahradník-Brodský na schůzi Jednoty katolického duchovenstva řekl: „Jestliže něčím mohl by nalezen býti můstek mezi papežem a českým národem, pak je to rehabilitace Husova, při čemž církev získá, protože dokáže, že se jí nejedná o obhajování privilegovaných zlořádů, ale o pravdu. Je faktum, že na Husovi byla spáchána justiční vražda. Je faktum, že nic nám tak neškodí, jako neštěstí, které se v Kostnici stalo. Je sice už trochu pozdě s tím začínati, ale k napravení zla není nikdy pozdě!"24 (Jak podobná slova slovům papeže Jana Pavla II. v letech nedávných!)
V r. 1925 byly schváleny v parlamentu nové státní svátky, mezi nimi i 6. červenec, a v létě 1925 proběhly první oslavy státního svátku Jana Husa - jich se účastnil ministerský předseda Antonín Švehla a president T. G. Masaryk. Na protest odjel z Prahy papežský nuncius a na čas byly přerušeny s Vatikánem diplomatické styky. K této události se Josef Pekař vyslovil v Národních listech a tentokrát se vyjádřil kriticky ke stanovisku mluvčích katolické církve, kteří bezvýhradně odmítli Husa - reformátora. Zdůrazňuje, že v hlavních článcích, za které Hus byl souzen, stál pevně na půdě církevní, a že šlo spíše o „velké nedorozumění".25 Vyslovuje názor, že k jisté revizi Husova procesu došlo už v Basileji, když byla podepsána kompaktáta. Intenzivní názorová přestřelka pokračovala dále až do 30. let. Po válce a vítězství komunismu se Husa chopila komunistická propaganda, jejímž hlavním protagonistou byl Zdeněk Nejedlý (1878-1962). Ten akcentoval zejména sociální prvky Husova učení a prohlásil jej za „prvního novověkého revolucionáře".26 Krásným dokumentem této doby je zmíněná knížka Milana Machovce s názvem Bude katolická církev rehabilitovat Mistra Jana Husa? jež je reakcí na knihu belgického benediktina Paula de Vooghta Le Herésie de Jean Huss, která vyšla v r. 1960.27 V duchu podobném Machovcově byl ovšem napsán ještě nedávno Mistr Jan Hus Miroslavem Ransdorfem.28
V zahraničí byla Husovi věnována podstatně menší pozornost. Věnovali se mu zejména němečtí autoři a jejich hodnocení Husa bylo vesměs záporné. O to větší ohlas měla zmíněná de Vooghtova kniha, která byla již předzvěstí II. vatikánského koncilu (1962-1965), na kterém vystoupil kardinál Beran s projevem o neblahém vlivu kostnického procesu na postavení katolické církve v českých zemích a o nutnosti jasného vyhlášení náboženské svobody a svobody svědomí. De Vooght říká, že Husovým „největším proviněním" byla kritika církve a to, že kázal lidu česky. De Vooght také pochopil, že jak byl Husův obraz v různých polemikách zkreslován, stával se v očích katolické církve heretikem stále větším. Přestože de Vooght jako katolík uznává, že některé články Husova učení (predestinace, neuznávání oprávněnosti papežské moci) kacířské byly, ptá se s pochybnostmi, zda byl odsouzen opravdu za ně. Poukazuje na to, že v ostatních článcích svého učení byl Hus pravověrným katolíkem a že morálně vysoce převyšoval své soudce. De Vooght říká, že usnesení kostnického koncilu není pro katolíky závazné, protože tento koncil vyhlásil vlastní superioritu nad papežem za dogma, a prohlašuje Husovo upálení za neodpustitelný zločin. V r. 1965 se obrátil archivář města Kostnice Otto Fegher na papeže Pavla VI. se žádostí o rehabilitaci a dokonce kanonizaci M. Jana.29
Další impuls k církevnímu přehodnocení Husovy osobnosti dal v r. 1986 článek profesora Katolické university v Lublinu Stefana Swiezawského „Jan Hus - heretik nebo předchůdce II. Vatikánského koncilu?" Swiezawski30 vyjadřuje přesvědčení, že Hus nehlásal bludy, že teze, za které byl odsouzen, se shodují s hlavními směrnicemi eklesiologie přijaté II. vatikánským sněmem. Bylo by tedy spravedlivé, aby Svatý otec zahájil revizi procesu. Na tento článek odpověděl v Teologických textech článkem „Návrat Mistra Jana" český filosof, sociolog, teolog a katolický kněz Tomáš Halík.31 V článku vyjadřuje naději, že z oficiálních církevních míst zazní distance od rozsudku kostnického koncilu a uznání pro ty hodnoty, které může katolík na Husovi přijmout. Tento článek Halík končí vizí slovanského papeže, modlícího se uprostřed Prahy s českými katolíky i evangelíky za zhojení jizev v srdci českého národa. Brzy poté, v roce 1990, při své první návštěvě Prahy, Jan Pavel II. řekl: „Bude úkolem specialistů - na prvním místě českých teologů - vymezit přesněji místo, jež Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve".32
Papežovo prohlášení přispělo k uspořádání mezinárodního vědeckého symposia „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi", které se konalo v Bayreuthu v září 1993.33 Účastnilo se ho 150 vědců ze 13 zemí. Přednášky a diskuse probíhaly ve třech okruzích: Svět před Husem, Pohledy do Husova světa a Husův vliv na dobu, v níž žil, a německou reformaci. V tomtéž roce byla Českou biskupskou konferencí ustavena Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa v čele pražským arcibiskupem a primasem českým Miloslavem Vlkem. A tak konečně se začala naplňovat Pekařova výzva k poznání „Husa skutečného", která vyvrcholila uspořádáním „Mezinárodní konference o Janu Husovi" Centrálním výborem Velkého jubilea 2000 a Českou biskupskou konferencí ve spolupráci s AV ČR a Universitou Karlovou.34 Tato konference se konala na papežské Lateránské universitě v Římě ve dnech 15.-18. prosince 1999 za účasti asi stovky badatelů ze sedmi zemí.
Konference probíhala ve čtyřech blocích: Jan Hus v souvislostech své doby, Husovo učení v ekumenické perspektivě, Proces s Janem Husem a Jan Hus v paměti církve a svého národa. Dne 17. prosince přijal delegáty konference a presidenta České republiky Václava Havla papež Jan Pavel II. Ve svém projevu řekl: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu." A tak, téměř 600 let po Husově smrti, byla jeho památka nejvyšším představitelem katolické církve očištěna. To bylo v široké odborné, církevní i laické veřejnosti přijato velmi kladně, ale přesto někteří pokládají papežovu omluvu za nedostatečnou a dále volají po plné rehabilitaci, eventuelně kanonizaci M. Jana (např. Martin C. Putna35 nebo prof. Swiezawski36). A tak přes významné kroky, které byly k nápravě věcí v kauze Mistra Jana učiněny, zůstává otázka Bude katolická církev rehabilitovat M. Jana Husa? stále aktuální.
Jak výstižně řekl prof. T. Halík na bayreuthském symposiu „Hus - jako každá velká postava dějin - se stal projekčním plátnem, na něž si různé skupiny a názorové proudy během dějin promítaly své ideály, ale i své obrazy nepřítele."37 Teprve bayreuthské a vatikánské symposium přinesly opravdovou snahu ukázat Husa takového, jaký byl ve své době. Přesto se názory na oprávněnost jeho odsouzení stále liší a zůstává otázkou, zda katolická církev Mistra Jana plně rehabilituje či dokonce bude blahořečit.
Na závěr práce ocituji slova presidenta Havla na vatikánském symposiu, hodnotící význam M. Jana Husa pro evropské dějiny i dnešek: „Vše nasvědčuje tomu, že velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně."38
Duch Jana Husi, zjevný v jeho spisech. I. L. Kober, Praha, 1870
Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor?
Hora Petr: Toulky českou minulostí, 2. Díl, Práce, Praha, 1991, s. 223-266
Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ČKA, Praha, 1995
Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav AV ČR, Praha , 2000
Kantůrková Eva: Jan Hus. Příspěvek k národní identitě, Melantrich, Praha, 1991
Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000
Kotyk Jiří: Spor o revizi Husova procesu, Vyšehrad, Praha, 2001
Machovec Milan: Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa?, NPL Praha, 1963
Mistra Jana Husi sebrané spisy. Svazek I. (red. Flajšhans Václav), J. Bursík, Praha, 1904
1 Petr z Mladoňovic: Zpráva o usmrcení mistra Jana Husi.-V: Duch Jana Husi, I.L. Kober, Praha 1870, s. LV-LXXII
2 Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor? (rukopis)
3 Pekař Josef: K boji o Husa. Národní listy 1925, č. 230, z 23. 8., s. 1-2
4 Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor?
5 Machovec Milan: Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa?, NPL Praha, 1963
6 Hora Petr: Toulky českou minulostí, 2. díl, Práce, Praha, 1991, s. 223-266
7 Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000, s. 137-177; Kantůrková Eva: Jan Hus, Melantrich, Praha, 1991, s. 317-463; Mistra Jana Husi sebrané spisy. Svazek I. (red. Flajšhans Václav), J. Bursík, Praha, 1904, s. 74-106
8 Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000, s. 137-177
9 Kalousek Josef (anon.): Revise procesu Husova, Pokrok č. 67, 1869 (2.7.)
10 Revise procesu Jana Husa - Národní listy, 3.7. 1869, s.1
11 Lenz Antonín: Mistr Jan Hus, životopisný nástin. Tisková liga, Praha, 1907
12 Revise procesu Husova - Národní listy č. 185, 1904 (6.7.)
13 Flajšhans Václav: Husovo kacířství. Národní listy č. 187, 1904 (8.7.)
14 Hus radikálů a socialistů ubíjí Husa Staro- a Mladočechů. Čech, č. 188, 1904 (9.7.)
15 Flajšhans Václav: Literární činnost Mistra Jana Husi. Česká akademie, 1900
16 Flajšhans Václav: Mistr Jan řečený Hus z Husince. J. R. Vilímek, Praha, 1905
17 Flajšhans Václav: Hus. Jeho život a dílo. F. Bačkovský, Praha, 1905
18 Flajšhans Václav: Mistr Jan Hus, F. Šimáček, Praha, 1915
19 Sedlák Jan: Mistr Jan Hus. Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1915
20 Novotný Václav: M. Jan Hus, Život a učení, I-II., J. Laichter, Praha, 1919 a 1921
21 Kybal Vlastmil: M. Jan Hus. Život a učení. II-1-3. J. Laichter, Praha, 1923-1931
22 Masaryk Tomáš G.: Jan Hus, 5. vyd. Bursík a Kohout, 1925, s. 118-119
23 Pekař Josef: Jan Hus, (vyd. 1920), s. 20
24 Peroutka Ferdinand: Budování státu, 3. díl, F. Borový, Praha, 1936, s.1387-1388
25 Pekař Josef: K boji o Husa - Národní listy č, 230, 1925 (23.8.), s.1-2
26 Nejedlý Zdeněk: Hus a naše doba, Praha 1952, s. 21
27 de Vooght, Paul: Le herésie de Jean Huss, Louvaine 1960
28 Ransdorf Miroslav: Mistr Jan Hus, 1. sv. edice České myšlení, Universe Praha, 1993
29 Grigulevič, I. R.: Dějiny inkvizice, Svoboda 1973, s.178
30 Swiezawski Stefan: Jan Hus - heretyk czy prekursor Vaticanum secundum? V: Tygodnik powszechny, č.6, 1986 (9.2.), česky v Teologických textech 11, 1986
31 Halík Tomáš: Návrat Mistra Jana, Teologické texty č.13, 1986
32 Mons. Radano John A.: Ekumenické studium života a díla J. Husa (v ital.), L´Osservatore Romano, č.17, 1994 (22.1.)
33 Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Sborník ze stejnojmenného mezinár. symposia v Bayreuthu, ČKA ve spolupráci s Husitskou teologickou fakultou UK, 1995
34 Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav AV ČR, Praha, 2000
35 Putna Martin C.: Husovská omluva z Říma: přece, ale pozdě - Mladá fronta Dnes, 1999 (22. 12.)
36 Rozhovor s prof. S. Sweizawskim: Jenom cesty se liší - Teologický sborník 2, 1999, s. 3-12
37 Halík Tomáš: Hus a český katolicismus. - V: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, s. 311-312
38 Projev presidenta republiky Václava Havla, v: Jan Hus ve Vatikánu, s. 114-115
Poslední komentáře