Jste zde

221 - listopad 2010

John Wycliffe

O mládí jednoho z otců evropské reformace Johna Wycliffa (nar. cca 1324) není mnoho známo. Byl příslušníkem rodiny usazené v richmondském hrabství a přijal v roce 1351 v yorkském biskupství vyšší svěcení. Studoval na universitě v Oxfordu, kde se stal r. 1356 bakalářem svobodných umění. R. 1360 jej zastihneme již jako magistra ve funkci představeného Balliolské koleje, avšak teprve r. 1363 je mu uděleno povolení studovat teologii. O dva roky později získal funkci představeného Canterburské koleje, o níž ovšem zanedlouho přišel ve prospěch favorita nového arcibiskupa z řad řeholníků. Proti tomu se odvolal přímo k papeži Urbanovi V., ten však rozhodl proti jeho zájmům. Zde je možno hledat kořeny pozdějších Wycliffových názorů na papežství či mnišství. Oxfordská studia teologie zakončil Wycliffe doktorským gradem v letech 1372/3. V této době již byly sepsány jeho traktáty z oboru filosofie či logiky a napříště se měl věnovat výhradně teologickým a hlavně eklesiologickým otázkám. Ve stejném čase dochází i k jeho prvním teologickým rozepřím o otázkách eucharistie, vtělení či milosti.

Zároveň byl Wycliffe držitelem mnoha církevních obročí, jak např. kanonikátu při katedrále v Lincolnu či fary v Lutterworthu, kde dožil svá poslední léta. V r. 1373 pomýšlel dokonce na uprázdněný biskupský stolec ve Worcestru. V r. 1371 se pravděpodobně na doporučení „Černého prince" Eduarda z Walesu dostal do královských služeb. Ve sporu mezi anglickým králem a papežem se postavil na stranu koruny a svými kázáními získával v Londýně mnoho posluchačů a příznivců. Po několikeré intervenci ze strany benediktinů odsoudil v r. 1377 Řehoř XI. 18 článků z Wycliffových spisů a nařídil jeho uvěznění, k němuž však díky podpoře universitních mistrů i královského dvora nedošlo. Na konci 70. let se stupňuje Wycliffova radikální pozice v otázkách církevní a světské moci a r. 1379 také dokončil své stěžejní dílo De Eucharistia, které ovšem znamenalo radikální rozchod i s kruhy, jež jej doposud podporovaly - tedy žebravými řády a světských duchovenstvem. V r. 1380 byla v Oxfordu ustanovena expertní komise, která mírnou většinou prohlásila Wycliffovo učení o eucharistii za heretické. Přesto však v Oxfordu nadále působila a toto učení rozvíjela řada jeho stoupenců. Wycliffe zatím pracoval v Lutterworthu i přes záchvat mrtvice, který ho upoutal na lůžko. Druhému ataku na Silvestra r. 1384 však podlehl. Pohřben byl v místě skonu, jeho hrob se však nezachoval, protože byl z příkazu kostnického koncilu roku 1428 exhumován a ostatky byly spáleny a vhozeny do řeky Swift.

Coby filosof stál Wycliffe ve sporu o universálie na pozicích extrémního realismu, z čehož plynuly logické důsledky pro jeho učení o eucharistii. S radikálním realismem se totiž neslučovala víra v přepodstatnění, v substanciální proměnu eucharistických způsob z chleba a vína na tělo a krev Kristovu. Wycliffe tvrdil, že přítomnost Krista v eucharistii je obrazná, symbolická či znaková, a na tomto základě rozvinul svojí remanenční teorii (z remanet = zůstává, myšleno substance chleba resp. vína i po konsekraci).

Základem jeho vlivu na pozdější reformní hnutí je jeho učení o vládě a milosti. Podle něj soudobá církevní hierarchie a mništvo nebyli pro svoji hříšnost hodni milosti. Církví budoucnosti je pro něj církev zbavená pozemských statků a vedená podle apoštolských vzorů, která může bez problémů stát pod ochranou světské moci. Základní autoritou pak není úřad, nýbrž Písmo - zde Wycliffe předjímá reformační princip sola scriptura. Z Wycliffova popudu byl také pořízen první překlad bible do angličtiny - tzv. Wycliffova bible.

Wycliffovo učení sehrálo důležitou úlohu v počátcích husitského hnutí. Povědomí o něm pronikalo do střední Evropy díky studentům, vracejícím se z anglických universit i díky čilejší kulturní výměně podnícené sňatkem Karlovy dcery Anny Lucemburské s Richardem II. r. 1382. Husovi, který rozvíjel zejména Wycliffovu eklesiologii, představil reformátorovy myšlenky Jeroným Pražský, který byl oddaným příznivcem Wycliffa. Učení se však ani v Praze nesetkalo s jednoznačným přijetím, o čemž svědčí zdejší odsouzení 45 vybraných sentencí v r. 1403 následované veřejným pálením Wycliffových spisů.

Jan Klípa