Jste zde

Dekret Quidam episcopi a úpadek kněžského sdružení Pacem in Terris

Kardinál Tomášek na sklonku 70. let začal v důvěrném kruhu přátel hovořit o tom, že Svatý otec je znepokojen činností sdružení Pacem in terris a že uvažuje o způsobu, jak proti němu zakročit.1 Na počátku března 1982 zahájilo všech pět československých biskupů svou prvou návštěvu ad limina apostolorum2 u Jana Pavla II. 8. března návštěva začala a nebylo náhodou, že právě v tento den seznámil prefekt Posvátné kongregace pro klérus kardinál Silvio Oddi veřejnost s textem, potvrzeným 6. března papežem. Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru, poté známé jako dekret Quidam episcopi.3 Ve stejný den byl dekret publikován ve vatikánském deníku L´ Osservatore Romano současně s rozsáhlejším nepodepsaným komentářem K identitě katolického kněžství.4 Diplomacie ustoupila vyšším zájmům a Vatikán se konečně odhodlal ke kroku, na který českoslovenští věřící čekali 11 let. Tento dekret zakazoval všechna kněžská sdružení zabývající se politickými cíli. Mimo jiné se v něm píše: ,,S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím zakázána kněžská sdružení, i když byla zřízena jen občanským způsobem, která přímo či nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok. Takováto sdružení ve skutečnosti působí roztržky a nesvornost v Božím lidu, a to jak mezi věřícími, tak i mezi kněžími ve vzájemných vztazích a v jejich stycích s vlastními biskupy, a tím nepochybně též odsunují do pozadí kněžské poslání a narušují církevní společenství. Tyto dvě složky, kněžské poslání a církevní společenství, jsou základními prvky kněžského života a služby."5

Dle výše zmíněného komentáře, jenž byl k dekretu vydán, vztahoval se zákaz na ta ,,hnutí nebo sdružení v řadách kléru, která se všeobecně představují pod pláštíkem cílů samo o sobě vznešených: láska k vlasti, péče o mír a povznesení utlačovaných. Taková sdružení (...) prakticky vytvářejí a prohlubují rozdělení v živém organismu církve. Obzvlášť tam, kde v jejich vnitřním uspořádání dochází až ke zřízení jakési ,protihierarchie‘. Často jim bývá svěřen monopol na to, co ještě zbývá z katolického tisku i jeho cenzura. Jsou známy případy, že takové týdeníky jsou prakticky zúženy na orgány těchto sdružení a ideologickou propagandu. Některé sdružení došlo tak daleko, že chce psát vodítka pro pastýřské listy, jež by měli biskupové předložit věřícím. Ani mír, který tato sdružení hlásají, není vždy mírem evangelia, který církev a kněz mohou a mají podporovat ze všech sil. Vedoucí těchto sdružení jsou často používáni, aby vytvářeli zejména v cizině i falešnou představu o místní církvi."6

,,Kdo aspoň trochu znal činnost SKD PIT v Československu, nemohl pochybovat o tom, že komentář k papežskému dekretu byl šit na jeho míru. Sdružení PIT rozdělilo církev, vnášelo neklid do jejího společenství, osobovalo si práva hierarchie, chtělo být jediným mluvčím církve, jemu byl svěřen monopol katolického tisku, Katolické noviny se staly jeho orgánem a hlasatelem do zbožného roucha zabalené státní ideologie."7 Několik dnů po vydání dekretu kardinál Oddi v rozhovoru pro La Reppublica již otevřeně uvedl první příklady takových sdružení. Vedle některých hnutí působících v Latinské Americe či USA jmenoval ještě jednu organizaci, a to SKD PIT, na jehož adresu poznamenal: (...) ,,Všichni víme, jakou neblahou činnost vyvíjí toto sdružení, které vtrhlo na církevní pole přímo brutálně."

Při následujících setkáních biskupů s papežem i představiteli Svatého stolce jim byl dekret předán s pokynem uplatnit jej v diecézích a předat kapitulním vikářům ve vakantních biskupstvích.

K dotvrzení jednoznačného vztažení dekretu na SKD a též na naléhání státních orgánů, jež naopak tvrdily, že se dekret sdružení netýká,8 se kardinál Tomášek obrátil na Posvátnou kongregaci pro klérus dopisem, v němž položil dvě otázky, totiž zda se dekret na SKD PIT vztahuje a zda současně povinnost biskupů-ordinářů prosazovat uplatnění dekretu je přenesena i na provizorní církevní úřady neobsazených diecézí (apoštolští administrátoři, kapitulní vikáři a generální vikáři). Prefekt kongregace Oddi odpověděl 18. března dvěma jednoznačnými Ano.9 Do roku 1982 neexistovalo jasné stanovisko Vatikánu ke sdružení, zřejmě i proto, že si uvědomoval složitost církevní poměrů v Československu, které nechtěl ještě dále komplikovat. Pokud se tedy Vatikán k takovému kroku odhodlal, přišla zřejmě ta historická chvíle, na kterou čekal.

Už dva dny po vydání dekretu Quidam episcopi odmítlo předsednictvo SKD PIT připustit, že by se dekret vztahoval i na jejich sdružení.10 Státní správa dokonce pohrozila: ,,Útoky proti Sdružení jsou vlastně útoky proti socialistickému zřízení v ČSSR." Mohlo být větší potvrzení oprávněnosti zákazu? Zároveň dala příslušná stranická a vládní místa příkaz oběma ministerstvům kultury zajistit konání všech dříve plánovaných akcí SKD PIT, zapojit teology z jeho řad, kteří zdůvodní, že dekret se sdružení nemůže týkat, sledovat mezi kněžími ohlasy na Prohlášení a ,,čelit negativním papežským názorům," neboť ,,pro klerikalismus není v ČSSR místa."11 Státní orgány rovněž zdůraznily, že ,,vydání zákazu na činnost PIT československý stát nepřipustí."12 19. března se delegace biskupů vracela do Prahy, ale v důsledku mlhy byli nuceni přistát na bratislavském letišti. Zde je už očekával ředitel Hrůza a na místě je varoval, aby o dekretu nehovořili a sdružení nebránili v činnosti. O několik dní poté se uskutečnily na českém i slovenském ministerstvu kultury individuální pohovory se všemi biskupy i kapitulními vikáři. Po ordinářích se zejména požadovalo vysvětlení, jak k vydání zákazu SKD PIT došlo a jaký postoj k němu zaujímají. Dle zápisů z těchto pohovorů proběhla některá jednání v napjaté atmosféře.

Ministru Klusákovi se nelíbily četné aktivity kardinála Tomáška, namířené proti sdružení. Kardinál na svou obhajobu řekl: ,,Máme právo přijímat direktivy od papeže a také je realizovat. Nejsme v Číně, kde kontakty s papežem jsou trestné."13 Na otázku, jak bude uplatňovat dodržování Prohlášení, kardinál odpověděl: ,,Pokud jde o kněze v terénu, je to ponecháno na nich, na jejich svědomí." Na závěr ministr ,,znovu potvrdil, že SKD PIT má plnou morální i politickou podporu a ochranu státu... Zdůraznil, že ,,bude-li on (kardinál) i kdokoliv další pokračovat v této praxi, to znamená vyvolávání konfliktů mezi církví a státem, příjme stát potřebná opatření."14

Postoje biskupů a ordinářů k dekretu byly značně diferencované. V průběhu jednání ministra s biskupem Josefem Vranou se opětovně projevila Vranova dlouholetá averze ke kardinálu Tomáškovi. Vrana doporučil Klusákovi, aby státní orgány svolaly poradu ordinářů na federální úrovni, na které by se usneslo ,,odmítnout názory Tomáška a Gábriše a potvrdit oprávněnost další činnosti SKD." Vrana dále navrhl vysvětlit Římu, ,,co pro církev může znamenat neústupnost Vatikánu." Hlavní překážku ,,pro další projednání důležitých církevních otázek se státem vidí v Tomáškovi. Charakterizuje ho jako sveřepého, nepřístupného diskusi, který všude rozhoduje sám. Vrana je přesvědčen, že Tomáškova činnost by měla být omezena minimálně jmenováním pomocného biskupa."

Brněnský kapitulní vikář Ludvík Horký souhlasil s tím, že ,,SKD se stalo záminkou k vyvolání politických nepokojů mezi římskokatolickou církví a ČSSR." K práci některých představitelů SKD PIT měl výhrady pro jejich ,,nemorální způsob života a touhu po slávě prostřednictvím SKD" (po zákazu ze sdružení na rozdíl od mnoha jiných vystoupil). Avšak i on doporučil v rozhovoru s ministrem ,,eliminovat činnost kardinála Tomáška, který pro své stáří a nemoc posuzuje věci subjektivně, nereálně a neuvědomuje si, jaké negativní důsledky pro celou církev by měl případný konflikt se státem."15

Josef Hendrich, kapitulní vikář litoměřický, doporučil ,,vhodně se distancovat od Tomáška" a sám údajně neměl, jakožto předseda SKD PIT ČSR, ,,strach z případných sankcí Vatikánu vůči své osobě."16 Královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš, jeden ze značně servilních ordinářů, navrhl svolat, podobně jako Vrana, k podpoře činnosti PIT společnou poradu ordinářů ČSSR. Je totiž přesvědčen, že na ,,takovém fóru dojde k převaze pozitivních stanovisek biskupů (Vrana, Feranec, Pásztor) i kapitulních vikářů." Nakonec obvinil kardinála Tomáška, že ,,vědomě podporuje tajného biskupa Otčenáška." Toto bylo Jonášovo nejcitlivější místo, protože Otčenášek byl Piem XII. řádně ustanoveným královéhradeckým biskupem, i když tajně vysvěceným, a Jonáš řídil neoprávněně, v rozporu s církevním právem, diecézi s nuceně uprázdněným biskupským stolcem."17

Pokud jde o slovenské ordináře a jejich postoj k dekretu, biskup-apoštolský administrátor trnavské arcidiecéze Július Gábriš stejně jako kardinál Tomášek dekret jednoznačně prosazoval a také on byl značně šikanován státními orgány. Některá opatření proti jeho osobě, jež se zvažovala, se svou povahou vracela až do 50. let. Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury SSR vyhrožoval: ,,Pakliže biskup Gábriš spolu s kardinálem Tomáškem budou usilovat o realizaci současných stanovisek Vatikánu vůči ČSSR a SKD PIT, což je velmi pravděpodobné, nevyhnutelně vyvolají politický konflikt se státem. Pokud by došlo k takovému vývoji, bude potřebné zvážit politickou vhodnost pro ustanovení státního zmocněnce na Arcibiskupský úřad v Trnavě." Gábrišův názor sdílel ze slovenských ordinářů už jen spišský kapitulní vikář Štefan Garaj, jehož komunisté marně přesvědčovali, aby podpořil sdružení. Naopak se velmi kriticky vyjadřoval vůči těm členům Sboru ordinářů Slovenska, kteří zastávali opačné stanovisko.18 Velice vstřícný k SKD byl biskup Jozef Feranec, předseda ZOS, o něco málo zdrženlivější byl biskup Ján Pásztor. První z jmenovaných podpořil stanovisko vedení SKD PIT SSR o tom, že sdružení nevyvíjí ,,politickou a rozkolnickou činnost" mezi duchovenstvem a poslal jej oficiální poštou do Vatikánu. Bezpečnostní orgány Ferance sledovaly a současně oceňovaly jeho ,,prozíravost a nedůvěru vůči kardinálu Tomáškovi." V souvislosti se svou prorežimní orientací byl Feranec velmi ostře kritizován např. představiteli církevní emigrace, a to zvláště ze strany arcibiskupa Jozefa Tomka a hlasatele Rádia Svobodná Evropa (RSE) Antona Hlinky.19 Jednoznačně ve prospěch ,,pokračující aktivní práce v SKD PIT" se vyslovovali kapitulní vikáři Štefan Onderko a Zoltán Jozef Belák.

Většina slovenských ordinářů se tedy přiklonila k další existenci organizace, což také dokládá jejich společné prohlášení: ,,Kněží, kteří patří ke kněžskému sdružení PIT, (...) jsou velkým povzbuzením a prospěchem sv. Matce Církvi, věřícímu lidu i vlasti... Neexistuje žádný důvod pro pochybnosti o pravo­věrnosti kněží, kteří pracují ve sdružení..."20

U nižšího duchovenstva byly též postoje k dekretu a SKD diferencované. Jen část, a to čím dál menší, projevovala ochotu aktivně se ve sdružení angažovat. Tento proces měl logické zdůvodnění, poněvadž autorita papeže, zcela jednoznačně vystupujícího proti SKD, byla nezpochybnitelná.21 Navíc kardinál Tomášek a biskup Gábriš se po vydání dekretu obrátili na státní moc s požadavkem na likvidaci Pacem in terris. Jejich žádosti samozřejmě vyhověno nebylo, avšak postavení ,,vlasteneckých kněží" i nadále postupně sláblo. Za této situace zorganizovala Státní bezpečnost proti vzdorujícím duchovním nevídanou nátlakovou kampaň, která neměla od 50. let obdoby. Měla v úmyslu vydíráním a hrozbami udržet jednotu organizace. Největšímu tlaku byli vystaveni mladí kněží, kterým bylo vyhrožováno, že jim bude odebrán souhlas s výkonem duchovenské činnosti a že nastoupí ,,do výroby". Ale komunisté se nerozpakovali vyhrožovat ani kardinálu Tomáškovi. V projevu Karla Hrůzy k třiaosmdesátiletému primasi českému mj. zaznělo i toto: ,,Nechme těch intrik, není to prospěšné, a nezapříčiňme to, aby se dělnická třída rozmáchla."22 Po zbytek projevu se jako červená nit proplétala jednoznačná varování... Ministr kultury Klusák na kardinála zaútočil takto: ,,Pacem in terris nerozbijete, (...) může to pro Vás a církev dopadnout velmi nedobře. I vy osobně můžete v historii skončit hůře než Beran..."23 SKD Pacem in terris se tak po vydání dekretu stalo rozbuškou mnohem většího dění, než by si státní a stranické orgány přály, přičemž nyní už nešly věci jen dle jejich diktátu. Jak je rovněž patrno, bylo Klusákovo hodnocení osudu a historického významu kardinála Josefa Berana velmi krátkozraké.24 Na Slovensku např. kolovaly nelegální letáky vyzývající k půstu a modlitbám, aby se všichni duchovní podřídili rozhodnutí papeže.25

Představitelům sdružení bylo však lhostejné, jak se Hrůza, Klusák a další chovají ke kardinálovi i všem těm, kteří měli odvahu nekolaborovat. Ovšem jejich postoj nezůstal u lhostejnosti, oni těmto pánům vytrvale na pravidelných zasedáních tleskali, blahopřáli k narozeninám... A stále obhajovali neobhajitelné. Míra jejich zatvrzelosti byla neskutečná. Vedení SKD PIT i nadále tvrdilo, že Prohlášení kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru se na jejich sdružení nevztahuje, že se jedná o omyl zaviněný špatnými informacemi danými Vatikánu, přestože jej kardinál Tomášek podrobně informoval ve svém dopise z června 1982, kde mj. napsal: ,,Prohlášení bylo vydáno z iniciativy Svatého otce, a to pro celou církev a jeho autoritou bylo schváleno a promulgováno. Proto nelze říci, že Vatikánu chyběla informovanost. Opakuji: Toto prohlášení není nějaké běžné prohlášení pro klérus v řadě jiných prohlášení, ale je zde přímá iniciativa Svatého otce, který za svého kněžského života vícekrát navštívil různé oblasti světa, zvláště jako arcibiskup, a všude sledoval nejen život církve, ale i život kněží. A kromě toho nám může být zcela jasné, že jako náš víceletý soused v Krakově měl k tomu zvláštní příležitost, aby v tomto směru získal informace i o nás."26

Federální předseda sdružení a olomoucký generální vikář Antonín Veselý pak na zasedání předsednictva federálního výboru v září 1982 mj. řekl: ,,Od března, kdy vyšel známý dekret kongregace (...), od té doby setkávám se u našich spolubratří s otázkou, jak je to se Sdružením. Tehdy zahraniční rozhlas vytušil příležitost, které využil proti nám... Z úst olomouckého biskupa jsme ale slyšeli ,,Scházejte se klidně dál!" (...) Slovenští ordináři sešli se před několika týdny a všichni svorně a jednomyslně přijali stanovisko, že SKD uznávají a v jeho činnosti mu nechtějí nijak bránit... Mnohokrát na našich shromážděních jsme vysvětlovali naši činnost a naše cíle. Ukazovali jsme, že ideová koncepce Sdružení přímo vyvěrá z dokumentů II. vat. koncilu, že chceme vždy stát na půdě církve, ale chceme také našim věřícím napomáhat ve všech ušlechtilých snahách, i když se jedná o oblasti mimocírkevní... Prezident republiky, místopředseda federální vlády Matej Lúčan (...), státní správa na všech stupních vysoce ocenili naši práci, kterou my kněží děláme jako občané státu především v mírové oblasti. 17. září sejde se v Litoměřicích sbor českých ordinářů. Jsem přesvědčen, že z tohoto zasedání zazní totéž, co zaznělo z porady slovenských ordinářů. Ono ,,ano" pro naše Sdružení a tím budou mít jasno i ti, kteří se stále ptají, jak je to s Pacem in terris. 30 let mírové práce katolického duchovenstva mohlo za tu dobu všechny přesvědčit, že chceme být dobrými kněžími... Sešli jsme se, abychom dobře připravili naše další letošní akce."27

Jeho nástupce ve funkci federálního předsedy SKD PIT a rovněž olomoucký generální vikář František Vymětal, který byl zároveň poslancem ČNR, dokonce na její schůzi obhajoval SKD PIT s tím, že myšlenka zakázat tuto organizaci patrně pochází od samotného amerického prezidenta: ,,V minulém roce tato naše angažovanost, kterou konáme v našem sdružení, byla vystavena tlaku některých církevních míst s jasným úmyslem činnost sdružení v tomto směru zastavit a když ne zastavit, tak alespoň utlumit. Bylo to snad na přímý zásah amerického prezidenta (Ronalda Reagana, pozn. aut.), který požádal hlavu katolické církve (Jana Pavla II., pozn. aut.), aby všechna tato sdružení v jejím středu byla zakázána. Ale výsledek byl opačný, než se čekalo. Sdružení tento tlak neuškodil, naopak je více sjednotil, potvrdil jeho správnost a oprávněnost a tak rozšířil znalost o něm i tam, kde ji před tím neměli. Mír je pro nás tak velkou hodnotou, že jsme za něj ochotni i přinášet oběti."28

Oprávněnost své existence vedení SKD také dokazovalo na stránkách Katolických novin, jediného periodika, určeného katolické veřejnosti. Tyto noviny byly sdružením po celou dobu jeho existence systematicky zneužívány a kardinál Tomášek na to velmi často důrazně upozorňoval, ovšem bezvýsledně. Rozhodl se tedy pro rázný postup a udělil v červenci 1982 důtku vedení PIT za hrubý přestupek proti církevní kázni a v září pak sdružení zakázal posílat zprávy o činnosti do Katolických novin. Na tuto skutečnost současně upozornil i šéfredaktora novin Františka Hochmanna. Ovšem opět se nic nezměnilo a v říjnu se v novinách dokonce objevilo plné znění projevu ministra kultury Klusáka, který pronesl na zasedání rozšířeného výboru federálního SKD PIT. V tomto projevu mj. zaznělo, že jednání s Vatikánem budou pokračovat, ,,pokud nebudou dotčeny zájmy státu a napadáni jeho občané - členové SKD."29 Po tomto excesu kardinál ztratil trpělivost, odvolal církevního cenzora kanovníka Jana Lebedu a současně novinám odebral církevní schválení.30 I po tomto kroku zůstalo vše při starém. Zprávy ze schůzí a informace o dalších ,,aktivitách" sdružení stále zaplňovaly podstatnou část tohoto periodika.31

Nekompromisní postoj vůči slovenské verzi tohoto periodika v této souvislosti zaujal aktivista tajné církve František Mikloško, který se po sametové revoluci stal předsedou Slovenské národní rady. Podobně jako Tomášek se také on písemně obrátil na šéfredaktora Ladislava Beláse se žádostí, aby se přestaly uveřejňovat články o činnosti SKD PIT. V opačném případě, jak je rovněž uvedeno v dopise, jej bude žalovat, poněvadž se šéfredaktor dostává do konfliktu s církevním právem. Belás na dopis věcně nereagoval a Mikloško tedy podal žalobu, a to nejprve na trnavský a posléze na nitranský církevní soud. A když ten ji jakožto ,,nepodloženou a neoprávněnou" zamítl, Mikloško se ještě rozhodl obrátit se na nejvyšší církevní soud Svatého stolce, Svatou rotu římskou. Tento orgán případ postoupil Kongregaci pro klérus, jež poslala Katolíckym novinám napomenutí Svatého stolce. Ovšem obsah ,,neposlušného" periodika se samozřejmě nikterak nezměnil.32 Nebyl vskutku sebemenší důvod, jelikož na rozdíl od českých zemí neprotestoval ani přední ordinář, ba naopak. Biskup Feranec v otevřeném dopise plně rehabilitoval jak Katolícke noviny, tak i jejich šéfredaktora a současně v něm vyjádřil spokojenost s jejich úrovní a významem pro věřící.33

StB začala dělat vše proto, aby sdružení po těžkém zásahu ,,resuscitovala". Navštěvovala jednotlivé duchovní, zejména mladé a usilovala prostřednictvím hrozeb i slibů (např. státní příspěvek na opravu církevních objektů apod.) získat je pro SKD PIT. Plánovala a organizovala okresní a krajské schůze, na nichž museli v přítomnosti církevních tajemníků jednotliví kněží zaujímat stanovisko ke sdružení. Kromě toho také došlo i k výslechům některých duchovních.

Ovšem sebevětší úsilí státních orgánů a vedení SKD o zachování předešlého vlivu sdružení se míjelo účinkem, jelikož existovalo obecné povědomí o dekretu. Tento fakt byl přes veškerou mocenskou manipulaci determinující. SKD se postupně ocitalo ve fázi agónie, již jen živořilo. ,,Listopadového (1982) zasedání Ústředního výboru SKD PIT ČSR se zúčastnila jen polovina pozvaných. Z ordinářů přišel pouze královéhradecký Jonáš. Útěchou přítomným bylo, že dosud vystoupil ze sdružení málokdo, i když aktivita členské základny rapidně klesá, prudce narostla skupina vyčkávajících, kteří se akcí SKD nezúčastňují."34 Státní bezpečnost v září 1983 konstatovala: ,,Pacem in terris se v podstatě rozpadá, 70 % členů je starších šedesáti let, členem není žádný duchovní mladší třiceti let, od roku 1980 do sdružení vstoupilo 18 duchovních."35*

Ano, zejména mladí kněží i bohoslovci měli ke sdružení po značnou část jeho existence vskutku negativní postoj.36 Morální tlak na členy sdružení rovněž vynakládali duchovní, kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti37 (bylo jich podstatně více než aktivních členů PIT) i laici, ale marně. Obavy značné části kněží činných v pastoraci z perzekuce a možných neblahých následků pro církev současně s vytrvalou pomocí státní správy zachránily sdružení před rozpadem ještě před pádem komunismu. Zaktivizovat jeho členskou základnu se ale přes veškeré sliby, zvýhodňování členů i hrozby již nepodařilo.38 Zřetelnou činnost organizace vyvíjela už jen na svých vyšších úrovních.

(pokračování z předchozího čísla Getseman)

1Jeden z jeho přátel, Václav Vaško, v této souvislosti vypověděl: ,,Krátce poté, co se kardinál Tomášek vrátil po intronizaci Jana Pavla II. z Říma, jsem ho navštívil. Neskrýval radost, že papežem se stal Slovan, jeho osobní přítel... Zeptal jsem se: ,Nedalo by se nyní konečně něco udělat s kolaboranty v kněžském sdružení Pacem in terris?‘ ,Totéž se mě zeptal Svatý otec,‘ odpověděl pan arcibiskup a pokračoval: ,Popravdě jsem mu řekl, že, přestože o tom uvažuji od založení Sdružení, nevím, co s tím.‘ Na to mi Svatý otec řekl: ,Něco vymyslíme.‘" HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Generál bez vojska. In: Kardinál Tomášek, s. 93.

2,,K prahům apoštolů" = kanonická návštěva papeže, kterou mají vykonat každých pět let biskupové určité země a podat zprávu o stavu církve ve svých diecézích.

3Podle prvých slov textu ,,Někteří biskupové".

4Cf. CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 170.

5ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 118.

6ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 87-88.

7VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

8Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 64.

9Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, schůze (bod 10) z 29. 4. 1982, Odpověď prefekta Kongregace pro klérus kardinála Oddiho kardinálu Tomáškovi, která zakazuje Pacem in terris.

10Na rozšířené zasedání předsednictva dorazil i ředitel SPVC ÚPV ČSSR Karel Hrůza. Zjevně překvapeným funkcionářům sdělil, že mají plnou podporu státní správy. Stát dle něj neustoupí a současně je vyzval k pokračování v činnosti.

11VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

12Státní orgány konstatovaly, že dekret ,,sleduje utužení pošramocené autority papeže, především pak likvidaci těch kněžských hnutí, která jsou z vlasteneckých, politických, sociálních a často i teologických pozic v nesouladu s proimperialistickým (i proamerickým) kurzem vatikánské diplomacie, realizované současným papežem." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, K prohlášení vatikánské kongregace pro klérus ,,o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kněžím," 1982.

13,,Tomáškův až nesmiřitelný odpor proti sdružení Pacem in terris, a to od samého ustavení v roce 1971, byl motivován i jinak, než že jej nejvyšší církevní autorita zakázala. Znal představitele Sdružení, znal jejich touhu po moci a prebendách, věděl o denunciantství některých z nich. Na každém kroku pociťoval, jak mu ztěžují práci, jak chtějí řídit církev a vnutit jemu a ostatním biskupům a ordinářům úlohu pasivních přisluhovačů režimu. Nesdílel ani jejich demagogickou ,mírovou‘ rétoriku." HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Zákaz sdružení Pacem in terris. In: Kardinál Tomášek, s. 102.

14VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

15Cf. ibid.

16Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Informace o rozhovorech ministra kultury ČSR s. Klusáka s biskupy a kapitulními vikáři ŘKC ČSR (V dokumentu se nenachází informace o rozhovoru s Josefem Kavalem, kapitulním vikářem českobudějovickým), 1982. V jiném materiálu je však uvedeno, že ,,kapitulní vikář Kavale projevil zřejmé známky poslušnosti vůči Tomáškovi, tak i Vatikánu. Dekret se rozhodl směrem ke své osobě plně respektovat, trestat však nikoho nebude." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Současná situace v SKD PIT (březen - listopad 1982), 1982.

17VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-01].

18BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 118-119. V průběhu přijetí u předsedy Východoslovenského KNV dne 6. 12. 1982, když zástupci státní správy sondovali postoje ordinářů k SKD PIT, Š. Garaj prohlásil, že ,,uznává platnost Prohlášení kongregace, že ZOS nemá kompetenci rozhodovat o jeho platnosti a že ve světě zbrojí dva tábory. Prohlásil, že on je pro mír, ale další činnost duchovních je věcí osobního svědomí každého duchovního. Ordinář Garaj jako jediný na Slovensku četl Prohlášení na rekolekcích svého duchovenstva a pozitivně jej komentoval v D. Smokovci, kde napadnul ZOS a biskupa Ferance." Ibid., s. 119.

19 Feranec se této kritice bránil a ,,zaslal Tomkovi dopis, v němž jej a církevní emigraci viní z toho, že napjatá situace mezi ČSSR a Vatikánem je zapříčiněna nežádoucí politickou činností emigrace a jejich spojenců v RSE." Ibid., s. 119-120.

20 HLINKA, Anton, op. cit., s. 144.

21 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 120.

22 CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 176.

23 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Informace o rozhovoru ministra kultury ČSR s. M. Klusáka s arcibiskupem pražským - kardinálem Františkem Tomáškem, 11. 11. 1982.

24 SVOBODA, Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965-1989), s. 143.

25 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 64.

26 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Dopis Františka kardinála Tomáška SKD PIT ČSSR, 18. 6. 1982.

27 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, Projev předsedy SKD PIT ČSSR preláta Antonína Veselého na zasedání předsednictva federálního výboru v Dolném Smokovci, 7. 9. 1982.

28 Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna [online]. Dostupné z http://www.psp.cz/ cgi-bin/win/archiv2/1981cnr/stenprot/008schuz/s008010.htm [cit. 2008-06-11].

29 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-03].

30 Vedení novin ovšem několik let odebrání církevního souhlasu nerespektovalo a až do roku 1985 se informace, že vycházejí s církevním schválením, v tiráži objevovala, přestože kardinál Tomášek opakovaně s rozhořčením redakci upozorňoval, že jde o vědomou nepravdu.

31 Neprotestoval jen kardinál. Např. čtenáři Katolických novin v roce 1984, při oznámení úmrtí a publikování fotografie sovětského vůdce Jurije Andropova, vraceli výstřižky s jeho portrétem zpět redakci. Prorežimním vedením bratislavské teologické fakulty to bylo kvalifikováno jako ,,postoj těžko pochopitelný - vyjadřuje se jím negativní postoj k celosvětovým událostem a jednostranný tendenční protisocialistický postoj." Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 21.

32 Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 158.

33 V této souvislosti je vhodné se krátce zmínit o otázce přístupu řadových věřících ke zmíněné tiskovině. Faktem je, že nezanedbatelná část věřících Katolické noviny kupovala i četla. Na základě archivního výzkumu i osobních svědectví jsem ale dospěl k názoru, že převážná většina katolíků nebyla s obsahovou náplní tohoto periodika spokojena. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o jediné katolické periodikum přístupné širší veřejnosti, na rozdíl od Duchovního pastýře či samizdatových a exilových tiskovin, byly tyto noviny věřícími navzdory mnoha výhradám čteny. Závěrem je možno konstatovat, že již v průběhu druhé poloviny 80. let se úroveň KN začala postupně zvyšovat, což se např. projevilo větší frekvencí zpráv ze zahraničí či relativně kvalitně napsanými náboženskými fejetony. Vzhledem k těmto skutečnostem se okruh čtenářů začal pozvolna rozšiřovat.

34 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-03].

35 Archiv Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní bezpečnosti, i. j. 792.

* Zde vynecháváme podrobné demografické tabulky demonstrující vývoj věkové struktury SKD PiT. Pozn. redakce.

36 Existovaly však i výjimky. Zřejmě nejagilnějším členem SKD PIT z řad mladých kněží byl současný příbramský farář P. Pavel Dvořák (narozen 1951). Do sdružení vstoupil ihned po vysvěcení (v litoměřickém kněžském semináři byl vzhledem ke kladnému postoji k SKD přezdíván ,,generálem bez vojska") a velmi brzy zastával přední funkce (např. člen českého i federálního výboru sdružení, člen ústřední rady České katolické charity). Dle kádrového posudku církevního sekretariátu se ,,jedná o mladého pozitivního duchovního, který ochotně spolupracuje se státní správou v duchu státní církevní politiky, velmi ctižádostivého, avšak ovladatelného." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Charakteristika kandidátů předsednictva severomoravského krajského výboru, nedatováno. Dvořák se také velmi brzy (1975) stal spolupracovníkem StB (krycí jméno Vyškovský). Archiv Ministerstva vnitra České republiky, sbírka registračních protokolů, zápis k r. č. 18204 Ostrava. Na Slovensku aktivně působil v SKD PIT P. ThDr. Pavol Čech (narozen 1943), v současnosti farář v Hažíně (okres Michalovce). Stal se zakládajícím členem sdružení, v němž mj. vykonával funkce člena federálního výboru i jeho tiskové komise a současně tajemníka východoslovenského krajského výboru. V letech 1981-1990 zastával post tajemníka Biskupského úřadu v Košicích. V souvislosti s nástupem do vyšších funkcí byla zahájena jeho spolupráce s StB, kde od r. 1975 působil jako agent s krycím jménem Pavel (správa StB Košice, r. č. 10410). Po roce 1989 mj. několik let přednášel církevní dějiny na prešovské řeckokatolické teologické fakultě. Cf. Lexikón katolíckych kňazských osobností Slovenska. Bratislava: LÚČ 2000, s. 203; Ústav pamäti národa [online]. Dostupné z http://www.upn.gov.sk/regpro/zobraz.php?typ=kraj&kniha=8& strana=60&zaznam=4972 [cit. 19.06.2008].

37 Odpor vůči SKD PIT ze strany skryté církve byl samozřejmostí, poněvadž celé její působení souviselo s odporem vůči poměrům, jež v podmínkách komunistického režimu existovaly, a sdružení bylo součástí těchto poměrů. Např. tajný biskup J. Ch. Korec na adresu členů PIT prohlásil: ,,Je to nejhorší pohoršení, které dala část kněží na Slovensku věřícím a Církvi za dlouhá staletí - neuposlechnout výslovný příkaz Církve a nástupce sv. Petra" (dekret Quidam episcopi, pozn. aut.). KOREC, Ján Chryzostom. Od barbarskej noci. Na slobode. Bratislava: LÚČ 2005, s. 355.

38 Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-04]. Např. v průběhu 1. poloviny 80. let byla mnoha členům sdružení církevními sekretariáty udělena mimořádná finanční odměna, a to od tří do šesti tisíc Kčs. Ovšem organizátoři korupce si počínali korupčně sami a na federálním církevním sekretariátě putovalo část odměn do jejich kapes. Když to vyšlo najevo, byl v r. 1983 donucen k rezignaci jeho dlouholetý ředitel Karel Hrůza.