Misionáři v Čechách

Rozhovor s Mariuszem Robakem

V českých katolických kostelích slouží mnoho polských kněží. Jak se sem vlastně dostali? Z popudu české církve? Z popudu Vatikánu? Komu podléhají a zůstanou zde napořád? Kolik jich v současné době v České republice působí? Na tyto a další otázky jsme se zeptali polského kněze ThMgr. Mariusze Robaka, MSF, který působí v jedné podkrkonošské farnosti.

Jak se stalo, že jste se ocitl v Čechách?

Působil jsem na polském poutním místě Klášterní Hora. Tam jsem měl na starosti příslušné farnosti, dělal jsem exercicie v různých okolních farnostech. Zastupoval jsem zde faráře, který odjel na misie do Běloruska. A tam jsem si uvědomil, že jsem taky misionář. Tak jsem napsal žádost na misie, jmenoval jsem země Německo, Rakousko, Čechy. Po dvou týdnech jsem se sešel s představeným, který mi řekl, že největší potřeba je pracovat v Čechách, že Čechy potřebují kněze a konkrétně ve Vrchlabí. Dva roky jsem zde pak pracoval jako kaplan. Pochopil jsem, že být misionářem je výzva pro mě, že je to moje služba Bohu a lidem.

Když se řekne „misionář", vyvolává to různé konotace... někdy i neoprávněné, plynoucí z neznalosti. Jak rozumíte svému poslání?

V církvi nejsou dokonalí lidé. Byly zde křížové výpravy, udělalo se mnoho chyb. Na druhou stranu je třeba vidět ale také mnoho dobra, které církev vykonala, jaký veliký přínos měla. Kolika lidem církev dala např. vzdělání a to už od středověku. (V oblasti, ze které pocházím, je mimochodem Lublin, největší katolická univerzita). Kolik práce udělala a stále dělá v sociální oblasti, a tak dál. Církev předává základní hodnoty jako je úcta k rodičům, úcta k životu, úcta mezi lidmi. Snaží se připravit lidské srdce pro hledání a vidění Boha, snaží se rozlišit hranici mezi dobrem a zlem. 

Když jsem přišel do Čech, do Vrchlabí, bylo mi 31. Hned po třítýdenním kurzu češtiny v Hradci jsem jel s třemi vrchlabskými kluky (měli přezdívky Tarzan, Tekumzek, Sokol) do Kolína nad Rýnem na celosvětové setkání mládeže. Oni jeli na kole, já řídil auto. Spali na horách, já v autě, pak noclehy střídavě v Německu na faře, v Německu v hotelu, pak u pastoračního asistenta v Děčíně kousek od německých hranic. V Německu jsme se hledali, myslím, že to bylo Baden Baden, nemohli jsme se domluvit, kde se sejdeme, snažili jsme se domluvit německo-česko-polsky.

Jinak ten první rok byl tady pro mě hrozně těžký. Z Polska jsem přišel z působiště na poutním místě, kde bylo vždy opravdu hodně lidí. Tady jich v kostele bylo pár, úplně jiný lidi, jiná mentalita, nezájem. Myslel jsem, že po měsíci půjdu pryč. Nicméně právě v onom roce 2007, právě když jsem symbolicky měl Kristova léta, jsem hrál ve Vrchlabí ve hře Křížová cesta, což byl ekumenický projekt s husity a evangelíky, postavu Ježíše. Husitský farář mi řekl: kdo jiný by měl hrát toho Ježíše, když ne ty. To hraní Ježíše byl pro mě nejsilnější zážitek v životě, hned po svěcení. Dnes jsem v Čechách pátým rokem.

A smysl mého poslání? Dnes je tolik lidí, kteří nevědí, jak žít... Člověku se dnes nabízí mnoho atraktivních odpovědí na tuto otázku, ale já tvrdím, že nabídka křesťanství je ještě atraktivnější, že církev má co nabídnout.

Jaký máte názor na pouliční evangelizaci?

Nevím úplně přesně, jaké pouliční evangelizace máte na mysli, avšak obecně je vždy třeba, aby takové akce byly vždy řádně připraveny, aby ti lidé byli připraveni jak z hlediska biblického, tak hudby. Aby to bylo pro ty posluchače příjemné, aby to nebylo nucené. Nemůžou se chovat jako svědkové Jehovovi, kteří chodí po domech a ty lidi nutí, to je špatně. Je třeba, aby to bylo otevřené, aby svou podstatou dobrá a hodnotná nabídka mohla lidi oslovit.

Jinak si myslím, že občas vůbec není od věci, a zvlášť v tomto světě, vyjít z toho kostela ven... V tom případě je nutné, aby lidé, v tom místě, kde se to má uskutečnit, byli dopředu informováni, o co půjde - tedy normálně vyvěsit plakáty kde a kdy to bude, o co půjde, proč se to dělá a kdo jsou lidé, které uvidí. Reakce těch lidí pak bude při samotné akci zřejmě různá: někdo to bude kvitovat s povděkem, někdo se bude jen tak zpovzdálí dívat a pozorovat a někdo to vůbec nepochopí a bude se smát.

Co si myslíte, že evangelium může nabídnout současným lidem? Je to v překladu dobrá či radostná zpráva. V čem je podstata té radosti? Proč by ji lidé měli slyšet?

Evangelium současným lidem nabízí alternativu k dnešnímu materiálnímu a uspěchanému způsobu života; nabízí štěstí, svobodu, hodnoty, poznání, že člověk sám má větší cenu než jeho peníze. Evangelium, staré dva tisíce let, přesahuje svým věčně živým poselstvím celé epochy, doby našich životů, a ten celý čas je aktuální a nepomíjivé. Svět se mění, lidé se mění, ale evangelium má co nabídnout stále. A to možná o to více dnes, kdy je shon, kdy se všichni zaměřujeme na pomíjivé hodnoty, kdy jde péče o naši duchovní stránku často stranou, kdy ve svém osobním, rodinném či společenském životě tolik postrádáme a tolik potřebujeme univerzální lidské hodnoty jako je pravda, spravedlnost, láska...

V evangeliu je klíč, jak ku prospěchu užívat materiální statky a jak žít, aby nás to vedlo k radosti a naplnění. Evangelium je manuál k životu. K životu nikoli zakřiknutému, ale k plnému životu z víry. Lidé by o tomto měli vědět... měli by vědět, že je zde jistý „osobní důvěrník" jménem Bůh, který jim nabízí pokoj, spočinutí a radost.

Zkratka „MSF" za vaším jménem znamená „Misionář svaté rodiny". Jak a z čeho vlastně vznikla?

Tato zkratka souvisí s prací naší kongregace, rozumějte novodobého řádu. Zaměřujeme se na tři oblasti: v Polsku na rodiny a mládež, v cizině na misie. Název souvisí také s dílem našeho zakladatele Francouze Jana Berthiera. V roce 2001 jsem o tom na Univerzitě Adama Mickiewitze v Poznani napsal diplomku (Následování svaté rodiny na základě knih Jana Berthiera). Kongregaci Berthier založil roku 1895.

V jeho době byla ve Francii a také v dalších evropských zemích krize rodiny. Na tu skutečnost tenkrát upozornil i papež Lev XIII., který k tomu napsal několik významných apoštolských listů a breve (Novum argumentum, Neminem fugit, Quum nuper).

Francie byla sekularizovaná, byla zde chudoba a přišel také mor. Bylo jasné, že právě na té nejběžnější rovině, tedy v oblasti rodin, je třeba duchovní služby a pomoci. Kněží bylo nicméně málo a za studium na kněze se tenkrát platilo. Jan Berthier se sešel se Lvem XIII. a dohodli se na založení kongregace, jejímž smyslem a náplní bylo tyto problémy řešit. Prvními členy kongregace byli mladí francouzští kluci, kteří chtěli vstoupit do semináře a neměli na to peníze.

Dnes je „krize rodiny" často zmiňovaným pojmem. Náplň práce vaší kongregace je tedy velice moderní a aktuální. V čem vidíte hlavní problém současných rodin a jaké řešení navrhujete?

Dnešní rodina má mnoho problémů; ohrožením je „duch doby", o kterém jsem mluvil před chvílí: to, že člověk potřebuje stále více materiálních věcí, aby se lépe cítil; čím lepší má člověk barák nebo auto, tím lépe se cítí. Dnes je to nastaveno tak, že ne jaký jsi, ale co máš; podle toho se posuzuje druhý člověk. Dalším ohrožením je to, že se tvrdí, že je správné, aby si člověk jenom užíval, že jeho život nemá mít vůbec žádná omezení, což je špatně pojatá svoboda i demokracie. A tak dál.

Podstatou problému rodin je výchova v rodině, vztahy mezi rodiči a dětmi, když rodiče nemluví s dětmi, nemají na ně čas, tak pak děti hledají někoho jiného, různé způsoby, jak získat lásku. Jedná se o to, že nikdo rodiče nezastoupí, žádná škola, žádná sociální ani církevní instituce, nikdo nezastoupí roli rodičů.

Tak jako jsou muž a žena hodnotou pro rodinu, tak oni sami potřebují hodnoty pro svůj život mezi sebou, aby byli šťastni. Muž musí ekonomicky zajistit, aby rodina mohla fungovat, úkolem ženy je tvořit atmosféru rodiny, vnést do ní lásku, otevřenost, upřímnost a srdečnost, předávat teplo, které má ze své přirozenosti. Nastavit ten model tak, aby se doplňovali. Je třeba, aby muž a žena žili v pravdě sami před sebou.

Opravdovost je velmi důležitá, je třeba, aby se v každé situaci snažili najít porozumění, řešit společně problémy. V dnešní době však mnoho manželů nechce nebo neumí problémy mezi sebou řešit, a proto se dnes polovina manželství rozvádí. Hledají řešení v rozvodu, protože nedokážou najít společné řešení třeba ve výchově dětí. Oba byli jinak vychováni, ale rozvod je nesmysl, protože nic neřeší, akorát jsou jím poraněny děti.

Josef, Maria a Ježíš byli rodinou, byť v jistém smyslu samozřejmě velmi netypickou, která může být svým způsobem příkladem pro dnešní dobu v tom, že každý z nich si byl plně vědom svého poslání a dokonale ho vyplnil. Dokázali to díky tomu, že se otevřeli Bohu a nechali se Jím vést.

Když porovnáte dnešní polskou a českou rodinu, dnešní polskou a českou mládež, v čem se liší, shodují, jejich plusy a mínusy?

Polská rodina je tradiční, jedná se o klasický model, opírá se o křesťanské hodnoty. Všichni jsou pokřtěni, všichni patří do církve. Je zde osobní modlitba, společná modlitba v rodině. To, co je pro rodinu nejdůležitější, má pak také vliv na jejich osobní a společenský život. Když mají problém, vyřeší to díky společnému vztahu k Bohu.

Česká rodina se od polské liší: už nezná ten klasický model, každý druhý se rozvádí, role matky a otce je ohrožena, děti mají spoustu tatínků nebo maminek, ten tradiční model je ohrožen. Napomáhá k tomu to, že nemají vztah s Bohem a křesťanské hodnoty. Myslí si, že by je to omezovalo, ale ono by jim to pomohlo; česká rodina má problémy, protože problémy řeší pouze z lidského hlediska, lidskými silami; v Polsku se snaží spolupracovat s Bohem.

Mládež má hodnoty pro svůj život z rodiny. Pokud vztahy mezi rodiči nefungují dobře, tak to má vliv na budoucí chování dětí. Pokud Bůh nic neříká rodičům, nebude nic říkat ani jejich dětem.

Pokud polská mládež nechodí do kostela, ne všichni chodí, tak ale mají vztah k Bohu, církvi, vědí, orientují se, mají základy, které tady v Čechách často chybí. Mají kde hledat pomoc, útěchu, když jim je špatně.

V Čechách je daleko „liberálnější" výchova než v Polsku, a to v tom smyslu, že se ztrácejí univerzální lidské hodnoty - úcta k rodičům, k sobě, láska...

Jak jste vy sám uvěřil?

Pominu-li křest, když jsem byl malý, pro křesťanství jsem se rozhodl v 17 letech, když jsem byl ve třetím ročníku na střední pedagogické škole v Naleczuve. Situace na intru byla taková, jak to v podobných zařízeních bývá. Kromě jiného to trochu připomíná vojnu, že ti starší šikanují ty mladší a tak dál. Kluci to po mně chtěli taky, moc jsem to nedělal, ale také v jiných ohledech na mě ti kamarádi neměli dobrý vliv.

Vychovatelka nám tenkrát řekla, jestli se někdo chce jít podívat do charismatického křesťanského společenství v Lublinu; šel jsem tam z těch kluků sám. Byl jsem z toho nadšený a začal jsem tam chodit pravidelně. Navštěvoval jsem duchovní cvičení - exercicie, strávil jsem s těmi lidmi hodně času, hodně a hodně jsem přemýšlel, změnil jsem se.

A proč jste rozhodl pro kněžství?

Po maturitě jsem se rozhodl pro kněžství. Bylo to postupné: cítil jsem povolání, ale nevěděl jsem, zda pro kněžství nebo pro učitele náboženství, zda pro seminář nebo pro pedagogický obor na Katolické univerzitě v Lublinu.

Nejdřív jsem myslel, že bych šel pouze na teologii a nebyl kněz, ale pak jsem si uvědomil, že jako kněz se můžu více posvětit než jako teolog laik a že mám touhu sloužit, ne jen učit. Půl roku před tím, než jsem vstoupil na šest let do řádového semináře Kongregace svaté rodiny, jsem s tímto řádem navázal kontakt; nakonec jsem do tohoto jejich semináře nastoupil do nultého ročníku, kvůli svému přemítání o něco později než ve standardní termín. V roce 1994 jsem vstoupil do řádu, resp. do noviciátu (roční přípravy na pozdější vstup) a  na kněze jsem byl vysvěcen roku 2002.

Proč jste vstoupil právě do Kongregace MSF?

Znal jsem několik kněží z této kongregace, protože byli kamarádi mého bratra, navštěvovali ho; líbil se mi jejich název. Jednou jsem se k nim šel podívat, do domu kongregace; a oslovila mě tam jejich pohostinnost, otevřenost, cítil jsem se tam jako doma. Ujal se mě jeden kněz, který měl na starosti povolání do řádu, byl velmi sympatický, snažil se rozumět mladým lidem, kteří ještě nenašli úplně cestu k Bohu.

Já byl tehdy hledající, nebyl jsem si jistý, jestli chci být misionářem. On mě oslovil, protože byl takový otevřený, usměvavý a radostný. Ta radost z něj vyzařovala, připadal mi, že je šťastný ve svém kněžství. Jejich práce s rodinami a mládeží mi byla blízká, byla pro mě důležitá také otevřenost komunity. V tom klášteře to koneckonců bylo jako v rodině: bylo zde společenství, byly zde pro každého specifické úkoly, muselo se plánovat, připravovat, realizovat.

Byl vám sympatický prakticko-bytostný přístup zakladatele kongregace Jana Berthiera, který se hluboce inspiroval biblickým veršem „žeň je sice hojná, ale dělníků málo"? Cítil jste povolání pro oblasti, kterými se zabývá?

Berthier napsal spoustu knížek o tom, jak má tato rodina ideálně fungovat a jak by se lidé, kteří ji tvoří, k sobě měli chovat. Že by jejich prioritou měl být Bůh, že by měl být jejich středem a že by každý měl jít za tím, k čemu ho Bůh volá, tak jak to udělali Josef, Maria, Ježíš, a to nekompromisně a s nejvyšším nasazením, což někdy zahrnuje i to, říci jeden druhému „ne".

Na druhé straně to neznamená neúctu a jití přes mrtvoly. Znamená to být si plně vědom své vlastní individuální cesty, nepodlehnout žádnému druhu manipulací a naučit se zároveň plně respektovat to samé u druhých. Znamená to učit se, vyzkoušet si výhry i prohry a s vírou a pokorou hledat svůj konkrétní jedinečný úkol v nějaké situaci. Tím úkolem může být někdy sloužit druhým, někdy si nechat posloužit, někdy jednat, někdy mlčet, někdy tvořit součást, někdy jít sám. Znamená to lásku k bližnímu v tom směru, že s druhými máme být nejen v radostech, ale i starostech, průšvizích, bezvýchodných situacích, bolestech a smrti. Že k tomu, co je těžké, co v životě přišlo, trvá nebo může přijít, máme přistoupit jinak, než jak to často děláme, totiž že si mezi sebou nadáváme, obviňujeme se, proklínáme Boha, apod.

Ve vašem řádu se nenosí hábit. Jaká má vnitřní pravidla, jsou „volnější" než u  jiných řádů?

V kongregaci  jsou kněží a bratři (ne-kněží). Kněží si musí udělat ten „řád" individuálně, každý sám se musí starat, aby do svého dne nějak začlenil modlitbu, rozjímání, adoraci, breviář, četbu Bible a mši. Bratři jsou v našich domech v Polsku a mají pevný program, podobně jako jiné řády.

Tato mezinárodní kongregace, která působí v mnoha zemích světa, má celkem okolo 900 členů. Kolik z toho je Poláků a kde všude působí?

Poláci mají v kongregaci druhé největší zastoupení (206 osob), hned po Indonésii (211 osob; 143 v jávské a 68 v kalimantanské provincii). Nejvíce jich působí přímo doma v Polsku (11 farářů, ostatní bratři), na misie v cizině připadá zhruba 70 osob. Nejvíce misionářů je v Německu, Česku, Bělorusku a Itálii (vždy po devíti osobách; v Itálii osm plus generální představený, který je mimochodem Polák), následuje Rakousko s osmi, Papua Nová Guinea se sedmi, Norsko s šesti, Kanada s pěti, Francie se dvěma a USA a Madagaskar s jedním polským misionářem.

Poměrně hodně misionářů  je přímo doma v Polsku. Proč? To je překvapivé, tam se zdá být potřeba pokryta dostatečně...

Čím více je pracovníků, tím roste možnost větší a detailnější služby lidem... Polsko si díky svému počtu kněží může tento „luxus" pro své obyvatele dovolit.

Proč patří Česko mezi země, kde je relativně největší počet vašich misionářů? Malá vzdálenost? Příbuzný jazyk?

Vzdálenost ani jazyk nejsou zásadní, byť je to samozřejmě v jistém smyslu výhoda. Náš zakladatel Jan Berthier řekl, že máme jít tam, kde je to potřeba.

Můžete nějak blíže přiblížit tu zmíněnou „potřebu", podle čeho se určuje? Co to vlastně znamená „dělat misie" v ateisticko-agnostických Čechách?

V Česku je málo bohoslovců, jsou zde pouze dva semináře, v Polsku má seminář každá diecéze, každý řeholní řád. Vliv má taky to, že Čechy jsou blízko Polska a otevřenost českých biskupů pro tuto věc. Jedenkrát za rok, na podzim, se při mši sčítá počet lidí v kostele a počet lidí, kteří chodí ke svátostem, resp. svatému přijímání.  Hned po převratu 1989 bylo to číslo velmi malé, tak se hned tehdy česká církev obrátila na polskou. Polští kněží, kteří tenkrát přišli, nebyli MSF, ti sem přišli až později.

Dělat misie v Čechách znamená, že se člověk musí učit pracovat v jiném prostředí, že je třeba hledat nové pastorační způsoby, učit se ještě větší otevřenosti k těm lidem než v Polsku, snažit se je pochopit, snažit se najít něco s nimi společného (zájmy, apod.). Učí to člověka pokoře, aby se naučil s každým člověkem bavit, mluvit s ním, aby si vážil každého člověka, ať je, nebo není věřící; je k tomu potřeba více pokory než v Polsku, kde je věřící každý.

Jak dlouho musíte zůstat v Čechách? Komu podléháte? Jaké je rozdělení pravomocí mezi představenými kongregace a vedením české diecéze?

Nic nemusíme, my můžeme. Můžeme v Čechách zůstat, bude-li souhlas diecézního biskupa. Kněží MSF v Čechách pracují dobrovolně, oni sami chtěli. Pro další země jsme otevřeni, záleží to na mě, kde já chci pracovat, na představeném a na potřebě. Pokud jde o mé nadřízené, tak je to provinciál v Polsku a diecézní biskup tady v Čechách. Větší váhu má rozhodnutí provinciála.

Jak velkou roli v „získání" zvolené misijní země hraje jazyková vybavenost? Kde jste se učil např. česky?

Nejedná-li se o příbuzný jazyk nebo o jazyk, který člověk umí, tak do té země jde rok předem, tam se ho učí už na místě, a pak teprve může začít působit. Já jsem se učil česky v Hradci Králové, učil jsem se pouhé tři týdny (za což se trochu stydím, ale mluvím dobře, ne?) u prof. Pastyříka, který tam učí na pedagogické fakultě, docházel za mnou do Adalbertina, kde jsem byl ubytovaný. Jinak obecně se v Adalbertinu pro polské kněze pořádá kurz češtiny.

Ve kterých všech zemích vaše kongregace působí? Misionáři tam vždy působí v národním jazyce?

Polsko, ČR, Německo, Rakousko, Brazílie, Indonésie, USA, Argentina, Chile, Francie, Nizozemí, Španělsko, Švýcarsko, Madagaskar. Ano, snažíme se mluvit v národních jazycích.

Kdo a podle jakých kritérií rozhoduje o tom, do které země vaše kongregace půjde a bude zde působit? Rozhodne to kongregace a Vatikán to schválí?

Vatikán nehraje roli. Pokud jde o Řím, tak zde je generální představený, sekretářka, asistenti, pomocníci a Rada komunity, která se schází jednou za čtyři roky a určuje, na co je třeba se soustředit.

Naše kongregace se dostala do Čech tak, že sem chtěl jít náš páter Jósef Pleszczynski. Požádal o to našeho představeného - provinciála v Polsku, a ten mu to nechtěl dovolit. Nezdálo se mu to a možná potřeboval také kněze v Polsku. Páter Pleszczynski si to ale prosadil. Navštívil tehdejšího královéhradeckého biskupa Otčenáška a ten řekl, že by rád, kdyby přišel. Páter Pleszczynski tak skutečně přišel do Čech, a to roku 1993, a začal působit v Bílém Újezdě, kde byl tři roky. Poté od roku 1996 působil ve Dvoře Králové. Bohužel pak vážně onemocněl, staraly se zde o něho Sestry Božího milosrdenství a duchovní službu přišel vykonávat na zástup P. Jerzy Zięba. Pátera Pleszczynskeho jsem navštívil ještě jako bohoslovec ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové v roce 2000. Páter Pleszczynski zemřel na rakovinu 3. srpna 2001 v hospicu v Červeném Kostelci. Díky němu přišla kongregace do Čech.

V současné době je zde devět misionářů v kněžské službě, a sice pouze v královéhradecké diecézi. V této i v dalších diecézích jsou také další polští kněží, ale ti nejsou MSF.

Stýkáte se s ostatními polskými a českými kněžími? Jaké jsou vztahy mezi těmi, kteří jsou MSF a kteří nejsou MSF?

My kněží z Polska máme jednou za rok „oplatkové setkání" na biskupství. Je to vždy před Vánocemi, v adventu a rozdávají se takové velké oplatky, je to znamení chleba, je to znamení pokoje. V Polsku je tato tradice na Štědrý večer, oplatky se rozdělují v každé polské rodině; ten zvyk existuje i na Slovensku. Do Čech to zavedli první kněží z Polska, kteří sem na požádání české církve přišli hned po revoluci, v roce 1990; v Čechách bylo málo bohoslovců, byli zde zvláště staří kněží, mnoho jich bylo zabito v komunistických vězeních. Udělat oplatkové slavnosti v Čechách vymysleli ti první kněží, kteří přišli do Náchoda, do Trutnova. Nejprve je dělali po farách a někdo pozval biskupa, ale pak začínalo být více lidí, tak biskup řekl, ať se to dělá na biskupství. Za biskupství tam je biskup a jeho spolupracovníci. Do Polska vždy někdo dojede pro oplatky. Pokud jde o setkání všech polských kněží, co tu jsou po celé České republice a dalších zvaných Poláků, kteří jsou v Čechách, tak se koná setkání na velvyslanectví, přijme je pan velvyslanec, paní konzulka a další. Pokud však jde čistě o oplatkové setkání, tak je to je specialita královéhradecké diecéze, kam se na tuto slavnost zvou i kněží ze Slovenska, kteří v této diecézi působí.

My polští kněží mezi sebou neděláme rozdíl, jestli je někdo MSF a někdo ne, to tam vůbec nehraje roli. Mám pár kamarádů, se kterými se stýkáme častěji, vždycky u někoho na faře. U mě na faře to ještě nebylo, protože ji opravuju, ale už by to šlo. S českými kněžími se jednou za měsíc scházím ve Fokoláre, což je takové kněžské společenství. Hranice ani mezi polskými a českými moc nejsou. „Užší" setkání MSF je jednou za měsíc v Holohlavech. Z devíti Misionářů svaté rodiny, co tu jsou, jsou čtyři bratři, lépe řečeno jsou zde dvě dvojice pokrevních bratrů. Hodně s nimi kamarádím; z té jedné dvojice působí jeden v Holohlavech a druhý v Rokytnici v Orlických horách.

Stýská se vám hodně po Polsku nebo se zde už někdy občas cítíte jako doma?

V Čechách už mám spoustu přátel, trávím s nimi čas a také mohu počítat s jejich pomocí. Také oni mi ukazují, že má práce má smysl a jsou pro mě povzbuzením, že mám někoho blízko sebe. Ti přátelé jsou také mou rodinou, určitě mají vliv na to, že se v českém prostředí lépe cítím.

Co jste se tady sám pro sebe naučil?

Nó, naučil jsem se hodně věcí (smích): naučil jsem se být zodpovědný z hlediska církevního a pastoračního, naučil jsem se především hospodařit s penězi, které jsou, a také jsem si uvědomil, že není jednoduché vést faru, vést domácnost, aby to všechno fungovalo, aby to člověk všechno zařídil; naučil jsem se starat o sebe.

Když jste hlouběji poznal situaci, berete Čechy jako „misijní území"?

Určitě si myslím, že Čechy jsou misijní území: je třeba, aby zde lidé pochopili, že Bůh není nic abstraktního ani zpátečnického.