Duch svatý u Hildegardy z Bingenu

Cílem této práce je představit pojetí Ducha svatého v díle Hildegardy z Bingenu, jedné z hlavních protagonistek tzv. renesance 12. století v Evropě. Budu se věnovat vztahu Ducha svatého ke stvoření,¹ neboť toto téma hraje v Hildegardině životě a díle důležitou roli vzhledem k tomu, že Hildegarda ve své době působila nejen jako vizionářka, přírodovědkyně a léčitelka, ale také jako skladatelka hudby a liturgických zpěvů. Chci ukázat, že Hildegarda spatřovala v těchto oblastech působiště Ducha svatého.

Stať práce je rozdělena do tří rovnocenných kapitol, které se skládají z citací Hildegardiných děl a mého výkladu. Nejprve uvádím Hildegardinu vzpomínku na její osvícení Duchem svatým, které v půli jejího života iniciovalo další působení této tvořivé osobnosti. Následuje výklad Hildegardiny vize Ducha svatého ve spisu Scivias Domini, z jehož předmluvy pochází již zmíněná Hildegardina vzpomínka na její iluminaci. Ve třetí kapitole předkládám po částech komentovaný překlad tří Hildegardiných liturgických zpěvů: antifony, sekvence a hymnu na Ducha svatého. Každému druhu zpěvu se budu věnovat zvlášť. Řazení částí statě je tematické, postupuji podle různých žánrů uvedených pramenů. V Závěru práce systematicky vyložím obsah zkoumaného tématu.

Zdrojem odkazů na Ducha svatého v díle Hildegardy z Bingenu mi byla kniha Sabiny Flanagan, Hildegard of Bingen, 1098-1179 : A Visionary Life.² Vzpomínka na Hildegardinu iluminaci je citována z Demlova překladu první knihy Hildegardina spisu Scivias Domini.³ Výklad vize Ducha svatého ve Scivias Domini a liturgické zpěvy jsem překládal z latinských originálů s přihlédnutím k jejich anglickým překladům, v případě sekvence na Ducha svatého s přihlédnutím k českému překladu Alžběty Drexlerové.⁴ Předpokládám, že Hildegarda pracovala s Jeronýmovým překladem Bible, s tzv. Vulgátou, proto na ni v některých případech odkazuji.⁵

1. Hildegardina předmluva ke Scivias Domini

„Stalo se v tisíc jedno sto čtyřicátém prvním roce Vtělení Syna Božího Ježíše Krista, když mi bylo dva a čtyřicet let a sedm měsícův, nejtřpytivější ohnivé světlo, z otevřeného nebe vyšlehnuvši, celý mozek mi zaplavilo, a celé srdce a celou hruď mou, jako plamen, ne však spalující, nýbrž zahřívající, tak roznítilo, jako slunce zahřívá nějakou věc, na kterou klade své paprsky.

A náhle chápala jsem smysl výkladný knih, totiž žaltáře, evangelia, a jiných spisů katolických jak starého tak nového Zákona, ač jsem byla neznala ani výkladu slovného textů těch, ani rozdělení slabik, ani událostí a časův."⁶

Toto jsou slova Hildegardy (1098-1179), abatyše benediktinského kláštera na Rupertsbergu u německého Bingen v Porýní, která napsala v předmluvě ke své první vizionářské knize Scivias Domini (Znej cesty Páně). Na samém začátku této předmluvy Hildegarda říká, že ve čtyřicátém třetím roce svého života (tedy v roce 1141) uzřela veliký jas, v němž se ozval hlas z nebe, který jí vybídl, aby mluvila a psala o tom, co vidí a slyší „v nebeských shůry divech Božích".⁷ Neměla tak činit podle svého způsobu, neboť se bála mluvit a byla příliš prostá na to, aby něco vykládala, ale měla si počínat jako žák, který opakuje slova svého učitele podle toho, jak on přikazuje. Totiž podle vůle Toho vědoucího, vidoucího a vše pořádajícího v tajích svých mystérií.⁸ Hildegarda poté sděluje, že opět uslyšela hlas z nebe, který jí přikázal, aby mluvila o těchto divech a zapisovala je. A protože už byla poučena, jak má mluvit a psát, pokračovala sdělením výše citované vzpomínky, o jejíž komentář se nyní pokusím.

Hildegarda začíná časovým určením. Udává letopočet 1141 a poměrně přesnou délku svého tehdejšího věku, 42 let a 7 měsíců. Neznáme přesné datum Hildegardina narození, z toho co píše, vysvítá, že následující zkušenost prožila přinejmenším pět měsíců před tím, než jí hlas z nebe vybídl, aby zapsala to, co vidí a slyší.

V oné době tedy Hildegarda uviděla ohnivé světlo, které vyšlehlo z otevřeného nebe, zaplavilo jí mozek a roznítilo její srdce a celou hruď jako plamen. Popis připomíná záblesk blesku, který se spouští z nebe a udeří do člověka. Je to však především descendenční projev nebes vůči zemi, projev religiózního vztahu Boha ke svému stvoření. Hildegarda se v té chvíli zřejmě nenacházela v budově, nýbrž ve volné přírodě a byla možná sama, takže mohla prožít takový zážitek beze svědků. Ale i kdyby byli v její přítomnosti lidé, Hildegarda zakusila tuto zkušenost v intimitě vlastní bytosti, ve vztahu mezi ní a jejím Stvořitelem. Zasahující projev Boha totiž nebyl fyzické povahy, nýbrž povahy duchovní. Ohnivé světlo zaplavilo celý její mozek. Hildegarda přirovnává zakoušené Božství k projevům ohně a vody, živlů a protikladů, které se však vzájemně nevylučují, nýbrž se sjednocují ve svém činiteli a jeho působení (jako podmět a přísudek) v celém jejím mozku, sídle mysli a jakéhosi kosmu jejích myšlenek. Hildegarda prožívá ohnivou lázeň svého mentálního mikrokosmu.⁹

Ohnivé světlo roznítilo celé Hildegardino srdce i celou její hruď, jakési soukromé, osobní centrum lidského života a dechu, duše a ducha. Roznítilo je jako plamen, který nespaluje, ale zahřívá, tak jako slunce z bezpečné vzdálenosti svými paprsky osvětluje a hřeje planetu Zemi. Domnívám se, že ohnivé světlo roznítilo v Hildegardině nitru plamen Ducha svatého, který čekal na své oživení, tak jako Bůh čeká v chrámu na svou zápalnou oběť.

Takováto iluminace shůry dává Hildegardě pochopit duchovní smysl žalmů, evangelií a ostatních knih Starého a Nového zákona, ačkoliv předtím nechápala ani doslovný, podle středověké křesťanské exegeze „tělesný" smysl Písma,¹⁰ neboť bývávala téměř negramotná. Hildegarda zde přímo nemluví o Duchu svatém, nicméně si docela přesně pamatuje, kdy v jejím životě došlo k jeho uvědomění. Taková zkušenost byla pro ni významná, neboť předznamenala její další činnost a tvořivost. Zaznamenává vzpomínku na tuto událost po deseti letech, když v roce 1151 dokončila psaní Scivias.¹¹

2. Vize Ducha svatého ve Scivias Domini

Hildegarda podle svých vlastních slov psala dílo Scivias Domini deset let. Popisuje v něm nebeské vize, které jí vzápětí vykládá silný hlas z nebes. Ve čtvrté vizi druhé knihy tohoto spisu Hildegarda popisuje vidění, které znázorňuje iluminace v rukopisu z Eibingen, dceřinného konventu, který Hildegarda založila. Vize představuje sepětí zosobněné Církve s Duchem svatým, který se Církvi dává prostřednictvím svátosti biřmování. Je nadepsána titulkem: „Tak nesmírná a nevyčerpatelná sladkost Ducha svatého je dána v biřmování". Hlas z nebes podává Hildegardě následující výklad, který se týká pouze Ducha svatého:

„Tedy důvodem, proč vidíš ohromnou kulatou věž, celou postavenou z bílého kamene, je to, že sladkost Ducha svatého je nesmírná a zcela obepíná všechna stvoření v jeho milosti takovým způsobem, že žádná zkaženost v celistvosti spravedlivé plnosti ji neničí. Jelikož má sama vroucí řečiště, vylévá všechny potůčky svatosti v jasnost jeho síly, v níž se nenalézá skvrna jakékoli špíny. Proto je sám Duch svatý ohnivý a jeho zářivá čistota, která silně rozněcuje ohnivé ctnosti, nebude nikdy zničena, a tak je jím veškerá temnota hnána na útěk."¹²

Hildegarda vidí kulatou věž z bílého kamene a je zpravena o tom, že bílá věž souvisí se sladkostí (dulcedo), vlastností Ducha svatého. Tato sladkost nezměrně a úplně obepíná všechna stvoření v milosti Ducha svatého tak, že žádná zkaženost neničí celistvou plnost stvoření. Sladkost Ducha svatého chrání jeho milostí každé stvoření, tedy nikoliv jen člověka, nebo jen křesťana. Kulatý tvar věže tedy představuje onu nezměřitelnou a dokonalou sladkost Ducha svatého, která spravedlivě udržuje Boží stvoření v jeho celistvé plnosti, ačkoliv celistvost stvoření může být narušena dílčí zkažeností. Sladkost Ducha svatého má vroucí řečiště (torrens iter), z něhož vylévá potůčky svatosti (rivulos sanctitatis) v jasnost síly Ducha svatého. Setkáváme se zde opět s obrazem vodního živlu, jímž se u Hildegardy Duch svatý projevuje, ačkoliv sám je ohnivý. Duch svatý je tak jakýmsi tekoucím duchovním ohněm, který se posiluje svou svatostí tak, že ho nic nemůže znečistit a zničit. Čistota Ducha svatého rozněcuje ohnivé ctnosti (ardentes virtutes) a odhání veškerou temnotu, která před ní utíká. Ctnosti jsou podle druhé vize první knihy Scivias Boží síly, které po pádu člověka povstaly v nebi v souvislosti s vtělením Jednorozeného Syna Božího v Panně Marii. Jejich královnou je Pokora, která rozkvetla v panenském porodu. Ona a ostatní Ctnosti vedou vyvolené Boží lidi k nebeským věcem.¹³ Vyvolenými Božími lidmi má Hildegarda na mysli křesťany.

3. Duch svatý v písních ze sbírky Harmonický souzvuk nebeských zjevení

Hildegarda napsala přes 70 liturgických zpěvů, které tvoří její sbírku Harmonický souzvuk nebeských zjevení (Symphonia harmoniae caelestium revelationum). Hildegardiny písně se dělí na dva druhy: chvalozpěvy (sekvence a hymny) a střídavé zpěvy (antifony a responsoria).¹⁴ Tři z těchto písní se přímo věnují chvále a vzývání Ducha svatého. V následujícím textu předkládám jejich překlad a komentář.

Antifona o Duchu svatém¹⁵

Duch svatý, oživující život,

hýbe vším a je kořenem v každém stvoření,

omývá všechno od poskvrny,

smazává viny a maže rány,

a tak je blýskající a chvályhodný život,

všechno vzbuzující a křísící.

Duch svatý je nazván životem, který oživuje (vivificans vita). Latina nemá různé výrazy pro duchovní a biologický život jako řečtina (ZOÉ, BIOS). Duch svatý duchovně oživuje biologický život tím, že vším pohybuje, neboť je kořenem v každém stvoření, které je „zakořeněno" ve svém Stvořiteli. U motivu kořene se zastavuje Sabina Flanagan, když píše:

„Popis Ducha svatého jako kořene, který smývá hřích a hojí rány, může na první pohled vypadat spíše jako smíšená metafora, ale pokud si vybavíme Hildegardina lékařská díla,¹⁶ nezdá se tak nemístný. Snad je to příklad asociace slova „radix" v prvním přeneseném významu (základ, založení), ale sugeruje též souvislost skutečných kořínků s hojením, To jsou příklady, které lze najít v Hildegardiných lékařských spisech. Tato léčebná metaforika je dovedena k triumfálnímu prohlášení v posledním verši."¹⁷

Duch svatý očišťuje od nečistých myšlenek, slov a skutků, způsobuje zahojení tělesných ran i duševních traumat, a tak uzdravuje celistvost člověka. Proto je Duch svatý hoden chvály, když všechno probouzí (suscitans) k životu a po smrti křísí (resuscitans) k životu věčnému.

Následující sekvenci a hymnus na Ducha svatého budu komentovat po částech, neboť jsou poměrně dlouhé. Čerpám z latinských originálů.¹⁸

Sekvence o Duchu svatém¹⁹

Ó plameni Ducha Utěšitele,

Živote života všeho stvoření,

jsi svatý, neboť oživuješ tvary (formas).

Jsi svatý, neboť mažeš nebezpečné zlomeniny.

Jsi svatý, neboť očišťuješ páchnoucí zranění.

Oslovení Ducha svatého jako Utěšitele²⁰ odkazuje na jeho pojmenování v Evangeliu podle Jana (J 15,26), kde Ježíš oznamuje učedníkům příchod Ducha pravdy, který vychází od Otce. Poslaný Duch vydá svědectví o Kristu po jeho návratu k Otci (J 16,7). Utěšitel podle Ježíšových slov ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. (J 16,8). Uvede učedníky do veškeré pravdy a oznámí, co má přijít. Oslaví Krista, když bude učedníkům zvěstovat, co přijme od Krista, neboť Kristus přijal vše od Otce (J 16,13nn).

Hildegarda však oslovuje Ducha svatého spíše v jeho povahovém projevu, když mluví o duchovním plameni, který oživuje veškeré stvoření. Duch je svatý právě proto, že oživuje stvořené tvary, tedy vše, co povstává ve tvaru, formě, kterou Duch naplňuje Boží svatostí. Duch svatý nejen oživuje stvoření na jeho počátku, ale obnovuje ho tam, kde bylo zlomeno nebo zraněno. Hildegardin konkrétní jazyk ukazuje Ducha svatého jako ranhojiče.

Ó průduchu (spiraculum) svatosti, ó ohni lásky (caritatis),

ó sladká chuti v prsou (in pectoribus)

a naplnění srdcí (infusio cordium)

v dobré vůni ctností.

Domnívám se, že zde Hildegarda vzývá Ducha svatého prostřednictvím jeho projevů, které zřejmě smyslově zakouší sama na sobě. Tak si uvědomuje, že Duch svatý souvisí s dechem života, který prochází jejím tělem.²¹ Oheň lásky odkazuje na úvodní motiv plamene Ducha Utěšitele a na místo z listu Římanům 15,30, které Jeroným překládá „per caritatem Spiritus", „skrze lásku Ducha".²² Niterná zkušenost Ducha svatého Hildegardě dovoluje mluvit o sladké chuti v prsou a naplnění či vlití Ducha do (lidských) srdcí. Ve čtvrté vizi druhé knihy Scivias jsme viděli, že sladkost je podstatná vlastnost Ducha svatého, která se dává při svátosti biřmování. Duch svatý obývá lidská srdce společně se ctnostmi, které voní (protože je předtím roznítil). Hildegarda používá ve spojení s Duchem svatým motivy dechu, ohně, chuti, vlití a vůně, což jsou smyslové vjemy, které vyjadřují svého mimo smyslového původce. Po obecné a intimní charakteristice následují vztahové role Ducha svatého:

Ó nejčistší prameni, v němž se zračí,

jak Bůh shromažďuje cizince

a hledá ztracené.

Ó štíte života

a naději ve spojení všech částí

a opasku čestnosti, spas blažené.

Opatruj ty, které vězní nepřítel,

a rozvaž ty spoutané,

které chce božská síla spasit.

Protože je Duch svatý vlitý v lidských srdcích, jeho působností Bůh seznamuje lidi z různých koutů světa a přivádí zbloudilé na správnou cestu. V Duchu svatém křesťané různých církví doufají ve sjednocení v jediném mystickém těle Kristově. Hildegarda prosí Ducha svatého o záchranu lidí, jejichž srdce Duch svatý naplňuje, ale prosí i o duchovní ochranu lidi vězněných ďáblem a o odpuštění lidem, kteří jsou v zajetí hříchu.

Ó cesto nejpevnější, jež procházíš vším

ve výšinách i na zemi

a ve všech propastech,

ty všechny spojuješ a shromažďuješ.

Z tebe plují oblaka, vane vítr,

kameny mají vláhu,

vody vyvádějí potůčky

a země potí zelenou sílu (sudat viriditatem).

Po dílčích působeních Ducha svatého v lidské sféře Hildegarda připomíná i jeho kosmickou dimenzi, když mluví o jeho procházení po všech končinách světa, kterým je zároveň stmeluje a udržuje v souvislém celku. Hildegarda poukazuje na občerstvující sílu Ducha svatého, která napájí zdánlivě neživou přírodu.

Ty také vždy vyučuješ učené,

lidi radostné

z inspirace Moudrosti.

Proto chvála buď Tobě, jenž jsi zvukem chvály

a radostí života, nadějí

a nejpevnější ctí,

dávající dary světla.

Hildegarda zmiňuje skutečnost, že Duch svatý v lidech probouzí touhu po poznání, kterou pěstuje s pomocí Moudrosti, jež v Hildegardině svébytné teologii představuje ženskou stránku Boha. Závěrečná strofa vzdává chválu Duchu svatému a prohlašuje o něm, že sám zvučí ve své chvále, což je v souladu se středověkým chápáním slova a hudby jako zvučícího projevu skutečnosti.²³ Hildegarda spatřuje v Duchu svatém životní radost a naději pro lidský život, jemuž dodává jistotu tím, že ho obdarovává svým světlem.²⁴

Hymnus na Ducha svatého²⁵

Ó Duchu ohnivý,

chvála buď Tobě,

jenž působíš v bubnech a v lyrách!

(qui in timpanis et citharis operaris)

Hildegarda chválí Ducha svatého jako ohnivou substanci, která koná dílo v hudebních nástrojích, na které ve Starém zákoně hrají proroci.²⁶ Hudbu lze proto považovat za další živel Ducha svatého, který vyvěrá z jeho inspirace.

Z Tebe planou mysli lidí

a svatostánky jejich duší

udržují své síly.

Z nich stoupá vůle

a duši dává chuť

a její lampou je touha (desiderium).

Duch svatý svým ohněm rozžíhá lidské mysli a chrámy lidských duší, v kterých přebývá Duch svatý, udržují své síly. K těmto silám zřejmě patří vůle, která dává lidské duši chuť. Lampou vůle je touha.

Nejsladším hlasem

tě volá chápání (intellectus)

a příbytky Tobě

chystá s rozumností,

která se namáhá zlatými skutky

(in aureis operibus sudat).

Lidské chápání volá Ducha svatého na pomoc a spolu s rozumností, která vymýšlí, doslova „potí" zlaté skutky, chystá pro Ducha svatého příbytky v člověku. Hildegarda popisuje působení Ducha svatého v lidské mysli, duši a v intelektových schopnostech.

Ty však stále držíš meč,

abys utínal,

co vinné jablko přineslo

skrze nejčernějšího vraha,

když mlha skrývá

vůli a touhy,

v nichž duše plandá

a všude krouží.

Ale mysl je uzdou

vůle i tužeb.

Duch svatý drží meč, aby utínal vinu, kterou svým našeptáváním způsobil Evě a Adamovi ďábel v Ráji, když je prostřednictvím hada přemluvil, aby pojedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého.²⁷ Prvotní hřích má za následek padlou vůli s jejími touhami, které oslabují lidskou duši, když jí místo usebrání v Bohu rozptylují poletováním od jedné věci ke druhé.²⁸ Protože vůle dává duši chuť, padlá vůle znechucuje duši tužbami, které místo aby vůli svítily, jí zatemňují mlhou. Lidská mysl, která je zažehnutá Duchem svatým, drží padlou vůli i touhy na uzdě. Duch svatý tak zbavuje člověka viny za prvotní hřích a posiluje ho, aby už nehřešil.

Když se duch (animus) tak napřimuje,

aby si přál vidět zřítelnici zla (pupillam mali)

a čelist špatnosti,

hbitě ho spaluješ v ohni,

když si přeješ.

Protože člověk po prvotním hříchu poznává i zlo, stává se, že v něm nachází zvrácené zalíbení. Tehdy se jeho duch v pýše pozvedá k touze spatřil „zlé oko" a „čelist špatnosti", což jsou poetické obraty, které můžeme vztáhnout k ďáblu a jeho zpodobení v hadu nebo v draku.²⁹ Touha po setkání se zdrojem zla u člověka bývá způsobená jeho zvědavostí, poté okouzlením a jistou dávkou fascinace, která má v sobě něco náboženského, například přesvědčení, že člověku zlo nemůže ublížit nebo že ho člověk přemůže. Když Duch svatý uzná za vhodné a přeje si takového člověka zachránit, včas postihne jeho ducha spalujícím ohněm, který ho odvrátí od špatné cesty tím, že ho uvrhne do duševní nemoci a takto nemocného ho prostřednictvím procesu uzdravování přivádí na správnou cestu.³⁰

Ale když se i rozumnost

skrze zlé skutky

naklání k pádu,

ty ji silou

svíráš a lámeš

a vracíš ji zpět

skrze zkušenost naplnění.

(per infusionem experimentorum)

Když se i lidská rozumnost (racionalitas) naklání k pádu zosnováním zlých skutků, nutně se dostává do rozporu se svým posláním chystat příbytky Duchu svatému vymýšlením dobrých skutků. Tehdy Duch svatý svou silou rozumnost překvapí tím, že jí citelně svírá a láme, aby si uvědomila jeho přítomnou moc. Nakonec takto zkoušenou lidskou racionalitu Duch svatý navrací ke „svatému zdraví"³¹ prostřednictvím zkušenosti vlití, naplnění.

Když pak zlo

proti tobě zvedne svůj meč,

ty ho zasadíš do jeho srdce,

jako jsi to udělal s prvním špatným andělem,

když jsi srazil do pekla

věž jeho pýchy

Hildegarda možná míní člověka, který se nechal ovládnout zlem a působí hřích proti Duchu svatému.³² Takového člověka může Duch svatý vykořenit a způsobit jeho duchovní smrt. Motiv sražení špatného anděla do pekla má mytický původ v pozdně židovských pseudoepigrafech, které ovlivnily rané křesťanství a zdomácněly v křesťanské teologii a démonologii.³³

A tehdy jsi pozdvihl

jinou věž v celnících a hříšnících,

kteří ti vyznali

své hříchy a skutky.

Obraz věže Hildegarda přejímá ze svých vizí nebo ze starozákonních knih³⁴ a zde ho přenáší na zosobněnou Církev, která je povolána v Duchu svatém a smiřuje se s Bohem ve svátosti smíření. Můžeme mluvit i o dynamickém vyrovnávání sil: když je věž Satanovy pýchy sražena do pekla, povstává věž Církve, podobně jako Vtělení vyvážilo pád Adama.³⁵ Staré zlo je očištěno novým dobrem.

Proto všechna stvoření,

která žijí z tebe, tě chválí,

neboť jsi nejvzácnější mast

na rozbité a zapáchající rány,

které měníš (convertis - obracíš) v nejvzácnější drahokamy.

Nyní dovol,

abychom se všichni shromáždili k tobě,

a veď nás po správných cestách

Amen.

Protože Duch svatý utíná plody pádu a odvrací člověka od zlého, chválí ho ta stvoření, která z Ducha svatého žijí. Podobně jako antifona a sekvence i hymnus mluví o Duchu svatém jako o vzácné masti na zlomeniny a rány. V poslední strofě Hildegarda vyzývá ke sjednocení všech křesťanů a prosí Ducha svatého o duchovní vedení po cestách Páně.³⁶

Sabina Flanagan shrnuje celý Hymnus na Ducha svatého takto:

„Úvodní obrazy ohně a zvuku jsou v rovnováze s těmi poutavými obrazy v závěru básně, kde Duch svatý je nahlížen jako ten, kdo mění rány hříšníků v drahokamy. Střední strofy zkoumají povahu mravní volby a naznačují roli, kterou Duch svatý hraje v posílení duše. Způsob, kterým tak činí, je silový, ne-li násilný - meč na odseknutí zla, pálení a posilnění rozumu (který podlehl špatným skutkům) rozdrcením a vlitím."³⁷

Domnívám se, že Hildegarda popisuje působení Ducha svatého pomocí obrazů síly proto, že měla s Duchem svatým zkušenosti, které ji k takovému popisu dovedly. Sama byla skoro celý život nemocná a tato nemohoucnost byla zřejmě projevem intimního společenství s Boží mocí, která dokáže člověka nejen ohromit, ale i ochromit. Musím však dodat, že síla Ducha svatého je podle Hildegardy především uzdravující a obnovující, tedy spásonosná.

Závěr

Pneumatologie, nauka o Duchu svatém, je u Hildegardy z Bingenu (1098-1179) úzce spojena s kosmologií a teologickou antropologií, kde převažuje soteriologická funkce Ducha svatého.

V půli své životní pouti (tj. v době tzv. životního obratu) prožívá Hildegarda z Bingenu osvícení a naplnění Duchem svatým, který se projevuje jako z nebe vyšlehnuvší ohnivé světlo, zaplavující její mozek, a zahřívající plamen duchovního ohně, rozněcující její srdce a hruď. Tato iluminace dává Hildegardě pochopit smysl svatých Písem, která jsou podle tradice sama inspirována Duchem svatým. Sestoupení Ducha svatého je popsáno jako vizuální a tepelný jev, který je doprovázen náhlým projasněním intelektových schopností. Hildegarda na tento zážitek, který předcházel sérii mystických vizí, vzpomíná v předmluvě ke své první vizionářské knize Scivias Domini, ale o Duchu svatém přímo nemluví.

Podle čtvrté vize druhé knihy Hildegardina spisu Scivias Domini sladkost Ducha svatého udržuje a chrání všechna stvoření v jejich celistvosti. Tato sladkost je zároveň kvalita, která potůčky svatosti posiluje čistotu Ducha svatého a způsobuje, že Duch svatý je ohnivá substance, která protéká stvořením a pročišťuje ho svými ctnostmi, jež odhánějí temnotu. Zvláště se Duch svatý sdílí s Církví prostřednictvím svátosti biřmování. Stejně jako v případě Hildegardiny vzpomínky na osvícení i zde má Duch svatý ohnivou a zároveň tekutou povahu, což podepírá mé tvrzení, že Hildegardu osvítil Duch svatý. Sladkost Ducha svatého je novým motivem, který vypovídá o jeho chuti, kterou zakoušejí všechna stvoření v jeho milosti.

Ze svých liturgických zpěvů Hildegarda věnovala Duchu svatému antifonu, sekvenci a hymnus. Krátká antifona mluví o Duchu svatém jako o hybné síle a duchovním kořeni v každém stvoření, v němž působí očistnou a léčebnou mocí, která ho probouzí a křísí k životu. Člověku zvlášť Duch svatý odpouští viny a smývá jeho hříchy, uzdravuje lidskou přirozenost.

Sekvence oslovuje Ducha svatého aluzí na jeho označení v Janově evangeliu jako Utěšitele a stejně jako v antifoně ho exponuje jako duchovní život biologického života stvoření. Duch svatý je Utěšitel, plamenný Boží dech života, který léčí zlomeniny a čistí rány. Člověk ho duchovními smysly zakouší jako průduch svatosti, oheň lásky, sladkou chuť v prsou, naplnění srdcí a vůni ctností. Ve vztahové sféře je Duch svatý charakterizován jako čistý pramen, štít života, opasek čestnosti a naděje na sjednocení všech částí Kristova těla, ale také jako ochrana vězněných a vysvobození zajatých skrze odpuštění. V kosmickém rozměru je Duch svatý síla, která stmeluje a udržuje svět v celku tím, že občerstvuje přírodu. Nakonec je Duch svatý charakterizován jako ten, kdo v lidech probouzí touhu po poznání a je chválen jako radost života, naděje a čest darující světlo.

Delší hymnus mluví o působení Ducha svatého v hudebních nástrojích spjatých se starozákonními proroky. Tedy nejen slovo, ale i hudba vyvěrá z inspirace Ducha svatého. Podobně jako v sekvenci Duch svatý obývá lidskou bytost: zapaluje ohněm lidskou mysl a přebývá v lidské duši, která z něho udržuje své síly: vůli, její chuť a touhy. Lidská chápavost volá Ducha svatého na pomoc a spolu s rozumem pro něho chystá příbytky v lidských duších. Duch svatý utíná vinu člověka za prvotní hřích, který způsobil porušení stvoření. Tam, kde se náchylnost člověka ke zlu dostává do rozporu se sdílením Ducha svatého, může dojít k tzv. schizofrenní atace, která člověka ochromí, aby ho od jeho nesprávných spádů odvrátila a poté vyléčila skrze proces duchovní obnovy. Duch svatý se v těchto případech může projevit jako spalující oheň nebo svěrák, ale vždy jako lékař, který svým citelným zásahem uzdravuje. Hildegarda ukazuje, že Duch svatý může zneškodnit zlo jeho vlastní zbraní, neboť i ono má v sobě zbytek jeho životodárné síly. Duch svatý obnovuje lidstvo povoláním církve, které odpouští hříchy prostřednictvím svátosti smíření. V závěru hymnu stvoření chválí Ducha svatého, neboť je nejvzácnější mastí na jeho zlomeniny a rány, což je motiv společný i antifoně a sekvenci, odkazující na Hildegardinu léčitelskou praxi. Podobně jako v sekvenci i zde je motiv sjednocení křesťanů v mystickém těle Kristově. Motiv ohně je sice marginální, ale významný: u sekvence a hymnu je na jejich začátku a na rozdíl od Hildegardiny vzpomínky na osvícení se v hymnu mluví o spalujícím ohni, který očišťuje od hříchu.

Použitá literatura

Flanagan, Sabina. Hildegard of Bingen, 1098-1179 : A Visionary Life. London and New York: Routledge, 1990.

Royt, J. - Šedinová, H. Slovník symbolů : kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998.

Rukopisy z Nag Hammádí I. Kodex II/2-7 / Ed. W. B. Oerter - P. Pokorný. Praha: Vyšehrad, 2008.

S. Hildegardis Abbatissae opera omnia : ad optimorum librorum fidem ed. ... / accurante J.-P. Migne. - Lutetiae Parisiorum: Migne, 1855. - 1384 Sp.; (Patrologiae cursus completus : Series Latina prior, in qua prodeunt patres ... ecclesiae Latinae a Tertulliano ad Innocentium III. / juxta ed. accuratissimas ... accurante J.-P. Migne ; 197)

Schäfer, Thomas. Vize: Život, dílo a hudba Hildegardy von Bingen. Praha : Pragma, c2003.

Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení kniha I. Z latinského originálu přeložil Jakub Deml. Praha : H. Kosterka, dotisk 1911.

Biblické odkazy a citace jsem čerpal z databáze BibleWorks 5.0.

 

1 Nebudu se věnovat postavení Ducha svatého ve Trojici.

2 Flanagan, Sabina. Hildegard of Bingen, 1098-1179 : A Visionary Life. London and New York : Routledge, 1990.

3 Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení kniha I. Z latinského originálu přeložil Jakub Deml. Praha : H. Kosterka, dotisk 1911. Dostupnější je reedice této knihy v nakladatelství Malvern, Praha 2010.

4 Bibliografické odkazy a odkazy na elektronické zdroje uvádím na příslušné stránce v poznámce pod čarou.

5 Biblické odkazy, citace a parafráze jsem čerpal z databáze BibleWorks 5.0.

6 Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 4. Vyobrazení sv. Hildegardy jsem převzal z elektronického zdroje http://www.hsaugsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost12/Hildegard/hil_intr.html (Navštíveno 1.12.2010).

7 Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 3.

8 Srov. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 3n.

9 Srov. křest ohněm a Duchem svatým v L 3,16.

10 Mám na mysli středověké dědictví biblické exegeze křesťanské alexandrijské školy.

11 Viz Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 7.

12 Přeložil jsem z latinského originálu otištěného v PL 197, sl. 469 B s přihlédnutím k anglickému překladu Sabiny Flanagan, otištěnému in Hildegard of Bingen, s. 62.

13 Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 48n. Hildegarda napsala samostatné liturgické drama Hra o Ctnostech (Ordo Virtutum), které má základ ve vizích v třetí knize Scivias Domini.

14 Schäfer, Thomas. Vize : Život, dílo a hudba Hildegardy von Bingen. Praha: Pragma, c2003, s. 201.

15 Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím k anglickému překladu Sabiny Flanagan in Hildegard of Bingen, s. 110. Elektronický zdroj latinského originálu: http://www.healingchants.com/hct.spiritussanctus.html Navštíveno 15.11.2010.

16 Např. Causae et curae.

17 Flanagan, Hildegard of Bingen, s. 110.

18 Elektronický zdroj: http://www.hsaugsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost12/Hildegard/ hil_sy07.html#02 (navštíveno 15. 11. 2010). Texty zde uveřejněné pocházejí z knihy Hildegard von Bingen, Symphoniae: Gedichte (Lateinisch und Deutsch), ed. W. Berschin - H. Schipperges, Gerlingen: Lambert Schneider, 1995.

19 Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím k překladu Alžběty Drexlerové, uveřejněném na webu http://revue.theofil.cz/krestanske-osobnosti-detail.php?clanek=55 (navštíveno 1.11.2010).

20 Paraclitus od PARAKLÉTOS, ČEP překládá Přímluvce.

21 Srov. Ge 2,7.

22 Lze samozřejmě mluvit o obecné metafoře lásky jako ohně, ale v Hildegardiných spisech je spojení motivů ohně, lásky a Ducha svatého specifické.

23 Srov. Schäfer, Vize, s. 197nn.

24 Srov J 1,9.

25 Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím k anglickému překladu Sabiny Flanagan in Hildegard of Bingen, s. 120n.

26 Viz 1 S 10,5. Hildegarda má stejné výrazy pro bubny a lyry jako Jeroným ve Vulgátě, takže se lze domnívat, že Hildegarda má na myslí právě toto místo z biblické První knihy Samuelovy.

27 Srov. Gn 3,1-7

28 Toto téma rozpracoval v latinské teologii Aurelius Augustinus. Viz Karfíková, Lenka, Milost a vůle podle Augustina. Praha : OIKOYMENH, 2006.

29 Srv. Zj 12,9. Od řeckého slovesa DERKOMAI „strašně hledím" vychází pojmenování draka (DRAKÓN, draco), které se vztahuje právě k drakově kouzlu, k jeho uhrančivému pohledu i vzezření. Kousnutí draka je jedovaté, protože pojídá jedovatou potravu. Royt, J. - Šedinová, H. Slovník symbolů : kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha : Mladá fronta, 1998. Heslo Drak (draco), s. 183.

30 Domnívám se, že tímto způsobem mohou být vysvětleny ty případy paranoidní schizofrenie, které skončily uzdravením a nastoupením cesty duchovní obnovy pacienta. Srov. studii Jana Bendy, Mystika a schizofrenie: mystické zážitky jako předmět klinického zájmu. Ústí nad Labem, [Jan Benda], 2007. Srov. též výrok z Filipova evangelia: „Bloudící, které zplodil Duch, bloudí obvykle kvůli němu. Proto z Ducha je oheň jak rozdmýcháván, tak i uhášen." In Rukopisy z Nag Hammádí I. Kodex II/2-7 /ed. W.B. Oerter - P. Pokorný. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 193. Z koptštiny přel. L. Kopecká a P. Pokorný.

31 V němčině je slovo „svatý" (heilig) příbuzné se slovem „zdravý" (heil).

32 Srov. Mk 3,29.

33 Viz 1 Henoch; 2 Henoch. In Knihy tajemství a moudrosti I.: mimobiblické židovské spisy. Pseudografy / uspoř. Zdeněk Soušek. Praha : Vyšehrad, 1995. K Božímu sražení věže pýchy srov. Iz 2,12.15.

34 Např. Př 18,10; Ž 61,4.

35 Viz Scivias Domini, 1. kniha, 2. vize. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 48.

36 Srov. název Hildegardina vizionářského spisu Znej cesty Páně.

37 Flanagan. Hildegard of Bingen, s. 121.