Tato zpráva se hodí
do předvánoční doby. Dublinský arcibiskup a irský primas
Diarmuid Martin prohlásil něco, co vyzývá
k pozornosti - i mimo Irsko. Podle Dublinského deníku Irish
Independent vyzývá arcibiskup Martin nevěřící k tomu, aby
vystoupili z církve. Ke zralému lidskému postoji prý patří i
schopnost jednat v otázkách víry důsledně. Kdo v Boha nevěří,
ten prý také nemá setrvávat ve zbytcích církevních zvyklostí.
Za touto nikoli každodenní
výpovědí jednoho arcibiskupa se skrývá fenomén, který lze
pozorovat i jinde než v Irsku. Tento fenomén lze popsat takto: při
takzvaných kasualiích, tedy při křtu, při prvním přijímání
a při církevní svatbě jsou kostely plné, v následující neděli
jsou však prázdné. Také vysoká poptávka po církevních školách
neznamená v každém případě, že se jedná o rodiče, kteří by
skutečně u svých dětí zdůrazňovali život z víry.
Zde ale se klade otázka,
zda je možno jedno od druhého ostře a jasně rozlišovat. Jsou
životní cesty lidí skutečně přímočaré a jednoznačné?
Jestliže dneska někdo nedělní bohoslužbu navštěvuje jenom málo
nebo vůbec ne, neznamená to, že to tak musí zůstat. Kdo
v určitých fázích svého života drží odstup k církevnímu
životu, může zcela dobře svůj postoj pod vlivem nějakého
rozhodujícího zážitku brzy úplně revidovat. Zde mohou hrát
důležitou roli děti, životní partner, nenadálé úmrtí
blízkého člověka, choroba. V románských zemích se chápou
mnozí lidé úplně samozřejmě jako katolíci - což skutečně
nemusí vždycky znamenat, že to katolictví také skutečně a
aktivně praktikují.
O Vánocích jsou v této
zemi kostely plnější než o nedělích během roku. Je snad proto
třeba vyzvat lidi, aby i o Vánocích zůstali doma? Rozhodně ne!
Jestliže někdo během roku není v kostele ke spatření -
právě s vyjímkou Vánoc -, nemusí to ještě znamenat, že
by nebyl věřící. Že by přesto vůbec nebyl nábožensky
oslovitelný. Přechody mezi vírou a bezvírou, věřením a
bezvěrectvím jsou ve skutečnosti plynulejší, v průběhu
lidského života více vrstevné a komplikovanější, než jak se
to dá vyčíst z výpovědí biskupa Martina, které se k nám
donesly.
Takovýmto příliš
vyhroceným rozlišováním si církev neprokáže žádnou službu,
ani žádné potěšení, a bude svému poslání věrná jenom
podmíněně. Údajný dnešní nevěřící může být zítra
věřícím - a naopak. Víra se chápe jako to, co se s možností
nevíry stále konfrontuje. A musí být nutně chybějící víra už
hned vyslovená nevíra? Pochybnosti nejsou věřícímu cizí. Že
jsou v zásadě všichni pozváni, je naproti tomu teologicky
nepostradatelné. „Pojďte ke mně všichni, kteří se trápíte a
musíte nést těžké náklady. Já vám dopřeji klidu a pokoje."
(Matouš 11,28) Ať klid a pokoj hledá kdokoli, vždy musí cítit,
že je pozván.
Z časopisu Konradsblatt arcidiecése Freiburg,
Badensko-Würtenbersko, Německo - 15.12. 2011 přeložil Jiří G.
Kohl
Poslední komentáře