Jste zde

Vybojovaná svoboda Hanse Künga

Špatný překlad vzpomínek vynikajícího teologa

V listopadových Getsemanech mě překvapila zpráva o vydání českého překladu prvního dílu vzpomínek Hanse Künga s názvem Vybojovaná svoboda. Knihu z nakladatelství Bergman jsem si tedy pořídil (v internetovém knihkupectví Kosmas za 270,- Kč).

Na první pohled kniha vypadá dobře, pevná vazba, kvalitní papír. Už při prvním prolistování jsem však pojal pochybnosti o kvalitě překladu, které se při další četbě potvrdily. Je zřejmé, že byla odbyta redakční práce, pokud vůbec k nějaké došlo. Mnoho pasáží nezní ani pořádně česky (např. na s. 35 „Přišlo to nějak víceméně mlčky, což se dává ptát po důvodech takového charismatu.") a kniha obsahuje řadu překlepů. Revizi by potřeboval samotný překlad, který na některých místech svévolně mění smysl (např. na s. 43 popisuje Küng nenucený kontakt s opačným pohlavím, německé „Ein unverkrampfter Umgang zwischen den geschlechten." je přeloženo jako „Nepřirozený kontakt mezi pohlavími.", přičemž správně by mělo být „bezproblémový"; nebo na s. 94 „Reakce pátera van Gastela - ne na náš kus, ale na zkušenosti s jeho vizitací - nezůstala otevřená: vyvodil z toho nanejvýš nepřátelské důsledky...", i bez pohledu do originálu, kde je „bleibt nicht aus", je zřejmé, že překlad je špatný a mělo být, že reakce „byla nevyhnutelná", resp. „se nemohla nedostavit", kdybychom chtěli být otrocky přesní). Překladatelé si práci ulehčovali i tím, že některá slova prostě nepřekládali („kapitální význam" na s. 59, něm. kapitaler, lépe zásadní či hlavní, „exegovat" na s. 63, něm. exegieren, lépe vykládat, „penibilní sebekontrolou" na s. 75, něm. penibler/penibel, lépe pedanstkou, puntičkářskou, „simplicita poslušnosti" na s. 117 atd.).

Z řady dalších výtek vůči překladu jen vybírám: překlad německého Seelsorger jako „pastor" pro katolického duchovního, překlad něm. Firmung jako konfirmace (místo správného biřmování), opakované záměny termínů beatifikace a kanonizace (např. na s. 175), „Moraltheologie" není „teologie morálky" (s. 86), ale teologický obor „morální teologie" atd.

V knize jsou vysloveně překladatelské „perly". Jednu z nich najdeme např. na s. 59: „Avšak v této době ještě nezní hlasitá otevřená kritika na Pacelliho vysoce diplomatickou židovskou politiku, ani ještě nezačala nepěkně zavánět jeho diktátorská politika vnitřní." (orig.: „Noch wird in dieser Zeit keine öffentliche Kritik an Pacellis hochdiplomatischer „Judenpolitik" laut, noch ist seine diktatorische „Innenpolitik" nicht ruchbar geworden.") Kde se tam vzalo „nepěkné zavánění" to skutečně nechápu.

Velká část reálií je v knize přeložena chybně. Claudelovo drama „Saténový střevíček" je chybně přeloženo jako „Hedvábná bota/y" (s. 67, 146). Chápu, že je to trochu překladatelský oříšek, protože německý originál skutečně uvádí „Seidenen Schuhe", jenže francouzský název hry je „La soulier de satin" a český překlad najde zájemce v knize „Saténový střevíček a jiné hry" (vydal Orbis v roce 1968). Spíše drobností je překlad dramatu švýcarského autora Achermanna „Die Kammerzofe Robespierres" jako „Robespierrova komorná" (s. 69), zatímco na místě je správnější překlad „Robespierrova pokojská". Stejně tak provokativní dílo německého dramatika Hochhutha se do češtiny nepřekládá jako „Zástupce" (s. 118 a 477), nýbrž „Náměstek" (něm. Stellvertreter).

Váhám tedy, zda český překlad Küngových vzpomínek může být, i přes velmi špatný překlad, cenným pramenem pro pohled na zajímavé okamžiky z dějin římskokatolické církve ve 2. polovině 20. století. Küngův styl je svérázný, neznalého čtenáře možná může jeho kritika římské kurie, církevních představitelů a některých teologů překvapit. Každopádně Küng při svých studiích v Římě (1948-1955) dobře poznal „římské způsoby" i řadu důležitých postav tehdejšího Říma. Tyto znalosti později využil v době Druhého vatikánského koncilu, kdy se stal jedním z nejmladších a zároveň nejvlivnějších peritů (tj. teologických poradců). Ostatně celá třetina knihy je věnována koncilu.

Charakteristiky řady postav, stejně jako kritiku papežů Jana XXIII. a Pavla VI., kterým Küng vytýká především nedůslednost v reformě kurie, jež vedla k blokování práce koncilu a svým způsobem i k pozdější polarizaci v církvi, považuji za přínosnou. I když je jí třeba číst kriticky a uvědomit si autorovu zaujatost. Takže trefné charakteristiky se občas střídají podle mne spíš s nespravedlivými obviněními. Např. v případě pozdějšího Jana Pavla II., o kterém píše, že byl na římské prestižní Gregoriánské univerzitě odmítnut a musel vzít za vděk dominikánským Angelikem, což prý vedlo k jeho pozdější averzi vůči jezuitům (s. 91). Tento údaj nesedí především časově, protože v době Küngova příchodu do Říma na podzim roku 1948 měl už Wojtyla svůj doktorát za sebou (zkoušky složil už v červnu 1948, titul však obdržel až v prosinci na Jagelonské univerzitě, neboť na vydání své doktorské práce tiskem v Římě už neměl dostatek peněz, což byla na Angeliku podmínka). Životopisci Jana Pavla II. rovněž uvádějí, že jeho podporovatel krakovský arcibiskup Sapieha neměl rád „liberálnější jezuity", a proto jej úmyslně poslal do Angelika. Ostatně hlavní postavou Angelika byl dominikánský Reginald Garrigou-Lagrange, který v roce 1946 zaútočil proti tzv. nové teologii (tedy proti teologům jako byl Congar, Chenu atd.).

Küng rovněž na několika místech kritizuje tehdy talentovaného teologa Ratzingera. Na jedné straně Küng hovoří o vzájemné spolupráci, na straně druhé jej opakovaně uvádí jako člověka, který se vydal cestou kariérního postupu v rámci struktur římskokatolické církve místo kritické teologické práce na univerzitě, jež si naopak zvolil sám Küng. Autor neopomene zdůraznit, že na rozdíl od něj Ratzinger neprošel vzděláním na „římských školách" a dostatečně tak nepoznal „římské způsoby". Toto napětí Ratziner - Küng bude ještě zdůrazněno ve druhém díle vzpomínek, které vyšly v roce 2007, tedy již poté, co byl Ratzinger zvolen papežem a dosáhl vrcholu ve své církevní kariéře.

Pozitivem Küngových vzpomínek je nepochybně též možnost nahlédnout do způsobu jeho teologického uvažování a práce, také vzpomínky na jeho cesty a osobní setkání.

V případě jednoho z nejvýraznějších a taky nejkontroverznějších katolických teologů 20. století je škoda, že překladu nebyla věnována náležitá pozornost. Jasně se ukazuje, že bez odpovědné redaktorské práce a odborné korektury se nedá udělat kvalitní překlad, přestože se jedná „pouze" o vzpomínky. Je to škoda, protože kniha je skutečně zajímavou kronikou důležitých okamžiků v dějinách katolické církve 2. poloviny 20. století. S ohledem na odbytý překlad hrozí, že teologická tematika, které se autor hodně věnoval, bude zcela zkreslená či nepochopená.