„Duch vylitý na veškeré tělo“

Letniční křesťanská svědectví a zakoušení Ducha svatého

Nalézání slov při hledání letniční křesťanské identity

Máme-li se zabývat letničním hnutím, je nejprve nutno odpovědět na logickou otázku (která je v případě etablovaných náboženských tradic, jako je římskokatolická nebo protestantská, zbytečná): Kdo jsou letniční křesťané? Neexistují ani formální vyznání, ani delší tradice; místo toho vidíme matoucí internacionalitu a kulturní rozmanitost. Proto se nejen nezasvěcenec stojící mimo, ale i zasvěcenec často ptá, v čem spočívá identita letničních křesťanů, pokud se o ní vůbec dá hovořit. Vyjasnění této otázky je podmínkou každého pokusu popsat svébytný příspěvek letničního křesťanství k pneumatologii. Pro vědecké zkoumání je užitečné opírat se o klasifikaci publikace New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Podle ní rozlišujeme zaprvé (klasické) letniční denominace jako Assemblies of God nebo Foursquare Gospel, které za svou existenci vděčí proslulému kalifornskému obnovnému hnutí Asuza Revival, zadruhé charismatická hnutí, tj. spirituální hnutí uvnitř etablovaných církví, která se letničním křesťanům podobají (největší z nich je charismatická obnova římskokatolické církve), a zatřetí neocharismatická hnutí, z nichž nejznámější jsou Vineyard v USA, nezávislé africké církve a hnutí domácích církví v Číně, jakož i nepřehledný počet nezávislých církví a seskupení po celém světě.

V tomto příspěvku se chci vědomě soustředit na první kategorii „klasických" letničních křesťanů a jejich zkušenost s Duchem. Kdybychom se chtěli zabývat všemi třemi typy najednou, narazili bychom na nepřekonatelné potíže. Např. pneumatologii římskokatolických charismatiků lze těžko rozlišit od obecného římskokatolického učení o Duchu svatém.

I při tak drastickém vymezení stojí vědecké pojednání o pneumatologii letničních křesťanů před určitými problémy. Až donedávna nevytvořilo letniční hnutí prakticky žádnou teologickou literaturu. Jeho literární přínos ke křesťanství spočívá převážně v příležitostných spiscích pro potřeby obce či misie, ve svědectvích o víře, záznamech snů, proroctví apod., což všechno nelze jednoduše převést do analytické, logicky usuzující teologie. Dilema je zřejmé: Má se vědecký přístup opírat především o literaturu, jejíž přístup je racionální, nebo o svědectví základny, tj. věřících z kostelních lavic a z ulice? Rozhodneme-li se pro první možnost, pak bude autorita stejně jako ve většině tradičních církví vycházet pouze z elity - farní či vědecké. U druhé možnosti vyvstává otázka teologické metody: Jak shromažďovat a zpracovávat svědectví o víře, vidění, proroctví a podobný materiál, jak jej učinit „použitelným" ve vědeckém kontextu? V následujícím výkladu jsem se soustředil v prvé řadě na příspěvky letničních teologů-vědců. Není vlastně jiná možnost - leda že by se prováděl rozsáhlý průzkum v terénu formou rozhovorů a pozorování.

Důležitá otázka týkající se identity zní: Co je vlastně podstatou letničního hnutí? V rozporu s tím, co si představuje neinformovaný pozorovatel, není nutně středem letniční spirituality pneumatologie. V jejím centru stojí spíše Ježíš Kristus a Duch svatý ve vztahu ke Kristu. Jádro spirituality letničních křesťanů tvoří myšlenka „celého evangelia" (full gospel); tento model vidí Ježíše v pěti rolích: vykupuje, posvěcuje, křtí Duchem, uzdravuje a je král, jehož brzký příchod očekáváme. Z toho vyplývá, že klíč k objevení a definování identity letničních křesťanů je v christocentrické charismatické spiritualitě. K ní patří vášnivá touha po „setkání" s Ježíšem Kristem, protože on je ten, kdo přináší „celé evangelium". Toto je zvláštní forma „christologie Ducha".

Po vyjasnění těchto úvodních otázek rozdělím svůj příspěvek na tři části. Nejdříve popíši podstatu „základní" spirituality zaměřené na Ducha svatého, jak se jeví u letničních hnutí. I když ve svém výkladu vycházím z písemných vědeckých pramenů, chci toto téma podat pokud možno „typicky" letničně. V druhé části budu zkoumat, jak reflektovala „první generace" letničních teologů-vědců zkušenosti s Duchem. A zatřetí se budu věnovat právě se vynořujícím novým tématům a možnostem. Na závěr chci formulovat několik úkolů pro budoucnost.

„Moc shora" - dynamický charakter pneumatologie

Letniční křesťané milují Skutky apoštolů, protože se v nich vypráví o prvních křesťanských obcích, které vznikly vylitím Ducha o Letnicích. Zaslíbení ze Skutků (1,8) berou vážně, věří, že se děje „tady a teď": „... dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku a Samařsku, až na sám konec země." To, co je na této letniční zkušenosti a na očekávání Ducha specifické, je stručně shrnuto na začátku dialogu mezi římskokatolickou církví a letničním hnutím: „Těžko lze popřít, že probuzení letničního hnutí v našem století vyvedlo koinoii Ducha svatého, resp. koinoii s Duchem svatým z církevní mystické tradice odvrácené od světa a učinilo ji společnou zkušeností celého lidu Božího."

Mluvit o síle Ducha svatého v životě církve a jednotlivých křesťanů není v dějinách křesťanství přirozeně ničím novým. Obrovsky nový je ale předpoklad letnických křesťanů, že všichni křesťané - muži i ženy, chudí i bohatí, vzdělaní i nevzdělaní, bílí i černí - nejen mohou doufat, že se jim dostane „zmocnění" (empowerment) skrze Ducha svatého, nýbrž že toto zmocnění je součástí normálního křesťanského života. Toto letniční očekávání tudíž znamená jistou formu demokratizace a usmíření. Teď mají všichni muži a ženy přístup nejen k Bohu a ke „svatým věcem", nýbrž i k úřadům a vedoucím pozicím. Přitom nezáleží na vzdělání, statusu či bohatství - jde o zmocnění skrze Ducha svatého.

To, čemu letničtí říkají „zmocnění", označil Harvey Cox, známý pozorovatel celosvětového letničního hnutí, jako „primární spiritualitu". Tímto pojmem nazývá ústřední bod lidského bytí, místo stálého zápasu o smysl vlastního života a jeho význam; tento bod zůstával dosud do značné míry bez povšimnutí. Pro Coxe představuje letniční hnutí spirituální obnovu významu a smyslu života, jejímž cílem je vyvést lidi ze zoufalství a beznaděje. V tomto zřetelném důrazu na „primární spiritualitu" v dnešním (postmoderním) světě a také mezi letničními křesťany na Jihu světa spatřuje Cox hlavní příčinu dramatického rozmachu letničního hnutí.

Zatímco pro většinu ostatních křesťanů je přítomnost Ducha právě pouhou přítomností, znamená pro letniční křesťany zmocnění. Toto zmocnění se projevuje často duchovními dary, jako jsou dar mluvení v neznámém jazyce (glosolálie), prorokování a uzdravování. Avšak i když tato znamení chybějí, letniční křesťané ono zmocnění pociťují a vyhledávají. Bohoslužba letničních křesťanů vytváří především možnost setkat se s Ježíšem jako ztělesněním „celého evangelia", aby bylo možno přijmout moc Ducha, ono „zmocnění". Přestože jsou kázání, písně a liturgie rovněž důležité, při tzv. „setkání s Pánem" jsou přece jen druhořadé.

Proto je letniční hnutí pro etablované církve a teologie výzvou, přicházející zdola. Problém způsobuje především stoupencům tzv. cessacionismu, tj. názoru, že zázraky a mimořádné dary Ducha ustávají, čím více se blíží konec apoštolského věku. Letniční křesťané sice svou emocionalitou často vyvolávají úsměv, ale do bohoslužebného života dnešních církví vnášejí dynamické a entuziastické formy spirituality a zdůrazňují možnost zakoušet Boha mystickým způsobem.

I když jistě zkušenost předcházela nauce, v počátcích hnutí vznikalo nové a zpochybňované dogmatické chápání křtu Duchem. Přestože nebylo nikde jednotně formulováno a ani celosvětové hnutí tento postoj nesdílí, je možno říci, že většina letničních křesťanů chápe křest Duchem jako „počáteční viditelný důkaz". To znamená, že letniční očekávají jako vnější znamení či signál křtu Duchem glosolálii. Podle jejich názoru vychází tento názor ze Skutků apoštolů, jejich oblíbené knihy, a z dnešních zkušeností. V teologickém smyslu působí tento „počáteční viditelný důkaz" sakrálním způsobem - je vnějším stvrzením vnitřní milosti, přijaté skrze Ducha Božího. Samozřejmě letniční křesťané nemluví o něm jako o „svátosti", a asi by tuto souvislost ani nekonstruovali.

Další dary Ducha, jako prorokování, uzdravující modlitbu a konání zázraků, letniční křesťané nadšeně přijímají a horlivě vyhledávají. Víra ve schopnost Ducha uzdravovat tělesně i psychicky je jedním z poznávacích znamení letničního hnutí. Takto se v ní odráží postmoderní důraz na celostní chápání vztahu mezi tělem a duchem. S tím souvisí i schopnost „vést spirituální boj", a je-li nutno, vyhánět démony. To je důležitou součástí spirituality letničních křesťanů především na jihu zeměkoule.

Od zážitku Ducha k pneumatologické reflexi

Amos Yong charakterizuje pneumatologii letničního hnutí a její vztah k jiným tradičním učením o Duchu stručně:

„V letničním křesťanství [...] převažuje i nadále ortodoxní učení o Duchu svatém jako božské osobě. V přesvědčení, že Duch svatý i nadále působí ve světě a vstupuje ve styk s lidmi nebo společenstvími, jdou přitom letniční křesťané dále než jejich ortodoxní spolukřesťané. V rámci této letničně křesťanské tradice se ovšem očekává, že Duch svatý odpovídá na prosebné modlitby, že stále a osobním způsobem zasahuje do dění ve světě a do života věřících, i když se o to výslovně nemodlili, a že se projevuje charismatickými dary Ducha (jak je jmenuje Pavel v 1K 12,4-7)."

Yong dodává: „Přirozeně se mezi tím vším, co se odehrává v prostředí letničního hnutí, vyskytují mnohé fantaskní příběhy [...] a není vždy snadné oddělit zrno od plev. Situace letniční křesťanů je kontroverzní. Na jedné straně zastávají spíše tradiční, nadpřirozený pohled na svět, k němuž patří přinejmenším několik sporných tvrzení, což má za následek, že jsou vylučováni z diskuse ve vědeckých kruzích. Na druhé straně dochází k pokusům chápat svědectví letničních křesťanů nově, zaměřovat se při jeho interpretaci silněji na konkrétní život, aby bylo možno postavit se tvrdým námitkám, jež na adresu letničních křesťanů vyslovují přírodní vědy."

Toto hodnocení podtrhuje dynamiku letničně teologických úvah o Duchu. Teologické texty letničních se na jedné straně připojují k tradičnímu učení o Duchu svatém a o Trojici a také zpravidla používají i kategorie a pojmy vypůjčené odjinud. Na druhé straně se však letniční pohybují mimo tradiční teologické způsoby myšlení a vycházejíce ze své výše zmíněné specifické spirituality posunují hranice pneumatologie.

První vědecké pneumatologické texty nepocházejí od systematiků nebo dogmatiků, nýbrž od exegetů. Poněvadž je jim Lukášův dvojdílný spis jako paradigma letniční spirituality a „zmocnění" neobyčejně blízký, nepřekvapí, že své zkoumání zaměřovali a zaměřují zvláště na tuto část Nového zákona. Jednou z hlavních myšlenek v práci Kanaďana Rogera Stronstada A Charismatic Theology of St. Luke je přenesení charismatického ducha z Ježíše na učedníky. Předání Ducha o Letnicích znamená, že Ježíšovo vlastní poslání je teď přeneseno na církev. Američan Robert Menzies vychází z misionářského zaměření Lukášova vyprávění a formuluje tezi, že církev je na základě svého přijetí letničního daru prorockým společenstvím, jež je zmocněno k misii. Australan John Michael Penny v tomto hledání specifické letniční pneumatologie zaměřené na misijní činnost pokračuje. Další australský teolog Andrew Lord vytvořil letniční pneumatologii, která zahrnuje i eschatologickou perspektivu.

Vykladači bible z řad letničních křesťanů se dosud většinou zabývali Novým zákonem. Kanaďan Steven Studebaker vyzývá, aby byla pozornost věnována rovněž dílům Ducha svatého ve Starém zákoně, především těm, jež jsou jmenována na jeho počátku. I korejští misionářští teologové Wonsuk a Julie Ma se zaměřují na začátek Bible a tedy na vyprávění o stvoření, při němž Duch Boží působí jako Duch života. Jde jim o „pneumatologii Božího stvoření"; teprve poté lze posuzovat dílo „charismatického Božího Ducha". To je jen jeden z mnoha slibných a podnětných nových směrů, které lze pozorovat v rychle rostoucí oblasti letniční vědeckého uvažování o Duchu.

Zatímco téma samo je mezi letničními křesťany již dávno známé, způsob, jakým je zpracovává ve svém nedávném díle známý systematik Frank Macchia, je zcela nový. Macchia se snaží při výkladu nejvýraznější věroučné součásti letniční teologie, tedy křtu Duchem, formulovat nejen ucelenou teologii křtu Duchem, nýbrž i teologické hledisko, z něhož by mohla vyjít koncepce všeobecné letniční teologie. Pro Macchiu představuje křest Duchem úplný a reálný zážitek společenství. Obrat k teologii společenství je naléhavě nutným korektivem obecného sklonu k přehnané individualizaci v post-osvíceneckých kulturách na Severu zeměkoule. Macchia a další letniční teologové navrhují, aby byl křest Duchem považován za „polosvátostné" dění. Pro letniční křesťany znamená křest Duchem ujištění o přítomnosti milosti Boží, podobně jako jsou jím pro tradiční věřící svátosti.

Místo závěru: nová témata letniční pneumatologie

Mnoho nových teologických pojednání se věnuje stále rostoucí oblasti letničních teologií Ducha. Američan Paul W. Lewis se pokusil koncipovat „pneumatologický postoj k etice ctnosti", přičemž osvětluje roli Ducha při pohledu na etické otázky. Takto obsáhlý přístup je v souvislosti se společensko-politickými skutečnostmi předmětem diskuse především v Latinské Americe, ale nejen tam. Podle Yonga „svědčí tento zájem o sílícím vědomí, že vykoupení není jen očekáváno na onom světě, nýbrž že je lze zakoušet i na tomto světě, kde se projevuje v materiálním, hospodářském, společenském a politickém směru".

Potřebě vymanit se nejen z ekumenického ghetta, nýbrž i ze zajetí určité kultury, odpovídá skutečnost, že někteří letniční teologové začali svůj dynamický pohled na Ducha spojovat s přírodními vědami. S tím souvisí také problém stvoření. Výsledkem této diskuse je víceletý projekt „Letničně křesťanské perspektivy dialogu mezi přírodními vědami a náboženstvím", zahájený před několika lety s podporou Nadace Johna Templetona; v jeho rámci vychází stále více publikací.

Dalším polem bádání, kde jsou skryty jak problémy, tak příležitosti, je otázka vztahu mezi letničním pohledem na Ducha a rolí Ducha v náboženstvích. V současné době vzniká celá řada vysoce zajímavých příspěvků z oboru pneumatologické teologie náboženství.

Nepochybně se letniční teologie obecně a zvláště letniční teologie Ducha stávají dospělými. Přibývající věk a zralost nesou s sebou i povinnosti; k nim patří i trvalý úkol pěstovat styky s druhými. Naštěstí se letničtí teologové mladší generace - kteří většinou nabyli vzdělání u teologů jiných křesťanských tradic - rádi pohybují mezi teology a křesťany všech odstínů a ekumenickou práci považují za součást svého povolání.

Letniční teologové se také musejí mnohému naučit ze starších tradic. Dnešní situace je přitom pro sdílení poznaného příznivá. „Starší bratr" (etablované církve) je v současnosti spíše ochoten naslouchat tomu, co chce „mladší bratr" - někdy dost entuziasticky - říci. A ten už také není „ztraceným synem", který sešel z pravé cesty, nýbrž patří do rodiny a sedí s ostatními u jednoho stolu. Vědecká fronta letničních křesťanů tak může obdělávat pole, na němž před ní pracovalo mnoho vynikajících znalců. Uvidíme, jaký bude osud rozvíjející se ekumenické spolupráce a jakou úrodu přinese společné úsilí.

Z Concilia přeložila Helena Medková