255 - prosinec 2013

Dva přístupy k liturgii

Toto číslo Getseman zahajují dva texty o dění v katolické církvi. S podtitulem „Krátké poohlédnutí za prací překladatelské skupiny“ přináší Pavel Kopeček vlastně dost zevrubné poohlédnutí za revizí nejdůležitějšího liturgického textu, římskokatolického „římského“ misálu. (Ano, musel jsem trochu krátit, aby se sem článek vůbec vešel.) Požadavek revidovat liturgické texty, vzniklé brzy po druhém vatikánském koncilu, vzešel z instrukce Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Liturgiam authenticam vydané roku 2001. Základní požadavek je, aby překlady do národních jazyků co nejpřesněji odrážely latinskou verzi, chápanou jako originální.

Je to požadavek dvojsečný. Na jednu stranu lze namítnout, proč by latina měla být lepší než třeba řečtina nebo koptština? A obávat se, aby překlady pak nebyly příliš otrocké, aby na oltář přesnosti neobětovaly jadrnost a krásu cílového jazyka. Vždyť dokonalá přesnost překladu není možná, tím spíš u textů tak myšlenkově i esteticky náročných, jako jsou ty liturgické a biblické.

Na druhou stranu však občasná citlivá revize může velmi prospět. Jednak se odstraní různé nedodělky, zejména v případě českých liturgických textů bohužel velmi časté. A jednak se tím bere ohled na přirozený vývoj jazyka, který se za padesát let od koncilu mohl posunout tak, že starý překlad potřebuje oprášit a osvěžit, aby ho uživatelé vnímali jako současné slovo, ne jako archaickou vzpomínku na minulé století.

Jak se překladatelům jejich dílo podařilo, budeme moci posoudit až časem, poté, co bude překlad dovršen, schválen a vydán. Již během prací však vyvstávaly spory a otázky kolem řady záležitostí počínaje názvem samotného překladu: Římský misál nebo Český misál? Je dobré, že Pavel Kopeček tyto problémy registruje a snaží se vysvětlit svoje stanovisko.

Druhý „katolíkologický“ text je od Martina Vaňáče. Věnuje se osobnosti vlivného německého kardinála Joachima Meisnera, který nyní ve věku 80 let odchází na odpočinek. Ještě v roli berlínského biskupa v dobách komunismu podporoval podzemní církevní aktivity u nás; je trochu ironií, že naším nejznámějším tajným svěcencem tohoto konzervativního teologa je nekonformní náboženský myslitel Ivan Štampach. Ale Meisnerova tajná východní mise není to jediné, co je na životě tohoto církevního představitele zajímavé. A možná ani to jediné, čím se zapsal do církevních dějin na území (bývalého) Československa: Martin Vaňáč naznačuje, že muž s tak silnými vazbami v našem regionu těžko mohl nemít roli v kontroverzním odvolání arcibiskupa Bezáka z Trnavy.

Článek Pavla Hradilka o jedné americké presbyteriánské liturgii jsem dal na konec, protože je přece jen recenzí práce dvě desítky let staré, a také proto, že končí náležitým liturgickým Amen. Ale tematicky patří k prvnímu článku o katolické liturgii a umožňuje porovnat dva přístupy: římský přesnější až úřednější proti protestantskému volnějšímu, otevřenému improvizaci, byť s rizikem, že se něco pokazí.