261 - červen 2014

Kolokvium o dialogu v církvi

Letošní červnové číslo Getseman je vlastně sborníkem vybraných příspěvků z kolokvia Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo v Olomouci ve dnech 16. – 17. května 2014. Kolokvium vzniklo zdola, jako iniciativa skupiny katolíků, kteří zřejmě trpí nedostatkem pořádného dialogu v českém katolictví. Dostalo se mu značné pozornosti a zaznamenalo poměrně vysokou návštěvnost.

Kromě podpory arcibiskupa Bezáka, zbaveného Vatikánem z nejasných důvodů úřadu, zřejmě žádné příliš konkrétní požadavky z kolokvia nevzešly. Je to asi dobře, zabrání se tím aspoň zklamání. Ale zároveň je to škoda, protože přemýšlení v církvi nemůže být pouze akademické, ale musí se týkat i toho, co by se mělo zlepšit.

Přinášíme tři příspěvky z kolokvia. Nejdelší napsal Martin Vaňáč o tom, jak probíhal dialog v katolicismu od dob osvícenství až po dnešek. Pro mě jsou poučení z jeho přednášky tato dvě: Za prvé, už od osvícenství se v evropské katolické církvi diskutuje mezi dvěma tábory, reformním a konzervativním, a řada argumentů se od té doby stále opakuje. A já bych dodal: dějiny této církve i jejích modernistických a tradicionalistických odštěpků ukazují, že ani jedna strana nemá přesvědčivý recept, jak odolat tlaku sekularizace. Za druhé, v české katolické církvi se po Listopadu již několik pokusů o širší dialog objevilo; nejdůležitější z nich byl plenární sněm z přelomu tisíciletí. V podstatě nic z toho k ničemu pořádnému nevedlo. „Psi štěkají, karavana táhne dál,“ osvětlil mi kdysi princip dialogu v katolické církvi jeden konzervativec. Až na to, že karavana je stále kratší a velbloudi stále vychrtlejší.

Ale pokusy o vnitrocírkevní dialog – olomoucké kolokvium nebo třeba loňská výzva biskupa Radkovského – se objevují znovu a znovu a ukazují, že mnoho lidí si uvědomuje, jak naléhavě potřebujeme spolu mluvit o současné situaci.

Druhý text je od Martina Šályho a je na téma financování církve. Ukazuje, že není možné dělat finanční plán bez toho, abychom si uvědomili, pro koho ho vytváříme. „Otázka Lze být církví i bez finančního zabezpečení? zní jasně, nicméně její obtíž myslím ani neleží v tom finančním zabezpečení, ale spíše v tom, že – jak se domnívám – nemusí být jasné, co se myslí slovem církev,“ píše Martin Šály. A vyzývá k identifikaci s církví, aktivitě a vyjasnění si, co vlastně církev je a má být.

A posléze je tu rozbor hospodaření farnosti podle kanonického práva, který napsal Jiří Kašný. Důležitý poznatek je, že se v rámci současného kanonického práva dá katolická farnost provozovat jak „monarchicky“, kdy veškeré faktické pravomoci má farář, tak i „demokraticky“, kdy se členové farnosti aktivně účastní rozhodování a „svou“ farnost řídí společně. Ještě však by se mělo zdůraznit, že ve srovnání s jinými církvemi nemají členové katolické farnosti příliš velkou moc svého faráře donutit, aby monarchický model opustil a nechal je se více na správě místní církve podílet. Pokud se kněz vzepře, tak farníci mohou hlasovat leda nohama, a to je forma demokracie, která se v církvi v posledních desetiletích rozmáhá, ale není konstruktivní. Stejně jako ten marný dialog hluchých, který vedeme už od osvícenství.