„Se vší úctou ho smíme zváti svatým“: Jan Hus a česká reformace

Spojení mezi wittenberskými, pražskými a oxfordskými reformátory – Martinem Lutherem, Janem Husem a Johnem Wiclifem – bylo prvně za­loženo nejpozději 5. července 1519 – v předvečer dne úmrtí Jana Husa. Autor těchto myšlenek nepatřil k následovníkům Husa, Luthera nebo Wic­lifa, naopak byl jejich odpůrcem. To se událo při disputaci v Lipsku, kde Luther obhajoval své učení proti Johannu Eckovi, dominikánu a zastánci tradičního katolického učení. Přibližně jeden týden po zahájení lipské disputace, zostřil Eck své argumenty proti Lutherovi poté, co nejprve vy­světlil římské učení o církvi. Útok na Luthera a jeho teologii musel být osobnější, personifikovaný a identifikovaný s dřívějšími zly, které pravá církev zakusila. Zněl takto:

„Tudíž mezi těmi zatracenými a zhoubnými učeními Johna Wyclifa, zatra­ceno je také toto: Pro spásu nemá být nutné věřit, že Římská církev je nej­větší mezi všemi ostatními. Spolu s tímto má být mezi škodlivé omyly Jana Husa započten také tento: Petr není a ani nebyl hlavou Římské svaté katolické církve.“1

Eck to neřekl přímo, ale obvinění bylo učiněno: Lutherovo učení se v mnohém ohledu rovná učení Wiclifovu a Husovu. Proto musí také pro Luthera platit, co platilo pro oba kacíře a zejména pro následovníky Hu­sovy: „Nemluvit o křesťanech, ale o schizmaticích.“2

Z disputační zprávy se zdá, že Luther na tento útok nebyl zcela připraven. Jak později zmínil, věděl v tomto momentu o Husovi a náboženské situaci v Českých zemích příliš málo. Jeho odpověď Eckovi totiž zněla, že on na rozdíl od Čechů, nechce zlomit jednotu církve. Zjevně si nebyl vědom toho, že záměrem Husových následovníků v Čechách, odštěpení od vlastní římské církve rovněž nebylo. Později mluvil Luther s velkou úctou o čes­kém reformátorovi, který byl – 100 let dříve, než Luther přibil své teze na dveře kostela ve Wittenbergu – popraven v Kostnici jako kacíř.3 Pravidelně zmiňoval Husa ve svých spisech a výkladech jako někoho, kte­rý usiloval v zásadně o totéž, avšak papežskou církví byl zavražděn:

„Je to v Kostnici upálený Sv. Jan Hus (smíme ho se ctí zváti svatým, neboť si také dalece nezasloužil tolik co my), což mě velmi často ještě udivuje, jak on téměř zcela sám mohl stát proti celému světu, papeži, císaři a celé­mu koncilu, neboť při něm přece nestál byť jen jediný člověk, ale byl od každého zatracen a proklet. Nemyslíš, že mu bylo vězení často těsnější než těsné?“4

Kritika Johanna Ecka na Luthera skrze ono údajné kacířství Jana Husa měla jeden nechtěný efekt. Místo jeho odsouzení se u Luthera rozvinulo porozumění pro Husa jako oběť zkorumpované papežské církve. Husův příběh poskytnul Lutherovi jistou legitimitu jeho kritiky římské církve. Byla však tato identifikace Luthera s Husem správná? Jednalo se Husovi opravdu o podobnou reformu církve jako Lutherovi? Mohl Luther tím, že představil Husa jako mučedníka autentické víry oproti mylnému učení římské církve legitimně poukázat na to, že jeho kritika Říma nebyla nově objevena, ale stojí v kontinuitě?

Začátky české reformace

Ačkoli je Hus nahlížen jako nejdůležitější zástupce české reformace, jsou první systematické podněty k církevní reformě k nalezení již v Praze 14. století.5 Když byl roku 1348 český král Karel IV. zvolen císařem římské říše, mělo toto velký význam pro Prahu jako jeho rezidenci a Čechy jako jeho královskou říši.6 Karel byl hluboce zbožný člověk, který si na Karl­štejně vybudoval svojí osobní samotu a podnítil a podporoval různé kulty svatých.7 V rámci jeho plánů pro Prahu a Čechy, měla církev sjednotit společnost, motivovat ji a vést. Proto inicioval nejen usazení nositelů nejnovější spirituality, ale umožnil také činnost kazatelům pokání, kteří kritizovali tehdejší církev právě kvůli zneužití její pozice. Jedním z nich byl Milíč z Kroměříže, který mezi léty 1363 a 1374 působil na různých místech v Praze.8 V první fázi své činnosti byl kazatelem, tzn., viděl kázání jako prostředek postupného prosazení reformy církve. V rámci této činnosti u něj vzniklo eschatologické očekávání, které bylo z části transformováno do apokalyptických představ. Církev je natolik zasažena zneužíváním duchovenských úřadů a moci, že opravdová očista může být vyvolána jedině Kristem. Kazatelé jsou zvěstovateli poslední možnosti k obrácení a osvobození církve od mylné praxe.

Ve druhé fázi jeho reformních aktivit založil Milíč společnost, kterou na­zval Jeruzalém. V tomto domě, který mu s podporou císaře stál k dispozici, bydleli jeho žáci z kléru, společně s bývalými prostitutkami. Vysoce ne­zvyklé složení této společnosti vedlo k praxi, která byla zásadní pro poz­dější českou reformaci. V pojetí Milíče mohla tato pospolitost fungovat jen tehdy, když měli všichni její členové v rámci liturgie stejný podíl na Boží sebeoběti lidem. Vyzýval k takzvanému častému přijímání, což v kontextu praxe večeře Páně, ve které laici přijímali svátost oltářní jedenkrát ročně, představovalo obrat v porozumění eucharistii. Pro Milíče nebylo důležité, jestli je člověk jakožto hříšník hoden přijmout chléb (pro něj i bez vína rovněž plná přítomnost Kristova), ale srovnával význam komunia s medi­cínou nebo také s jídlem. Každý ho potřebuje denně, nebo alespoň týdně, aby se mohl postavit proti satanu a hříchu.9

Praxe častého přijímání byla později Matějem z Janova podrobně teolo­gicky zdůvodněna a vyložena v jeho díle De Veteris et Novi Testamenti.10 Skrze svou práci a překlad vlastních reformních spisů Tomášem Štítným do lidové řeči nalezly reformní myšlenky Milíčova kruhu širší podporu českého církevního vedení. Reformní hnutí nebylo nadále již pouhým inci­dentem, ale bylo integrováno do církevního světa pozdně středověké Prahy.

Význam praxe častého přijímání od roku 1372 pro pozdější znovuobno­vení kalichu pro laiky nemůže být podceněn. Zároveň byla také Milíčova a Matějova kritika zneužití církve přijata pozdějšími reformátory české reformace. Tímto stálo již od počátku v centru reformního hnutí v Čechách nové porozumění církvi, které nabylo svůj určující charakter skrze Jana Husa a jeho mučednickou smrt v Kostnici.

Jan Hus, život a dílo

Mnohem více než jeho život se stala jeho smrt obsahem úcty kostnického mučedníka v utrakvistické církvi v Čechách. O Husových raných létech víme s jistotou jen velmi málo.11 Teprve jeho pobyt v Praze, přibližně od 1390, poskytuje více jasnosti o jeho teologických názorech. Poté co 1390 ukončil studium a byl mu udělen titul mistr svobodných umění, seznámil se se spisy Johna Wiclifa.

John Wiclif (c. 1330-1384) byl anglický teolog a církevní reformátor, který vyučoval na univerzitě v Oxfordu, a který byl po své smrti odsouzen jako kacíř. V Praze se stal známým díky studijním pobytům českých studentů a díky svým spisům, které našly cestu do Prahy. Význam Wiclifa pro praž­skou reformaci je dobře jasný z toho, že v Praze je k nalezení více Wic­lifových manuskriptů než v Oxfordu.

Krátce po svém kněžském svěcení 1401 se stal Hus kazatelem Betlémské kaple na Starém městě pražském. Kaple byla založena 1391 jako místo pro kázání v lidové řeči a souvisela tak s reformním hnutím Milíče a Matěje. Také geograficky jsou všechna tato místa propojena: Milíčův dům Je­ruzalém, Betlémská kaple a Kostel sv. Martina (viz níže) se všechny na­cházely v okruhu o průměru přibližně 200 metrů. V čase, kdy byl Hus správcem Betlémské kaple, byla tato stále silněji spojena s reformními teology na univerzitě. Kvůli tomuto provázání univerzity a veřejnosti se stala místem propojení a zakořenění reformního hnutí.

Ve svých kázáních v Betlémské kapli mluvil Hus mimo jiné o nešvarech dobové církve a společnosti. Kritizoval, že se v církvi rozšířila praxe, ne­slučitelná s úkolem církve ve světě, kterým je zprostředkovat lidem Boží spásu. Někteří kolegové, jak tvrdil, se více zajímali o nesvaté cíle jako sta­tus či peníze, než o duševní a duchovní zdraví věřících. Protože byla církev rozštěpená do dvou částí, mohly se zde prosadit zvyky jako prodej úřadu (simonie). Tato krize duchovní autority se stala hlavním tématem Husovým.

Univerzita však nebyla v posuzování reformních myšlenek jednotná. Jak bylo na středověkých univerzitách zvykem, byla i pražská univerzita roz­dělena do tzv. Nationes jako správních a organizačních členských struktur. Pražská univerzita byla rozčleněna do čtyř jednotek: české, bavorské, sas­ké a polské „národnosti“. Zástupci těchto čtyř skupin měli rozdílné názory na hlavní teologické téma začátku 15. století, totiž na kritiku papežské církve Johnem Wyclifem. Kritický, katalyzující moment reformního hnutí přišel 1409, když byla zorganizována disputace k Wyclifovi. Jak se ukázalo, patřila česká, většinově česky hovořící národnost k obhájcům oxfordského reformátora. Ostatní tři národnosti, převážně německy mluví­cí, Wyclifa odsuzovaly a své mínění prosazovaly jakožto stanovisko praž­ské univerzity.

Napětí nejen na pražské univerzitě rostlo. V mezinárodně-církevním ohle­du se krize v otázce církevní jednoty a pravdivosti vyjadřovala ve schizmatu latinské církve. Již 1378 byli zvoleni dva papeži, což bylo pro českého Václava IV., který následoval svého otce jako říšský císař, velkou výzvou. Roku 1409, když Václav císařský trůn již ztratil, byl podniknut vážný pokus o ukončení rozděleného papežství. Koncil, svolaný do Pisy, navrhnul abdikaci obou stávajících papežů a zvolení nového. Václav tyto návrhy podporoval, nalezl však ohlas pouze u české části univerzity. Aby potvrdil svou autoritu jako český král, změnil Václav, mimo jiné na dopo­ručení Jana Husa, status zbývajících tří univerzitních „národností“. Tato ne zvláště citlivá intervence krále, vedla k tomu, že příslušníci těchto „ná­rodností“, pražskou univerzitu opustili a např. v Lipsku založili univerzitu novou.

Koncem roku 1409 se stal Jan Hus rektorem zdecimované univerzity (do 1410). Ačkoli Wyclifovi odpůrci nyní Prahu opustili, došlo k dalšímu konfliktu o Wyclifa. Tentokrát byl jeho katalyzátorem pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburgu, který do r. 1408 Husa v jeho reformních ná­zorech podporoval, ale kvůli vzrůstající Husově identifikaci s Wyclifem si nyní začal držet odstup. Podle arcibiskupa měly být Wyclifovy knihy kvůli svému kacířskému obsahu zkonfiskovány, později nařídil jejich spálení, což se v létě 1410 také uskutečnilo.

V rámci vyrovnání se s Husem zformuloval pražský arcibiskup proti refor­mátorovi žalobu kvůli údajnému mylnému učení, které rozšiřoval písemně i v kázání. Zbyňkův krok pozvolně zkomplikoval Husovu situaci, ačkoli měl Hus dobrého obhájce a k tomu požíval i podpory Václava IV. V Praze vedla Václavova iniciativa k tomu, že byl arcibiskup nucen svoji žalobu stáhnout. Rovněž musel přislíbit, že použije svůj vliv, k odvolání interdiktu, který byl mezitím proti Husovi vyhlášen. Toto se však nestalo, neboť Zbyněk z Prahy uprchl a cestou zemřel.

Situace po interdiktu, 1412 ještě zostřena Husovou tvrdou kritikou prodeje odpustků a nepokoji se smrtelnými oběťmi, které vypukly v Praze, donuti­la Husa opustit město. Většinu času strávil na hradu Kozí Hrádek v Jižních Čechách. Tam napsal svojí nejdůležitější práci De ecclesia, která před­stavovala kritiku papežské církve a následujíce Wyclifa, líčí církev, jejíž jednota spočívá ve shromáždění věřících.12 Mnohé teologické otázky, které následovaly odmítnutí hierarchické církve, jako např. kde je k nalezení pravá církev, kdo k ní náleží a kdo má rozhodovat (a jak), zda kněz sku­tečně žije v milosti Boží, atd. zůstaly otevřené. De ecclesia byl polemický spis, ve kterém Hus obhajoval svou věc a odmítal názory odpůrce.

Tento polemický spis se však stal základem pro konečné odsouzení Hu­sovo v Kostnici. 1414 byl do města u Bodamského jezera svolán koncil, za účelem konečného překonání schizmatu západní církve. Také ona česká záležitost ohledně Jana Husa měla být nyní vyřízena podle církevního práva. Že takovéto řízení vždy implikuje inkviziční proces, mohlo být zjevné, také proto, že žaloba proti Husovi ještě stále nebyla stažena. Hus se nicméně přesto rozhodl pozvání císaře Sigismunda do Kostnice akcep­tovat, pravděpodobně protože myslel, že koncil bude příležitost k předsta­vení a prodiskutování jeho názorů.13 Brzy však bylo zjevné, že se koncil viděl jako církevní instance, která o učení církve nediskutuje, nýbrž ho stanovuje a střeží. Po více než čtyřiceti letech schizmatu se rýsovalo ře­šení, jak by církev znovu mohla mít jednoho papeže. Výchozím bodem bylo přizpůsobení se dominujícímu hierarchickému pojetí církve 14. století, v důsledku čehož papež svůj úřad vykonával v součinnosti s konci­lem. Pro Husovo pojetí církve, ve které papež sehrával pouze koordinující roli, nebyl v této koncilianistické představě žádný prostor. Hus byl zatknut a žaloba proti němu zostřena, přičemž byl Hus v této pro něj vysoce nevý­hodné situaci stále důrazněji identifikován s Wyclifem. Když koncil oxfordského reformátora opětovně odsoudil, bylo zjevné, že Husova nadě­je přesvědčit církevní otce byla iluzí.

Události v Praze, které se rozvinuly v době, kdy již Hus Prahu opustil, dále komplikovaly jeho pozici. Na podzim 1414 vyzýval Husův přítel a re­formní teolog Jakoubek ze stříbra k znovuzavedení kalichu večeře Páně pro laiky.14 Již několik staletí bylo víno při večeři Páně laikům upíráno, což bylo teologicky zdůvodněno tvrzením, že v chlebu je již víno také za­hrnuto, stejně jako také krev nemůže být oddělena od těla. Jakoubek argu­mentoval s biblickými texty a také spisy církevních otců, aby ukázal, že je tato praxe inspirována biblickou a apoštolskou dobou. Centrální tvrzení Ja­koubka bylo, že každý, kdo chce být pravdivým křesťanem, musí prakti­kovat přijímání večeře Páně pod obojí způsobou.

Toto exklusivistické pojetí bylo pro koncil jako červené sukno pro býka. Myšlenku kalicha pro laiky odsoudil a Husa učinil za vývoj dění v Praze odpovědným. Husovo odsouzení brzy následovalo a 6. července 1415 byl jako kacíř na břehu Rýna upálen. O rok později byl upálen druhý Čech, Jeroným Pražský (30. května 1416). Církev chtěla sice reformu, avšak pouze takovou, která nechá základní struktury středověké církve neporu­šené.

Po smrti Jana Husa

Tímto se však do Čech klid nevrátil. Husova smrt v Kostnici byla jeho ná­sledovníky chápána jako smrt mučednická. Hus zemřel za obhajobu pravé církve, která se manifestovala v Čechách. Jejími znaky byl každopádně laický kalich, jeho časté přijímání a brzké rozšíření v rámci celého spole­čenství. Brzy po zavedení kalichu pro laiky byla tato praxe rozšířena také na malé děti a kojence.15 Tímto byl patrně ustaven nejdrastičtější krok re­formního programu Husových následovníků. V přijímání chleba a vína, připomínce spasitelné smrti Ježíše Krista, nejde o otázku hodnosti, dospě­losti či původu, nýbrž o otázku bezpodmínečné milosti.

Přesvědčení, že tato pravá církev bude nyní pronásledována onou mylnou církví, patřilo k základním kamenům apokalyptických očekávání, které vznikly v čase po Husově smrti. Představa, že kvůli odsouzení a popravě Husově není papežská církev vedena Kristem, ale byla převzata antikris­tem, obsahuje nutně také myšlenku posledního času. Je-li antikrist zde, při­jde Kristus brzy zpět, aby svou pravou církev zachránil. Mnozí opustili své domovy a podíleli se na shromážděních na českých kopcích, které byly přejmenovány podle biblických míst Boží manifestace, jako Tábor, Choreb a Sión.16 Pro Václava IV., který reformní hnutí veskrze podporoval, znamenala tato radikalizace ohrožení veřejného pořádku v jeho královské říši. Rozpínání reformy se pokoušel zabránit tím, že farnosti, které byly převzaty Husovými následovníky, byly nuceny opět přejít na druhou stranu, věrnou papeži. Místo pokoje nyní vypukla revoluce, jejíž počátek je symbolizován tzv. první defenestrací.

Pro českou církev vedlo toto k rozpadu jednoty. V Praze se biskup Jan Rokycana pokoušel zavést umírněnou linii, která by zajišťovala centrální body české reformní církve (kalich pro laiky – i pro nemluvňata -, lidová řeč), ale spojení s Římem by zcela nepřerušila. Na druhé straně stáli ra­dikální vůdci revolučního převratu, kteří vyzývali k zabití nepřátel pravé církve a všech, kteří nepatřili k následovníkům Jana Husa. Toto vnitřní rozdělení české reformace ohrožovalo dědictví Jana Husa, ale síly z vnějš­ku vedly tyto různé partaje v Čechách k rovnováze. Pod hrozbou papežem a císařem vyhlášeného křížového tažení proti kacířům v Čechách se Češi shodli na tzv. čtyřech pražských artikulech, které měli představovat cíle hnutí. Češi bojovali zaprvé za kalich pro laiky, za druhé za svobodné kázá­ní slova Božího (tzn. bez specifického povolení dotyčného biskupa), za­třetí za chudou církev a začtvrté za rovnoprávnost všech (tzn. žádná zvlášt­ní pozice kléru).

Po ničivém čase polních tažení proti Čechům, (která všechna ztroskotala), zpustošení a plundrování, byla konečně 1434 v rámci koncilu v Basileji/Florencii podepsána dohoda, která v podstatě vzato uznala pouze první bod pražských artikulů. Tato takzvaná kompaktáta slibovala české straně další užívání laického kalichu (ačkoli jen v rámci zemských hranic a bez zavazujícího charakteru), ostatní artikuly však zamítla.

Po válkách

V době po kompaktátech, tedy od 1434 až po začátek 17. století, bylo pro náboženskou půda v Čechách význačné, že vedle sebe více či méně pokojně žily různé „konfesní“ proudy a hnutí. Největší část obyvatelstva patřila k proudu, historiky nazývaném jako utrakvistická církev. Poj­menování bylo odvozeno od latinského „sub utraque – pod oběma způso­by“. Utrakvisté praktikovali laický kalich a drželi se některých z Hu­sovských učení, ne však oněch radikálních myšlenek, které se vynořily v době husitské revoluce. Menší skupina, církev „pod jednou“, se držela Říma a laický kalich odmítla. V 16. století se v Čechách objevili rovněž stoupenci Luthera a Calvina.

Již dříve se však jedna skupina od utrakvistické církve odštěpila. Jednota bratrská byla v r. 1457 založena jako reakce na doby, které znaly úzkou souvislost mezi vírou a násilím; a vyvinula alternativní, přísný model role věřících ve veřejném životě. Otcem Jednoty bratrské byl Petr Chelčický, který ve svém odmítnutí válek za pravou víru dospěl k pacifismu, který vycházel ze suverenity víry. Jednota bratrská, která byla založena až po Chelčického smrti, převzala jeho teologii a tvořila církev, která vědomě stála na okraji veřejného života. Představy pravého věřícího byly velmi přísné. Velký důraz byl kladen na životní praxi, která měla být rozhodující pro pozici člena ve společenství. Protože v první fázi po založení Jednoty nesměli její členové zastávat žádné veřejné úřady nebo povolání, neboť by to bylo spojeno s přijetím násilného státu, našla své místo veskrze v ma­lých obcích mimo města. Za druhé generace bratrů se přísnost oddělení od světa pozvolna uvolňovala. Část církve se v průběhu 16. století stala vý­znamným faktorem v české společnosti a politice. V Jednotě vznikaly mnohé církevní zpěvy, které spoluurčovaly liturgickou a hymnologickou tradici jiných církví. Nejdůležitějším byl zejména první biblický překlad z původních jazyků, který vznikl v Jednotě ve druhé půli 16. století.

Setkání s dalšími reformními hnutími a reformacemi

Vztah k Wittenbergu a luterské reformaci byl pro příslušníky české refor­mace v 16. století největší výzvou. Nejen Luther byl již záhy ve své teolo­gické kariéře s Janem Husem konfrontován, ale i zprávy o událostech 1517 či 1519 přišly do Prahy rychle. Z počátku bylo nadšení obrovské. Jak utrakvisté, tak bratři informovali Luthera o svých teologických pohledech. Utrakvisté zaslali Lutherovi Husův spis De ecclesia a bratři pro něj přelo­žili svůj katechismus. Brzy byly také Lutherovy spisy přeloženy do češti­ny. Při tomto setkání zdůrazňovali Češi spojitosti české reformace s Luthe­rem. Utrakvistům šlo prvně o kritiku papežské církve a zadruhé o porozu­mění večeři Páně (Luther nicméně praxi účasti dětí a nemluvňat na večeři Páně neakceptoval.) Bratři spatřovali styčné body v principu Sola Scriptu­ra. Brzy však vyšlo najevo, že jsou mezi Cechy a Lutherem také důležité a nepřemostitelné rozdíly. Utrakvisté nemohli akceptovat Lutherovo učení o milosti. Jejich pojetí spásného významu dobrých skutků bylo tradičně řím­sko-katolické. Proto byli také svatí pro utrakvisty integrální součástí víry. V podstatě vzato se ukázalo, že čeští následovníci Jana Husa mají, mimo kritiky papežské církve a kalichu pro laiky, jen velmi málo společného. Pro utrakvisty představovala příliš zjevná identifikace s Lutherem také nebezpečí, že tím pozbydou své proklamované katolicity.

Také Jednota bratrská musela konstatovat, že rozdíly vzhledem k Luthe­rovi byly větší než společné prvky. Rovněž zde šlo o porozumění Sola Fide. Pro bratry byla křesťanská životní praxe natolik důležitá, že se jí v tomto smyslu nemohli vzdát, neboť hrála roli v podmínce spásy jednot­livce. Luther toto pojetí odmítá jako příliš římské. Oproti tomu bratři od­mítali jako příliš římské Lutherovo porozumění přítomnosti Kristovi ve večeři Páně. Rovněž Lutherův koncept vztahu mezi státem a církví byl pro bratry s jejich kořeny v Chelčického teologii těžko přijatelný.

Konečná fáze

Ve druhé polovině 16. století došlo ke vzrůstajícímu napětí mezi protes­tantským severem Evropy a římsko-katolickým jihem. Jak geograficky, tak teologicky ležely Čechy mezi frontami. Také uvnitř habsburské monarchie vzrůstalo napětí, tím, že císaři byli stále méně ochotni zohledňovat výji­mečnou pozici Čechů. Jako poslední pokus zajistit konfesně pluralistickou konstelaci v Čechách v rámci římsko-katolické dominující politické ulity vznikla Confessio Bohemica. 17 V tomto vyznání, které bylo podepsáno utrakvisty, českými lutherány a českými bratry došlo k symbióze utrakvis­tických a luterských teologických pohledů. Ačkoli to z politického ohledu byl navýsost důležitý dokument, byt to však zároveň teologicky nejasný text, který rozdíly mezi jednotlivými skupinami spíše potvrdil.

Společný pokus zachránit status Čech a tím i českou reformaci, neměl však v delší perspektivě žádný úspěch. Když 1618 císař Ferdinand II. zasáhnul a nechal zavřít či strhnout dva údajně nelegálně vystavěné (lutherské) kostely, rozhodly se české stavy vypovědět císaři poslušnost. Puč našel svůj dramatický výraz v další pražské defenestraci, která vyznačila začátek třicetileté války. Dva roky poté porazil Ferdinand české oddíly pod ve­dením Fridricha Falckého na Bílé Hoře. Co nyní v Čechách následovalo, byly popravy, násilná rekatolizace a vynucená emigrace. Česká reformace jako alternativa k Římu a Wittenbergu, která zápasila o samostatnost církve, svobodné od politické instrumentalizace, byla ukončena mečem.

Závěr

Měl Luther pravdu, když mínil, že existuje kontinuita mezi ním a Janem Husem? Oba identifikovali jako klíčový problém církve úzké propojení moci světské a církevní, které se vyjadřovalo v politických a teologických nárocích papeže. Co bylo pro českou reformaci znovuobjevení kalichu pro laiky jako nutnosti Boží milosti, to bylo pro Luthera objevení ospravedlně­ní z milosti. V oněch mnohých historických, teologických a politických rozdílech panovala mezi českou a německou reformací důležitá souvislost. Obě bojovaly o suverenitu víry.

V pozdějších dobách vznikla myšlenka závislosti mezi reformacemi ve smyslu genealogie. Dějiny reformace 16. či 17. století hovořily veskrze o společném sporu reformátorů z Čech, Německých zemí, Anglie nebo Švý­carska. Hezkým příkladem toho, je jedna rytina Lukase Cranacha, která zobrazovala Husa, Luthera a další zástupce lutherské reformace při společné večeři Páně.

V 19. století se vynořil pojem „před-reformace“, aby bylo zdůrazněno, že vlastní reformace byla jediná a všechny ostatní jen jejími předstupni či ohlasy. Hus se stal Lutherovým připravovatelem cesty. Odkryl již něco z chybných učení římské církve, ale teprve Luther ukázal zkaženost církve v plném světle a navrátil se zpět k pravé církvi. V nacionalisticky-teolo­gických projektech s cílem představit vlastního reformátora jako národního hrdinu, bylo nutné význam ostatních reformátorů bagatelizovat nebo zpo­chybnit. Tak byla například Husovi a tím i české reformaci odebrána její originalita, neboť byla prý zjevně obsahově zcela závislá na Wyclifovi. 18 Podobné pokusy se děly i na české straně, kde bylo hrdě stanoveno, že Hus byl první reformátor a česká reformace „první reformací“, aby Luther spolu s německou reformace mohl být vylíčen jen jako následovník a imi­tace.

Reformační oslavy mezi roky 2015 (Hus) a 2017 (Luther) by měly být podnětem k opuštění tohoto šovinistického myšlenkového schématu. Nechť jsou příležitostí rehabilitovat Lutherova tvrzení o Husovi: my se za­sazujeme o společnou věc, totiž suverenitu víry v situaci, kdy je tato často manipulována pro nesvaté účely a zneužívána. Takovéto úsilí můžeme, jak píše Luther, „se ctí zváti svatým.“

Písemná verze přednášky pronesené 25. 8. 2015 na 43. konferenci IEF v Praze

1 „Hinc inter damnatos et pestiferos Iohannis Wikleff damnatus est et ille: Non est de necessitate salutis credere Romanam Ecclesiam esse supremam inter alias. Sic inter pestilentes Iohannis Hus errores ille quoque connumeratur: Petrus non est nec fuit caput Romane ecclesie sancte catholice.“ Disputatio Iohannis Eccii et Martini Lutheri Lipsiae habita. 1519. WA 2, 275.

2 „Non loquor de Christianis, sed schismaticis.” Ebenda.

3 Zu Luthers Verhältnis zu Jan Hus und der Böhmischen Reformation sehe Igor Kišš, Luther und Hus, in: Communio Viatorum, VIII, 1965, Nr. 4, 239-250; Samuel H. Thomson, Luther and Bohemia, in: Archiv für Reformationsgeschichte, XLIV (1953), 160-181; Frederick G. Heymann, The Impact of Martin Luther upon Bohemia, in: Central European History, Vol. 1, No. 2 (Jun., 1968), 107-130; Scott H. Hendrix, "We are all Hussites": Hus and Luther revisited, Archiv für Reformationsgeschichte, LXV (1974), 134-161.

4 Das XVI. Kapitel S. Johannis gepredigt und ausgelegt, WA 46, 103.

5 Allgemeine Einführungen und Überblicke sind Zdeněk V. David, Finding the Middle Way: the Utraquists' Liberal Challenge to Rome and Luther. Washington: Woodrow Wilson Center Press, 2003; František Šmahel, Die Hussitische Revolution, 1-3, Hannover: Hahnsche Buchhandlung, 2002; František Michálek Bartoš, The Hussite Revolution, 1424-1437, New York: Columbia University Press, 1986;, Rudolf Říčan, Das Reich Gottes in den böhmischen Ländern: Geschich­te des tschechischen Protestantismus, Stuttgart: Evangelisches Verlagswerk, 1957.

6 Vilém Lorenc, Das Prag Karls IV., Die Prager Neustadt, Stuttgart: Deutsche Verlags-Anst, 1982.

7 David Mengel, Remembering Bohemia's Forgotten Patron Saint, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 6, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2007, 17-32.

8 David Mengel, A Monk, a Preacher, and a Jesuit: Making the Life of Milíc, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 5, Part 1, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2004, 33-56; Peter C. A. Morée, Preaching in Four­teenth-Century Bohemia: the Life and Ideas of Milicius de Chremsir (+1374) and His Sgnific­ance in the Historiography of Bohemia, Heršpice: EMAN, 1999.

9 Peter C.A. Morée, The Eucharist in the Sermons on Corpus Christi of Milicius de Cremsir, in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 5, Part 1, Praha: Academy of Sciences of the Czech Republic, 2004, 65-76.

10 Vlastimil Kybal, Otakar Odložilík (eds.), Matthiae de Janov dicti magistri Parisiensis Regulae Veteris et Novi Testamenti I-V, Praha, 1908-1926; Jana Nechutová a Helena Krmičková. Matthiae de Janov dicti Magistri Parisiensis Regularum Veteris et Novi Testamenti, München: R. Oldenburg, 1993.

11 Zum Leben des Jan Hus sehe neulich František Šmahel, Jan Hus: život a dílo, Praha: Argo, 2013; Pavel Soukup, Jan Hus: Prediger - Reformator – Martyrer, Stuttgart: Kohlhammer, 2014; ältere Studien sind z.B. Ferdinand Seibt, Jan Hus: das Konstanzer Gericht im Urteil der Geschichte, München: Siemens-Stiftung, 1972; Matthew Spinka, John Hus: a Biography. Prin­ceton: Princeton University, 1968 ; František M. Bartoš

12 Jan Hus, Tractatus de ecclesia, Praha: Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1958 (Edition von Samuel H. Thomson).

13 Jiří Kejř, Husův proces, Praha: Vyšehrad, 2000; Sebastián Provvidente, Inquisitorial process and plenitudo potestatis at the Council of Constance (1414–1418), in: Zdeněk David, David Holeton (eds.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 8, Praha: Filosofický časopis, 2011, 98-114.

14 Coufal, Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414-1431: předpoklady basilejské dis­putace o prvním z pražských artikulů, Praha: Kalich, 2012.

15 David Holeton, La communion des tout-petits enfants: étude du mouvement eucharistique en Bohème vers la fin du Moyen-Age, Roma: C.L.V.-Edizioni Liturgiche, 1989.

16 Šmahel, Die Hussitische Revolution.

17 Ferdinand Krejsa, Die Böhmische Konfession, ihre Entstehung, ihr Wesen und ihre Geschichte, Wien: Manz 1916; Craig Atwood, The theology of the Czech Brethren from Hus to Comenius, University Park: Pennsylvania State University Press, 2009.

18 Loserth