275 - říjen 2015

Co nám přinese synoda o rodině?

Mezi evropskými církvemi hlavního proudu patří katolická církev k těm, které mají nejpřísnější kázeň v oblasti rodiny. Lépe řečeno, snaží se dodržovat přísnou kázeň, i když to často hodně skřípe.

Manželství se u křesťanů obecně chápe jako závažný slib před Bohem, který zanikne teprve smrtí jednoho z manželů. Ale jen katolická církev z toho nepřipouští žádné jiné východisko pro případ faktického rozpadu manželského svazku, než zůstat sám a čekat, zda se bývalý partner nevrátí nebo nezemře. V praxi často jednotliví duchovní mohou přimhouřit oči nebo se může najít oklika, založená na – zhusta čistě formalistickém – úsudku, že původní manželství nebylo uzavřeno do puntíku správným způsobem, a tudíž není platné. Tak či onak to však zanechává pachuť a často odcizuje rozvedené lidi a jejich okolí církvi, jež podle nich nemá pochopení pro jejich životní selhání.

Podobně antikoncepce: Na základě skoro padesát let staré encykliky Humanae vitae papeže Pavla VI. (vyšla roku 1968) se pro prevenci početí připouští jen „přirozená metoda“, tedy periodická zdrženlivost. Metoda obtížná a v řadě případů málo spolehlivá, pokud se manželský pár nerozhodne zříci pohlavního života úplně. Jestliže je např. žena nemocná a může být těhotenstvím ohrožena na životě, vlastně nic jiného podle církevní nauky ani nezbývá. Je to svým způsobem výrazné zpřísnění Nového zákona, kde se občasná zdrženlivost po vzájemné dohodě připouští, ale jen kvůli většímu klidu na modlitbu, a ihned se přikazuje, aby se pak manželé zase jeden druhému odevzdali (1 Kor 7,5). I celibátník sv. Pavel ve starověku věděl, že intimita je pro dlouhodobé udržení manželské lásky velmi důležitá a neměla by se zbytečně vynechávat – což je poznatek, který potvrzuje i současná psychologie. Katolický postoj v této otázce však nevychází z bible, jež se detailům plánování rodiny nevěnuje, ani z psychologie, ale spíše ze scholastikou zabarveného rozlišování věcí na přirozené a nepřirozené a z jednostranného chápání manželského styku jako prostředku plození.

A tak se katolíci s výjimkou těch nejzapálenějších konzervativců tímto církevním nařízením příliš nezatěžují a v případě potřeby sáhnou po něčem „nepřirozeném“, aby uspokojili svou přirozenou touhu po lásce a blízkosti.

Říjnová vatikánská synoda o rodině by mohla podobné schizofrenní situace zmírnit a přinést diferencovanější pohled na manželství a rodinu. Není ovšem moudré si dělat příliš velké naděje. Přinášíme k tomu dva texty: Martin Vaňáč napsal technickou analýzu toho, jak to na synodách chodí, a Tina Beattieová poukazuje na známý problém: ačkoli přesně polovinu manželů tvoří ženy, o manželství rozhodují v církvi skoro jen muži, navíc obvykle celibátní.

Dále v tomto čísle najdete další husovský příspěvek, tentokrát přednášku Petera Moréeho o Husovi a reformaci. A číslo zakončí dvě rekapitulace Pavla Hradilka. Jedna se týká srpnové konference Mezinárodního ekumenického sdružení a druhá je vzpomínkou na zesnulého prof. Radima Palouše.