Jste zde

Jíst z několika talířů

Nové úvahy k polygamii

Ve svém cenami ověnčeném klasickém románu Všechno se rozpadá (Things fall apart) popisuje dnes již zemřelý úspěšný nigerijský autor Chinua Achebe scénu, která dobře ilustruje téma mého příspěvku, jímž je polygamie a křesťanské, resp. katolické chápání manželství v Africe:

Bubny zněly nepřetržitě, monotónně a naléhavě. Jejich zvuk už nebyl něčím mimo vesnici. Naopak, byl to tep jejího srdce, pulzující ve vzduchu, ve slunci, dokonce i ve stromech. Plnil vesnici radostným očekáváním.

Ekwefi nabrala z hrnce porci pro svého muže a misku zakryla. Ezinma jídlo odnesla do jeho chýše.

Okonkwo seděl na kozí kůži a jedl to, co mu předtím poslala jeho první žena. Obiageli, která mu pokrm přinesla z chýše své matky, seděla na zemi a čekala, až bude hotov. Ezinma před něho položila matčino jídlo a posadila vedle Obiageli. […]

Sundal pokličku s misky od své druhé ženy a pustil se do jídla. Obiageli vzala první misku a odnesla ji do matčiny chýše. A pak přišla Nkechi se třetí miskou. Ncheki byla dcera Okonkwovy třetí ženy.

Z dálky bylo slyšet bubny.“

To není popis nějakého pozůstatku afrických dějin. Polygamie, o niž v tomto výňatku jde, je v subsaharské Africe jev velmi rozšířený a mnohotvárný. Odborníci jej považují za „kulturně danou, společensky akceptovanou a právně uznávanou formu trvalého manželství, v němž muž smí mít současně více než jednu ženu“. Patriarchální tradice a patriarchální místní zvyky, o nichž jsme právě četli, dávají polygamně žijícímu muži vyšší společenské postavení. Západní i afričtí badatelé se polygamií zevrubně zabývají: byla a je předmětem literárního zpracování, antropologických studií a teologického výzkumu. V kontextu s křesťanským životem, praxí a naukou vyvstávají nicméně problémy s jejím hodnocením a dochází ke konfliktům mezi zastánci různých teologických stanovisek.

V některých oblastech subsaharské Afriky se polygamie vyskytuje v nejvyšších vrstvách společnosti – četní političtí vůdci i tradiční vládcové žijí polygamně. Řada zemí kupodivu uzákonila monogamii a bigamii prohlásila za trestnou, avšak příslušné předpisy jsou dodatečnými články tak omezeny, že fakticky je polygamie možná a legální. Ústava uznává tzv. zvykové právo, podle něhož je polygamie přípustná. Důležité je přitom rozlišovat: „V jazyce práva patří polygamie k tzv. mala prohibita, tedy k přestupkům, které jsou v některých společnostech zákonem zakázány a v jiných ne, a nikoli k tzv. mala in se, které všichni rozumní lidé považují za špatné.“ Předkládaný příspěvek k diskusi na toto téma vychází z následující myšlenek:

(1) Především: Africká náboženství, a to jak islám, tak náboženství domácí, polygamii připouštějí. Islám doporučuje muži, aby se oženil až se čtyřmi ženami, pokud je schopen se o ně starat. Z toho plynou dvě věci: Vzhledem k tomu, jak silně je islám v Africe rozšířený a zakořeněný, lze soudit, že se toto pravidlo pro uzavírání manželství široce uplatňuje a že tato praxe není v rozporu se základním učením islámu. Podobně samozřejmě akceptují polygamii i vyznavači domácích náboženství, jejichž předpisy ovšem nejsou písemně zaznamenány.

(2) Postoj křesťanských misionářů vůči polygamii byl vždy ambivalentní. Např. anglikáni v Prohlášení konference v Lambethu z roku 1888 polygamii sice do značné míry odsoudili a polygamně žijícím Afričanům zakázali přestup ke křesťanství. Ale na místě samém zůstala situace nejasná a nejednoznačná, takže zákaz byl o sto let později zrušen. Velké historické církve obecně hlásaly neslučitelnost polygamie s monogamií, která je jedinou povolenou formou křesťanského manželství. Různé v Africe založené církve (např. Aladura-církve, Celestial Church of Christ) a apoštolské církve na celém kontinentu polygamii akceptovaly a dokládají ji četnými citáty ze Starého zákona. Dr. Musimbi Kanyoro, výkonná ředitelka Globálního fondu žen, poukazuje na to, že takové biblické příklady vycházejí z konkrétního postavení mužů a jsou proto „jednostranně patriarchální“. Říká:

Starozákonní pohled na ženy v izraelské polygamní společnosti je zcela ovlivněn patriarchalismem. Jednostranný je tento postoj především proto, že o ženách ve starozákonní polygamních strukturách víme jen velmi málo. V textu jsou často jmenováni pouze muži, říká se, že určitý muž měl tolik a tolik manželek a konkubín. […] Pro mne z toho plyne, že pokud se nám nepodaří rekonstruovat společnost, v níž tyto ženy žily, nedovíme se o starozákonním systému polygamie nic.“

Názory a postoje křesťanských představitelů jsou nápadně nejednotné. Ti, kdo tvrdí, že polygamie je slučitelná s křesťanskými zásadami, se odvolávají na biblicko-hermeneutické paradigma.

(3) A nakonec: Polygamie byla v posledních letech vzhledem ke svém podílu na šíření HIV/AIDS silně zpochybňována a odsuzována. Výzkumy prokázaly, že vyšší počet sexuálních vztahů zvyšuje pravděpodobnost nakažení. Doporučované opatření, totiž mít jen jednoho partnera, ovšem naráží na vžitou praxi polygamie. Ukazuje se, že pandemie AIDS k žádnému radikálnímu odvrácení od polygamie nevedla.

Pro a proti

Literatura na téma polygamie uvádí široké spektrum argumentů pro i proti. Zastánci polygamie hájí většinou jedno nebo několik z následujících stanovisek, která vycházejí stručně řečeno z ekonomických tlaků, morálních zásad a sociálních hledisek.

Z pohledu funkcionalistů plní polygamie v Africe společenskou roli. V situacích, kdy ženy nemají společensky a ekonomicky žádnou moc, dává polygamie jistotu těm, které by jinak nemohly najít manžela a (nebo) nedokázaly stát na vlastních nohou. Roli hraje rovněž společenská stigmatizace neprovdaných a rozvedených žen, ale i bezdětných párů, přičemž vina na bezdětnosti se většinou dává ženám. Sociální situace, v nichž by tyto argumenty mohly platit, jsou sice představitelné, avšak k systémovým sociálně-ekonomickým, politickým a kulturním strukturám, které bezmoc afrických žen způsobují, uvalují na ně enormní společenskou zátěž a vedou k tomu, že obvyklým řešením je polygamie, zatímco rozvod je těžko přijatelný, funkcionalisté ani nepřihlížejí, ani je nezpochybňují. Z jejich obhajoby polygamie lze jistě vycítit sociální stanovisko. Avšak mnohdy, zejména v zemědělských oblastech, polygamie prostě umožňuje mužům zajistit si „koupí první a každé další ženy“ dostatečný počet zemědělských pracovních sil.

Z pohledu moralistů znamená polygamie jednak hráz proti mužské sexuální promiskuitě a proti navazování zakázaných sexuálních vztahů, jednak chrání ženy před svody prostituce, protože jim dává možnost vstoupit do manželství, vést legitimní sexuální život a zároveň mít i finanční a hmotné zabezpečení. Je to podivná argumentace: mužská sexuální promiskuita má být tlumena na úkor žen, které jsou považovány za objekty k ukájení neovladatelné touhy mužů.

Sociálně argumentující obhájci polygamie tvrdí, že polygamie je pro ženy záchrannou sítí v případě zchudnutí, ovdovění nebo rozvodu nebo v situacích, kdy v populaci převažuje podíl žen nebo stoupá úmrtnost mužů. Co se týká prvního argumentu, ani zde se neberou v potaz faktory omezující základní důstojnost a rovnost žen ve společnosti. A tvrzení, že polygamie přináší „jistotu“, je relativizováno výsledky výzkumu, podle nichž v polygamním soužití často dochází k fyzickému násilí a sexuálnímu zneužívání.

Reakce církve a teologické diskuse

Africké katolické komentáře vidí v polygamii jeden z četných problémů, na něž naráží křesťanská představa manželství jakožto svátostného svazku dvou lidí. Pokusy uvést polygamii v soulad s křesťanských chápáním manželství můžeme rozdělit do dvou diametrálně se lišících kategorií.

Do první kategorii patří názor, že manželky mají být propuštěny. Od muže se žádá, aby své ženy „poslal pryč“. Takže muži, kteří se k tomu rozhodnou, si pochopitelně skoro vždy ponechají nejmladší manželku a ostatní nešťastnice odsuzují k životu v nuceném vdovství, tedy v bídě. Takový rozvod je považován za „nevyhnutelnou podmínku přijetí polygamistů do křesťanského společenství“ – znamená ovšem jednoznačně destabilizaci existujících harmonických manželství.

Někteří teologové odmítající tak radikální krok vynaložili nemalé úsilí při hledání způsobu, jak by se křesťanské manželství dalo modifikovat, „inkulturovat“. Výsledky jsou různé a sporné. Převážně se dospívá k tolerování polygamie jakožto jednoho z řady modelů manželství, existujících v různých kulturách. Zastánci tohoto názoru (např. Eugene Hillman a Bénézet Bujo) vidí problém v gnozeologickém napětí mezi kulturou a křesťanstvím. Polygamie jako forma mnohoženství je v rozporu s křesťanským pojetím manželství coby monogamní a nerozlučitelné instituce. Hilmann nemluví jen za sebe, když prohlašuje: „Vždy je nutno připouštět jednotlivé bolestné výjimky z pevně stanovených pravidel, jednotlivé lidské kompromisy, přizpůsobování nebo dokonce radikální změny postojů.“ Hillmannův přístup obsahuje pozitivní prvky, jako např. návrh, že by polygamní muži mohli přestoupit na křesťanství s tím, že nesmějí uzavírat žádné další polygamní vztahy. Ale tenhle postoj má značné slabiny. Kdo považuje monogamii za součást cizí etiky a staví ji proti polygamii, v níž vidí součást domácího přesvědčení a tradic, přistupuje k problému čistě abstraktně a ignoruje reálné zkušenosti lidí určité kultury, především žen. Přitom hrozí nebezpečí, že bude vynášet soudy a určovat pořadí hodnot, místo aby bral ohled na konkrétní zkušenosti. Oficiálně je katolická církev v Africe opatrnější než teologové, kteří jsou pro toleranci. Církev je přesvědčena, že „pastorační postoj vůči polygamistům […] se musí vystříhat všeho, co by mohlo […] vypadat jako uznání polygamie ze strany církve“.

V této debatě příznačně převažují hlasy mužských duchovních. Přitom na téma polygamie existuje celá řada osobních posudků i ostře kritických výroků z úst afrických žen. Africké teoložky se shodují v názoru, že polygamie porušuje práva žen. Studie o postojích žen v západoafrickém státě Pobřeží slonoviny ukazuje: „Většina žen má proti mnohoženství námitky.“ Z feministického perspektivy je polygamie vykořisťovatelská mocenská struktura, která ženám vnucuje nižší status. Sestra Anne Nasimiyju-Wasike, profesorka náboženství na Univerzitě v Nairobi, vyjádřila názor většiny: „Polygamie byla prosazována a podporována ve prospěch mužů, protože posiluje jejich osobnost, zatímco osobnost žen potlačuje a oslabuje. Celý tento systém podporuje a posiluje moc mužů a jejich nadřazenost nad ženami.“

Asymetrické uspořádání a pastorační možnosti

Jak jsme viděli, diskuse se do značné míry zaměřuje na problém nerovnosti, vykořisťování a ovládání. Z hlediska analýzy je užitečnější považovat polygamii za jednoznačně asymetrické uspořádání, v němž muži mají výsady a jsou jim přiznávány větší nároky než ženám. Při tomto uspořádání „neslouží ženina schopnost reprodukce jí samé, nýbrž má zvětšovat moc a ‚nesmrtelnost‘ muže, má mu dát výsadní status, zlepšit jeho pozici ve společnosti“. Tato asymetrie výrazně omezuje reprodukční práva žen, podrobuje ženy sexuálním a emocionálním zálibám mužů a jejich přání mít potomky. Chceme-li tuto asymetrii zrušit, je nutno bezvýhradně trvat na důstojnosti a rovnosti žen.

Z dosud řečeného vyplývá pro křesťanské chápání manželství řada možných kroků v oblasti pastorace. I když tato řešení polygamii neodstraní, debata se zaměří na právní oblast a na morální povinnost podporovat a chránit ženy.

Především je třeba vytvořit struktury umožňující ženám, aby si nejen uvědomily, že polygamie je porušováním lidských práv, nýbrž aby se proti ní také aktivně postavily. Dobrým pastoračním řešením by bylo např. otevřít ženám větší přístup ke vzdělání a dát jim možnost všestranného rozvoje.

Zadruhé je nutné projevovat ženám žijícím v polygamním manželství náležité soucítění. To znamená dovolit jim, aby se staly součástí bohoslužebného společenství a jako jeho plnohodnotné členky se podílely na svátostném životě církve. Současná praxe, která ženám žijícím v polygamním vztahu upírá přijímání eucharistie, vypadá jako trest a je neuvážená. Přitom je třeba rozlišovat mezi soucítěním a paušálním schvalováním polygamie, o níž se stále znovu tvrdí, že je zkrátka důležitou částí africké etické a kulturní struktury. Kulturu – ať už v Africe či jinde – nelze přece považovat za statickou veličinu. Negativní stránky polygamie, jimž jsme se zde věnovali, nás staví před morální povinnost zjednat nápravu.

A konečně: Církev, která vynaložila a vynakládá značné prostředky na hledání možností, jak se ekumenicky přiblížit jiným církevním tradicím, by mohla vyvinout podobné úsilí v otázce polygamie. Jeho cílem by měla být obsáhlejší a adekvátnější křesťanská odpověď, umožňující překonat dlouhotrvající zmatek a rozpory v dnešní pastorační praxi.

Závěr

Vraťme se ještě jednou k Okongwovi. Hillmann říká, že „polygamie je jednak prastarý zvyk, jednak dnešní realita“. Na Okongwově polygamním rodinném útvaru vidíme, jak spletitý problém je polygamie. Zmíněné tři manželky svoji podrobenost absolutní autoritě manžela vůbec nezpochybňují. Ať už jim z jejich postavení vyplývají sociálně-ekonomické výhody nebo ne – největší prospěch z této formy soužití má v každém případě sám Okongwo: jí ze tří talířů. Ještě důležitější je, že mladičké dcery, které přinášejí do otcovy chýše pokrmy připravené jejich matkami, se tím učí být součástí společenského systému. Časem toto manželské uspořádání coby součást africké kultury přijmou bez námitek stejně jako kdysi jejich matky, a tím udrží v chodu perpetuum mobile společenských privilegií a kulturních nároků vyžadovaných muži. Ať už je pojetí manželství v křesťanských kulturách jakékoli, jeho ideál tkví přinejmenším v tom, že jde o „společenství v lásce, rovnosti a vzájemnosti“. A všechny formy soužití trvající na privilegiích pro muže na úkor žen právě tento ideál popírají.

Z Concilia 2/2016 přeložila Helena Medková

 Autor je nigerijský jezuita, učí na teologické fakultě Hekima University College v Nairobi (Kenia). Vyrostl v polygamní západoafrické rodině.