Jste zde

285 - září 2016

autor: 

Sekularizace: hledá se příčina

Postupné odnáboženšťování, odborně řečeno sekularizace, probíhá v Evropě už několik staletí. Někde rychleji, jako třeba u nás v Česku. Jinde pomaleji, jako v Itálii nebo sousedním Polsku. V každém případě se stále více lidí přiklání k životu bez náboženství a bez víry, a tento trend pozorujeme prakticky na celém kontinentu. Pro všechny zdejší církve a náboženské společnosti je to klíčová výzva. A nejenom že nikdo nenašel recept, jak tomuto názorovému posunu čelit, ale dokonce ani neexistuje úplná shoda, čím je sekularizace způsobena, co ji žene kupředu.

Shoda ovšem panuje na tom, že je to především generační záležitost, že se nedaří předávat víru mladým lidem. Jako věřící vidíme, jak těžké je dnes udržet vlastní děti u náboženství, a děti ateistů jako by bezvěrectví sály s mateřským mlékem, jako by je považovaly za samozřejmost, a jen málokteré se později stanou věřícími.

Italský teolog Armando Matteo v tomto čísle Getseman popisuje, jak sekularizace vypadá v jeho zemi, „základně“ římského katolicismu. Hlásí první generaci Italů, kterou lze považovat více méně za nenáboženskou. Popisuje celou řadu příčin a souvislostí, ale největší důraz klade na to, že předávání víry drhne na tom, že se (už u rodičovské generace) ztrácí pochopení pro pojmy jako „zralost“, „dospělost“ a „závazek“. Lidé jako by nechtěli dospět, nechtěli přijímat odpovědnost a trvalé závazky. A tedy ani závazky náboženství nebo budování rodin.

Z hlediska české zkušenosti bychom mohli namítnout, že u nás se první celkově nevěřící generace objevila už dávno před příchodem „mileniální“ věčné nezralosti. Generace Čechů narozená v 50. letech sice již obvykle nevěřila, ale stále se snažila o trvalou práci, stabilní rodiny, plození a výchovu dětí. Z toho vyplývá, že příčina jejího odnáboženštění musela spočívat jinde než v kultu špatně pochopeného mládí. To však neznamená, že tento kult není jednou z mnoha příčin a podob sekularizace a že problém není aktuální i u nás.

Nepříjemným vedlejším důsledkem sekularizace je i to, že v mnoha stále se zmenšujících církvích slábne hlas umírněných. Snad je to zčásti způsobeno „hlasováním nohama“ – umírněnější členové opouštějí potápějící se bárky církví jako první a zůstává tvrdé jádro radikálů. V každém případě je z obou našich článků o letošním panortodoxním sněmu cítit tento názorový posun u pravoslavných (autory jsou Walerian Bugel a Camelia Isaic). Zejména Bugel ukazuje, že před sto lety bylo pravoslaví například v otázce ekumenismu dál než katolicismus a probíhala v něm otevřená diskuse. Dnes se posouvá spíš směrem ke konfesnímu elitářství a separatismu. A již dost konzervativní ortodoxní biskupové a teologové čelí tlaku ultraortodoxních souvěrců, kteří ekumenismus označují za antikristovo náboženství...

A ještě dva texty: Článek o polygamii od Agbonkhianmegheho E. Orobatora nepřinášíme jen jako zajímavost – i k nám se stěhují lidé ze zemí s polygamií, sem tam polygamii hájí někdo z Čechů a v praxi ji provozuje nemálo mužů. A číslo uzavírá vzpomínka Pavla Hradilka na kněze a překladatele Miloslava Mášu.