Jste zde

Martin Luther, Řím a reformace

Rok 2017 je poznamenán jedním velmi kulatým výročím. Před 500 lety, v roce 1517 totiž začalo to, co později obdrželo jméno „reformace“. V Německu jsou přípravy k připomínce tohoto výročí v plném proudu. Evangelická církev v Německu (EKD – Evangelische Kirche in Deutschland) cítí povinnost toto výročí nejen připomenout, ale také jeho význam znovu promýšlet1. I katolíci si mají co připomenout, proto se v rámci příprav také hlásí ke slovu. V této souvislosti je také třeba vidět návštěvu papeže Františka 31. 10. až 1. 11. 2016 ve švédském městě Lund u světového luteránského svazu. Při pamětní společné ekumenické bohoslužbě pronesl papež František homilii, ve které připomněl biblický odkaz jednoty Ježíšových učedníků2. Jednoty v různosti, protože lidé jsou různí. Také Ježíšovi učedníci byli podle líčení v novozákonních evangeliích velmi různí.

Dne 31. října 2016 začal jubilejní pětistý rok. 31. října 1517 totiž ve Wittenbergu augustiniánský mnich a profesor biblické teologie doctor Martin Luther zveřejnil 95 tezí k diskusi o prodávání odpustků. Toto datum se považuje za začátek reformace, která přeměnila pozdně středověký svět3. Jak tento začátek probíhal a co všechno se tomu následujících letech událo, o tom jsou různé, konfesionelně silně zabarvené – a proto od sebe velmi odlišné ba protichůdné – tradice. Jak to tenkrát skutečně bylo a co vedlo k rozdělení západního křesťanstva na evangelíky a katolíky, to zajímá současníky zvláště teď, když se připomíná začátek reformance.

V této souvislosti se nachází i německá kniha s názvem Kacíř Luther. Řím a reformace4. Jejím autorem je Volker Reinhardt, profesor dějin novověku na universitě ve švýcarském městě Fribourg/Freiburg. Reinhardt je uznáván jako světově vyhlášený odborník na renesanční papežství. Lutherova reformace, jejíž začátek je spojen se zveřejněním uvedených 95 tezí o prodávání odpustků, se odehrávala v pozdně středověkém Německu a ve střední Itálií, kolem Říma a Florencie, v době rané renesance, a tedy tohoto renesančního papežství. Mezi těmito dvěma zeměpisnými oblastmi vznikl střet, jehož jedním rozměrem byl bezpochyby spor o prodávání odpustků. Ale existovaly i další rozměry střetu, které při této příležitosti vypluly na povrch a se veřejně projednávaly.

Veřejná diskuse tehdy získala díky nedávno před tím vynalezenému knihtisku zcela jinou intenzitu než kdykoliv jindy. Tehdy vznikly tiskoviny, které dnes nazýváme letáky. Zvláště v Německu si tato nová technika získala rázem velkou oblibu. Martin Luther stejně i jako jeho němečtí odpůrci rozšiřovali své myšlenky a názory velmi rychle právě pomocí knihtisku, tiskly se letáky, brožurky a další tiskoviny, které se rychle šířily mezi lidem. Tuto skutečnost v celé její šíři italské církevní vedení podcenilo. Reakce z Říma na to, co se dělo v Německu, byla liknavá a nejistá a hlavně opožděná.

Volker Reinhardt rozpracoval v této knize historickou hypotézu, že luteránská reformace bylo intelektuální utkání mezi dvěma tehdejšími myšlenkovými světy, římským a německým. Na římské straně to byli humanističtí učenci s hlubokomyslnou spekulativní filosofií a teologií, uměnímilovní intelektuálové, dvořanská etiketa spojená se zesvětštěním kléru, volné mravy, mocenskopolitické chápání papežství a tomu odpovídající zmaterializovaná, spekulativní teologie. Ve srovnání s tím se jevila německá strana jako něco barbarského: hrubé, přímočaré myšlení střední Evropy ovlivněné selskou, řemeslnickou a obchodní praxí lidí v Německu jakož i sklonem germánského myšlení k věcnosti. Římská strana měla vůči Německu masivní předsudky. Že tehdejší papežský Řím Lutherovo vystoupení proti odpustkům na začátku úplně podcenil, o tom svědčí posouzení Lutherovy kritiky jako projevu mnišské hádavosti tradované jako výrok papeže Lva X.

K podpoře své hypotézy uvádí Reinhardt nesčetné citáty z dobových dokumentů. Velice hodnotné jsou poukazy na dokumenty dosud nevyhodnocených vatikánských archivů, které Reinhadt prostudoval a které v tomto díle v německém překladu uvádí. Jsou to velmi důležité zprávy římských nunciů a legátů z Německa a římské instrukce pro ně. Ale také na příklad záznam rozhovoru papežského vyslance Pietro Paolo Vergerio s Lutherem ve Wittenbergu v roce 1535. Jako ilustrace jsou v knize otištěny některé dobové karikatury a pamflety.

Uvedeným dvěma myšlenkovým světům odpovídaly ale také dva materiální, politickospolečenské a mocenské světy, totiž jednak papežská střední Itálie a na druhé straně Svatá říše římská (národa německého) se středoevropskými říšskými kurfiřty a dalšími knížaty. Renesanční papežové byli – až na malé výjimky – hlavně mocní velmožové a válečníci a ne duchovní pastýři. Byli zaměstnáni hlavně italskými záležitostmi. Obklopovali se dalšími velmoži, s jejichž materiální podporou si mohli při politických a válečných akcích být jistí. Papežství odměňovalo takovou spolehlivost propůjčováním „duchovních“ latifundií. V 15. a 16. století se velmoži ve střední Evropě – to znamená hlavně v dnešním Německu – cítili takovým přidělováním „duchovních“ statků ve prospěch převážně italských, francouzských a španělských velmožů nespravedlivě posuzováni, ba zanedbáváni. Odváděli ve prospěch „církve“ stále stejný „desátek“. Jejich odvody („výdaje“) byly stále stejné, ale „příjmy“ klesaly. Ve srovnání s Francií a Itálií i Španělskem dostávalo Německo skutečně méně přízně, projevů milosti a obročí. To platilo hlavně pro severní a východní Německo. Finanční odvody do Říma byly ale velmi vysoké. To se považovalo za římské rabování. Jakmile by se k této situaci přidala jediná další událost, která by podpořila podezření, že církevní velmoži a jejich spojenci jsou silně zaměření na hromadění majetku k utužení své moci a svých pozic, tak by mohlo u německých velmožů dojít k výbuchu nashromážděných pocitů ukřivdění. Německá knížata se cítila ukřivděna již delší dobu.

Touto událostí se stala výzva doktora Martina Luthera, profesora biblických věd na universitě Wittenbergu, aby se pomocí jeho 95 tezí diskutovalo o tom, jak to vlastně s těmi plnomocnými odpustky je5, když je možno si je koupit. Aniž by latinsky psané teze četli – ty byly ostatně určeny pro akademickou diskusi – byli v Německu jak knížata, tak i měšťané přesvědčeni, že papež a jeho okruh se chtějí jenom dále obohacovat a že jsou zkorumpovaní. Luther zpočátku kritizoval hlavně odchýlení od biblické tradice. Veřejnost tomu rozuměla jako kritice celého římského církevního vedení.

Martin Luther svých 95 tezí poslal také mohučskému arcibiskupovi jako příspěvek do diskuse. Tak se i vedení církve v Římě konkretně dozvědělo o protestu v Německu. V únoru roku 1518 varoval papež Lev X.6 před nebezpečím, které hrozí z Lutherovy kritiky. Už to nepovažoval za pouhou mnišskou hádavost. Po zahájení kanonického procesu s ním zaslal Luther v květnu 1518 své latinské zveřejnění 95 tezí s komentářem i tomuto papeži Lvu X. Na to odpověděl z pověření papeže písemně papežský teolog Silvestro Mazzolini, zvaný Prierias. V jeho „Responsorio“ jsou všechny Lutherovy téze popřeny jediným jediným „argumentem“: papež, to je církev; a zde není žádný omyl možný. S jednotlivými tézemi Prierias nepolemizuje. Lutherova kritika je označena za mínění odporující učení církve, tudíž kacířské učení.

Ještě v roce 1518 obdržel Luther kvůli podezření z kacířství předvolání do Říma, aby se celá záležitost vysvětlila. Na radu svého ochránce, saského kurfiřta Fridricha, zvaného Moudrý, zůstal ale Luther v Německu a do Říma se nedostavil. Vyvinul však na téma svých tézí rozsáhlou publikační činnost. Ta se setkala s ohromnou ozvěnou v celém Německu. Papež poslal do Německa jako legáta generála řádu dominikánů a kardinála jménem Thomas Cajetan7, aby celou záležitost s Lutherem vysvětlil. V říjnu roku 1518 se Cajetan setkal s Lutherem v Augšpurku (Ausgsburg) a tři dny Luthera vyslýchal. Účelem tohoto setkání bylo přimět Luthera k odvolání. To ale Luther odmítl a opakoval svoji argumentaci (protože nebyla obsahově vyvrácena).

Při tomto setkání na sebe narazily dva odlišné teologické přístupy a způsoby disputace. Cajetan byl dominikánský teolog poplatný Tomáši Akvinskému8, používající metodu na sebe navazujících sylogismů, odvozování ve smyslu formální logiky. Luther byl biblista, teolog odvozující své výpovědi z Nového zákona – z Vulgaty. Pro Cajetana bylo Lutherovo stanovisko nelogické, protože neuznávalo logicky vyvozené závěry, které vyúsťovaly do přesvědčení o neochvějné autoritě papeže. Pro Luthera bylo prodávání odpustků nesprávné, protože to odporuje tomu, jak je odpuštění a smíření líčeno v Novém zákoně.

Kardinál Cajetan odjel z Augšpurku s nepořízenou. Martin Luther byl přesvědčen o správnosti své kritiky prodávání odpustků a žádá o přímé posouzení celé záležitosti papežem a koncilem. To ale pro Cajetana – stejně jako pro všechny stoupence poslušnosti autoritám – znamenalo, že Luther je neposlušný a pyšný. Stejně „neúspěšné“ byly Lutherovy hovory s papežským komořím Karlem von Miltitz začátkem roku 1519. V červenci téhož roku se konala teologická disputace s profesorem teologie Johannesem Eckem v Lipsku. Tam zároveň formuloval Luther ještě ostřeji než předtím svoji kritiku současných papežů a autority v církvi. Zřejmě tehdy se rozhodl k soustavné písemné formulaci této kritiky.

V letech 1520, 1521 sepsal Luther ty své hlavní tituly s reformačním obsahem. Jedná se o tyto tři spisy: An den christlichen Adel deutscher Nation, Von der babylonischen Gefangenschaft der Kirche (původně latinsky) a Von der Freiheit eines Chris­tenmenschen9. V nich jsou formulovány podstatné reformační myšlenky. Člověk je před Bohen „ospravedlněn“ (dosáhne odpuštění) jenom Boží milostí, ne svými „dobrými skutky“. Požaduje se reforma papežství a celého církevního života, klášterního společenství, reforma celibátu, reforma mše a celé odpustkové praxe, počet svátostí se má redukovat, zůstat má jenom křest, večeře Páně a svátost pokání. Zdůrazňuje se všeobecné kněžství všech, svědomí každého křesťana, odmítá se čisté podřizování autoritám. Ve spise Svoboda křesťanského člověka vysvětluje dvojitou základní tezi: „Křesťanský člověk je svobodný ve všem a není nikomu podřízený; křesťanský člověk je ve všem poddaný služebník a každému podřízený“ (tj. povinný vyjít bližnímu vstříc). Když se papež a vedení církve nechce vrátit biblickému přístupu, musí s tím v Německu začít světská vrchnost.

V červnu roku 1520 vydal papež bulu „Exurge Domine“, kde se Lutherovi hrozí klatbou a exkomunikací. Jako poukaz na jeho kacířství uvádí bula jeho 41 výroků. Tuto bulu Luther 10. prosince téhož roku veřejně spálil a s ní hodil do ohně i tehdejší církevní zákoník, i knihy svých odpůrců. Již v lednu následujícího roku následuje bula „Decet Romanum Pontificem“, kde je Luther prohlášen za kacíře a dán do kladby. Lutherův ochránce, saský kurfiřt Fridrich Moudrý, se však zasadil o to, aby při příštím říšském sněmu Luther dostal příležitost své stanovisko obhájit a tím se kladby zbavit. V dubnu roku 1521 byl Martin Luther citován před říšský sněm ve městě Worms, kterému předsedal císař Karel V. Doprovázel ho papežský nuncius Girolamo Aleandro, který ale nebyl Lutherovým předvoláním příliš nadšen. Předvolání Luthera před říšský sněm bylo dílo kurfiřta Fridricha, který tvrdil, že Němec – totiž Luther – musí být posuzován jenom Němci v Německu. A kurfiřt Fridrich se prosadil.

Na říšském sněmu ve Wormsu byly Lutherovi předloženy jeho spisy podezřelé z hereze. Císař Karel V. a nuncius Aleandro pověřili profesora Johanna von Ecka výslechem. První otázka s týkala autorství předložených spisů. Luther přiznal, že většina pochází od něho. V druhé otázce šlo o to, zda obsah těchto spisů je stále ještě jeho mínění, ačkoliv církevní autority jej považují za herezi. Nato požádal Luther o čas na rozmyšlenou. Bylo mu povoleno si odpověď do příštího dne rozmyslet.

Následující den pronesl Luther k obsahu svých spisů výklad, ve kterém zdůraznil odvození svých názorů a argumentů z Bible. To dělal velmi svědomitě. Z tohoto důvodu nemůže uvedené názory odvolat. Kdyby je totiž odvolal, jednal by proti svému svědomí. Johann von Eck chtěl s Lutherem dále disputovat, ale císař Karel V. výslech ukončil a Luthera propustil. Tím byla klatba nad Lutherem potvrzena. Jeho ochránce saský kurfiřt Fridrich nechal však Luthera na cestě z Wormsu do Wittenbergu unést a dopravit na svůj pevný hrad Wartburg u města Eisenach v Duryňsku. V květnu 1521 podepsal císař Karel V. tzv. Wormský edikt, kterým byl Luther prohlášen za kacíře a kde se žádalo jeho vydání k upálení. To se však nemohlo uskutečnit, protože Luther byl již na Wartburgu pod ochranou saského kurfiřta v bezpečí. Tam ale nezahálel, nýbrž překládal Nový zákon do němčiny.

Luther se považoval za věrného syna církve, právě proto prodávání odpustků a s tím související představy odmítal. Domáhal se uznání Písma ve všech oblastech církevní praxe. Odmítal představu Boha jako přísného, byť spravedlivého soudce, a hlásal obraz milosrdného, milujícího Boha, který velkoryse hříšnému člověku odpouští. Zdůrazňoval, že věřit v tohoto milosrdného Boha je důležitější, než si získávat „zásluhy“ z dobrých skutků. Martin Luther byl přesvědčen, že církev se musí znovu vrátit ke svým kořenům. To původní křesťanské našel v Bibli, v Novém zákoně.

Lutherova kritika vyvolala pochopitelně reakci. Jak jsme již uvedli, rozšiřoval Luther své kritické připomínky také pomocí knihtisku. Podobně to dělali jeho protivníci v Německu a v celé střední Evropě. Brzy se způsob, jakým se účastníci sporu o sobě navzájem vyjadřovali, změnil. Vedle věcné argumentace se víc a více objevovaly nadávky, podezírání a fantastická tvrzení. Luther sám nebyl při formulování ani trochu vybíravý. Jeho protivníci i stoupenci ho v jazykových projevech nejenom následovali, ale snažili se ho i předčit. Tím celá diskuse o reformě církve zvulgárněla. Není tedy divu, že celý renesanční Řím z pozorování této situace získal silné a neochvějné přesvědčení o hrubém a vulgárním mnichu Lutherovi, který porušil svůj klášterní slib, holdoval s bývalou jeptiškou dobrému jídlu a pití, spolu s ní zplodil šest dětí a liboval si ve sprostém nadávání na římského papeže a církevní hierarchii. Tento „římsko-katolický“ pohled na Luthera a reformaci se s habsburskou protireformací rozšířil také v českých zemích a zůstal zde až do 70. let 20. století. Teprve Druhý vatikánský koncil (1962–1965) přinesl podněty k jinému pohledu.

Dnes, kdy si připomínáme pět set let od Lutherovy reformace, víme – katolíci společně s evangelíky čili protestanty – že na tehdejším rozštěpení křesťanstva se podílely obě strany. Podobně jako Jan Hus jedno století před tím se Martin Luther setkal s uceleným, neomylným systémem, který prostupoval celou tehdejší feudální společnost. Církev se tehdy nacházela na vrcholu své moci a svého vlivu na celou společnost. Zapomněla na starokřesťanskou zásadu: ecclesia semper reformanda est, církev se musí stále obnovovat, reformovat. V naší římskokatolické církvi panovalo toto zapomnění až do 20. století. Ale i církve reformace, ať luteránské nebo helvetské nebo kalvínské, nebo rozdrobené církvičky v severní Americe, si pomalu uvědomují, že starokřesťanskou zásadu o nutnosti neustálé sebeobnovy také zapomněly. To neznamená nic jiného, než že všechny křesťanské církve potřebují novou reformaci. A dále k tomu potřebují vyvinout nové úsilí o vytvoření jednoty při tolerování růzností, neboť lidé jsou různí.

Kniha německého historika Volkera Reinhardta, o které jsme zde hlavně referovali, je bohatostí předložených časových dokumentů z římských archivů velmi cenným přínosem k objasnění počátků Lutherovy reformace. Její četba není lehká, ale v každém případě velmi přínosná. Český překlad by byl žádoucí.

1 EKD zastavení v Praze 21. a 22. listopadu 2016 ve spolupráci s ČCE

2 Homilie je v českém překladu k disposici na webu české sekce vatikánského rozhlasu (RadioVaticana).

3 Všech 95 tezí je v českém překladu k disposici na webu v české Wikipedii.

4 Volker Reinhardt, Luther der Ketzer. Rom und die Reformation. Verlag C. H. Beck, München 2016, 352 S., ISBN 978 3 406 68828 7

5 Český překlad 95 tezí dostupný ve webu: https://cs.wikipedia.org/wiki/95_tez%C3%AD

6 Giovanni de‘ Medici, 1475 – 1521, papež od roku 1513 až do smrti 1521

7 Thomas Cajetan, vlastně Tomasso de Vio, 1469 – 1534, zakladatel renesančního novotomismu

8 Svatý Tomáš Akvinský 1225 – 1274, latinsky Thomas Aquinas, dominikán, směrodatný filosof a teolog, učitel církve; jeho rozsáhlé teologické dílo a způsob myšlení se nazývá tomismus; obnovené použití této teologické metody v renesanční době byl neutomismus.

9 Česky: „Křesťanské šlechtě německého národa“, „Babylonské zajetí církve“ a „Svoboda křesťanského člověka“.

Komentáře

Díky prelátu Theobaldu Beerovi a Institutu pro lutherská studia při Akademii Gustava Siewertha máme nyní k dispozici překlad stěžejního Lutherova díla, Výklad Martina Luthera k Listu sv. Pavla ke Galatským. To umožňuje nahlédnout do netušených oblastí, nejen pokud jde o Lutherovo myšlení, ale také pokud jde o psychiku a charakter tohoto reformátora.

»Začneme s výkladem Listu sv. Pavla Galatským nikoliv proto, že bychom chtěli přednést něco nového a neznámého, ale protože zde hrozí jedno velké bezprostřední nebezpečí. Jelikož ďábel stále znovu proniká do učení v lidském podání, je všeobecně nezbytné číst a naslouchat učení sv. Pavla.«

Luther tedy představuje hned na počátku svého druha i odpůrce, bez něhož by nemohl být a o kterém v některých okamžicích sám nevěděl, zda ho nezaměňuje s Bohem: Bůh-Ďábel nebo ďábel-Bůh? Ze vzdoru k tomuto ďáblu vstoupil do kláštera (podle vlastních slov »intrusus a diis« – »hnán bohy« [dvojbohem] – to není žádný překlep!). Ze vzdoru k ďáblu odporoval papeži i císaři tváří v tvář a trval na »pravém evangeliu«; ze vzdoru k ďáblu se oženil s jeptiškou Kateřinou Borovou (kterou původně vůbec nemiloval), navzdory ďáblu se bránil vnitřnímu i vnějšímu odporu a nemocem a jednou po něm dokonce hodil kalamářem, jehož stopy jsou dodnes k vidění na Wartburgu. Tak mu také ďábel dal poslední nezbytný podnět k této exegetické přednášce. Další výpovědi citovaného úvodu nestojí za uvedení, jak už tomu u Luthera bývá. Nejde mu v prvé řadě ani o učení sv. Pavla (nýbrž spíše o jeho vlastní teologii), ani se nezříká toho, co je „nové a neznámé“, naopak ustavičně zdůrazňuje, jak jedinečné a nikdy neslýchané je jeho vlastní učení.

Zákon a spravedlnost podle Luthera

Dopis sv. Pavla Galatským se zabývá protiklady mezi ospravedlněním a vírou, mezi Zákonem a evangeliem. Již jeho apoštolský spolubratr Petr věděl, jak obtížné je někdy porozumět listům Učitele národů, takže lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují k vlastní zkáze (2 Pt 3,16).

Luther rozlišuje nejdříve různé druhy spravedlnosti, mezi jiným spravedlnost Desatera tzn. »zákony, jimž učí Mojžíš a my«. Ty všechny jsou pouze lidskou spravedlností, a proto nejsou k ničemu. Luther se k nim vrací jen příležitostně; snad aby zdůraznil nezbytnost občanských zákonů, jimiž lidé drží v mezích »nespoutanou bestii«, aby jí zabránili dopouštět se provinění. Výchovnou práci rodičů a učitelů přirovnává k vyhánění ďábla, protože »celý svět je prý posedlý ďáblem«. Vrchnost je tu k tomu, aby trestala, v případě potřeby i na hrdle, »kvůli veřejnému pokoji, výchově dětí a hlavně kvůli evangeliu«. Lutherův zájem však leží jinde, totiž v pasivní, utrpěná. Ta pochází od Krista, nesnáší žádné skutky, žádné zákony a aktivní spravedlnost na vědomí a celý Zákon ignorovat, stejně jako mimo Boží lid je nejvyšší moudrostí Zákon znát a zachovávat.« Tímto »mimo« jsou míněni v každém případě židé, Turci a papisté, někdy také úchylkáři ve vlastních řadách. Luther jim přiznává různost ritů, ale také stejnou »nemoc srdce«, totiž myšlení v duchu zákonů a spravedlnost skrze skutky. Bůh dal lidem Zákon a Desatero, aby je vychovával, ale také (a to vyjde podle něho nastejno) trestal a pokořoval a aby je konfrontoval s jejich vlastní bezmocností a zlobou. »Nezachovals je a ani je nemůžeš zachovat.« Jako mnich zpíval dříve každý týden v roce žalm 19 a především 119, které opěvují Boží zákon a ustanovení. Nyní však platí: »Ti, kteří jsou ospravedlněni, jsou mimo zákon.«

Luther přirozeně věděl, že to v praxi pro mnohé znamená pouhou záminku k naprosté bezuzdnosti »ve jménu evangelia« a vědomě podstoupil toto riziko a pilně je uskutečňoval. »Rozlišujme tedy život a doktrínu; doktrína patří Bohu a život patří nám… Z učení si nesmíme dovolit nic, v životě si můžeme dovolit všechno.« To, co evangelium říká o ospravedlnění, o blíženské lásce jako o kritériu při posledním soudu, to jej nezajímá. Velepísni lásky (1 Kor 13) je třeba se »vyhýbat jako pekelnému jedu«, protože pravá víra »ospravedlňuje před láskou a bez lásky«. Jen tak si mohl Luther představovat radikální odmítnutí aktivní součinnosti člověka.

Proti obecnému názoru nestojí myšlenkově na počátku Lutherovy teologie ospravedlnění skrze víru, ale radikální popření svobodné vůle člověka. Luther staví Boží všemohoucnost a majestát naroveň samovládné zvůli, která vylučuje kategoricky jakoukoliv lidskou součinnost. Tato monstrózní filozofie však typickým způsobem neplatí pro každodenní praxi, protože Luther požaduje spoluodpovědnost člověka za tzv. nižší stvoření (podle Gen 1,28), a tím za světské záležitosti. Po prvotním hříchu ovšem nemůže být člověk nic jiného než zlý. Aby unikl peklu, nezbývá mu nic jiného než zoufalé uchvácení (Ergreifen) a držení se Krista ve víře, což ovšem proti všem slovním významům není možné bez aktivní součinnosti člověka. Tak zůstává Lutherova teologie zoufalství zoufalá i ve své vnitřní logice a shodě.

Lutherova psyché

Mock označuje Lutherovu víru jako geniální pokus o sebeuzdravení (zvláště po zhroucení do deprese) pomocí teologických prostředků, což z ní činí nikoliv teologii, nýbrž metapsychologii. Komentář k listu Galatským nám představuje ohromujícím způsobem to, co Mock cituje doslova ze slavné psychiatrické rukojeti E. Blueulera (1857-1939): »Myšlení člověka v maniodepresivním stavu má prchavé ideje, není však bez cíle. Zprostředkuje nám dojem nesmírného bohatství idejí, při čemž záhy zjistíme, jak se tyto myšlenky opakují. Zatímco některé z nich představují duchaplný příval a mohly by být s to vypovídat o pravdě, druhé naopak nemají svůj smysl a jsou prvními popírány, takže výsledné úsudky jsou povrchní, jednostranné a ukvapené… Tak jako výběr výrazů a idejí je nedostačující, tak selhává i jejich uspořádání… Takto nemocný nemá žádné zábrany a žádnou obezřetnost… často je nadšen svou vlastní intelektuální produktivitou… Jednotlivá myšlenková spojení jsou jasná, ale míjejí se s tím, co je podstatné, anebo nejsou k tomu podstatnému dovedena. Udivuje často rychlým postřehem slabostí u partnera, se kterým diskutuje, vtipnou a rabulistickou logikou… Nemocný je častým kverulantem, ale někdy vystupuje do popředí i jako dobrácký…«

To perfektně vystihuje Lutherovo chování a styl. Identifikovat se s o to snazší, že Pavel měl také co do činění s protivníky, které nešetřil. Ke střetu s protivníky (třeba fiktivními) má Luther k dispozici nevyčerpatelný arzenál idejí, především však agrese. Děje se tak nejčastěji na úkor argumentace a uspořádání vlastních myšlenek, které na široké frontě často neexistují. Lutherovo myšlení se představuje jako nesmírná autosugesce, která je zajímavá spíše pro odborníky z oboru řeči a psychology než pro teology. Luther bez ustání tvrdí, opakuje a bez ustání se zapřísahá nebem nebo ještě častěji peklem. Jeho sebevědomí jako od Boha poslaného proroka a reformátora je pro to dostatečným zdůvodněním. To také vysvětluje, proč vůbec málokdo čte Luthera v originále. Jeho strašná, přímo monstrózní slovní úplavice (jeho Komentář k listu Galatským má 360 stran), nezměrné ďábelské zaklínání (Schimpfteufelei) (Nietzsche), záliba v tělesných a fekálních výrazech: to vše dělá z jeho četby všechno, jen ne duševní zážitek. Také bizarní směs teologické latiny a němčiny kořeněná převzatými řeckými výrazy bude pro většinu čtenářů nepřekonatelnou překážkou. Proto většina oplývá pouze obecnými řečmi o Lutherovi, aby jej představila v jeho pokrokovosti a ekumenickém smýšlení.

Nové životopisné pohledy

Lutherova osobní minulost a zkušenost je od jeho teologie neoddělitelná. Monografie právníka a historika, Lutherova krajana Dietricha Emmeho, přinesla nejnovější rozhodující fakta, takže můžeme říci, že byl s konečnou platností stržen závoj z jeho studentského mládí a zvláště z jeho vstupu do kláštera. Skutečným důvodem pro přerušení sotva započatého právnického studia a pro panický vstup do kláštera byl podle Emmeho nikoliv proslulý úder blesku. S nejvyšší pravděpodobností Luther smrtelně zranil při hádce po magisterské zkoušce svého spolužáka Hieronyma Buntze, při čemž již dříve málem utrpěl smrtelné zranění v souboji s Konrádem Wigantem.

Takového jednání studentů bylo sice přísně zakázáno, ale přesto nebylo ničím neobvyklým. Univerzita v Erfurtu, jejíž studenti se zúčastňovali pouličních šarvátek s občany, neměla zájem na tom, aby se takové věci zveřejnily, protože za ně hrozil trest smrti. To Luther velmi dobře věděl a věděl také, jak vlivné ochránce může najít u augustiniánů. Jako azylant musel v klášteře dělat nejdříve ty nejnižší a nejhrubší práce, jako nádeník. Touha po pomstě byla při tom jako předem naprogramovaná. Některé pozdější poznámky a narážky Luthera samého nebo Luthera se týkající jsou pochopitelné teprve na základě těchto poznatků. Emme a Beer odhalili tyto narážky stejně jako dosud zcela neznámý traktát k církevnímu azylovém právu. Výčitky spolu s depresivními vzpomínkami stejně jako výčitky svědomí za křivou přísahu a exkomunikaci za spáchaný zločin (zavedl ji dávno před tím Lev X.) otřásly dosud bujným a prchlivým studentem a posílily jeho maniodepresivní sklony. Již jeho otec musel dříve opustit svou vlast kvůli podobné hádce končící smrtí.

Ve své druhé kariéře jako mnich živil Luther dále svou ctižádost naočkovanou již v rodičovském domě. Úsilí o sebeuskutečnění v náboženském myšlenkovém horizontu, který později oprávněně bičoval, neumožňovalo vyrovnaný a pravý duchovní život, k čemuž přispěla nemalou měrou těžká vina jeho představených, zvláště velkého podporovatele Staupitze, jak potvrzuje Mock, sám řádový kněz. Povinnosti Luthera tak zaměstnávaly, že v sobotu nebyl schopen vykonat povinné modlitby. Nespavost a hyperaktivita spolu se střídajícími se depresemi z vyčerpanosti byly jeho trvalými průvodci. Východisko z tohoto ďábelského kruhu chtěl najít v tzv. zážitku ve věži skrze osvobozující ospravedlnění z víry. Podle jeho teorie mělo zaručovat definitivní jistotu a záruku spásy.

Ale Bůh, který se člověku přizpůsobuje (jak tvrdí Luther v protikladu k Erasmovi), nenechává se jen tak jednoduše polapit. Skutečnost byla silnější a pokus o sebeuzdravení teologickými prostředky selhal. Lutherova usoužená duše nebyla vůbec definitivně vyléčena. Několik let před jeho přednáškou o listu ke Galatským v létě 1527 přivedla jej těžká psychosomatická krize až na práh smrti. Prožíval ji jako přepadení ďáblem a upadl na týdny, ba měsíce do nejtěžšího zoufalství a blouznění. Milostivý Bůh, kterého, jak doufal, našel ve věži, se opět stáhl, o tom nebylo ani pro Luthera žádné pochybnosti. To může být důvodem, proč na celých 360 stránkách komentáře není ani jediná zmínka o údajné konečné jistotě ospravedlnění.

Skutečný cíl Lutherovy teologie

Navzdory osobním zážitkům a maniodepresivnímu onemocnění není možno chápat Lutherovu teologii jako nejasný nereflektovaný soubor pocitů. Naopak, Luther domyslel své ideje s neobyčejnou, až nelidskou radikálností až do konce jako hypersystematik (Alma v. Stockhausen). Nejen jasnozřiví současníci, jako např. císař Karel V., to věděli nebo alespoň tušili, i Luther sám přiznal skutečnost, že jeho teologie doslova a do písmene staví všechno na hlavu. Stále znovu a znovu musí své posluchače důvěrně seznamovat s tím, co tu ještě nikdy nebylo a co je neslýchané. Jeho souhrnná teologie není nakonec nic jiného než gigantický pokus všechnu vinu z člověka svalit na Boha a učinit Boha odpovědným za všechno zlo. Je to jistě největší pokus toho druhu s nejtěžšími následky v v dějinách lidstva. V tomto smyslu je možno dát za pravdu koncilnímu teologovi Y. Congarovi, který označuje Luthera za největšího génia lidstva. K tomuto cíli Luther proti vší lidské zkušenosti popírá lidskou svobodu, staví celé Zjevení na hlavu, když mluví o zvůli trestajícího Boha, který dal člověku své zákony a nařízení, aby jej pokořil, trvá na lidské pasivitě při tzv. ospravedlnění atd. Přinejmenším trvá na vykoupení skrze Krista, ale jak! Uskutečňuje se ve »veselé záměně a sporu«, při čemž Kristus se sám staví na místo hříšného člověka. »Všechno, co zlého jsem učinil, je třeba přivlastnit Kristu, jako by to učinil on sám.« – »Boží Syn mi řekl: Buď mým hříchem. Já jsem tvou spravedlností a nepřítelem Boha.«

Ale aby nebylo dosti na této záměně osob kvůli přesunu zla na Boha, Luther dovádí svou neslýchanou myšlenkovou hru ještě dále. Tím, že se hřích stává hříchem Kristovým, uskutečňuje se v Kristu »boj gigantů«, boj viny proti milosti v Kristu samotném. Bůh se tu staví proti sobě samému a stává se tak ďáblem-Bohem nebo Bohem-Ďáblem, s nímž se Luther celý život potýká. Později převzal tuto myšlenku Hegel, v našem století pak C. G. Jung (»Opověď na Joba«). To, co nejdříve vyznívá na první pohled fraškovitě nebo jako prázdná forma, je pro Luthera ve skutečnosti trpce vážné: »Bůh nemůže být Bohem, musí se stát nejdříve ďáblem,« »Kristus je ďáblem proti mému ďáblu, abych se já mohl stát Božím synem,« »usmrcující smrt je silnější než usmrcený,« atd. V komentáři k listu Galatským se to stupňuje až k příšerné blasfémii, při čemž Luther paroduje Písmo svaté: »Je jeden, jenž se jmenuje Kristus, je to ďábel ďáblů a peklo pekel. On pro mne zabil Zákon,ďábla a Smrt a zabije také tebe.« (myšleno přírodu) Musíme se ptát: Mohou být vůbec Zjevení, Bůh a člověk radikálněji a s větší drzostí zfalšováni, než jak se to děje v těchto nových změnách?

Je zřejmé, že normální člověk nemůže takovou teologii sdílet, nemluvě o tom, že by měl podle ní žít. Tak tomu bylo i u Lutherových druhů a přívrženců. Philipp Melanchton jeho myšlenky nejen zesystemizoval, ale také je očistil od nejhorších zrůdností a převedl na rozumnou, snesitelnou míru. Proto podle Mocka je evangelická církev v Německu lutherská pouze podle jména. Významné směry v protestanství, jistě ne ty nejhorší, např. pietismus (J. S. Bach), vznikly nezávisle na Lutherovi. Na druhé straně ovšem zkušenost potvrzuje, že u těch, kteří své náboženské přesvědčení odvozují od Luthera, zůstává i v nejlepším případě alespoň instinktivní protestní postoj (»protestantismus«) a odpor proti papeži a katolické církvi, i když (teoreticky) zastávají stejné názory. Je třeba si tedy řádně rozmyslet, zda je rozumné povyšovat Luthera na »otce víry« nebo »učitele víry«. Ke kanonizaci Luthera jako »církevního učitele«, jak s tím koketoval kardinál Lehman, by mohlo dojít spíš jen jako k aprílovému žertu.

Prameny:

Theobald Beer, Erklärungen Martin Luthers zum Brief des hl. Paulus an die Galater

Luthers Theologie – eine Autobiographie, Gustav-Siewerth-Akademie 1995

Der fröhliche Wechsel und Streit, Grudnzüge der Theologie Martin Luthers 1980 Johannes Verlag Einsiedeln

Dietrich Emme: Martin Luther - Seine Jugend- und Studentenzeit 1483 -1505 4. Auflage 1986

Albert Mock: Abschied von Luther, psycholigische und theologieïsche reflexionen zum Lutherjahr Luther- Verlag Köln 1985

Luther, Martin, 1483-1546. Traktat über das kirchliche Asylrecht /​ Martin Luther

Velice pěkný pořad o Lutherovi byl na Čt2 Cesty víry 26 min. viz
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/217562215600005/
Když klerikům trvá 500 let přijít na to, že jsme spaseni vírou, jak tvrdil Luther, o něčem svědčí.
Jsme pořád stejní. My jsme ti nejlepší a my vlastníme pravdu.
Tak i biskup Vokál se stává překážkou jednoty křesťanů třeba v Litomyšli. O setkání místní duchovních
s biskupem psal nedávno KT. Nepochodili....