Jste zde

Augustin

Aurelius Augustinus se narodil roku 354 v Thagaste (dnes alžírský Souk-Ahras) v Numidii. Otec Patricius byl výběrčí daní a pohan, matka Monika křesťanka. Do školy chodil Augustin nejprve v Thagaste, pak v blízkém Madauru a poté studoval rétoriku v Kartágu.

Pak odešel do Itálie, kde strávil v mnohém ohledu rozhodujících pět let svého života (383–388). V Římě Augustin začíná vyučovat rétoriku a stýká se s manichejci, pod jejichž vliv se dostal už v Kartágu. Právě manichejci spolu s prefektem města Říma Symmachem mu pomohou získat místo učitele rétoriky v císařském městě Miláně, kde dostává Augustinův život nový směr. Jeho rozčarování z manichejského dualismu dospěje ke kritickému bodu.

Jeho obrácení ke katolické církvi dozraje ve Verecundově vile v Cassiaciaku. Augustin kvůli zdravotním potížím končí s kariérou rétora a vrací se do Milána. Zde se zapíše do seznamu katechumenů připravujících se na přijetí křtu o velikonoční vigilii 24. 4. 384 z rukou biskupa Ambrože. Po křtu a krátkém pobytu v Římě se Augustin rozhoduje pro mnišský život v Africe. Stráví rok v Ostii, kde čeká na nalodění; tehdy mu umírá matka Monika. V letech 488–391 Augustin pobývá v Thagaste a s několika přáteli a synem Adeodatem (Bohdanem) prožívá první, filosoficky laděné roky své křesťanské existence. Věnuje se studiu Písma a stále více se zapojuje do dění v africké církvi. V roce 390 mu umírá Adeodatus a přítel Nebridius. Rok nato jej přes jeho rozpaky hipponský biskup Valerius pověřuje kněžskou službou.

Po Valeriově smrti v roce 397 je Augustin zvolen biskupem města Hippo Regius. Opouští klášter pro laiky, jejž postavil v Hipponu, a stěhuje se do biskupského sídla, které proměňuje v klášter pro kleriky. V této době Augustin začíná psát svá slavná Vyznání (Confessiones).

Mezi Augustinova další známá díla patří filosofické dialogy z doby jeho konverze ke křesťanství, zejména spisek O učiteli. Dále to jsou spisy zachycující polemiky s manichejci, donatisty a pelagiány během kněžské a biskupské služby: komentáře k Janově evangeliu a k Žalmům. K teologickým spisům patří dílo O Trojici, kde Augustin hovoří o osobních charakteristikách Ducha svatého, mezi něž patří láska, touha, dar a společenství. Augustin zde zkoumá vztah mezi tajemstvím Boží Trojice a lidského života: člověk je stvořen jako obraz a podoba Trojice, zejména ve své duchovní dimenzi. V obsáhlém díle O Bo-ží obci Augustin pojednává o dějinách v lineárně pojatém čase a o věčnosti lidstva. V hermeneutickém spise Křesťanská vzdělanost (De doctrina christiana) Augustin nabízí klíč k četbě Bible, totiž lásku k Bohu a k bližnímu.

Augustinem vrcholí nejen duchovní dějiny rané církve, nýbrž antického Západu vůbec. Jeho smrtí dne 28. 8. 430 začal tak rychlý zánik starého světa, že toto datum lze právem označit za alternativní počátek středověkých dějin. Je příznačné, že Augustin zemřel, když přístavní město Hippo obléhali Vandalové.

O Augustinově životě a díle víme ze tří pramenů: z již zmiňovaných Vyznání, což je autobiografie z let 397–401, z Retractationes (Ohlédnutí či Revize) z let 426–427 a Augustinova života (Vita Augustini), jejž napsal Augustinův přítel a žák Possidius mezi lety 431–439 na základě osobních vzpomínek a spisů zachovaných v hipponské knihovně.

Augustinův teologický odkaz má přes všechny světlé stránky i několik temných skvrn, které je třeba zmínit, abychom si tohoto katolického světce a zároveň inspirátora protestantismu jednostranně neidealizovali. Patří k nim především Augustinova nauka o dvojí predestinaci, totiž o Božím předurčení každého člověka k věčné spáse či zatracení. Dále nauka o dědičném hříchu, který se přenáší od Adama z člověka na člověka prostřednictvím pohlavního styku, čímž se celé lidstvo kromě Ježíše Nazaretského stává jakousi „hříšnou masou“, a zároveň zatěžuje lidskou sexualitu jistým druhem prokletí. Tyto nauky vznikly v souvislosti s Augustinovými polemikami s manichejci a pelagiány. Augustin vůbec hodně zápasil s dobovými herezemi a v kontextu těchto bojů jej napadla i myšlenka, že je vhodné přinutit člověka k pravé víře i násilnou cestou, protože „ten, kdo miluje, může dělat, co chce“.