Jste zde

Světlo vyzařuje to, z čeho hoří

Ivana Noble, Tim Noble, Kateřina Bauerová, Parush Parushev. Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě. Brno: CDK, 2016.

Nástupkyně knihy Cesty pravoslavné teologie na Západ ve 20. století se čtenářům představuje tentokrát pod titulem Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě.

Termín „Mnohohlas“ v názvu knihy však není charakteristický jen pro snahu kolektivu autorů poukázat na skutečnost, nakolik se na Západě rozvinulo dědictví východní teologie v průběhu let a jakým – zejména ideologickým – překážkám muselo čelit nejen zvnějšku, ale i uvnitř vlastních teologických proudů; toto označení je pro čtenáře i příslibem, jak bude s textem nakládáno. Titul, který vydalo nakladatelství CDK v roce 2016, má na svědomí hned čtveřice autorů. Jsou jimi Ivana Noble, Tim Noble, Kateřina Bauer a Parush Parushev. Číslo čtyři zaštiťuje taktéž počet kapitol, rozsáhlých oddílů, které se věnují novopatristice, hesychasmu, solidaritě a pojetí svobody v ruské teologické reflexi – tato kapitola se pohybuje od vzestupu až po úpadek slavjanofilství, sobornosti, hledání integrálního poznání přes sociální angažovanost a zájem, jak bude pojednáno níže – a dále se zde nachází kapitola Kateřiny Bauer věnovaná sofiologii. Text vcelku rozpracovává vztahy mezi fenoménem Západu a jeho věřícími, přičemž v jeho hledáčku jsou věřící vyznávající pravoslavnou tradici.Slovy samotných autorů, kniha: „zkoumá, co si ze svých domovských zemí přinesli a jak dále toto dědictví rozvinuli představitelé jednotlivých teologických proudů, kteří na Západě našli svůj domov.“1

Po úvodním slovu se ocitneme v pařížském kontextu 40. let 20. století, přičemž kapitolu uvádí text Georgije Florovského z Cest ruské teologie psaný v exilu, jež se dotýká problematiky pravoslaví, jeho pojetí a potřeby jeho ukotvení.Říká k tomu: „Skutečné probuzení nastává tehdy, když nejen v přítomnosti, ale i v minulosti jsou slyšet nejen odpovědi, ale i otázky.“2Mluví tady především o nutnosti návratu k církevním otcům, s přihlédnutím k dynamického prvku tohoto ohlédnutí „pro svaté otce byla teologie životním dílem, duchovním skutkem, vyznáním víry, tvůrčím řešením životních úkolů.“3Kapitola se tak ve svém celku zabývá inspiračními zdroji vzniklé pravoslavné obnovy, přičemž bere na zřetel dva její směry: prvně asketicko-mystický, který mapuje učení vycházející z nauky Řehoře Palamy, dále hesychastické pojetí zkušenosti s Bohem a člověkovo radikální společenství s ním. Druhým směrem je zde myšlen směr liturgický.

Georgij Florovskýnení samozřejmě jedinou postavou v exilu,se kterou se setkáme. Slovy Ivany Noble, autorky kapitoly, je v ní dán hlas: „teologům, kteří se po bolševické revoluci ocitli na Západě a dalším generacím teologů, kteří se do tohoto prostředí narodili nebo do něj konvertovali,“4 přičemž se text dotýká i transcendentální zkušenosti a příběhů přijetí křesťanské víry. Předtím, než je však možný exkurz k jejich naukám, je třeba vstoupit do celkového kontextu a nastínit odcizení pravoslaví vlastním pramenům, metodologii, iniciativy, které přispěly k překladatelskému dílu patristických spisů, roli klášterů, roli nového překladu Bible do moderní ruštiny, či představit hnutí nouvelle théologie. V rámci novopatristické teologie si pak autorka kapitoly detailněji všímá trojice myslitelů Georgije Florovského, Alexandra Schmemanna a Johna Meyndorfa; u všech nastiňuje dobový kontext, působení na konkrétních institucích a velmi brzy si všímá i postojů či důrazů, ze kterých vycházeli u jednotlivých autorů, které v aktuálních či pozdějších životních etapách studovali a četli. Dozvídáme se však mnohem více: G. Florovskij je jakýmsi prvopočátečním hybatelem návratu k církevním otcům a zastánce duchovní helénizace. Tato syntéza má podle něj napravovat a korigovat stav věcí; impulsem k práci mu byla téže modernizace pravoslaví po západním způsobu, vůči němuž se vymezoval, ale nelze popřít, že z této tradice, zvláště v exilu, posléze výrazně čerpal. Na G. Florovského navazuje A. Schmemann, avšak s nutností „vstoupit do světa církevních otců a nechat se jím proměnit“. Nové teologické přístupy přitom odmítá, protože ve svém konceptu ve vztahu ke Kristovu vzkříšení pracuje s tezí, že každá skutečná obnova se již odehrála. V pojetí Meyendorffově sehrál klíčovou roli hesychasmus a fakt, že je nutné se ohlížet k byzantskému dědictví oproštěného od náboženského, etnického, politického kontextu. V jeho pojetí tradice však dokážeme z komparace dvou předchozích autorů vyčíst jisté odlišnosti.

Kapitola dále rozpracovává teologii v asketicko-mystickém klíči spolu s prameny palamismu, kde plně figuruje postava Vladimíra Losského spolu s tématem tajemství svaté Trojice, dále postavy jakými jsou Olivier Clément se svou teologickou antropologií či Dumitru Stăniloae, v jehož práci najdeme zejména akcent člověka provázaného s ostatními lidmi a přírodou. Jak u Losského, tak i Stăniloea se pak na několika stranách zastavíme u pojetí theose v návaznosti na vztah se stvořením; pojetí osoby a osobovosti pak dešifrujeme u Justina Popoviće. Jak mnohostranný záběr kapitola nabízí však pocítíme u názvu jednotlivých podkapitol: krom vztahu asketicko-mystického, jak jsme již zmínili, se věnuje liturgické tematice a vlivu římskokatolického liturgického hnutí, nevynechává ikonopis a „teologii krásy“ a otázku po smyslu ikon i pojetí Ducha svatého jako „božského ikonopisce“ včele s čelními představiteli Leonidem Uspenským a Pavlem Evdokimovem.

Druhá kapitola věnovaná hesychasmu patří partnerskému duu Timovi a Ivaně Nobleovým. Kapitola rozpracovává tento směr a termín ve své kontextuální podobě – tedy seznamuje nás s tím, co všechno může daný termín zahrnovat. Dále se zabývá otázkami, jakým způsobem byla ovlivněna modlitební praxe a teologie na Západě, tedy uplatnění hesychasmu, které přináší otázky veskrze provokativní – jde skutečně o pokračování mnišské tradice, či je zneužívána jako nástroj proti západní křesťanské identitě? V historickém kontextu se dále autoři věnují tomu, jak došlo k oslabení tradice či jakým způsobem se vůbec hesychasmus probojoval na Západ, do ženských komunit a klášterů – i přesto že kapitola dokládá také dlouhodobou absenci tohoto fenoménu, kdy nedostatek klášterů obecně nemohla zastat ani teologická centra. Kapitola dává prostor i dobovým reáliím, které posléze ovlivnily pojetí hesychasmu a později na něj kladené důrazy, konkrétně je míněn spor o přesun památky zesnulých ze soboty na neděli, který vznikl při Athosu a při kterém došlo k vytvoření dvou táborů tzv. kallivadů a antikallivadů. Dále se blíže setkáváme s postavami Řehoře Sinajského a Řehoře Palamy a jejich učením– ale i s méně známými: sv. Nilem Sorským, sv. Silvánem a jeho zformováním asketického realismu, Ivanem Kirejevským, s patriarchy Kyrillem V., Theodosiem II, otcem Sofroniem a jeho specifickým pojetím kenose, Kallistem Warem a filokalistickými přístupy a mnohými dalšími. Dvacet stran kapitoly je pak věnováno místním specifikům rumunských vlivů v čele s Andrém Scrimou a inkulturaci hesychasmu ve Francii a v Anglii, taktéž se autoři věnují kořenům mnišského hesychasmu – řeckému a ruskému a cestě ke zpřístupnění hesychasmu pravoslavným laikům, s čímž souvisí i zkušenostem duchovních průvodců.

Široce pojatá třetí kapitola autorů Tima Noble a Parushe Parusheva nese podobně rozsáhlý název „Celistvost, svoboda a solidarita v ruské filosoficko-teologické reflexi“.Nabízí otázky, proč posloužily principy sobornosti a boholidství jako základ pravoslavné církve, jakým způsobem se ustavuje a z čeho vyvěrá solidarita v ruské společnosti spolu s nutnými historickými souvislostmi, vůči čemu nabízí slavjanofilství alternativu, kde se jí dotýká evropská a západní koncepce učení idealismu či romantismu, či kde se nachází tenká hranice pro využití solidarity jako konceptu totalitního myšlení. V kapitole je poměrně snadné hledat předěl – první část se věnuje problematice slavjanofilství, osobě Kirejevského s obratem k patristickým pramenům a na něj navazujícího otce Sofronije a Afanasjevovu eucharistickou eklesiologii, druhá se zaměřuje spíše právě na pojetí zmíněné solidarity a její praxi spolu s filosoficko-teologickou reflexí. U slavjanofilství nalezneme otázky, v jakých fázích slavjanofilové podporovali pravoslaví jako přirozenou součást slovanské kultury, ke komu se obraceli, jaká v Rusku té doby vládla intelektuální a společensko-politická atmosféra, v jakém důsledku došlo k úpadku slavjanofilství. Detailněji se pak autoři zastavují u pojmu integrálního poznání Ivana Kirejevského, posléze jeho hledání na Západě a pojednání o roli církve jako eschatologické skutečnosti au jeho mladšího bratrance Alexeje Stěpanoviče Chomského, který se stal klíčovou postavou pro následující generaci pravoslavných teologů. Taktéž autoři zohledňují důležitost epistolárních pramenů soudobých myslitelů, potažmo překladové literatury. Z hlediska sociální angažovanosti se pak autoři dotýkají u již zmíněných jmen témat, jakými jsou sdílení darů, vyjádření otevřené sobornosti jako shromáždění, které zahrnuje svět, „po hesychastickém způsobu jde o eschatologii, která je reálná a jejíž počátek můžeme spatřit už v tomto životě,“5koncepty sociální reformy v Rusku, vpád revoluce a později i občanské války. Dále míru vlivu na politické dění z míst, jakými byla exilová Francie či USA a z toho ne příliš slavná vyústění„vnitřního exilu liturgického života“ církve. Je připomenuti vznik hnutí, jakými byla kupříkladu hnutí Hořící keř, Skupiny 32, vliv petrohradské církevní akademie či vlivu francouzského personalismu a celé francouzské zkušenosti na pozdější vývoj v Latinské Americe, aby se autoři vrátily zpět ke druhé kapitole z hlediska důležitosti hesychastické tradice.

Středovými postavami kapitoly jsou Nikolaj Berďajev a jeho policko-teologická koncepce vztahu mezi státem a církví, roky strávené ve vyhnanství, solidarita a pomoc ostatním emigrantům. Na straně druhé je v kontextu II. světové války a okupované Paříže vykreslena matka Marie Skobcova – teologicky z hlediska příklonu k církevním otcům a tématu tradice, sociálně se vším laskavým přístupem „neexistencí židovské otázky“, péčí o potřebné i s její sociálně orientovanou vizí – a nesmíme opomenout o odbojáře a o uprchlíky pečujícího Pavla Evdokimova.

Ve čtvrté kapitole se ke slovu dostává Kateřina Bauer a její zájem o sofiologii – učení o Sofii s vlivem ruské náboženské filosofie a s ohledem na mystickou zkušenost – možná právě i zaměřením na mystickou zkušenost strhuje na sebe text množství jiné pozornosti, než jsme mohli vnímat v komparaci ostatních tří textů. Téma je opět rozvedené v historickém kontextu a s otázkami po vzniku a po pestrosti zdrojů: například v obratu ke křesťanskému, ale i židovskému učení, gnózi, ikonám a uplatnění sofiologie, ale i její úzké hranici s herezí. I škála osobnostní, která je v kapitole čtenáři představena, je rozličná, autorka však věnuje pozornost zejména třem teologům Vladimíru Solovjovovi, Pavlu Florenskému a Sergeji Bulgakovovi.

V zájmu o otázku celistvosti pak kontinuálně navazuje a rozvíjí kapitolu předchozí, protože se dotýká nejen již zmíněných postav v předchozích kapitolách, ale také vztahu ke slavjanofilství. Kapitola z počátku představuje Sofii v podání Solovjovově – Boží moudrosti jako ženského aspektu, dynamického prvku a jako všejednotu, která je v Bohu přítomná a z něj také vychází. Autorka pokračuje přes práce Pavla Florenského a Sergeje Bulgakova na tento aspekt navazující, vztahem ke krásnu a kráse, realizující se v opravdové a upřímné lásce,až po skutečně temné podoby Sofie vycházející zejména z esoteriky a gnóze přes další problematický jev, kdy se snaha uchopit Sofii jako čtvrtou hypostázi ve vztahu k Trojici vyjevil jako nereálný a marný – autorka zde vyjevuje Bulgakovu snahu obejít tuto bezvýchodnost, tím se však dostává až k Bulgagovově postavě, Slávě Boží – Šekině, zjevení samotného Božství.

Abychom se neodchýlili od pojetí, že jsme kontextem stále na Západě, projdeme s autorkou místa sofiologického uplatnění – překvapivě co do tradic nejdříve zakotvila v anglikanismu a katolictví. Velký podíl textu nese část věnovaná ikonografickému znázornění, pojetí v liturgickém prostoru chrámů Ruska a Byzance. Objevuje se zde také vnímání sofiologie jako možného hermeneutického klíče teologických textů, či obrat k filosofii a snaha o systematizaci počáteční podoby sofiologie. Důležitou součást textu tvoří orientace autorů naprameny hebrejské a řecké,kosmologie tří stěžejních autorů, panteismus, pojetí božského Nic v protikladu k Absolutnu, mariologická a eklesiologická východiska se vztahem k Bohorodici a vědomí, že „Moudrost byla s Bohem ještě před stvořením6 – Bulgakov, důrazem na vztah lidského a Božího jednání, vědomí, že i kontrast a protiklad mohou vést k celistvosti, ač se zdá, že jde o paradoxní tvrzení, dialektické pojetí Boží a lidské moudrosti uplatněné v Novém zákoně a vklad mystiky do každodenního života. Setkáme se zde i s učením o Sofii německého mystika Jakuba Böhmeho. – Již z poslední výpovědi je zřejmé, že nelze v několika odstavcích recenze postihnout, jak široké spektrum témat v sobě tato kapitola zahrnuje: od teologické antropologie, role člověka v přírodě, lidské schopnosti tvorby a svobody až po závěr tohoto specifického oddílu, který autorka zakončuje vztahem k Sofii v současném kontextu, kde se objevují i českému prostředí známá jména, jakými jsou Tomáš Špidlík či Martin C. Putna.

Závěrem je třeba zmínit, že kniha rozsahem téměř odpovídá předchozímu, prvnímu dílu. Propracovanost poznámek pod čarou je jednou z jejich kladů, přesto by bylo možná věnovat počet znaků kontextuálnímu osvětlení přímo v hlavním textu, zejména v první kapitole knihy, protože se i mnohým teologicky zdatným čtenářům otevírá doposud neznámá a neprobádaná oblast a některé části svou stručností výkladu místy nabývají až encyklopedického dojmu. – Pisatelé textu samozřejmě budou vždy o „pár kroků napřed“před čtenářem, místy by však nebylo od věci vcítit se do počátků jeho bádání. Čím se však čtenář dostává hlouběji a hlouběji do textu, daří se mu překonávat tato úskalí; děje se tak i díky tomu, že kromě rozsáhlého úvodu je každá kapitola opatřena shrnutím, které je zabudováno do textu z poslední podkapitol a která s sebou nese i nové poznatky – většinou jsou v ní představeny dva druhy optiky – hlasy přijetí dané problematiky, a naopak její soudobý či generační kritický rozměr. Dalším z nesporných kladů knihy je určitě to, že je ji možné číst nezávisle na předchozím titulu, i když nelze pominout, že znalost problematiky knihy Cesty pravoslavné teologie na Západ ve 20. století mnohá předestřená úskalí usnadní.

I když jde o kompilaci textů různých autorů, knize se podařilo dosáhnout celistvosti, jejíž hledání je i ústředním tématem textu.

1Noble, I. – Noble, T. – Bauer, K. – Parushev, P. 2016, s. 6.

2Noble, I. – Noble, T. – Bauer, K. – Parushev, P. 2016, s. 11.

3 Tamtéž.

4Noble, I. – Noble, T. – Bauer, K. – Parushev, P. 2016, s. 13.

5Noble, I. – Noble, T. – Bauer, K. – Parushev, P. 2016, s.

6Noble, I. – Noble, T. – Bauer, K. – Parushev, P. 2016, s. 186.