Zneužívání a jeho kořeny: rozhovor s Klausem Mertesem

Klaus Mertes SJ (64) je renomovaný odborník na problematiku zneužívání v církvi. Ještě jako ředitel jezuitského gymnázia Canisius-Kolleg v Berlíně napsal v lednu 2010 asi šesti stovkám někdejších studentů školy dopis, který na další léta určil směr jeho života i práce. Předtím se mu totiž někteří z bývalých žáků školy v důvěrném rozhovoru svěřili, že se v minulosti stali oběťmi sexuálního zneužívání.

Dnes je Klaus Mertes ředitelem gymnázia Kolleg St Blasien ve Schwarzwaldu. Do zmíněné problematiky zahrnuje v současnosti kromě sexuálního i duchovní zneužívání. Kořeny znepokojivého stavu vidí mimo jiné ve strukturách katolické církve. Ke změně těchto struktur vyzval spolu s osmi dalšími osobnostmi otevřeným dopisem adresovaným předsedovi Německé biskupské konference kardinálu Reinhardu Marxovi.

Následující rozhovor se uskutečnil krátce před zahájením konference o sexuálním zneužívání, která se konala se v únoru 2019 ve Vatikánu.

Pane Mertesi, přestože jste před devíti lety přispěl k tomu, že se oběti zneužívání domohly svého práva, stále Vám ještě některé církevní kruhy vyčítají, že poškozujete pověst církve. Rozčiluje Vás to?

Ano. Ale jakmile se začnou věci vážně odhalovat, vyvolá to nevyhnutelně nejrůznější reakce. Mně se vytýká, že kálím do vlastního hnízda, jiní mě chtějí využít jako nástroj pro vlastní cíle, rádi by se svezli, aniž by něčím přispěli, jsem veřejně napadán, a to i některými oběťmi. Naprosté panoptikum. Ale těší mě, že se něco pohnulo.

A co se tedy v církvi pohnulo?

Podle mého názoru skutečně mnoho. Mluvím teď o katolické církvi v Německu, protože tu znám nejlépe. V oblasti osvěty se toho udělalo hodně. Je pozoruhodné, kolik seriózních studií mezitím vzniklo. To jsou důležité kroky, máme-li se s problémem poctivě vypořádat.

… a co ochrana obětí?

I ve vztahu k obětem se toho udělalo mnoho, ale prezentovat to veřejně není úplně snadné, protože tato oblast vyžaduje pochopitelně maximální diskrétnost. Velmi mnoho bylo vykonáno na poli prevence. Církevní instituce se změnily, a to nejen po vnější stránce. Tedy nejenže kněží podepisují prohlášení a chodí na školení, celá základní nálada v pedagogice prochází proměnou. Zaměřujeme se cíleně na bdělou reflexi problematiky – říká se tomu „kultura pozornosti“. Nedávno jsem mluvil s pracovnicí z jisté necírkevní organizace na ochranu obětí. Říkala mi, že když se obrací s tématem zneužívání na církevní školy, je vítána, zatímco dveře necírkevních škol jí zůstávají většinou zavřené. Ale přes tyto pozitivní změny je toho samozřejmě ještě dost, čím se musíme zabývat.

Co myslíte konkrétně?

Během posledních let jsem kromě sexuálního zneužívání narazil na nové případy zneužívání, které nejsou nutně spojeny se sexuálním násilím. Shrnuji je pod pojem duchovní násilí. I tohle zneužívání moci mě přivádí k zuřivosti.

Proč je tak důležité začít mluvit i o duchovním zneužívání?

Především: Pojem sexuální zneužívání je nepřesný. Musíme mluvit o sexualizovaném násilí. V jádru nejde o sexualitu, ale o moc. Pachatelé mají jistě problém se sexualitou, ale jejich problémem je hlavně moc – a možnosti, které z ní plynou. Velmi často to souvisí s narcistní strukturou jejich osobnosti. Jde tedy o víc než o sexualitu. Proto jsem začal mluvit také o duchovním zneužívání. Lidé, kteří se stali oběťmi v duchovních společenstvích, mi vyprávěli, jak duchovní zneužívání, a to i když nebylo spojeno se sexuálním násilím, ničilo jejich osobnost. Případ takového utrpení popisuje Doris Wagnerová v knize Nicht mehr ich (To už nejsem já). Duchovní zneužívání znamená izolaci, totální kontrolu, otrockou práci, ponižování, pokořování – a může dohnat člověka až k sebevraždě. Tuto zkušenost mi v osobních setkáních potvrdily i oběti z jiných podobných církevních skupin.

Stále ještě se najdou biskupové, kteří k tomuto tématu přistupují – mírně řečeno – s dobromyslnou lehkověrností. Nedávno vzbudil pozornost případ ve švýcarském městě Riehen, kde basilejský biskup souhlasil s tím, aby na pozici faráře kandidoval už jednou trestaný pedofilní kněz.

Tenhle konkrétní případ neznám. Ale znám srovnatelné případy z Německa a mohu zcela obecně říct: Mají zničující dopad nejen na oběti, nýbrž i na mnoho lidí v církvi, kteří konají vynikající každodenní práci na střední úrovni řízení a proti zmíněným poměrům vystupují. Takové případy církev diskreditují. A veřejnost si hned pomyslí: „V katolické církvi se nezměnilo nic!“ Jedná-li církev stále ještě nebo už zase podle starých schémat, poškozuje tím snahy o „kulturu pozornosti“. A ti, kdo o ni usilují právě v oblasti církevní pedagogiky a sociální práce, pak nutně propadají únavě a rozmrzelosti.

Basilejský biskup argumentoval mimo jiné tím, že chtěl dát pachateli možnost, aby se znovu začlenil. Co si myslíte o argumentu „druhá šance“?

Nad tímhle způsobem argumentace já vždycky znovu žasnu. Co znamená „druhá šance“ v případě zneužití? Doposud to byla pro pachatele především příležitost k dalším přestupkům. Když biskup dosazuje faráře, dosazuje ho na pozici, která vyžaduje, aby nesl odpovědnost za druhé lidi, především za ty, kdo potřebují ochranu. Toto privilegium je člověku propůjčováno na základě mimořádné důvěryhodnosti. Při pastoraci se lidé obracejí na faráře s velkou důvěrou. O to větší je jeho odpovědnost. U privilegií neexistuje právo na další příležitost. Příležitost lze totiž promrhat. A pak je tu také další riziko pro potenciální oběti, navíc před očima lidí již jednou postižených, kteří takové poskytnutí „druhé šance“ musejí pociťovat jako výsměch a odvržení.

Kromě kléru, kromě církve jako instituce se dostává pod palbu kritiky také katolická sexuální morálka.

Církevní sexuální morálka, tak jak ji v současnosti formuluje učitelský úřad církve, a zneužívání – to jsou dvě strany jedné mince. Abychom si to uvědomili, stačí číst zprávy obětí. A proto je tato morálka kritizována právem. Pro mnoho lidí jsou její četná tabu překážkou na cestě k psychosexuální zralosti. Jestliže se katolická církev řídí svou vlastní sexuální morálkou, pak musí morálně odsuzovat v podstatě 99 % toho, co lidé v oblasti sexuality dělají. A proto se jí lidé neřídí – a to ani praktikující katolíci. Například: Když ve vztahu dvou mladých lidí, kteří berou věrnost tak vážně, že svůj vztah chtějí dovršit manželstvím, tedy když v tomto vztahu dojde k sexuálním styku, pak je to pro katolickou církev podle její morálky totéž jako one-night-stand, tedy náhodný, nezávazný sexuální akt. Přísloví říká, že v noci jsou všechny kočky černé. V temné noci katolické sexuální morálky to rozhodně platí.

Neměla by se církev, místo aby hájila svoji sexuální morálku, raději snažit formulovat rozumnou sexuální etiku?

Samozřejmě. A klíčem k tomu je podle mne Ježíšovo učení o manželství. On je přece koncipoval v souvislosti s kritikou mocenských vztahů mezi pohlavími: Manželství není vlastnický vztah, jde v něm o stejnou důstojnost muže a ženy. Jedině platí-li tato rovnost, lze také sexualitu praktikovat eticky správně. Tento etický impuls evangelia je relevantní dodnes, a to i mimo církev. Při zkoumání sexuálního násilí se ostatně zřetelně ukázalo (a platí to v celé společnosti, nejen v církvi), že sexuální akt nemůže být eticky správný jen proto, že s ním oba partneři souhlasili. To je důležitý poznatek, vycházející ze zkušenosti, že postižený trpí, když mu pachatel tvrdí, ty jsi s tím přece souhlasil, tys to také chtěl – takže to přece bylo v naprostém pořádku! Mocenský rozdíl mezi sexuálními partnery není v pořádku ani v patriarchálním manželství, ani ve vztahu mezi dospělým a nezletilým.

Často slyšíme, že za zneužívání může celibát. Někdy se rovnou tvrdí, že celibát lidi deformuje. Jaký je Váš názor?

Žít v celibátu tak, jak to chápe církev, včetně sexuální zdrženlivosti, je samozřejmě možné, je skutečně možné nevést dvojí život, a přitom si zachovat kreativitu a schopnost milovat. Tohoto nároku se ani já ve svém celibátním životě nevzdávám. A proto takové paušalizování považuji za diskriminující. Celibát přesto s problematikou zneužívání nepřímo souvisí, protože má v současné společenské situaci a v podmínkách církevní sexuální morálky jistou přitažlivost pro lidi, kteří se nechtějí se svou sexualitou důkladně zabývat.

Vy se k problematice zneužívání vyjadřuje velmi jasně, a přesto nikdy neužíváte pojem „nulová tolerance“. Proč?

Nemám ten pojem rád. Za prvé musí být přece samozřejmé, že zločin nelze tolerovat. Za druhé: Byla snad  někdy v dějinách katolické církve doba, kdy jsme chtěli být ke zločinům tolerantní? A za třetí: Postihne nulová tolerance hlubší příčiny vytěsňování a zamlčování problému? Jsem přesvědčen, že nikoli! Pojem nulová tolerance se vůbec netýká systémové slepoty organizace. Pouze odpovídá vžitému klišé „čistoty“. Takhle schematicky o ní zase nedávno mluvil biskup Gänswein. To pak slyšíme věty jako: „Když je v domě špína, musí se uklidit.“ – „Církev musíme očistit.“ – „Zlo musíme vytrhat i s kořeny.“ Zní to bojovně, ale nic se tím neřeší. „Nulová tolerance“ je zjednodušující formule, která se aplikuje na pekelně složité téma. Problém totiž nevyřešíme prostě tím, že odstraníme pachatele. A kdo si myslí, že vymyslel perfektní systém, který zabrání jakémukoli zneužívání, ten je na nejlepší cestě vytvořit předpoklady pro nové zneužívání.

Proč je tak důležité zabývat se nejen jednotlivými případy zneužívání, nýbrž i selháním církve jako instituce?

Smyslem institucí – nejen církve – je ochrana slabších proti silnějším. Přesně tuto ochranu církev neposkytla. To je jádro institucionálního selhání. Přesně v tomto bodu církev jako instituce svůj účel nenaplnila. Papež František už před svým zvolením mluvil na konkláve o pokušení k institucionálnímu narcismu. Instituce, jejíž hodnota je právě v tom, že může chránit slabé, vyvyšuje sama sebe nad svůj úkol. A to způsobuje, že přestává plnit přesně ten účel, který opravňuje její existenci. Zajímavé a poučné je, že kvůli této otázce se dostal do sporu s náboženskými autoritami své doby už Ježíš. I on pranýřuje sebevyvyšování instituce, jehož následek je zneužívání moci.

A jak se dá bojovat proti institucionálnímu narcismu?

Problém rozhodně nevyřešíme tím, že na vrchol instituce postavíme novou „světlou postavu“. Kdo si myslí, že otcovská postava dobrého papeže nebo biskupa je řešení, je slepý, protože nevidí strukturální problémy. Řešením ale není ani vzdát se prostě moci. To by bylo naivní, protože moc bude existovat vždy, např. na ochranu slabších před silnějšími. Jde o to, aby se v instituci zacházelo s mocí jinak, jde například o rozdělení moci a transparentnost.

Mezitím se ale do nesnází dostala i „světlá postava“, jakou je František.

Bude napínavé sledovat, jestli František pochopí, že součástí problému je i on – nikoli jako osoba, nýbrž skrze svůj úřad. Přinejmenším od svého selhání v Chile už prostě nemůže jen nadávat na pachatele a na biskupy, kteří problém zametali pod stůl. Pro něho platí stejně jako pro všechny, kdo mluví o zneužívání: Kdo se k tomuto tématu vyjadřuje z pozice spravedlivého, dokazuje tím, že stále ještě nepochopil, oč jde.

Tenhle „postoj spravedlivého“ můžeme pozorovat dokonce u biskupů, kteří se prezentují jako bojovníci proti zneužívání.

Když se před devíti lety začaly odhalovat případy zneužívání, vyvolalo to kněžskou krizi. Mezitím se z ní stala biskupská krize. Kdo pronáší velká slova o očistě církve, sám zaujímá postoj spravedlivého mezi nespravedlivými. A to ho dělá nevěrohodným – alespoň v mých očích. Navíc katolický lid už není ochoten nést kolektivní odpovědnost za selhání biskupa. Situace mi připomíná dobu reformace. Stačí, aby se objevil nějaký Luther, a lidé budou houfně utíkat pryč, protože už nemohou snášet, že instituce, k níž patří, ztratila věrohodnost, a nejsou ochotni se kolektivně stydět za zneužívání, jehož se nedopustili.

Mně se zdá, že ztrátou věrohodnosti církve trpí stále více i starší katolíci a katoličky, kteří po celá desetiletí patřili k jejím nejvěrnějším přívržencům.

Mám tentýž dojem. I angažovaní katolíci, jejichž odpovědnost v rodinách, společnosti i církvi je velká, kteří chodí na bohoslužby a udržují život obce, dokonce i oni mezitím říkají, že celý systém jim připadá prohnilý. Šedesátníkům až osmdesátníkům, věrným návštěvníkům kostela, už dochází trpělivost. A když se zamýšlejí nad vlastním příběhem, náhle i v něm objevují zkušenosti se zneužíváním mocí, ne sice ve formě sexuálního násilí, ale v jiných formách klerikalismu.

Jste ředitelem gymnázia. Jak se dosavadní práce na problematice zneužívání projevila ve školní praxi?

Prevence přispěla k podstatnému zlepšení v oblasti pedagogiky. Dnes si klademe otázky, které by nám před rokem 2010 možná připadaly zbytečné. Tak například: Jak je zorganizovaný postup při podávání stížností? Přitom je třeba uvážit, že v případě oznámení sexuálního přestupku nebo srovnatelně závažného činu se ředitel školy nutně ocitá v konfliktu loajality. Musí vycházet z věrohodnosti oběti a její zprávy, zároveň je ale povinen chránit práva obviněného, na což ho osazenstvo školy právem upozorňuje. Potřebuje tedy nezávislé kontrolní instance. Dále jsme se zabývali normami upravujícími blízkost a odstup mezi osobami, a to velmi podrobně: Je například vhodné, aby učitelé komunikovali se žáky na facebooku? Jde tedy o celou řadu velmi konkrétních otázek. Mimo jiné i o vytvoření společné řeči. Na naší škole rozlišujeme například mezi překročením meze, přehmatem a zneužitím. To je důležité, aby si učitel nařčený z toho, že překročil mez, nemyslel, že je obviněn ze zneužívání. A konečně se také musíme domluvit, jak budeme na násilí reagovat. To se týká sexuálního násilí, ale také šikany a sexualizovaného násilí mezi dětmi navzájem. Pokud ke všem těmto bodům přistupujeme otevřeně a jsme ochotni se učit, pak prevence vede k proměně pedagogické kultury ve škole. A to je podle mne veliká příležitost.

Takže neplatí, že učitelství je rizikové povolání, že učitel je automaticky podezírán z násilí?

Společnost bez učitelů je nemyslitelná. A být učitelem je stále ještě jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších povolání vůbec. Jenže s sebou nese velkou odpovědnost. Kdo ji přebírá, nemůže ji používat naivně. Věčné fňukání, že jsem jako učitel obecně podezřelý (což ostatně slýchám i od některých kněží), tohle fňukání považuji za obranný postoj.

Ale na druhé straně není ani nutné, aby se učitel bál projevit empatii.

Naopak! Kultura pozornosti znamená posilování empatie. Musíme být schopni empatie a zároveň kompetentně reflektovat vlastní city a vlastní chování.

Vraťme se ještě k duchovnímu násilí. V souvislosti s ním voláte církev k odpovědnosti.

Ano, protože církev má zcela speciální odpovědnost: Lidem, kteří hledají Boha, nabízí odpověď. Tato nabídka je spojena se značnou odpovědností – církev totiž nesmí lidské hledání Boha instrumentalizovat pro své vlastní zájmy. Taková instrumentalizace ze strany instituce, která se míchá do lidského hledání Boha, vede k vytváření sektářských skupin, a to i uvnitř církve. To je duchovní zneužívání, jak o něm mluví Doris Wagnerová: Lidem hledajícím Boha se neponechává prostor, aby sami nacházeli odpovědi a rozhodovali dle vlastního uvážení, zda nabídku přijmou.

Při duchovním zneužívání hraje asi důležitou roli jazyk.

Ano. Duchovní zneužívání – ať už spojené se sexualizovaným násilím, nebo ne – je prohřešek proti přikázání: Nebudeš zneužívat Božího jména … k tomu, aby ses přiblížil lidem … abys nad nimi získal moc … abys je ponížil. V církvi se tedy musíme ptát: Jak máme mluvit o Bohu, aniž bychom zneužívali jeho jména? Máme-li se vypořádat s duchovním zneužíváním, k tomu potřebujeme zkrátka a především moudrou, reflektovanou teologii. Tato naše krize je zároveň šancí, protože nás znovu vrací k otázce, jak mluvit o Bohu.

Co přitom pomáhá Vám?

Bible. Bible se ostýchá užít slovo Bůh jako podmět věty. Proto v Bibli stojí: „Posvěť se jméno Tvé“ a ne „Posvěť svoje jméno“. Už samo slovo „Bůh“ nebo „ty“ bychom měli vyslovovat jen s největší opatrností. Často si připomínám Augustina, který řekl – zhruba – toto: To, že mluvím o Bohu, ještě neznamená, že jsem ho pochopil. A pokud si myslím, že jsem ho pochopil, tak jsem ho nepochopil. A konečně by bylo velmi užitečné, kdyby církev začala uplatňovat evangelium sama na sebe.

Jak velká je vaše důvěra, že se církev může uzdravit?

Moje důvěra je obrovská, protože evangelium má sílu obnovit církev zevnitř. To ovšem nebude možné bez mohutných roztržek a průlomů.

Takové rozpory je dnes vidět i mezi hierarchií.

A to je dobře! Konflikt má totiž hluboké systémové příčiny, takže vede také ke stále hlubšímu rozdělení. Právě v Německu se to ukazuje stále zřetelněji. Máme tu rozkol uvnitř kléru a mezi biskupy. Vezměme téma homosexualita. Jedni dodnes tvrdí: Teplouše vyházet, pak přestane zneužívání. Druzí říkají: Ne, problém je právě v tabuizaci homosexuality. Tohle tabu se musí zrušit, aby homosexuální duchovní mohli o své sexualitě mluvit otevřeně. Protože to je předpoklad, aby mohli sexuálně dozrát. V této otázce i v řadě jiných jde o věcný spor, který vyžaduje rozhodnutí. A tahle diskuse, probíhající i v nejvyšších patrech církve, se teď vede způsobem viditelným pro všechny.

V nejbližších dnech proběhne ve Vatikánu setkání představitelů biskupských konferencí na téma zneužívání. Toto téma už se dávno stalo problémem pro celou církev.

Latinskou Ameriku zasáhla krize spojená se zneužíváním naplno. Jmenuji jen skandál kolem kongregace Kristových legionářů, systém zneužívání v Peru (Sodalicio), v Chile, v Argentině, kde se sám papež dostává do defenzivy. Teď se začínají zveřejňovat už několik let staré zprávy o zneužívání žen a řádových sester především v Africe. Jsou odhalovány případy masového zneužívání. V Indii se biskupové musejí zodpovídat ze zneužívání jeptišek. A to dávno ještě není konec.

Čeho se v souvislosti s nadcházející konferencí obáváte nejvíc?

Že biskupové budou konferenci chápat jen jako informaci o církevněprávních opatřeních a na konci setkání slíbí, že je budou v budoucnu dodržovat. Pak bych se jich musel zeptat: To jste až do teď neznali církevní právo? Jestli je jim nutno v roce 2019 vysvětlovat jejich odpovědnost, pak tohle jako téma konference je otřesné přiznání, že své povinnosti dosud neznali, nebo je trestuhodně opomíjeli. To by potom vlastně museli skoro všichni odstoupit.

… a vaše největší naděje?

Zázraky nečekám. Ale přál bych si, aby biskupové dali jednomyslně najevo, že toto je pro církev strukturální problém, a ne nějaké – ať skutečné či údajné – „vypařování víry“. A že je proto nutné mocenské poměry v církvi nově teologicky promyslet a také nově uspořádat.

Jste už třicet let učitelem a stále ve službě. Jakou roli hraje pro vás osobně skutečnost, že se zabýváte těmito tématy?

Zcela zásadní, protože největším úkolem při práci s mladými lidmi je najít jazyk, kterému rozumějí, a přitom nebagatelizovat složitost problémů. To je intelektuální výzva – a moje každodenní radost.

Přeložila Helena Medková, zdroj: https//forum-pfarrblatt.ch/ausgaben/2019/06/der-missbrauch-und-seine-wurzeln/