Způsobila reforma liturgie neschopnost porozumět řeči symbolů?

Stále znovu se objevuje otázka, ne-li přímo tvrzení, zda nevedla reforma liturgie k ochuzení jazyka symbolů.

Balthasar Fischer, jeden z nejvýznamnějších tvůrců reformy, je toho názoru, že ,,slogan o nepřátelském postoji poslední katolické reformy liturgie vůči symbolům je povrchním a nespravedlivým paušálním soudem, který reformu neprávem zatěžuje – to z ní často učinili ti, kteří jí vposledku užívají. Tam, kde je reforma liturgie prováděna tak, jak byla zamýšlena, získává odedávna bohatá katolická liturgie novou sílu v neverbální komunikaci.“ Fischer vidí značný přínos v oblasti liturgických znamení v odstranění břemen, napětí a v zavádění starých i nových prvků.

Jako příklad přínosu pro liturgii uveďme odstranění už nesrozumitelných znamení: před reformou existoval zvyk, učinit hostií při závěrečné doxologii eucharistické modlitby třikrát nad kalichem a poté třikrát mezi kalichem a okrajem oltáře znamení kříže. Těchto šest znamení kříže se vykládalo jen alegoricky, např. jako Kristovy rány, anebo také jako poukaz na to, že ukřižovaný Spasitel chce k sobě přitáhnout lidi ze všech světových stran. Opočet znamení kříže se vedly ve středověku dokonce spory. Odstranění takového těžko srozumitelného znamení je bezesporu ziskem.

Dále byla mnohá znamení omezena. Zde můžeme uvést množství pokleknutí a nebo četné polibky oltáře při mešní slavnosti. Musel-li kněz políbit oltář pokaždé, když se obrátil tváří k lidu, pak nebylo původní poslání tohoto gesta – tedy pozdravení oltáře a rozloučení se s oltářem – již zřejmé. Proto nyní existuje jen jeden polibek k pozdravení oltáře a jeden polibek při odchodu od oltáře.

Rozhodující je oživení zanikajících a vytváření nových znamení. Vezměme si například bohoslužbu, při níž kněz stojí obrácen tváří k obci. Smysl měl jistě i starý způsob celebrace, při níž stál kněz obrácen k obci zády: bylo to znamení společné cesty k jednomu Pánu. Zároveň ale tato forma přispívala k mylnému chápání, jakoby mše byla záležitostí kněze, a laici jsou pouze,,účastni“, jak to říká i tehdejší jazykový úzus. Když nyní kněz stojí tváří obrácen k obci, odpovídá to jeho funkci předsedajícího a hlavy rodiny obce shromážděné kolem oltářního stolu a znovu to zřetelně znázorňuje Kristovo jednání ve večeřadle. Podobně je tomu se znamením vkládání rukou. Při svátosti smíření a při pomazání nemocných bylo takové znamení jako vkládání rukou na hlavu kajícníka nebo nemocného již sotva patrné. Mřížka zpovědnice dovolovala jen vztažení ruky, kterého si kajícník ani nemohl všimnout. Dnes, kdy už tomu nebrání mřížka, se znovu počítá – přinejmenším ve zpovědní místnosti – znovu s vkládáním rukou. Znovu je závazně předepsáno také vkládání obou rukou při pomazání nemocných před vlastním pomazáním, které dříve odpadlo nejspíše z nemístného studu. Toto znamení může ovšem ,,promlouvat“ jen tehdy, bude-li také jasně vyjádřeno: nepříliš krátkým, zřetelným, bezeslovným vkládáním rukou.

Nový prvek představuje označení čela křtěnce znamením kříže rodiči a kmotrem. Tento ,,objev“ je příkladem znamení, které je bezprostředně srozumitelné a které nepotřebuje žádné vysvětlení. Praxe ukazuje, že rodiče a kmotr dobře chápou význam tohoto znamení.

Je třeba připomenout také obnovu znamení, které se mezitím prosadilo v celé církvi: znamení srozumitelného slova. Charakter symbolu měla jistě i latina jako liturgický jazyk. Byla ,,znamením nepřístupnosti a nevšednosti toho, co se zde slavilo. Zde ale zůstává velká námitka, že slovo nebylo člověku dáno k zakrytí, ale k odhalování a že právě křesťanská liturgie nahlížená jako celek je ovládána zákonem hlásání radostné zvěsti, vtažením do společně modlitby, které všichni rozumějí“ (B. Fischer).

Nedá se tedy mluvit o ztrátě řeči symbolů tam, kde byly základy liturgické reformy skutečně naplněny životem. Záleží na křesťanských obcích, především ale na kněžích, jak s plností znamení zacházejí.

Klemens Richter, Was dieSakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988,s. 19-21, přeložil Ondřej Bastl.