125 - únor 2002

Stavba druhého farního chrámu na Královských Vinohradech byla první a snad nejvýznamnější prvorepublikovou státní zakázkou na poli sakrální architektury. Návrh byl v r. 1919 po jistých peripetiích svěřen mimo soutěž (jako výraz úcty) slovinskému architektovi Josipu Plečnikovi, který v Praze působil od roku 1911. Ve svém finálním řešení z konce 20. let zvolil Plečnik obdélný nečleněný sál uzavřený plochým stropem a „radikálně tak modernizoval starokřesťanské kultovní shromaždiště." Prostor chtěl ovšem zaplnit několika volně stojícími oltáři, čímž relativizoval základní požadavek Otto Wagnera (jehož kořeny jsou ostatně již v liturgických nařízeních Tridentského koncilu) - požadavek přímé viditelnosti hlavního oltáře. Proti duchu doby tak Plečnik vytvářel skrytá zákoutí vhodná k osobním pobožnostem. Tento záměr však nebyl pražským prostředím přijat a umístění bočních oltářů bylo změněno na tradiční - v linii stěny. Plečnikův rigidní katolicismus ovlivnil i některé praktické otázky stavby. Architekt se například velmi ostře stavěl proti vytápění kostela a protestoval: „Tohle moderní svinstvo nepatří do katolického chrámu Páně..." Reakce na Plečnikův počin byly v době dokončení kostela (1934) rozporuplné: zatímco historik a teolog Josef Cibulka chrám chválil, teoretik české architektonické avantgardy Karel Teige prý utrousil jen „Plečnik je vůl!"

Jan Klípa

Josip Plečnik: Definitivní návrh kostela na Vinohradech, 1928