Jste zde

Liturgie smíření

Poznání společenského rozměru hříchu velmi napomáhá společně slavená liturgie smíření. Hřích má tu nepříjemnou vlastnost, že se netýká jen toho, kdov něm žije, ale šíří se jako epidemie. Velmi zřetelné je to např. přiznečišťování životního prostředí, kde důsledky hříšného jednání jednotlivce či skupiny škodí všem a může je to motivovat k podobně špatnému jednání. Ale i „zamořování ovzduší“ pomluvou má obdobné důsledky. Jeden z nejtěžších hříchů – zatvrzelá neochota odpustit druhému, blokuje, mnohdy na dlouhou dobu,smíření celých generací.

Liturgie jako společenské dění nabízí prostředky jak čelit nákaze hříchu a jak následky hříchu léčit. Především boží slovo napomáhá k rozpoznání hříchu a vybízí k lítosti. Svědčí též o velkém milosrdenství toho, který „doutnající knot neuhasí, nalomenou třtinu nedolomí“. Pro někoho může být společné slyšení božího slova znamením již pokročilého procesu smíření s Hospodinem (zahrnující poznání hříchu, nápravu škody, usmíření s bližním), pro někoho je teprve příležitostí tento proces zahájit. Je proto výhodné slavit smíření několikrát do roka – jde o trvalé dění, kterému liturgické vyjádření napomáhá.

Důležitou součástí liturgie je vyznání hříchů. Poctivé vyznání, nejen že již samo o sobě má psychologický efekt pro hříšníka samotného, ale velice pomáhá druhým hříšníkovi odpustit. Jsme tak dokonce v tomto případě povinni vždy odpustit („sedmasedmdesátkrát“). Vyznání druhého pomáhá k poznání vlastního hříchu a jeho vyznání. Tak jako hřích působí lavinu, tak i vyznání hříchu strhává ostatní k pokání. Veřejné vyznání se týká především veřejných hříchů. Jak by napomohlo věrohodnosti církví a ozdravění celé společnosti, kdyby se veřejný hřích spolupráce s komunistickým režimem veřejně vyznával. Jak můžeme chtít změnu smýšlení např. po veřejných činitelích, když sami máme některé provinilé kněze a kazatele, kteří nepovažovali za nutné se veřejně vyznat a dokonce své provinění bagatelizují. Jsou naštěstí i opačné případy. Když jsem svého přítele kazatele upozornil na to, že se octl několikrát na seznamu spolupracovníků StB, tak se vyznal nejen mně, ale i ekumenické skupině do které patří, staršovstvu i celému sboru. Přitom jeho provinění, objektivně vzato, nebylo závažné. Před cestami do ciziny stvrdil svým podpisem, že podá informace, pokud jej v cizině bude někdo kontaktovat. Hluboké vyznání kazatele, korespondující s jeho životem svědčícím o věrnosti evangeliu, bylo pro nás velkým obdarováním.

Liturgie smíření vrcholí zvěstováním božího odpuštění, které je svěřeno ordinovanému služebníkovi. Boží slovo dává také inspiraci k následujícímu projevu vděčnosti a díkůčinění za odpuštění.

 

Liturgické souvislosti

 

V církvích reformace bývá slavení veřejné zpovědi pevně spojeno s vysluhováním večeře Páně. Dokonce bývá bezprostřední vyznání hříchů chápáno jako předpoklad účasti na stolu Páně. Zpověď, i když se děje formou několika otázek, nemusí a nebývá povrchní – předchází ji individuální příprava, usmíření s druhými. Tato praxe má však svá úskalí. Jednak vyznávání hříchů se stává ústřední částí večeře Páně, zužuje její obsah a odvádí od její podstaty. Večeře Páně je především radostným díkůčiněním. Je spíše slavením božího milosrdenství než zaobíráním se vlastní hříšností. Eucharistické liturgie prvního tisíciletí se bez prvků pokání obešly.

Dalším úskalím je blokování častějšího vysluhování večeře Páně. Vysluhovat by se mohlo každou neděli, ovšem nelze se každou neděli zpovídat, aniž by se to stalo pouhou formalitou. Církev ovšem smíření potřebuje, a to hovoří pro samostatné liturgie smíření.

Jiný problém je v katolické církvi. Zdeje slavení smíření, pokud se vůbec děje, stále převážně soukromou záležitostí. Společné slavení bohoslužeb smíření je stále spíše výjimečné. A i potom bývá chápáno jako příprava na soukromé vyznání. Myslím, že by to mělo být právě naopak – soukromé slavení jako příprava na slavení společné. Součástí katolické zpovědi se stalo, ačkoli jde o dvě odlišné události, tzv. „duchovní vedení“ čili důvěrný rozhovor o životě. Jistě má smysl, pokud mu není věnováno pouhých několik desítek sekund. Takový rozhovor svojí povahou vyžaduje, aby probíhal individuálně. Nemusí být nutně na zpověď vázán a osoba, které se člověk svěřuje, nemusí být ordinovaná. Myslím také, že hlad po individuální zpovědiv církvích reformace je spíše hladem po tomto rozhovoru, nikoli po vlastním slavení smíření.

 

Praktické pokyny

 

Slavení smíření, ať již svátostné či nesvátostné, je svojí povahou věc společná. Přitom společné vyznávání je věc velmi delikátní a představuje velmi tvrdý liturgický oříšek. Každý by se měl vyznávat sám za sebe. Pro liturgii z toho vyplývá, že vyznání má být formulováno v jednotném čísle – ať je již předem napsané (Confiteor), sestavené pro dané slavení, či na místě improvizované. Formu je třeba volit s ohledem na situaci. Jiná bude vevelkém shromáždění, jiná v malé komunitě, kde se všichni znají a kde lze vyžadovat zachování tajemství. Pokud se předpokládá individuální vyznávání, pak je nezbytné zachovat naprostou svobodu. Nikdo nesmí být považován za druhořadého účastníka liturgie proto, že se nevyznává. Musíme předpokládat, že každý, kdo přichází, projevuje o smíření zájem. Jednou se třeba k vyznání přidá. Povzbudit k vyznání lze jedině svým vlastním příkladem. Iniciativa tedy záleží na předsedajícím či na těch, kteří liturgii připravují. Přitom musí počítat s tím, že třeba nebudou následováni. Je vhodné, aby se detailní vzájemné vyznávání a smíření účastníků dělo po dvojicích před společným slavením. Vyznání při společném slavení je pak pečetí toho, co se stalo. Nemusí být příliš obsažné a detailní, a přesto je pravdivé. Význam pro růst církve není umenšen.

K pravdivosti vyznání není třeba jeho naprostá úplnost – vyznání je a i při velké obsažnosti by zůstalo znamením našeho postoje – ochoty se s hříchem rozejít. Přesto by v něm neměla chybět důležitá provinění. (Jak praví klasik: „Nemá smysl se zpovídat z toho, že jsem ukradl provaz, když zapomenu uvést, že na jeho konci byla přivázána kráva.“) Některá provinění, o kterých se neví a jejichž uvedení by způsobilo více škody než užitku, se veřejně vyznávat nesmí. Taková patří, pokud jsou závažná, k soukromému vyznání.

 

Slavení podle Bonaventury Bouše

 

Liturgie zpovědi by mohla mít asi tento řád: Představený, oblečený alespoň v albu a štolu, stoje za stolem Páně, vyzve k zpěvu některé kající písně (např. Komenského „Soudce všeho světa, Bože“). Potom napomene shromážděné k soustředěnosti. Je-li to ještě nutné, zdůrazní, že společným vyznáním si nechceme nic usnadnit, ale umožnit; že na každém z nás záleží, zda naše kajícnost je natolik opravdová, že můžeme doufat, že také pro nás je Pán Ježíš smíření za naše hříchy.

Potom se pomodlí některý kající žalm, nejlépe 130. Po krátké pauze se sám vyzná ze svých hříchů, především ze všeho, co cítí jako vinu před církví, která od něho žádá službu. A vyzve shromážděné, aby se rovněž vyznali.

Společné vyznání si církev stylizuje sama po důkladné přípravě. Svěří je některému bratru nebo sestře, který je přede všemi přednese v první osobě singuláru. Nesmí v něm chybět přiznání,

·         že nežijeme podle svého povolání a vyvolení;

·         že se vzpíráme uznat, že se můžeme s Bohem setkat jen v lidech a skrze lidi;

·         že nechceme být bližními těch, kdo nás potřebují, ale jen těch, kdo jsou nám sympatičtí;

·         že nejsme schopni rizika a zbaběle utíkáme před odpovědností za křivdy, které se před našimi zraky páchají na našich bratřích;

·         že se považujeme za silné a pohrdáme slabostí druhých;

·         že v lásce spíše přijímáme než dáváme a že nedovedeme být vděční;

·         že se pohoršujeme nad soudem lidí, ale sami soudíme;

·         že čas nevykupujeme, ale utrácíme;

·         že bibli čteme málo a špatně;

·         že svou zbabělostí a svým sobectvím maříme své svědectví před světem a odrazujeme od Krista;

·         že nenásledujeme Pána Ježíše v jeho vydanosti; že nemáme víru a že nám nejde o boží království, ale o naše zajištění;

·         že nejsme schopni se poznat, natož svou hříšnost vyslovit;

·         že se chceme alespoň v tuto chvíli vystavit napospas světlu pravdy a že chceme být do dna poznáni a souzeni.

Po dostatečně dlouhé chvíli ticha, naplněné lítostí a touhou po odpuštění, pomodlí se ten, kdo se nahlas vyznával, pomalu a vroucně žalm 51. a představený položí shromážděným otázky, na něž všichni jasně odpovídají Ano:

Sestry a bratři, ptám se vás před Bohem:

Odpouštíte si navzájem a sbíráte v sobě odvahu odpustit všem lidem?

A také mně pro lásku Pána Ježíše odpouštíte?

Ptám se vás před Bohem:

chcete, nakolik můžete, napravit křivdy, které jste způsobili?

Náš Pán, Ježíš Kristus si nás vyvolil za své učedníky: chcete v síle této nezasloužené milosti činit pokání za své hříchy, vzít na sebe svůj kříž a Pána Ježíše následovat?

Toužíte tedy po tom, aby vám lidé odpustili a aby vám odpustil Pán Ježíš?

Představený vztáhne nad shromážděné pravou ruku a zvěstuje jim odpuštění; při vyslovení božích jmen učiní nade všemi znamení kříže:

Sestrya bratři, náš Pán Ježíš Kristus, za nás ukřižovaný a vzkříšený, nám odpouští hříchy; a já, služebník jeho církve, vám prohlašuji, že jsou vám hříchy odpuštěny. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Všichni odpovědí Amen. A představený zakončí slovy:

A pokoj boží, který převyšuje veškeren rozum, bude hájit myšlení naše i srdce naše,

V Kristu Ježíši, Pánu našem.

Jestliže se zpověď dála před večeří Páně, vyzve představený obvyklým způsobem („Pozdravme se pozdravením pokoje“) k pozdravení pokoje, nebo počne eucharistickou modlitbu výzvou „Vzhůru srdce“. Konala-li se zpověď mimo eucharistické shromáždění, může být zakončena děkovnou písní.

 

Praxe smíření pražské obce ES

 

Obec svoji formu poměrně dlouho hledala. Domnívám se, že není přenositelná, není možné ji „zavést“, ovšem i na jiných místech se slaví podobným způsobem. Na začátku stály společné každodenní modlitby partnerských dvojic v prvních letech manželství a společné svátostné vyznávání těchto dvojic. Díky smíření se dařilo překonávat krize jak v době komunismu, takv prvních letech po převratu, kdy obec hledala svoji identitu v nových podmínkách. Především díky smíření obec zakouší, že spása se děje, že není pouhou iluzí. Je osvobozující slyšet vyznání někoho, kdo je např. něčím nepříjemný, všichni o tom vědí, a nakonec na to přijde i on sám a svěří se, jak obtížné je pro něj s tím přestat. Je pedagogické a někdy i zahanbující, slyšíme-li vyznání a musíme si říci: jsem úplně stejný a nikdy mě to nenapadlo, že je to tak špatné.

Obec je pro účely slavení smíření rozdělena do menších skupin (max. 12 lidí). Skupiny jsou stálé. Nový účastník může být do skupiny přibrán pouze s předchozím souhlasem všech členů skupiny. Smíření se slaví jednou za dva měsíce. Ten (ta), který je určen(a) aby slavnost připravil(a), vybere biblické texty, které oznámí (dnes zpravidla e-mailem) celé skupině. Texty slouží pro individuální přípravu účastníků a čtou se při slavnosti.

Vlastnímu slavení předsedá ordinovaný služebník. Slavení se řídí „Obřady pokání“ vydanými v Římě v r. 1973 (brzy byl pořízen samizdatový překlad) a oficiálně česky v r. 1982. Integrujeme řád smíření pro jednoho kajícníka s řádem smíření pro více kajícníků. Po homilii následuje ticho ze kterého vyplynou vyznání jednotlivých účastníků. Po každém vyznání kajícník referuje, jaké měl uloženo znamení obrácení („co dostal posledně za pokání“) a jak se osvědčilo. Také navrhuje nové znamení. Do toho mohou zasahovat ostatní členové skupiny. Konečnou podobu znamení obrácení určuje předsedající. Buď se ztotožní s návrhem kajícníka, s názorem některého z účastníků, nebo se může rozhodnout jinak.

Zvěstování odpuštění („rozhřešení“) se dlouho dělo společně. Asi před deseti lety nám však představený ES uložil dávat rozhřešení individuálně, tak se nyní děje individuálně. Poté následuje díkůčinění a agapé. Slavení smíření je poměrně časově náročné. Trvá obvykle 2 – 4 hodiny. Před a po skončení společného slavení je příležitost k individuálnímu vyznání. Občas bývá využívána.

Jednou za rok, v rámci týdenního setkání obce, je smíření věnován celý den. Záměrem je, aby mohl pohovořit každý s každým. S ohledem narůst obce se to daří stále méně, ovšem s těmi, vůči kterým jsem se provinil, čas pohovořit mám. Během dne též probíhají smíření dětí a mládeže (společné liturgie a převážně individuální vyznávání). Večer se schází celá obec ke společné liturgii smíření. Na vyznání se rozdělí do jednotlivých skupin, aby se opět na závěr setkala ke společnému díkůčinění. Při takovémto slavení, jednou za rok, slouží předsedající výjimečně v jiné skupině, než obvykle. Jde o využití klasického institutu „mimořádného zpovědníka“ aplikovaného v komunitách řeholních.

Celá skupina je přísně vázána zpovědním tajemstvím, podobně jako zpovědník. Smysl společného slavení lze zachytit až po delší době. Smiřování je celoživotní proces. Ne vždy každý přichází s radikální změnou svého života, biblicky řečeno s obrácením. Někdy mám tendenci se stylizovat, abych nevypadal tak špatně, někdy mlžím, protože je trapné něco vyslovit. Ale při zpětném pohledu musím uznat, že přesto s námi Hospodin činí veliké věci.