Mosty místo bariér

Křesťanská naděje proti pravicovému populismu

¹

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)

I. „Nejvyšší“ proti „nejnižšímu“

„Populisté vždycky dostanou z lidí to nejnižší,“ řekla před lety žena, která přežila holocaust. Její poselství na videu tehdy vyvolalo mezinárodní ohlas. Je pozoruhodné, že tato rakouská penzistka rozhodně nemluvila jen o nějaké určité skupině, nýbrž o všech lidech, z nichž lze dostat to nejnižší. Mluvila konec konců i sama o sobě. Potenciálně mají skutečně všichni lidé sklon podlehnout svádění populistů. Hluboké proměny probíhající prakticky ve všech oblastech každodenního i společenského života se dotýkají každého. Přínosy a ztráty, které tento vývoj přináší, jsou nepochybně rozděleny velmi nerovnoměrně. A každý jistě někdy zažije bolestné zklamání, hořkou porážku nebo strach z budoucnosti. Sotva kdo může být proto předem imunní proti pokušení reagovat na úzkost, zklamání nebo dotčenost pobouřením a zlostí.

Ale populisté, místo aby lidské emoce jako pobouření a zlost (ať oprávněné, či neoprávněné) nasměrovali do konstruktivního společného úsilí nebo alespoň do demokratického protestu, obavy lidí ještě rozdmychávají a svými nenávistnými projevy je obracejí proti „establishmentu“, proti elitám v politice, hospodářství a v poslední době i v církvi, kultuře a vědě. Především ale zaměřují svoji nenávist proti všem slabším, kteří se nemohou bránit nebo se z jiných důvodů nabízejí jako údajní viníci. To je zvláštní rys pravicového populismu: nejenže živí nenávist proti všemu, co je odlišné a cizí, proti lidem jiné víry a uprchlíkům, dlouhodobě nezaměstnaným a bezdomovcům, homosexuálům a intersexuálům atd. – populismus navíc dotyčné skupiny osob paušálně označuje jako méněcenné. Přisuzuje jim nižší společensky status, který je nakonec činí bezprávnými. Pravicoví populisté popírají základní demokratický princip zásadní rovnosti všech lidí. Vybízejí sice ke společenské solidaritě – ale jen mezi těmi, kteří jsou odedávna „na správné straně“. Taková výlučná solidarita je podle nich obranou proti všem, kdo stojí mimo.

K těm, jejichž nejnižší pudy pravicoví populisté oslovují, patří i mnozí přesvědčení křesťané a aktivní členové církví. Pravicový populismus totiž už dávno pronikl hluboko do nitra společnosti i církví. To zní nepochopitelně: Copak není takové elitářské vyčleňování jedněch a deklasování druhých, takové nenávistné rozdmychávání strachu v diametrálním rozporu se skutečným křesťanským smýšlením, které přece – podle vzoru milosrdného Samařana – rozšiřuje lásku k bližnímu na lásku k cizinci? Neodporuje snad slavnému Pavlovu výroku „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu“ (Ga 3,18)? Nebo Izajášovu zaslíbení „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh“ (Iz 41,10)?

Jakkoli to může budit rozpaky, křesťané jsou vždycky také „dětmi své doby“. Stačí se zamyslet na programovým úvodem koncilového prohlášení Gaudium et spes v plném jeho významu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (GS 1) K tomu nepochybně patří i ony propasti nenávisti a násilí, které se v důsledku pravičáckých pokušení mohou kdykoli otevřít v „srdcích Kristových učedníků“. Máme-li čelit těmto pokušením, nestačí jen trvat na tom, že úzkostná obrana proti všemu cizímu je s křesťanským přesvědčením neslučitelná. Za nenávistnými projevy se totiž skrývají zranění a zkušenosti, které mají přinejmenším ze subjektivního pohledu postižených reálné jádro, a tím i své oprávnění. Nelze je šmahem odmítat. Je třeba je naopak brát vážně a snažit je transformovat do konstruktivních a především humánních alternativních přístupů.

V tomto smyslu se vyslovuje i závěrečné prohlášení světové konference Xenophobia, Racism nd Populist Nationalism in the Context of Global Migration, jímž se nedávno Světová rada církví a vatikánská Kongregace pro celostní vývoj člověka veřejně a energicky postavily proti pravicově populistickému vývoji: „Uznáváme, že starosti mnoha lidí a skupin lidí, kteří se cítí ohroženi přílivem migrantů – ať v oblasti bezpečnosti, životní úrovně či kulturní identity –, je třeba brát vážně a respektovat je. Se všemi, kteří tyto obavy sdílejí, rádi navážeme opravdový dialog. Ale vycházejíce ze zásad naší křesťanské víry a z příkladu Ježíše Krista chceme proti populistickým řečem plným strachu a nenávisti postavit poselství lásky a naděje.“ Takto Světová rada církví a vatikánský stolec pojmenovaly specificky křesťanské východisko pro boj s pravicovým populismem. Proti pravicově populistickému vyčleňování a demotivujícímu panickému strachu je třeba postavit solidaritu bez hranic a křesťanskou naději, tedy pevné přesvědčení, že v důvěře v osvobozující přítomnost Boha (doloženou v Bibli) dává každý pokus překonat prožité ztráty a zranění smysl i tehdy, jestliže právě výsledek veškerého snažení o humánní uspořádání světa není jistý. To je „to nejvyšší“, co nadějí vyzbrojení lidé mohou postavit proti „tomu nejnižšímu".

II. Strach plynoucí z hluboké nejistoty

Co je důvodem takových úzkostí, které se vybíjejí v nenávisti proti cizincům nebo v pravicově populistických projevech? Lidé se sklonem k pravicovému populismu netvoří nějakou homogenní skupinu, vyskytují se v nejrůznějších sociálních, dokonce i politických uskupeních. Hlavní rysy pravicově populistických postojů, zejména nepřátelství k určitým skupinám lidí, najdeme ve všech etablovaných profesních skupinách a organizacích, jako jsou odbory a strany. Přesto: Nehledě na protagonisty pravicově populistických hnutí a stran, kteří strachu lidí bezohledně využívají k vlastním politickým záměrům, společným znakem lidí ovlivnitelných pravicovým populismem je hluboký pocit nejistoty. Ta má opět rozmanité příčiny. Někteří se cítí znejistěni prudkou proměnou společnosti. Digitalizace, globalizace a v neposlední řadě řada krizí po celém světě (finanční, klimatické) otřásají samými základy jejich dosavadního důvěrně známého způsobu života. Jiní si připadají ekonomicky, společensky nebo kulturně odstrkovaní a obávají se dalšího zhoršení situace s příchodem „těch cizinců“. A pro jiné jsou zase odlišné životní formy nebo cizí náboženství něco tak znepokojivého, že se děsí zániku svého vlastního životního stylu, a proto se vší mocí snaží všemu nezvyklému zabránit.

Nezáleží ovšem ani tak na tom, jestli je hospodářská, společenská nebo i kulturní situace hluboce znejistěných lidí skutečně tak svízelná nebo hrozivá. Rozhodující je, jak tito lidé svůj stav pociťují a vykládají subjektivně, z vlastního pohledu. Tak dochází k paradoxní situaci, že se panický strach šíří dokonce mezi příslušníky střední třídy. Dotyční sice svoje současné poměry označují jako dobré nebo dokonce velmi dobré – mají zaměstnání, dostatečný příjem a cítí se v rodině, mezi přáteli či sousedy dobře integrováni –, ale přesto se hrozí budoucnosti. Bojí se, že se jejich životní plán může každou chvíli zhroutit. Jakmile se společenská prognóza stálého sociálního vzestupu v jejich případě nebo v případě jejich potomků nenaplňuje, už se začínají děsit pádu na dno společnosti, mezi vyloučené a opovrhované.

Proto touží po zajištění, chtěli by se zabarikádovat a žít v privilegovaném postavení: nejdůležitější je přece vlastní národ, vlastní kultura, vlastní náboženství – a to i v případě (což platí pro některé oblasti v Německu), že jde o náboženství, ke kterému se dotyčný jakožto ateista, agnostik, nebo člověk „bez náboženského sluchu“ sám nehlásí, které ale zná z vlastního prostředí a které si, když na to přijde, dokáže držet od těla. (Skutečně jsou „obhájci křesťanského Západu proti islámské hrozbě“ nejúspěšnější v těch oblastech, kde proti pouhým 20 % křesťanů a 0,4 % muslimů stojí téměř 80 % obyvatel bez vyznání.) „Cizinci“, „uprchlíci“ nebo „divní lidé“ jsou považováni za nepříjemné konkurenty ohrožující můj blahobyt, společenský vzestup, mocenskou pozici; za soupeře při využívání škol, volnočasových zařízení, sociálního systému atd. Taková „sociální uzavřenost“ (termín sociologa Maxe Webera) rozhodně není nic nového. Naopak, v boji o (domněle nebo skutečně) omezené zdroje mají příslušníci střední vrstvy obecně sklon bránit se proti těm, kdo by chtěli mezi ně proniknout zdola.

Reakce plynoucí z pocitu ohrožení, z prožitého opomíjení nebo ze strachu z újmy se mohou ukázat jako neopodstatněné. Možná jsou jen zarytou egoistickou snahou udržet si privilegia a jako takové budou muset být v průběhu společenské diskuse odmítnuty. Přesto je nutno brát je vážně jako podstatné faktory politických procesů. Pro tento směrodatný faktor politických procesů razí sociolog Helmut Dubiel termín „politická subjektivita“. Označuje jím „morální potenciály, které přebírání politických postojů a vytváření názorů nejen chtějí navenek legitimovat, nýbrž tyto názory v hlubinách lidské psychologie skutečně vytvářejí“. Politická subjektivita zahrnuje „těžko uchopitelné, v každodenním vědomí spíše latentně přítomné očekávání štěstí, nárok na spravedlnost, touhu po společenském uznání a potřebu kulturní identity“, které se v dobách společenských převratů a znejistění projevují do jisté míry obráceně: „jako pocit nespravedlivého zacházení, jako újma na společenské cti, jako tušení, že se štěstí odvrátí“ apod.

III. „Neboj se…“ – politická subjektivita vyzbrojená nadějí

Rozhodující otázka je, jak lze takovou politickou subjektivitu transformovat, aby nebyla v rozporu s humanitou – především tedy v těch případech, kdy je pravicovým populismem využívána jako potenciál, s jehož pomocí se životní příležitostí druhých omezují s cílem upevnit vlastní. Při takové transformaci v souladu s humanitou by křesťané a církve mohli jako faktor formující politickou subjektivitu uplatňovat hlavní potenciál svého učení o Bohu a své víry, tedy pevné spoléhání na Boží spásonosnou přítomnost, naději, která boří bariéry a místo nich staví mosty, aby spojila, co bylo rozděleno.

Takové nadějeplné spoléhání není ovšem nic samozřejmého, ani neposkytuje záruku. Křesťanská naděje dává důvěru, nikoli jistotu. Odporuje veškeré logice plánování a očekávání. Běžné lidské naděje odrážejí to, co lidé očekávají od budoucnosti, kterou se snaží prognosticky a plánovitě anticipovat. Naproti tomu křesťanská naděje je „naděje proti naději“ (Ř 4,18). Má svůj základ a původ v Bohu křesťanské víry. Lidem se jí dostává jako daru. Nelze ji vyrobit. Nelze ji při plánování budoucnosti zakalkulovat jako pevnou veličinu. Naděje se splní tam, kde bude Bůh; naděje přichází často, když už s ní nikdo nepočítá. Nelze ji mít bez nejistoty a přibližnosti – právě proto, že slibuje záchranu z ruky nemanipulovatelného Boha. Tato nejistota je mnohdy těžko snesitelná. Apokalyptická židovská literatura, pocházející z doby krátce před zlomem lidských dějin (vzpomeňme např. na knihu Daniel) to názorně dokumentuje: zklamání, že Bohem slíbená „nová země“ nepřichází, se mění v touhu po monumentálním konci dějin, pociťovaných stále více jako něco nesmyslného a nesnesitelného. Tuto mocnou tečku za dějinami má udělat sám Bůh, má způsobit rychlý zánik všeho starého a definitivně nastolit svoji vládu.

Podobné apokalyptické nálady rozhodně nejsou cizí ani ranému ježíšovskému hnutí. Nalézáme je i v kanonizovaných spisech: v Janově zjevení tvoří takříkajíc bouřlivý závěr biblického vyprávění. Přispěly ovšem také ke krystalizaci eschatologické představy Božího království: v Ježíši a skrze Ježíše se Boží panování přiblížilo, skrze Ježíše začalo; už je skutečností, ale ještě ne celou skutečností. Čeká na své dovršení na konci času. Nicméně působí a šíří se už tady a teď v každodenním životě těch, kdo – následujíce Ježíše Krista, motivováni a orientováni jeho duchem – svým jednáním v kontaktu se všemi ostatními lidmi otevírají prostor pro vládu Boha, jehož bezpodmínečnou vůlí je mír a spravedlnost. Osvobozující Boží blízkost se zpřítomňuje v setkáních a formách společenství, v nichž lidé svým bližním dávají pocítit životadárnou sílu solidarity. Jistěže k tomu nemůže docházet jinak než fragmentárně. Avšak navzdory fragmentárnosti je takové jednání vždy vedeno zářnou představou, že my lidé, a to všichni, jsme – bez ohledu na rozdíly pohlaví, původu, náboženství a politického přesvědčení – bezpodmínečně vytouženými, uznávanými a přijímanými dětmi Božími.

Takovým praktickým jednáním se uskutečňuje „Boží spása pro lidi“. Že ji lidé smějí zprostředkovávat, aniž by tak museli činit absolutním způsobem, to je podstata křesťanské svobody a základ jejich naděje: realita vykoupení. Takto praktikovaná křesťanská naděje má pevný fundament. Poukazuje sice na něco, co není evidentní, v co lze pouze doufat. Ale je to rozhodně víc než sentimentální toužení, které se nedokáže smířit s realitou, a proto hledá něco jiného. Základem křesťanské naděje je vzkříšení Ježíše. Ježíšovo vzkříšení dokládá nezlomnou solidaritu Otce, který je Synovi věrný až za hranici smrti. Zároveň dokládá, že Ježíšovo životu přitakávající poselství nebylo ukřižováním definitivně popřeno, nýbrž přežilo a žije dál. Křesťanská naděje přináší tedy důvěru, že všechno, co bylo v oblasti míru a spravedlnosti v lidských dějinách silou jeho ducha vykonáno, co se koná a bude konat v budoucnu, je trvalé platné; že nic z toho nemůže ze světa definitivně zmizet.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že křesťanská naděje rozhodně nepopírá nezdary a zklamání, které lidský život přináší. Avšak dává důvěru, která se jako charakteristický určující rys osobního života může hluboce odrazit i v „politické subjektivitě“ jednotlivce, a tak ovlivňovat a obohacovat konstruktivní přístup k obavám a nejistotám ve společnosti.

IV. „Lid z mnoha národů“ – proti pokusům pravicových populistů zneužívat křesťanské myšlenky

Křesťanská naděje je základní pozitivní postoj proti všem apokalyptickým prognózám nihilistického a podezíravého přístupu. Tento moment, určující jak pro křesťanskou existenci, tak pro sebevnímání církve, nedokázal nicméně zabránit tomu, že pravicově populistické svody pronikly do srdcí a hlav značného počtu „křesťanů“. Důvodem může být i skutečnost, že navzdory jednoznačnosti křesťanské naděje jsou – jak se jeví přinejmenším na první pohled – jiné křesťanské tradice pravicově populistického prostředí schopny navazovat na křesťanské sebevnímání a tradiční představy a vyvracet poselství křesťanské naděje bez hranic.

Příkladem může být sebechápání církve jako Božího lidu a populistická představa etnické jednoty tohoto lidu. Copak nemají všechny „Boží národy“, ptají se obratně pravicoví populisté, nárok na určitou formu vyvolenosti a míru exkluzivity, která všechny, kdo „jsou mimo“, vylučuje z oblasti jejich solidarity nebo je dokonce systematicky deklasuje? Mohou se křesťané věrohodně distancovat od všeho oddělování a vylučování, jež se odvolává na příslušnost k určitému národu, když sami jako církev tvoří specifický národ, tj. „Boží lid“? Nestojí (pravicově) populistické odvolávání na národ jako víceméně homogenní etnikum – přinejmenším formálně – nebezpečně blízko tomuto církevně-křesťanskému sebechápání, takže oba postoje lze propojit kulturním mostem?

Křesťanská představa církve jako Božího lidu zprvu skutečně odpovídá tradici antického židovství, které při výkladu pojmu „národ/lid“ vychází z původu, tedy z etnika. Avšak již raně křesťanská literatura používá k označení „Božího lidu“ pojem laos theou. Na rozdíl od dnešní spíše deklasující představy prostého „laika“ v protikladu ke vzdělanému „odborníkovi“ používá novozákonní tradice pojem laos jako čestný titul. Označuje jím příslušnost k těm, kdo tvoří Kristovo živé tělo. K tomuto Kristovu tělu – což je rovněž biblický obraz pro ty, kdy byli duchem Božím inspirování a svolání do církve (ecclesia) – mohou náležet nejen rodilí Židé. Již brzy velmi brzy, pravděpodobně za Ježíšova pozemského působení, nejpozději však v době teologických úspěchů apoštola Pavla – který svůj program tzv. misie mezi pohany prosadil proti názoru, připisovanému Petrovi, že členy křesťanských obcí mohou být jen rodilí Židé – měli přístup do obcí Ježíše Krista všichni, bez ohledu na původ, stav, pohlaví a jiné do té doby podstatné rozdíly. Přesně to vyjadřuje Pavlův výrok „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu.“ (Ga 3,18)

Je jasné, že všechny rozdíly mezi pohlavími, sociálními pozicemi anebo náboženským či etnickým zařazením nemizí naráz. Padají ale bariéry zajišťující vžité stavovské rozdíly. Žid Ježíš chtěl pravděpodobně zpočátku obnovit jen židovské společenství. Ale již jeho zaznamenané skutky svědčí o tom, že jeho poselství směřovalo k universální spáse. To názorně dokládá už různorodé složení jeho stoupenců, typický a často kritizovaný rys ježíšovského hnutí: patřili mezi ně zelóti a celníci právě tak jako „zbožní“ a „nevěstky“. Jednota ježíšovského hnutí nebyla založena na jednotném původu jeho přívrženců, nýbrž na jednoznačnosti Ježíšova osvobozujícího poselství a na ochotě učedníků následovat jej – více či méně bezvýhradně.

V souladu s touto tradicí nebyla Kristova církev nikdy homogenní společenství, byl to vždy rozmanitý lid, skládající se z mnoha různých národů. Křesťanům tato skutečnost ovšem dělala stále znovu potíže. Právě římskokatolická církve i dnes ještě v mnoha svých životních projevech vyzvedává spíše uspořádanou uniformitu než jednotu v rozmanitosti. Přesto se nejpozději od II. vatikánského koncilu považuje za „lid z mnoha národů“, jehož jednota se projevuje v rozmanitosti. K „lidu z mnoha národů“ patří sice v užším slova smyslu jen pokřtění a biřmovaní (v tomto smyslu je příslušnost k němu omezena), avšak spásné poselství, které má z tohoto laos theou vycházet, se právě netýká jen jeho samotného. Naopak, příběhem o milosrdném Samařanovi ruší sám Ježíš veškerá hranice povinnosti pomáhat lidem v nouzi. Tato nouze, a nikoli snad původ nebo společenský status definuje oblast, v níž máme vyzbrojeni nadějí prokazovat solidární péči.

V. Uplatňovat křesťanskou naději znamená stavět mosty

„Boží lid“, o němž mluví křesťané, nesmí být tedy v žádném případě srovnáván s národem na základě etnika, jak to dělají populisté ve snaze legitimovat svoji představu. Právě tak mohou křesťané odmítat všechny ostatní pokusy populistů navazovat na křesťanské tradice nebo si je dokonce uzurpátorsky přivlastňovat s cílem prosazovat vlastní záměry. Křesťanství se těmto snahám může ubránit, protože vychází ze stanoviska, které je v jasném protikladu k názorům populistů a osvědčuje se jako hráz proti jejich snahám zneužívat myšlenky křesťanství. Tímto východiskem je neochvějně praktikovaná naděje.

Slovo „hráz“ by ovšem mohlo vést k nedorozumění, že snad neochvějná křesťanské naděje zase začíná stavět zdi a bariéry, za kterými se chce opevnit, aby si od druhých udržela odstup. To slovo by byl protimluv jen tehdy, kdyby křesťané při svém angažmá v každodenním životě neosvědčovali křesťanskou naději tím, že zároveň s odstraňováním hranic zbavují svět strachu (srov. LG 35). Křesťanská naděje je především naděje pro druhé a spolu s druhými. Odstraňovat hranice a zbavovat strachu znamená prakticky realizovat křesťanské spoléhání na Boha – v lidských dějinách i v zápasech všedního dne.

Zvlášť vhodnou oblastí pro takové dosvědčování křesťanské naděje je dnes občanská angažovanost. Právě v nejrůznějších projevech občanského odporu, protestu, ale i kompromisu se může projevovat potenciál občanské společnosti v boji proti populistickým hnutím a svodům. Občanská angažovanost využívá existujících zdrojů místních lidí a snaží se je rozvíjet tak, aby i negativní zkušenosti „politické subjektivity“ mohly být transformovány do konstruktivních postojů a jednání. Nejbližší okolí skrývá zpravidla mnoho konfliktních témat. Vzorce postojů k nim jsou stejně rozmanité, jako jsou rozmanití lidé, kteří zde žijí (event. jsou nuceni žít). Výhoda tohoto prostředí však spočívá v tom, že občanská angažovanost může této společenské blízkosti využít k překonávání izolace, k přibližování různých, mnohdy i nepřátelských názorů a k budování společenských a myšlenkových mostů. Takové spojování a překlenování (connecting and bridging) umožňuje hledat řešení společně – i kdyby to byly zprvu jen kompromisy, které se musejí stále znovu vytvářet a zpevňovat. Ale každá snaha o kompromis vytváří pohyb, který může ohlazovat hrany existujících postojů, postupně odstraňovat bariéry a podporovat konstruktivní dialog.

Pro takové spojování a překlenování není nutné se hlásit k určitému náboženskému vyznání. Nicméně křesťané a církve mají kromě politické odpovědnosti i zvláštní povinnost živit a posilovat svoji náboženskou subjektivitu křesťanskou nadějí – což je právě onen interpretační vzorec určující základní postoj ke světu i osobní jednání ve světě. Přirozeným polem působnosti je nepochybně podpora mezináboženského dialogu, a to nejen mezi vedoucími osobnostmi, nýbrž především bezprostředně mezi místními věřícími. Nabýváním mezináboženských zkušeností se nejen zvyšuje obecná interkulturní kompetence. Hnacím motorem takového růstu je touha dovědět se víc, než vím. Důležitější je přitom otázka než předem hotová odpověď. I tady se odráží napětí charakteristické pro křesťanskou naději: pevné spoléhání – ano; jistota – ne.

Křesťanská naděje by mohla navíc inspirovat k budování mostů zvláštního druhu: k solidaritě s lidmi, kteří se – ať už z jakéhokoli důvodu – dostali do blízkosti aktivních pravicových populistů. Nejde o to, osvojovat si na způsob populistů obranný postoj a obavy z ohrožení, nebo je dokonce rozdmychávat. Solidarita znamená pochopit oprávněné obavy a pobouření těchto lidí a demokraticky, tj. v rámci veřejné diskuse je adresovat kompetentním politickým činitelům – anebo je jako neoprávněnou eventualitu právě tak otevřeně přihrát zpět jejich nositelům. Taková forma solidarity znamená, že se od křesťanů a církví žádá, aby se stali účastníky občanské diskuse. V jejím rámci se mají s ostatními podílet na vytváření názorů a formulování cílů, mají být pro ostatní kritickými průvodci, ale měli by i sami vést. Tak se mohou osvědčit jako nepostradatelní stavitelé mostů navzdory všem ideovým i společenským bariérám, neboli – řečeno náboženským jazykem – vzít na sebe roli reálně- symbolického pontifexe (doslova: stavitele mostů) v každodennosti tohoto světa.

Z Concilia 2/2019 přeložila Helena Medková