Ekumenická studentská slavnost

V úterý 21. ledna 2020 se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů a pod záštitou Církve československé husitské konala v kostele sv. Jana Křtitele na Malé Straně Ekumenická studentská slavnost pro studenty, pedagogy, zaměstnance teologických fakult a dalších škol. Bohoslužba byla slavena podle materiálů Týdne modliteb ze jednotu křesťanů, který pro letošní rok připravili křesťané z Malty s ústředním veršem „Zachovali se k nám neobyčejně laskavě“ (Sk 28,2). Vedení bohoslužby a jednotlivé role si mezi sebou rozdělili zástupci studentů jednotlivých škol. Na závěr přítomné pozdravili vyučující na jednotlivých školách: Ladislav Beneš, studijní proděkan Evangelické teologické fakulty; Pavel Kolář, vedoucí katedry praktické teologie na Husitské teologické fakultě; pražský biskup CČSH David Tonzar, ředitel Husova institutu teologických studií a vedoucí pražského detašovaného pracoviště Vysoké školy Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislav; Martin Vaňáč, Institut ekumenických studií v Praze; Libor Duchek, Evangelikální teologický seminář; David Vopřada, proděkan pro vědu Katolické teologické fakulty a Ladislav Heryán, Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická JABOK.

Text promluvy studenta bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic na ETF UK Adama Bartoše (na text Mk 16, 14-20):

Bratři a sestry,

pisatel závěru Markova evangelia s námi, krom víry, jistě sdílel i touhu. Touhu, která je vlastní nejen každému křesťanovi, ale každému člověku vůbec. Touhu po jistotě, po pevném bodě, který nám pomáhá se zorientovat v okolním proměnlivém světě, touhu po skále o kterou se můžeme opřít a na které můžeme vystavět svůj příbytek, po neochvějné víře ve které můžeme vždy znovu nacházet útěchu a novou naději.

Mám za to, že to byla právě touha prvních křesťanů po nezpochybnitelné jistotě, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, která motivovala neznámého autora, aby někdy v prvním století dopsal dodatek k původnímu konci Markova evangelia, jenž nebyl tak dokonale jednoznačný. „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Tak by zněl poslední verš evangelia podle Marka, kdyby bývalo opravdu celé zůstalo čistě podle Marka.

Netřeba však tento zásah do původního textu vnímat nutně negativně jako něco neautentického, jako jakýsi přílepek dopsaný prvotní církví za účelem přizpůsobit vyznění evangelia svému učení. Myslím, že tyto verše naopak mohou být velkou posilou naší víry. Můžeme je totiž chápat jako svědectví o tom, že stejné pochyby, které občas máme my, trápili křesťany od počátku. Když tedy Ježíš kárá nevěru a tvrdost srdce učedníků, kárá i naši nevěru a naše zatvrzelá srdce.

Ovšem zatímco učedníci se mohli se Vzkříšeným setkat přímo, my jej máme možnost potkávat pouze zprostředkovaně, v evangeliích, v modlitbě, anebo a to především, v našich bližních. Nutno podotknout, že poslední zmíněný způsob sice bývá nejnáročnější, ale často je zároveň z hlediska víry ten nejpřínosnější.

Je navýsost paradoxní, že učedníci, kteří ostatním nevěřili, dokud se s Ježíšem sami osobně nesetkali, jsou jím vzápětí vysláni, aby zvěst o jeho zmrtvýchvstání kázali všemu stvoření. To, co ještě před chvílí považovali za nemožné, mají nyní hlásat do celého světa.

Tento zvláštní paradox nám však může být útěchou ve chvílích, kdy se cítíme provinile nebo pokrytecky kvůli tomu, že jeden den jsme plní pochybností a je pro nás obtížné, abychom si sami před sebou dokázali víru obhájit, a druhý den pročítáme biblické komentáře a připravujeme si kázání. Mluvím teď samozřejmě zcela obecně. V takových chvílích si můžeme říci, že podobné veletoče ještě nejsou nic proti tomu, jak to bylo s učedníky.

I poslední verše se snaží nenechat nám žádný prostor pro pochyby. Poté co Ježíš domluvil s učedníky, vstoupil na nebesa, usedl na pravici Boha, Otce všemohoucího a nám by se ještě chtělo dodat: „odkud přijde soudit živé i mrtvé“ a jsem přesvědčen, že kdyby bylo již tehdy zformulováno Apoštolské vyznání víry, tak by tam skutečně stálo i to. Nerad bych ovšem vyvolával zdání, že autorův záměr zlehčuji nebo že se mu snad dokonce vysmívám. Naprosto ne. Naopak, tato touha ujistit nás o pravdivosti evangelia a posílit naši víru je obdivuhodná a inspirující.

Samozřejmě, že v dnešní době s námi patrně „vyhánění démonů a braní hadů do ruky“ nebude rezonovat tak silně, jako tomu mohlo být u prvních křesťanů, ovšem pokud svou pozornost necháme upřenou k podstatě, kterou je snaha dosvědčit, že Ježíš skutečně porazil smrt a vykoupil nás z hříchu, pak může být naše víra posilována stejně dobře dnes jako tehdy.

Kéž tedy všemohoucí Bůh působí i s námi a kéž i naše slova potvrzuje znameními. Přeci jen mi to ale nedá a dovolím si dodat: nespoléhejme se pouze na Jeho znamení, nýbrž se snažme potvrzovat svá slova i sami prostřednictvím svých skutků. Někdy se totiž může stát, že znamení ne a ne přijít, zatímco dobrý skutek bývá téměř vždycky po ruce.

Amen.