Jste zde

Ekumenický příběh Miroslava Machálka

Po přečtení Getseman 12/2019 jsem si znovu uvědomil, že ten, kdo chce podle mého názoru ekumenismus pochopit, musí ho prožívat. Jsem pamětník doby, kdy, bohužel v rozporu s evangeliem, byly do života uváděny zásady, které vedly v tom lepším případě ke lhostejnému, v tom horším k nepřátelskému pohledu na sestry a bratry jiných denominací. Díky Bohu, že mi posílal do cesty sestry a bratry i jiných denominací, jejichž upřímný vztah k Bohu jsem mohl jen obdivovat a uvedl mě zejména po II. vatikánském koncilu občas do společenství, které se snažilo ekumenické vztahy zlepšovat, prohlubovat a prožívat.

Ve svých necelých sedmnácti letech jsem přišel do Ostravy, abych po odvozu salesiánů do internace spolu s jinými pokračoval v práci s kluky po vzoru Don Boska. Ani postihy u některých vězením, u jiných pouze vyhazovem z VŠ, nás neodradili, abychom nevyužili uvolnění v šedesátých letech a nepokračovali v duchu II. vatikánského koncilu v činnosti, ve které ani ekumenické myšlenky zejména v rámci vzdělávání nezůstaly opomenuty. Mezi nás chodili mladí lidé z protestantských denominací vč. např. adventistů sedmého dne. Naše celkové aktivity v letech 1950–1973 byly popsány v Salesiánském magazínu 1/2010 pod názvem „Ostravu komunisté nezlomili“.1 Uvedl jsem právě naši činnost 1950–1973, kdy bylo na přednáškách vždy přítomno 500 posluchačů různých věkových skupin. Zde chci uvést pouze některé zážitky ekumenického charakteru.

Osobně jsem byl přítomen velkému setkání Adventistů sedmého dne. Do Ostravy přijel jako vzácný host tajemník jihoevropské divize. Setkání bylo celodenní, bylo to v zimě, byly tam celé rodiny od dětí ve fusaku až po seniory. Okamžitě, když jsem vstoupil, se mi někdo věnoval. Kromě čtení Písma tam byla promluva, zpěvy, hudba, volná diskuze.

V Don Bosku se uskutečnilo několik ekumenických setkání, velmi dojemné bylo vystoupení bratra Heryána – myslím, že zemřel v Praze roku 2003.2 Asi nikdy nezapomenu na to, čím své vystoupení zakončil: „Chodil jsem tu jako kluk do oratoře“ a pak již s pláčem pokračoval: „A nikdy mě nenapadlo, že zde budu moct promluvit jako kazatel“. Jako laici jsme ještě neměli teologické vzdělání, pouze to ze samostudia. V Don Bosku se konaly různé přednášky. Měli jsme k dispozici ThDr. Josefa Novosada, pedagoga ze saleziánského teologického učiliště v Oseku u Duchcova a ThDr. Antonína Němečka, který dostal znovu státní souhlas po patnáctileté práci v Tatře Kopřivnice a později působil na TF UP. Ti se účastnili zejména ekumenických setkání. Velmi zajímavá byla diskuse o pojmu „pravda“ mezi ThDr. Josefem Novosadem, SDB a marxistou PhDr. Krejčím. Ten přiznal, že teorie pravdy je slabou stránkou marxismu. Později na začátku normalizace dostal jednosměrný pas do Rakouska. Krásné ekumenické odpoledne bylo v den, kdy dnes již blahoslavený řeckokatolický biskup Vasil Hopko žehnal základní kameny pro současné kostely v Ostravě-Pustkovci a Ostravě-Zábřehu. Promluvili na něm zástupci Římskokatolické církve, ČCE a CČSH. Asi nikdy nezapomenu závěrečná slova seniora ČCE: „Už Konstantin Cyril a Metoděj věděli, že moravský lid přivedou ke Kristu jen tvrdou každodenní prací a ne masovými slavnostmi.“ Toho si byl při své instalaci zřejmě vědom i pan arcibiskup Vaňák, když velmi důrazně všechny vyzval: „Přestaňme slavit, začněme pracovat“.

Ekumenická setkání v Ostravě se uskutečnila i po vzniku biskupství. V zaplněné katedrále bylo velmi zajímavé setkání biskupa ostravsko-opavského Františka Václava Lobkowicze s předsedou Ekumenické rady církví Pavlem Smetanou. Účastníci si ve sboru CB vyslechli zážitky z putování po místech, kde bratři z evangelických církví konali tajná bohoslužebná setkání.

Mnozí účastníci se pravidelně účastní každoročně setkání v rámci Aliančního týdne nebo Týdne modliteb za jednotu od 18. do 25. ledna. Mimořádnou pozornost a dostatečný prostor ekumenismu v minulosti byl věnován i v diecézním zpravodaji OKNO.

 

Na požádání napsal Miroslav Machálek ještě něco o sobě:

Jsem doslovně vánoční dítě. Narodil jsem se doma, ve vesnici Částkov, tehdy okres Uherský Brod, nyní Uherské Hradiště, sice 23. prosince 1933, ale večer při štědré večeři. Ten rok totiž Štědrý den připadl na neděli. Štědrý den byl tehdy dnem přísného postu. Lidé si tak zakládali na jeho dodržování a neděle i tehdy půst rušila, že překládali jeho oslavu na sobotu. Pokřtěn jsem byl o týden později v kostele sv. Václava na Velkém Ořechově na jméno Miroslav František. Do obecné školy jsem chodil od září 1939 v rodné vesnici. Od září 1943, tedy ještě před dovršením 10 let, jsem chodil do 7 km vzdálených Bílovic, denně v dešti, blátě v horku, mrazu, ale po upravených silnicích. Školu jsme měli od 7 do 16 hod. s polední přestávkou na oběd ve formě 2 krajíců chleba se sádlem nebo škvarky. Učil jsem se při petrolejce a doma mě čekaly kromě učení další úkoly od pasení husí, přes pasení krav a později nasečení a přivezení trávy.

V té situaci jsem prožil přechod fronty 2. světové války a přechod z německého působení na ruské. Po třetí třídě tehdy hlavní školy, dříve měšťanky, mě dali na studium do tertie soukromého salesiánskéhoi gymnázia. Po kvintě jsem byl přijat do noviciátu, chtěl jsem být salesiánem, ale tento plán přerušila noc ze 14. na 15. dubna 1950, kdy nám odvezli představené do Želiva a Oseku u Duchcova a v Ostravě nebyl nikdo, kdo by se nám věnoval. V květnu jsem se vrátil domů a přihlásil na gymnázium v Uherském Brodě. Neměl jsem problémy, protože jsem měl vysvědčení podepsané od tehdejšího ředitele, který přišel z Holešova, kde jsme vzhledem k tomu, že gymnázium ve Fryštáku nemělo právo veřejnosti, dělali vždy na konci roku zkoušky. Když jsem se dověděl, že v Ostravě v Don Bosku pokračuje práce s mládeží a je i možnost salesiánské formace, odhlásil jsem se v Uherském Brodě a 13. června 1950 jsem přijel do Ostravy. Přihlásil jsem se na gymnázium, ředitel mi povolil udělat přes prázdniny dřívější sextu, po reformě sekundu, se zkouškami po prázdninách, takže jsem mohl v r. 1952 maturovat.

Salesiáni, kteří nás připravovali na salesiánské povolání, a někteří vedoucí oratoře byli ve vězení, já jsem byl pouze místo zápisu do 4. ročníku vyloučen z VŠB. Byla to jistě zvláštní ochrana boží, že STB o mně vědělo to, co jsme dělali veřejně. Protože jako student jsem se mohl uvolnit a protože nebylo možno používat telefon a poštu, dělal jsem kurýra mezi Ostravou a zbytkem. Ale adresát většinou neznal ani mé jméno. Také se mi podařilo získat každý měsíc asi 15 balíků cyklostlového papíru, s kamarádem, který měl auto, jej zavést do Slušovic, kdy jeden známý kněz na cyklostylu tiskl encyklopedii a skripta pro tajné studenty teologie. Jako nejvhodnější zaměstnání jsem považoval práci v důlním provozu, tam jsem nastoupil v říjnu a pracoval tam 11,5 roku. Podařilo se mi po uznání vzdělání na VŠB během jednoho roku udělat dálkové tříleté studium Vyšší hornické průmyslovky s maturitou. Na šachtě jsem měl štěstí na šéfy, kteří se nestarali o mé kádrové problémy a hodnotili mě jen podle práce. Jsem rád, že za těch 11,5 roků se všichni tátové, za které jsem odpovídal, vrátili zdraví ke svým rodinám.

Vzhledem k tomu, že ti, kteří se věnovali naší formaci byli ve vězení, usoudila nás většina, že bude rozumné založit rodiny. Oženil jsem se roku 1961 a postupně jsme měli 4 děti, 2 kluky a 2 holky. Ukázala se také výhoda práce na šachtě, protože manželka mohla být vzhledem k mému příjmu s dětmi doma, až do 5 let mladší dcery. Postupně se do aktivit v Don Bosku zapojila celá rodina.

V roce 1968 jsem dostal vzhledem k důlní praxi nabídku z Vědeckovýzkumného uhelného ústavu (dále jen VVUÚ), kde jsem si po rehabilitaci dodělal VŠB a po r. 1970 byl samostatným vědeckovýzkumným pracovníkem až do r. 1993. I na VVUÚ jsem mohl v dobách normalizace pracovat v rámci patronátní činnosti 15 roků s dětmi, dvě třídy vždy od 1. třídy až do ukončení ZŠ. Vystřídaly se dvě ředitelky a obě věděly, že jsem věřící. Byla pro ně rozhodující spokojenost dětí. Jezdili jsme do Beskyd na naši podnikovou chatu, měl jsem plno diapozitivů, plno gramodesek.

I vedení včetně toho politického vědělo, že jsem věřící a naopak toho využívalo . Dostával jsem práce, kde bylo nežádoucí lobování. Veškeré výzkumné práce, kde se jednalo o záchranu životů, ochranu zdraví a někdy poměrně velké finanční částky mně byly přiděleny, dokonce v jednom případě na přímý příkaz náměstka ministra na základě dříve vítězných oponentních řízení. Ústavu šlo také o pověst v zahraničí, proto jsem byl pověřován spoluprací s podobnými pracovišti v okolních státech, pouze na první služební cestu do západní Evropy jsem se dostal až po roce 1990, bylo to v Italii, v údolí Como, návrh nového patra živcového ložiska. Ale velmi úzké a pro náš ústav finančně výhodné spolupráce byla s podobnými pracovišti v tehdejším Leningradě, Budapešti, v Katovicích a dalších.

Samozřejmě, nezapomněl jsem komu vděčím za přípravu pro život a proto jsem se rozhodl, že po dovršení důchodového věku zanechám vědeckovýzkumné činnosti a budu se věnovat dobrovolnické činnosti v církvi a salesiánské kongregaci. Proto jsem se rozhodl dálkově vystudovat TF UP v Olomouci. Protože ještě v době zaměstnání jsem se věnoval katechezi v Rehabilitačním areálu v Hrabyni, byl jsem ještě panem arcibiskupem Vaňákem pověřen prací vedoucího projektu Výstavba duchovního centra v tomto areálu. Po převedení pod Charitu Ostrava mu byl dán název Komunitní charitní centrum sv. Kláry. Vedoucím projektu jsem byl až do požehnání biskupem Františkem Václavem. Své představy o činnosti centra jsem popsal v závěrečné práci při ukončení studia TF. Od roku 1991 do června 2014 jsem učil na různých školách náboženství a ve stejnou dobu jsem ukončil svou akolytní službu ve vlastní farnosti a katechetickou a akolytní činnost v Hrabyňském areálu. Po zřízení ostravskoopavského biskupství jsem byl u zrodu diecézního zpravodaje OKNO, ve kterém jsem aktivně spolupracoval 11 let. Také jsem byl za diecézi v Komisi pro laiky ČBK, 8 let jsem věnoval Plenárnímu sněmu vč. aktivní účasti na obou zasedáních.3

1 Článek je možné dohledat v archivu Salesiánského magazínu dostupném online: https://www.sdb.cz/magazin/archiv/

2 Vzpomínku na Miroslava Heryána napsal do Getseman (č. 137, březen 2003) Pavel Hradilek viz Za Miroslavem Heryánem (* 13. 7. 1923 + 8. 2. 2003). Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/502

3 Viz Miroslav Machálek, Plenární sněm, ztracená šance. Teologické texty, 2014/2. Dostupné online: https://www.teologicketexty.cz/casopis/2014-2/Plenarni-snem-ztracena-sance.html