Jste zde

Karel Martel

Karel Martel (680–741) byl synem Alpaisy, druhé ženy Pipina II., a nebyl tudíž určen k tomu „zdědit“ moc svého otce, který porazil Neustrijce a v roce 687 znovu sjednotil království. V roce 714, když zemřel, po sobě Pipin II. zanechal pouze nezletilé syny; synové Drogo a Grimoald ho do hrobu předešli. Plektruda, vdova po Pipinovi, se zmocnila královské pokladnice, aby zajistila jakýsi druh regentství pro své vnuky, a Karla uvěznila v Kolíně nad Rýnem, kde měla podporu. Avšak Neustrijci se vzbouřili a vybrali si za majordoma Ragamfreda, který se spojil s Radbodem, vévodou Frýzů. Vytáhli společně do Austrasie, přičemž drancovali a plenili zemi. Karel, kterému se podařilo osvobodit se, postavil armádu, ale byl poražen vojsky Ragamfreda a krále Chilpericha II., původně klerika jménem Daniel, který byl Neustrijci vybrán a prohlášen za krále. Plektruda jednala o odchodu vojsk ze země, ale Karel zaútočil a tentokrát ve Vinchy v roce 717 zvítězil, a tak mu Plektruda nakonec přece jen postoupila pokladnice jeho otce. Chilperich II. však najde útočiště u vévody Akvitánie Odona a Karel bude muset ještě čtyři roky bojovat, aby skoncoval se všemi odpůrci. V roce 721 Chilperich umírá a Karel ho nahrazuje Theuderichem IV., který vládne až do roku 737.

Jeho slavný přídomek (Martel znamená kladivo) naznačuje, že Karel byl hlavně hrozivým a obávaným válečníkem. S pomocí oddílů jezdců na koni, které získával z řad svých věrných stoupenců, se snažil zavést v zemi „mír“ a rozšířit francké království.

Situace franckého království však nebyla růžová. Za Rýnem v Durynsku, v Alemanii a v Bavorsku si vévodové získali nezávislost. Téměř nezávislým se stal vévoda akvitánský. Na jihu v Burgundsku a v Provence biskupové nastolili vlastní církevní knížectví. Karel proto neúnavně bojuje, aby omezil moc principes, ať světských či církevních. Na germánské straně se nepochybně pod tlakem Karla Martela kolem roku 720 hroutí vévodství durynské. Podrobuje si definitivně Frýzsko, které se stává součástí franckého království. Mezi dvěma vojenskými taženími alespoň na čas posiluje francký vliv v Bavorsku, odkud si přivádí svoji druhou ženu Swanahildu, neteř vévody Odilona. Pro posílení franckého vlivu v Germánii podporuje misijní činnost Anglosasa Bonifáce a současně zahajuje proces sbližování s Římem, které zajistí trůn jeho synovi Pipinovi Krátkému. Za toto sblížení vděčí i slávě, kterou získal v boji proti arabským vpádům a zvláště svému vítězství nad Abd-ar-Rahmánem u Poitiers (r. 731), kam byl přivolán na pomoc vévodou Odonem, který pak musel přísahat věrnost tomu, koho současníci titulovali „panovníkem Franků“.

Karlova moc se kolem roku 730 výrazně posílila. Aby udržel dobytá území, používal principu věrnosti a usazoval své věrné na územích, často církevních, která jim zároveň propůjčoval za vojenskou službu. Frankové, z nichž většina měla austrasijský původ jako „Pipinovci“, byli posíláni do Neustrie, Burgundska nebo Akvitánie, aby zde vykonávali úřady hrabat, biskupů nebo opatů. Karel Martel byl jako panovník ochráncem kostelů a klášterů, i když biskupství a opatství používal jako politický nástroj své moci. Často soustředil vícero úřadů v rukách jednoho člověka a to mu umožnilo mít pod kontrolou rozsáhlé oblasti prostřednictvím několika málo mužů, na něž se mohl absolutně spolehnout: jeho synovec Hugo byl současně biskupem v Paříži, Rouenu, Bayeux, Lisieux a Avranches, opatem v Saint-Denis, Saint-Wandrille a v Saint-Vaast v Arrasu… Biskup Bonifác ostře kritizoval takové příslušníky kléru, které vinil z toho, že dávají špatný příklad, když jsou též válečníky a lovci. Pro svou kritiku měl ovšem Bonifác i jiné důvody. Způsobu vlády Karla Martela by se dalo jistě ledacos vytknout – jeho výběr hodnostářů nebyl vždy dobrý a církevní půdu využíval k politickým cílům. Přesto ale přesně zapadá do působení jeho předchůdců i následovníků: i když zasahuje při jmenování do církevních úřadů, pomáhá při zakládání klášterů, podporuje kult svatých a úctu k ostatkům a současně poskytuje církevním institucím velké donace.