Synodální a kolegiální myšlení a jednání v Novém zákoně

¹

Současná hnutí prosazující synodální a kolegiální formy myšlení a jednání mají svůj pevný základ v Novém zákoně. Dokument Synodalita v životě a poslání církve, uveřejněný Teologickou komisí v roce 2018, chápe synodalitu a kolegialitu v rámci komuniální eklesiologie (ecclesiology of communion) a zdůrazňuje „společnou důstojnost a poslání všech pokřtěných při uplatňování rozmanitého a uspořádaného bohatství jejich charismat, povolání, úřadů. […] V tomto ekleziologickém kontextu odkazuje synodalita na specifický modus vivendi et operandi církve jako Božího lidu, který jakožto společenství nacházející se na cestě manifestuje a konkretizuje svoji existenci tím, že se schází na shromážděních a že se všichni jeho členové aktivně podílejí na jeho poslání, jímž je evangelizace“ (č. 6). Kolegialita je „specifickou formou, jíž se synodalita manifestuje a realizuje, a to skrze biskupský úřad na rovině společenství partikulárních církví určité oblasti a na rovině společenství všech církví v univerzální církvi“ (č. 7).

Následující příspěvek se nejprve zamýšlí nad úryvky z novozákonních textů, v nichž lze spatřovat příklady synodálních forem myšlení a jednání v raně křesťanských obcích. Pak budeme objevovat rané formy kolegiality ve dvou epizodách ze Skutků apoštolů, které ukazují reakci vedoucích osob v situaci, kdy byla ohrožena jednota církve. A nakonec budeme uvažovat o nových poznatcích přírodních věd, které možná vrhají světlo na dynamiku synodality, a položíme si otázku, jaký dopad by mohly mít v církvi.

I. Synodalita: společně na cestě

Slovo „synoda“ spojuje řeckou předložku syn (s) a podstatné jméno hodos (cesta, stezka); znamená tedy „společnou cestu“. Slovo „synoda“ se sice v Novém zákoně nevyskytuje, ale myšlenka společného bytí je všudypřítomná. Ve Skutcích apoštolů se mluví o „cestě Páně“ či o „Boží cestě“ (Sk 18,25.26; 19,9.23). „Sounáležitost“ učedníků a učednic je ve Skutcích zdůrazňována od prvních kapitol. Tak např. při seslání Ducha svatého je „shromážděno na jednom místě“ jedenáct apoštolů s Ježíšovými galilejskými učedníky, s jeho matkou a bratry (Sk 2,1).

1. Být pohromadě – společná modlitba, společné stolování, sdílený majetek

Po Petrově letničním kázání následuje Lukášův popis života věřících:

„Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ (Sk 2,44-47; srov. 4,32-37)

Tento úryvek zmiňuje tři zvyklosti, typické pro stoupence Boží cesty: společnou denní modlitbu, společné stolování a dělení finančních prostředků. Lukášovo vyprávění je sice značně idealizované, ale přesto poskytuje návod na synodální život, jehož by se mohli držet i současní křesťané.

Jak se lze dočíst v jiných novozákonních textech, každá z těchto tří zvyklostí způsobovala opakovaně i problémy. Lukáš ujišťuje, že „všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. […] Neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval“ (Sk 4,32.34-35). Vzápětí ovšem vypráví příběh Ananiáše a Safiry, kteří si z výnosu při prodeji pozemku něco ponechali pro sebe, a ještě ke všemu před obcí lhali. Tento závažný prohřešek proti jednotě má pro ně smrtelné následky (Sk 5,1-11).

Že ani společné stolování není vždy jednoduché, se dovídáme z Pavlových dopisů Korinťanům. Ke konfliktu např. dojde, když někteří členové obce, které Pavel nazývá „silnými“, považují za přípustné jíst maso obětních zvířat, zatímco jiní, „slabí“, se nad tím pohoršují (1Ko 8,1-13). Pavel radí silným, aby se svého zvyku vzdali, přestože jíst takové maso není nic závadného, aby nebyli kamenem úrazu pro slabé.

Jiné problémy vyplývají z rozdílného společenského postavení. Kdykoli se korintská obec shromažďuje jako církev (1K 11,18), přicházejí bohatší členové dříve a dostanou jídlo a pití, zatímco chudší členové obce zůstanou o hladu (1K 11,17-34). Pavel napomíná ty, kdo „pohrdají církví Boží“ tím, že „zahanbují ty, kteří nic nemají“ (1K 11,22). Navrhuje: „A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma“ (1K 11,33-34).

Pohled na liturgický život Korinťanů ukazuje, že někdy i při společné modlitbě vznikají konflikty. Čeho přesně se týkal spor v 1K 11,2-16, jestli šlo o pokrývku hlavy, nebo o účes, o tom vědci dosud diskutují, ale téma se vynořilo ve chvíli, kdy se ženy na shromážděních modlily a prorokovaly. Kromě toho se zdá, že obec měla problém, jak uplatňovat při bohoslužbě duchovní dary svých členů (1K 14,1-40). Všimněme si, že v obou těchto případech Pavlovi nejde jen o soulad uvnitř korintské obce, nýbrž i o jednotu s ostatními místními obcemi. Říká např.: „Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích“ (1K 11,16) a naléhá, aby pravidla platila „ve všech obcích Božího lidu“ (1K 14,33b).

Aby korintskou obec přiměl k synodálnímu myšlení a jednání, používá Pavel obraz Kristova těla s jednotlivými údy, tvořícími celek (1K 12,12-31; srov. Ř 12,4-8). Zdůrazňuje význam všech, navzdory jejich rozmanitosti a různým funkcím, neboť pro fungování těla je každý z nich životně důležitý. Radí dokonce vážit si více slabších údů, aby v těle nedocházelo k roztržkám. Celé tělo sdílí bolesti i radosti každého svého údu.

2. Pavel: Synodalita mezi místními církvemi

V právě zmiňovaných textech jsme se zaměřili na několik vybraných míst týkajících se jednoty, kterou první Ježíšovi stoupenci prožívali a o kterou na svých shromážděních usilovali skrze modlitbu, společné jídlo a dělení hmotného majetku. Všechny tyto příklady ukazují, jak určitá místní obec, např. v Jeruzalémě nebo v Korintu, dospívala k vnitřní harmonii při putování Boží cestou. Ale v Pavlově misii a jeho dopisech vidíme i snahu o synodalitu mezi různými místními obcemi. Pavel je vzájemně spojuje tím, že jim vyřizuje pozdravy, např. v závěru Listu Římanům říká: „Pozdravují vás všecky církve Kristovy“ (Ř 16,16). A konkrétně navazuje kontakt mezi různými obcemi, když je žádá o finanční pomoc pro jeruzalémské věřící trpící nouzí (1K 16,1-4; 2K 8,1-9,15; Ř 15,14-32).

3. Společně na cestě při hlásání evangelia

Podle dokumentu Mezinárodní teologické komise spočívají další aspekty synodality v tom, že se Boží lid „manifestuje a konkretizuje jako společenství, a to společenství putující […], a že se na evangelizačním poslání aktivně podílejí všichni jeho členové“ (Synodalita v životě a poslání církve, č. 6).

Společné putování zdůrazňuje ze všech evangelistů nejsilněji Lukáš. Když Ježíš procházel městy a vesnicemi v Galileji, doprovázelo ho dvanáct učedníků spolu s Marií Magdalskou, Janou, Zuzanou a mnoha dalšími ženami, a ti všichni se aktivně účastnili hlásání evangelia (L 8,1-3). Lukáš představuje Ježíšovy mužské a ženské následovníky v různých rolích: muži jsou vysíláni na misijní cesty jako apoštolové (L 9,1-6; 10,1-12), zatímco ženy misijní činnost financují (L 8,3) a cestujícím apoštolům poskytují pohostinství (např. Marta, L 10,38-42 nebo Lydia, Sk 16). Cest po Galileji, které se možná konaly denně, se však Ježíšovy stoupenkyně rozhodně účastní také (L 8,1-3). Jsou mezi těmi, kteří jej následují do Jeruzaléma a jsou svědky jeho smrti (L 23,49), přihlížejí jeho pohřbu (L 23,55) a nacházejí prázdný hrob (L 24,1-11).

I když všechna synoptická evangelia koncipují své vyprávění v tom smyslu, že Ježíš absolvuje jednu osudovou cestu z Galileje do Jeruzaléma, Lukáš ji popisuje nejpodrobněji (L 9,51-19,44). Většina materiálu v tomto úseku se jinde nevyskytuje a u Lukáše je také nejvíc podobenství a dalších poučných promluv. Lukáš tím dává najevo, že člověk může Ježíši porozumět, jen když putuje s ním jeho cestou, když je s ním svázán. Vyvrcholením tohoto motivu je epizoda po zmrtvýchvstání: Kleofášovi a jeho společníkovi se otevřou oči a zahoří srdce, jakmile uslyší vysvětlení z úst Zmrtvýchvstalého, který kráčí s nimi (L 24, 13-35).

To je jen několik příkladů poukazujících na synodalitu mezi prvními Ježíšovými následovníky: na společenství, které prožívali, když s ním putovali, když se účastnili jeho hlásání a když se shromažďovali k modlitbám a k jídlu a o všechno se dělili.

II. Rané formy kolegiality

Dokument Mezinárodní teologické komise vychází z toho, že kolegialita se uskutečňuje jako jedna z forem církevní synodality, „a to skrze biskupský úřad na rovině společenství partikulárních církví určité oblasti a na rovině společenství všech církví v univerzální církvi“ (Synodalita v životě a poslání církve, č. 7). V novozákonní době nebyly ještě profily různých úřadů vyhraněné; jejich přesné popisy nebo definice v Novém zákoně nenajdeme. Máme jen seznamy vlastností, které by měl episkopos (doslova: „dohlížitel“, častý překlad: „biskup“) mít (např. 1Tm 3,1-7 nebo Tt 1,7-9). Objevíme ovšem četné zmínky o vedoucích osobách vznikající církve. Budu se podrobněji zabývat dvěma epizodami ze Skutků apoštolů, jež svědčí o raných formách kolegiality: Když představení vidí, že jednomyslnost obce je ohrožena, začnou společně problém řešit.

1. Napětí mezi Hebrejci a helénisty v Jeruzalémě kvůli službě u stolu (Sk 6,1-7)

První epizoda se odehrává v Jeruzalémě v situaci, kdy počet učedníků roste a mezi řecky mluvícími a hebrejskými členy obce vzniká napětí (Sk 6,1-7). Ti první si stěžují, že jejich vdovy jsou při denním rozdělování přehlíženy (té diakonia té kathémeriné). Dvanáct učedníků svolá celou obec; vysvětlují, že oni nemohou zanedbávat Boží slovo a starat se o službu u stolu (diakonein trapezais, Sk 6,2). Navrhují proto, aby „bratři“ (adelphoi) vybrali pro službu u stolu sedm mužů dobré pověsti, tak aby se oni sami mohli dále věnovat službě slovu (diakonia tú logú, Sk 6,4). Podle Lukáše se návrh celému shromáždění líbil (Sk 6,5). Sedm mužů je zvoleno a přivedeno před apoštoly (ti jsou u Lukáše identičtí s dvanácti učedníky), kteří se za ně modlí a vkládají na ně ruce (Sk 6,6). Epizoda končí tím, čím začala – počet učedníků dále roste.

Podle Lukášova popisu události se mohlo jednat o počátek kolegiálního postupu ze strany „dvanácti“, protože nejprve svolali celou obec (Sk 6,2). Ale brzy je vidět, že v rozhodovacím procesu se zároveň dostává ke slovu hierarchický a jednostranný přístup. Nikde se neříká, že by společenství mělo právo spolurozhodovat; zdá se, že může rozhodnutí „dvanácti“ jedině odsouhlasit (SK 6,5). Na rozdíl od Sk 15 (viz dále) nebyly vyslechnuty nebo vzaty v úvahu žádné jiné názory. Tým „dvanácti“ řešení nadiktoval. Úkolem mužů z obce bylo pouze rozhodnutí realizovat. Zvolili sedmičlennou skupinu pro službu u stolu a ta pak byla „dvanácti“ potvrzena. Lukáš tvrdí, že celá obec byla spokojena (Sk 6,5), ale je otázkou, zda vdovy, které byly v centru sporu, s řešením souhlasily právě tak jako muži.

2. Počátky kolegiality mezi vedoucími různých církví (Sk 15)

V 15. kapitole Skutků jde o jiný, mnohem vážnější spor. Ten se týká všech církví – nejen jedné místní. Lukáš vypravuje, že Pavel a Barnabáš se po misijní cestě (navštívili Ikonion, Lystru, Derbe, Pisidii, Pamfylii, Perge a Attalii) ocitli v syrské Antiochii. Přišli tam nějací lidé z Judska a učili, že obřízka je pro spásu nutná. Když s tím Pavel a Barnabáš nesouhlasili a vznikl konflikt (Sk 15,2), „bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším“ (Sk 15,2). Obec je vyslala na cestu a v Jeruzalémě „byli přijati církví, apoštoly a staršími“. Těm vypravovali, „jak je Bůh ve všem vedl“ (Sk 15,4). Ale i zde narazili na některé věřící, kteří trvali na obřízce a dodržování celého Mojžíšova zákona (Sk 15,5).

V Jeruzalémě se apoštolové a starší sešli, aby věc uvážili (Sk 15,6). Došlo k prudké rozepři (Sk 15,7); poté Petr podpořil Barnabášovo a Pavlovo stanovisko (Sk 15,7-11) a oni sami přednesli svá svědectví (Sk 15,12). Jakub, představený jeruzalémské obce, se pak obrátil k Písmu, připomenutím slov proroků (Jer 12,15; Am 9,11-12; Iz 45,21) interpretoval nastalou situaci a žádaje o přispění Ducha svatého vynesl konečné rozhodnutí (Sk 15, 13-21). Záležitost urovnal kompromisem: Od nežidovských věřících se má vyžadovat pouze, „aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev“ (Sk 15,20). Porada skončila tím, že apoštolové a starší vybrali „za souhlasu celé církve“ (Sk 15,22) Barsabáše a Silase, aby doprovodili Barnabáše a Pavla do Antiochie a tam rozhodnutí předali ústně i písemně. Dopis apoštolů a starších (hoi apostoloi kai hoi presbyteroi adelphoi, Sk 15,23) byl adresován „bratřím“ (adelphoi) nežidovského původu v Antiochii, Sýrii a Kilikii. Je velmi pravděpodobné, že Lukáš tímto termínem nemyslel „věřící“ („believers“– jak slovo adelphoi překládá New Revised Standard Version), nýbrž pouze mužské představené. V antiochijské obci zavládne po přečtení dopisu velká radost (Sk 15,30-31).

Rozhodovací proces v 15. kapitole Skutků ukazuje první známky kolegiality: Apoštolové a starší vyslechnou svědectví vedoucích mužů, kteří mají jiné zkušenosti a zaujímají odlišný postoj. Poté hledají oporu v Písmě a prosí Ducha svatého, aby je vedl, a nalézají kompromisní řešení, které je pro obec v Antiochii uspokojující.

III. Synodalita a kolegialita ve světle „nové přírodní vědy“

I když jsme se zabývali jen několika vybranými texty, je zřejmé, že v Novém zákoně můžeme najít pevný základ pro synodální a kolegiální myšlení a jednání. Kdybychom chtěli podrobněji rozepsat, jak by se tato důležitá dynamika dala uplatnit v dnešní církvi, bylo by dobré obrátit se nejen k Písmu a tradici, ale věnovat pozornost i názorům vycházejícím z novějšího výzkumu v oblasti vedení lidí (leadership) a současných poznatků přírodních věd.

Teoretikové z oboru vedení lidí (např. Margaret Wheatley) navrhují, abychom opustili newtonovskou a materialistickou představu universa, podle níž studium částí vede k pochopení celku. Je třeba osvojit si myšlení „nové přírodní vědy“, která se místo částí zaměřuje na celek a věnuje větší pozornost vnitřní závislosti a spojitosti veškerého stvoření. Takový přístup by mohl být v souladu se synodálním myšlením a jednáním. Znamená to, že by představení hledali nové možnosti, snažili se o velkorysost, aktivovali schopnosti celé skupiny, respektovali rozmanitost a nebáli se experimentů – místo aby byli fixováni na problém a uvažovali v kategoriích strachu a trestu, což jsou hlavní prvky modelu založeného na rozkazu a kontrole.

Další možností takového vedení lidí, při němž se rodí nové myšlenky a objevují nové cesty ke splnění úkolů, je vytvářet okruhy přátel a podporovat vznik kontaktních sítí založených na empatii. V souvislosti s prosazováním kolegiality v církvi vyvstává otázka, zda by nebyla možná širší účast všech při vytyčování směru a v rozhodovacích procesech. Neprospělo by naší společné cestě, kdyby nejen biskupové, nýbrž i ostatní údy Kristova těla měly hlas nikoli pouze poradní?

Shrnutí: Kristova kenoze jako vzor

Sounáležitost, kterou prožívala a o niž usilovala obec v novozákonních dobách, byla upevňována společnou modlitbou, společným stolováním, dělením hmotného majetku a angažovaností všech při hlásání evangelia. Být jednoho ducha a jednoho srdce znamenalo tehdy trvale se učit vzájemnému naslouchání – jednak z respektu ke každému údu Kristova těla, jednak ve snaze rozpoznat vedení Ducha. A právě tak je tomu i dnes.

Jinou zásadní myšlenku pro budování harmonické církve výmluvně popisuje Pavel v Listu Filipským. Jestliže budeme svůj život utvářet jako sebe-vzdání podle vzoru Ježíše Krista, jenž z života s Bohem přešel k životu s lidmi a poté skrze smrt v nový život (Fp 2,6-11), a nebudeme hájit jen vlastní zájmy, nýbrž i zájmy druhých (Fp 2,4), pak budeme také schopni vybudovat církev synodální a kolegiální.

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková