29. neděle v mezidobí C

MR: Ex 17, 8-13; L 18, 1-8:

Víra ve spasení, boží soudy (nespravedlivý soudce)

(1992)

Kdekdo by dnes rád viděl v dnešním starozákonním úryvku důkaz, že magie nejen funguje, ale že se i vyplácí: donuťme nějakou fysikální fintou Mojžíšovy ruce vzdorovat zemské přitažlivosti a Amálek bude vyřízen. Jsou totiž věci mezi nebem a zemí... Prosté; dnešnímu okultně laděnému uchu zvlášť lahodné vysvětlení, ba prý návod.

Amálek tehdy opravdu prohrál, ale nikoli díky neklesající ruce, ani díky tomu, že Mojžíš trpělivě snášel tu bolest křeče neprokrveného svalstva. Amálek byl poražen, protože Hospodin se zastal svého lidu. O výsledku bitvy tedy rozhodlo něco radikálně jiného než to, co bylo vidět: Hospodin ten lid počítal za svůj, protože se ten včera ještě otrocky myslící nomád vydal na milost a nemilost právě Hospodinu. Kolem přece panovalo tehdy mnoho bohů, také Amálek měl svého boha a jistě silného, vždyť Amálek byl obávaným národem nájezdníků, byl zvyklý vítězit.

Rozhodla víra, důvěra Hospodinu, třebaže i jiné mocnosti jsou nebezpečně silné. Tak se učil tehdejší barbarský lid včetně lidu božího věřit, tak se učil rozumět pojmu "spasení".

Ježíšovi současníci v umění věřit moc nepostoupili ani za víc jak 12 století; Ježíš se je pokouší dotlačit aspoň o krůček dál, než dokázali už jejich předkové. Také nás by ovšem měl co učit, ani my jsme nepostoupili od těch dob kupředu. Jako kdybychom spíš sklouzávali zpět, do svých dětských (dnes ovšem už zákonitě jen infantilních) představ, někdy i pověr. Jak ukazuje druhé čtení, tahle permanentní křesťanská nouze je tu už od dob prvotní církve.

Například takový Lukášův obraz soudce podle dnešní perikopy v souvislosti s Bohem či Synem člověka jistě mnohé šokuje; máme nejen jinou představu o Bohu, ale takového Boha bychom ani nechtěli. Náš Bůh je povinen být neúplatně spravedlivý a trestat všechny, kdo nám ublížili. Musí být bdělý, aby už v předstihu přistihl ty, kteří by nám věřícím chtěli čímkoli ztrpčit život. Což jsme se neučili mezi šesti prý základními pravdami, že Bůh je právě spravedlivým soudcem, který "dobré odměňuje a zlé trestá peklem" bez dalších předběžných podmínek?

Jenže Ježíš nám nabízí v novozákonním textu šokující obrazy eschatologického soudce víckrát. V souvislosti s hřivnami říká třeba Ježíšův Hospodář, že sbírá, kde nerozsypal, žne i tam, kde nezasel. Na našich představách nezávisle si počíná dokonce i ten další Ježíšův hrdina - sice milosrdný, ale nepříjemně nespravedlivý hospodář, který dává denár jak za celodenní dřinu, tak za pouhou hodinu práce. A co říci o tom ženichovi, který po svém neomluveném otálení s příchodem na slavnost potrestá pět družiček, které až dosud na něho poctivě a věrně na svém místě čekaly? Co říci k podivné logice eschatologického soudce, který říká svým horlivým a dokonce i úspěšně jeho jménem prorokujícím a léčícím učedníkům: "neznám vás"?

Bůh je nám svou podstatou skryt, také záblesky zjevující jeho vlastní "ideály" mohou znamenat pro leckterého zbožného úplné rozčarování. Však také právě ti nábožensky vzdělaní vyžadovali od Ježíše víckrát, aby nějak legitimoval svou autoritu, jinak že jim připadá satanská... Naše upřímně míněné ideály se ve skutečnosti vůbec nemusí krýt s ideály našeho Boha. To platí i o těch příliš levných rovnicích typu "Bůh je láska", vyráběných jen citem nebo jen vůlí či jen logikou myšlenek vždy podle toho, co hodláme reklamovat u svých bližních ve svůj prospěch.

Proto bychom měli být tím opatrnější, kdykoli se odvažujeme takzvaně rozvíjet svědectví evangelia svými logickými dodatky. Nejen magisterium, ale i každý rodič, školní učitel, zákonodárce, moralista - ti všichni někdy nevědomky, jindy vědomě prosazují své přesvědčení tak, jako kdyby mělo váhu boží autority jen proto, že je logické nebo užitečné. Nic proti tomu, že usilujeme aplikovat ideje na dnešní realitu, naopak - to je jistě chvályhodné. Námitka míří proti mánii kde co z toho zaštiťovat hned boží vůlí, prý učením nebo prospěchem církve, věrností domnělé tradici atd.

Bůh filosofů se možná spočítat a narýsovat dá. Otec našeho Pána Ježíše Krista nikoli. To nejen znovu a znovu slyšíme v Ježíšových podobenstvích, to také vidíme na osudu milovaného božího syna. Kéž bychom nepřehlédli, že to není pro nás lidi nevýhoda! Ta vdova se přece nejen dočkala, ta vdova svůj spor podle teologie evangelisty zcela jistě vyhrála, jinak by měl přece ten prapodivný soudce vdovu na krku dodnes).

Mentalita snadno zaměňující své osobní představy za samotné zjevení plodí nejen nedorozumění, ale osudné ideologie a celá hnutí. Zapaluje hranice pod kacíři, formuje do poslední dospělé podoby svědomí seminaristy Stalina, lisuje na opasky německého vojáka heslo Gott mit uns, umlčuje námitky svědomí v severním Irsku, při palestinské intifádě nebo v Bosně.

Právě proto, že Otec našeho Pána je ve skutečnosti opravdu jiný než naše projekce bohů starověkých i novověkých, proto neslibuje spravedlnost jinou než to, že v náruči boží bude dobře každému, kdo bude o to stát - každému po svém, ale každému opravdu dost. Neslibuje, že v lidu už vykoupeném nebudou vdovy, marně se domáhající svých práv u mocných světa nebo církve; slibuje, že se jich zastane on sám a včas. Možná je to někomu málo, od Boha čeká víc, vždyť platí navíc desátky i z máty a kopru. Takový ať si raději s Otcem našeho Pána nic důvěrného nezačíná, byl by zklamán. A jednou také velmi nepříjemně překvapen.

Co je to pro Hospodina "včas", co je to "zastat se", to nám žádná věrouka nemůže vysvětlit. Máme v živé paměti, jak se ještě celkem nedávno pokusili ideologové vysvětlovat, co je to boží prozřetelnost a co znamená být vyvolen; jejich představy se ukázaly trapně naivní tváří v tvář holocaustu nebo hrůze těch, kdo jsou nuceni žít celá desetiletí v občanských válkách naprosto nesmyslně ideologizovaných tou nebo onou věroukou. Takovým úskalím skutečností z dějin žádná ideologie neprokličkuje. Jen víra v prapodivné evangelium Krista Ježíše, víra na Ježíšův způsob, víra setníka v Kafarnaum, víra Ježíšovy matky pod křížem.

Taková víra se nepokouší diktovat Bohu. Proto jej aspoň někdy zahlédne při díle a v síle toho pokrmu dokáže jít pouští Jako Eliáš až k dalšímu setkání. Taková víra nejen otevírá nebesa, ta dokonce - v našem příběhu podle Lukáše - vytrhla z kořenů zvyklostí i jinak bohorovného soudce.

Taková víra je nejen darem, je vzácností, je i tou perlou, pro kterou má smysl prodat všechny dosavadní opravdové perličky spravedlnosti a moudrosti lidí, neřkuli oželet to příjemné lechtání v uších, o kterém se zmiňuje list Timotejovi.

Jenže po všech těch fyzických i mravních masakrech dvacátého století jsme už zcela vypostění, jsme lačni supermanství, zázraků přirozených i nadpřirozených; chodíme pro moudrost k horoskopům a pro zdraví k exorcistům, pro úspěšnost v životě do bankovních transakcí. Ta příliš všední víra té vdovy se do dnešního světa nehodí, je trapně nečasová. A tak není od věci, ptá-li se dnešní boží slovo i nás:

Najde Syn člověka nějakou takovou víru, až přijde naposled?