Jste zde

28. neděle v mezidobí C

autor: 

MR_ 2Kr 5, 14-17; L 17, 11-19;

Deset malomocných, boží království léčí

Úryvek z Lukáše asi čteme obvykle málo pozorně. Aspoň já se k tomu musím přiznat: Ač se tam nic takového nepíše, myslel jsem si dlouho, že zápletka je v tom: Ježíš uzdravil deset vyděděnců a tím jim zároveň umožnil návrat do pospolitosti Izraele. Ti pak bez slůvka vděčnosti za Ježíšův soucit prostě zmizí v davu. Jenže text vykresluje docela jinou scénu, a musím se znovu přiznat: hodně dlouho mi tam unikalo cosi velmi důležitého.

Podle Lukáše totiž Ježíš v téhle situaci neuzdravoval. Jako kdyby si to tentokrát zakázal. Ač jej malomocní hlasitě prosili, neřekl ani některé ze svých útěšných slov, natož příkaz k uzdravení, dokonce ani výzvu k víře. Ti malomocní zkrátka jako by u Ježíše neuspěli, jako kdyby se odmítl v jejich věci vůbec angažovat. To je velmi nezvyklé.

Přesto všech deset dosáhlo toho, o čem snili: jejich malomocenství bylo minulostí. Zbyla jen společenská povinnost ukázat se autoritě, která je měla svým potvrzujícím výrokem zase vpustit do společenství s božím lidem. Poctivě řečeno, neměli důvod k vděčnosti právě Ježíšovi. On sám pro ně jako by nic neudělal. To, co Ježíš říká, je citace Zákona, připomínka pro všechny podezřelé z malomocenství, nic novějšího, nic originálního.

Přesto se tam stala velká věc, ale byla přehlédnuta: Ježíš chtěl - podobně jako kdysi dávno před ním prorok Elíša, jak jsme slyšeli v předchozím čtení - aby ten, kdo potřebuje zdraví, hledal svou záchranu ve vlastní víře. Zdraví dává Bůh, nikdo jiný, a ten Bůh je dostupný člověku právě vírou. Ne díky nějakému posvátnému místu, hoře, řece, ale díky víře, kterou buď ssebou nosím, anebo ji nemám. Ježíš chce, aby tohle objevili všichni potřební: Zdraví je ve skutečnosti na dosah, ale na dosah naší vlastní víry.

Právě tohle Ježíš stvrzuje v dialogu se Samařanem, který se k němu vrátil. Text pár vět níže říká: Boží království už je zde mezi vámi. A proto je třeba otevírat ty dveře, které nás oddělují od ovoce eschatologické reality Království. De iure už je vykoupení přece skutečností darovanou zdarma všem, jsme boží děti. Ovšem de facto je mezi tou spásou na dosah a naší bezmocí jakási přehrada, brána. Ta brána odděluje de facto a my dobře známe její jméno, vlastně klíč k té bráně, právě díky Ježíši jej známe. Bránu otvírá víra, ne ovšem víra ve smyslu „doktrína“, ale ve smyslu „důvěřivé spolehnutí na Stvořitele jako našeho Abba,“ tedy ta typicky kristovská víra.

A tak jsme v dnešním úryvku evangelia svědky jakési šokové terapie, kterou z Ducha svatého používali už proroci Staré smlouvy a kterou nechce vynechat ani Ježíš. V čem spočívá ten šok? Ježíš tu - domnívám se- léčí naše náboženství z navyklých stereotypů.

Už ten starověký Náman měl ovšem pravdu, když namítal, že Jordánem neproudí voda nijak posvěcenější a mocnější než ta, kterou Syřané znají doma ve svých řekách. Náman měl jinou obtíž. Byl to prostě zbožný člověk a zbožný člověk ví, že nestačí lidská síla, nestačí ani přirozenost vody, musí se k akci získat boží všemohoucnost, a ta musí se něčím uplatit, naklonit, zasloužit si boží pozornost, například pomocí lobování přes božího muže Elíšu nebo jiné osvědčené přímluvce. Tahle náboženská pravidla platí universálně, platila v Židovstvu i v syrském pohanstvu, platí dokonce i v dnešním katolickém náboženství: pět desátků je větší šance než jeden, jeden zdrávas je víc než sláva Otci, dvě stovky na mši musí milého Pána Boha víc oblomit než jedna stovka. Dnes slyšíme Ježíše sice beze slov, ale zřetelně polemizovat s takovým myšlením.

Všech deset bylo uzdraveno, jakmile místo za divotvůrcem Ježíšem šli poslušně podle jeho rady za kněžími. Šli tam, možná byla ta víra spíš děravá, možná zpočátku vtipkovali na Ježíšův účet, protože se s nimi odmítl zabývat. Možná ano zpočátku nebyli docela rozhodnuti poslechnout a vyžádat si prohlídku kněží, vždyť jejich verdikt už znali moc dobře: Jste Bohem poznamenaní hříšníci, zmizte ze slušné společnosti do svých děr v poušti. Vyděděnce vytlačuje na okraj každá zbožná společnost. A nebudem si nic malovat, těch deset určitě nemělo docela čisté svědomí. Přesto všech deset cestou najednou zjistilo, že jsou zdrávi. Všech deset nalezlo svou spásu jaksi bezpodmínečně, ačkoli do ní nemuseli investovat nic, než svoji možná všelijakou, ale přece jen víru. Tak to tvrdí Ježíš Samařanovi, tedy nejen svému ne-bližnímu, ale dokonce heretikovi a schizmatikovi současně: „Tvá víra tě spasila“. Netřeba šok hledat, je zde.

Neměli bychom přehlédnout ještě jeden důležitý detail dnešní dobré zvěsti:

Ježíše mrzí, že jen jeden z deseti cítí potřebu děkovat. Ježíš říká výslovně, že poděkování patřilo Hospodinu. Ježíš sám si ji tentokrát nijak nezasloužil. Ale jak jsme slyšeli jinde, ani Ježíšův Otec nebude podrážděn, když se mu člověk vděčně neozve. Proč tedy ježíš lituje, že devět z deseti zapomnělo děkovat? Tou ne-vděčností trpí především lidské srdce. Trpí tím citelněji, čím větší byl skok mezi dosavadním prokletím nemoci a spásným zdravím. Kdo se nenaučil v takovém tanci „šťastných náhod“ či čeho zahlédnout jednající boží dobrotivost, stane se vůči boží přítomnosti bezpečně slepým. A slepý je chudák - třebaže zábradlí spolehlivě stojí vedle něho na dosah, slepý snadno klopýtne a bezmocně padá i tam, kde jiní obstojí.

A tak oba proroci dnešní bohoslužby - Elíša i Nazaretský - zvěstují odděleni navzájem několika stoletími vlastně totéž: Spása je na dosah, není však dostupná výměnným obchodem přes peníze nebo zásluhy, ale působí tam, kde se víra spojí s poslušností a důvěrou. Kde chybí něco z toho, zdraví se nekoná ne proto, že nebyl dodržen jakýsi magický předpis nebes, ale prostě proto, že právě víra spolu s nadějí a láskou úspěšně kompenzují nebezpečí pyšné autonomie a tím vlastně rozvazují moc takové víře. Jde totiž o toto: Nelze být dospělý (a tedy i zralý a v posledku spasený), neujme-li se člověk svého osudu s patřičnou mocí. Ujme-li se, bude téměř jistě pokoušen k mylné soběstačnosti. Je proto třeba nabídku autonomie přijmout a udržovat ji v dynamické rovnováze právě poslušnou důvěrou v theonomii Stvořitele našich srdcí i našich dějin. Spása je na dosah naší ruky. Právě proto však Ježíš připomíná, že chvála uzdravujícímu Bohu by neměla chybět.